Velká Sokolia veža

VEĽKÁ SOKOLIA VEŽA je 2. nejvyšší skalní jehla na Slovensku v Malé Fatře. Tyčí se více než 130 m nad okolní krajinou a lezení na ni je vápencová klasika, místy trochu zarostlá. Nachází pod hřebenem Sokolie se v údolí Obšívanky kudy vede modrá turistická značka. Jedinečná možnost vícedélkového lezení (tři délky), na Malé Fatře jedinečného. Na jaře platí zákaz lezení.

 

Normálka (V)

Kraj na rozhraní Česka, Slovenska a Polska nenabízí moc možností vícedélkového lezení. I většina dvoudélkových tras se dá vylézt s delším lanem a alespoň třídélkové trasy se nachází až v údolí Váhu. Kromě Suľovských skal především Beckov a Veľká Skolia veža na Malé Fatře. Informací o krásné vápencové věži je mnohem méně než o lezení pod hradem a většinou se týkají výtažku z ovoce na vršku.

Na jehlu stačí půlden (pro nás i s cestou). Nástup není dlouhý a ani s velkým převýšením, pak se přejde potok suťovým žlabem až k zaklíněnému balvanu. Po kramlích nabitých vpravo do skály (když jsou mokré nebo s dětmi, dá se o strom nahoře i slanit) na plošinku, kde se dají nechat zbytečné věci... Od značky je to sem pár minut.

u kramlí na nástupní trase

Vlevo jsou vidět první borháky (3) a po nich prasklinou na pěšinku s kořeny. Přes ně do malého sedla, kde je dobrý štand a případně borovice. Dole je to III, pak v podstatě choďák, ale za mokra se dá něcvo hodit přes kořeny. Další délka vede doleva, asi za III, v jednom výšvihu za IV, pak štand. jsou tam asi 4 borháky a v tom nejtěžším místě je jasně vidět od jednoho na druhý, takže v klidu a nedá se ztratit.

Poslední délka začíná proslulým traverzem doleva a přes takovou sníženinu s puklinou, kde se cesta láme vzhůru po pěkných plotnách. Opět borháky určují směr, je jich asi 6 a možná nějaká stará skoba (radši nepoužívat). Po předchozích délkách se 3 a 4 bh nás tahle překvapila jejich počtem, takže nám jedna expreska zůstala na špatném sedáku. Krásná V.

Na vrcholku je majlonka v drátech omotaných kolem věže. Moc esteticky to nepůsobí, ale účel splňuje. Taky tam bývá flaška s kořalkou. Slanili jsme střízliví až do sedla s borovicí, ale lano se děsně sekalo. Museli jsme se kus vracet na Prusa a nadávali jsme, protože jsme ztráceli čas před blbým počasím. Lepší je si to rozdělit. Pak to vyjde jako 3x25 m, ostatně stejně je to nahoru (do cca 25 m).

konec I. délky v sedle, pohodlný dolez

Beckov

BECKOVSKÉ HRADNÉ BRADLO (BRALO) sice neoplývá výškou (225 m/m a cca 50m stěna), ale jedná se o krásnou trosku hronika (kdo tomu jako my nerozumí: vápencového příkrovu). Tj. krásný vápencový útes s hradem, hodně využívaný na severní a západní straně lezecky (s přístupy skrz soukromé pozemky). Nachází se zde několik možností na vícedélky, prostě parádní lzení na beckovských skalách. Nebo Beckovských skalách? Na hrad se dá dostat jen normálním vstupem z jihu, ale vzhledem ke své rozlehlosti stojí za to. 

 

Stará cesta (pův. III+) 

Kolem Beckova jsme často projížděli po slovenské hajvej a kromě hradu obdivovali i mohutné skály. Na samostatný výlet jsme se sem vydali trochu z nutnosti, když nouzový stav omezil blbnutí uvnitř a stav počasí zase venku. Do Pováží to máme kousek, takže plánujeme se synem hrad. A vápencové lezení.

Lezení na tédle skále má úžasnou minulost. Podle záznamů z 15. století se po skále za milovanou hradní paní Věrou vydával kovář Filip Ťažký (cesta s chybou nazývaná Ťažký komín VI+). Mimochodem kovářskými slavnostmi hrad přípomíná Helfštýn, kde se taky leze. Kovář vyzbrojený pro ostatní obyvatele podivnými ukovanými pomůckami navštěvoval hrad často. Kovářům zjevně tahle podivná záliba zůstala a rozšířila se dál, když se na hrad úspěšně stěnou dostal i manžel hradní paní po návratu z tažení. Filip Ťažký uprchl. Všechny výkony lze srovnávat s prvními doloženými lezeckými výstupy ve Francii (Mont Aiguille, Antoine de Ville), ale kdo ve světě zná Beckov... My.

hrad Beckov

Parkujeme u parku v centru obce, skrz restauraci s venkovním posezením jdeme těžkým terénem (koberce, anglický trávník, jezírko) asi 20 m ke stěně. Jsou tady tabulky s upozorněním, ať lezci nepadají na hlavu svatebčanům, když se fotí a tak podobně. Máme vybranou třídélkovou cestu, klasickou Starou (III+). Začátek najdeme lehce, akorát je dost vyklouzaný. Nebýt tohoto místa a závěrečného výšvihu, odpovídalo by to původní klasifikaci. Takhle to o fous šlo nahoru.

first pitch

První délka je v podstatě vzhůru skalkou se skalničkami. Pak výrazně vlevo na další štand a plochým komínkem do zářezu pod vrcholovou plošinou s hradební zdí. Cesta s dobrými štandy není nudná. Prolízá se puklinou, případně po hraně, maličkým pilířem, stěnkou... Z vršku fajn výhledy. Dolů vede několik slaňáků, bohužel jsme si vybrali ten, co končil v roští, takže jsme s ohledem na lano slanili na 2x.

někde mezi I. a II.

Věci jsme pak složili v autě a kolem cukrárny se prošli na hrad a po úžasném hradě. Od studny jsou pak nad vámi vidět konce cest z protější strany, kdyby se to smělo, dalo by se dostat do hradu nejen z vrcholové plošiny přes okna ve zdech ale i tudy slaněním. Ale turisté by asi nebyli rádi.

Jinak hrad vznikal od 13. do 16. století a v roce 1727 vyhořel. Připomínal nám v něčem Hukvaldy, ale na těch jsme v podstatě odkojení, takže je nám připomíná i Tádž Mahál.

second pitch

Manínské skály

MANÍNSKÁ TIESŇAVA a SKÁLY kolem a nad jsou po Suľovských skalách asi největší lezeckou oblastí v Suľovských vrších a další krásnou turistickou oblastí. Skály se (až na jednu výjimku) soustředí do kaňonovitého údolí Manínského potoka, který svým zaříznutí mezi Veľký a Malý Manín vytváří vlastní tiesňavu ve slepencích. Hrad se tady sice nenachází, ale návštěvu zpestří jeskyně. Přímo u skalního útvaru Černokňažník stejnojmenná a pod vrcholem, kam se pak dá jít na výlet, Partizánská a další menší útvary. Na Manín s jeho velkolepou tiesňavou plynule navazuje další skvělá oblast Kostolecká tiesňava. Při lezení je opět nutné počítat se sezónnními omezeními.

Stena Černokňažníkov
Na Maníně se parkuje naproti malého horolezeckého hřbitůvku u Skály nad lúčkou. Přes potok se přejde a zamíří vzhůrů kolem Gotické stěny a dál k jasně viditelné jeskyni. Za ní nahoru pod stěnu Černokňažníkov kolem Pekla. Trochu se tu musíme zorientovat, ať nelezeme, kde se nesmí. Vlevo od Černokněžníka je navíc Čertova stěna, další sektor, co nám v náčrtku chybí. Jinak prolezeme i jeskyni, kde pokecáme s místními jeskyňáři. Klestí to kolem skrz bezpečnost.

Cesta Stredom (V) a Klasická cesta (č. 5, V- UIAA)  poznáme podle stromu před nimi a tak se pouštíme do lezení. Zkoušíme i Ľavý kút (IV-), fakt lehká cesta pro našeho šestiletého... Akorát délka skoro 25 metrů je pořádná. Pak se přesunujeme na Gotiku.

Gotická stena - spodná

V dolní Gotice jsou na pravé straně trojky ideální pro děcka. Měří tak do 10 metrů a jištění je místy snad po dvou metrech. Škoda, že cesty končí v půli kopce a dál strmým terénem si pro výhledy bezpečně nedojdete. Lezeme Petrov pilier (č. 14, V) a Žilavého cestu (IV+).

Veľký Manín ze Záskalie
Z vesnice Záskalie, resp. z kteréhokoliv parkoviště přímo v obci (cestička od skal je pěkně zarostlá a těžce rozeznatelná, končí na louce), se dá např. po zelené a následně po žluté značce lesem dojít až na vrchol Veľký Manín. Z vrcholu nejsou výhledy, naučná stezka jej dokonce podchází (takže se dá lehce přehlédnout). Lepší výhledy jsou z míst, kde skoro na vrcholu žlutá odbočuje. Po neznačené stezce se dá jít nad skalami s tiesňavou pod sebou. Dá se při troše hledání (asi je lepší jít shora) najít skalní okno a Partizánská jeskyně (krátká, výklenková), kde chůzi napomáhá krátké lano. 

u Černokněžníků s výhledem na Malý Manín

Rychlebské hory

RYCHLEBSKÉ HORY jsou pohoří na moravsko-slezském pomezí, od vyhnání původního obyvatelstva málo navštěvované i obývané. Nejvyšší vrcholy Smrk (1126 m/m), Travná hora (1125 m/m), Brousek (1116 m/m), Polská hora (1106 m/m) aj. se vyznačují např. nízkou prominencí (nad 50 metrů kromě nejvyššího Smrku ještě Polská hora a Studený). Velký kus pohoří se tak dá projít i za jediný den, např. z Palaše. Výborné výhled nabízí např. hora Travný nebo Brousek, na Smrku aj. jsou malá rašeliniště, malebné údolí Kunčického potoka...

od Paprsku

Od horní stanice lyžařského areálu Paprsek ve Velkém Vrbně se vydáváme na hřebenovku, většinou mimo turistické trasy. V zimě tudy vedou běžkařské trasy, z nich teď na jaře moc nezůstalo. Na hřeben se dostaneme kolem vrchu Palaš (1027 m/m) po červené a pak lesní cestou. Kousek dál se mimo hranici dá odbočit na Travnou horu s vrcholovou skalkou, na opačné straně se dá mlázím dojít na nevýraznou Postawnou (1116 m/m). Následuje 1115 m vysoký Brousek s velmi zajímavými kameny a rozcestí nad Solnou chatou. Odtud je to kousek kolem a částečně i přes rašeliniště na Smrku. Zpět se dá vrátit i zimní cestou Pohádka, ale výhledy jsou tak parádní, že jdeme Šengenem a to i dál přes Bílé kameny (1029 m/m) na Polskou horu (1106 m/m). Jen závěr cesty vede po zelené značčce z Polska. Polská hora, též Rudawiec nebo Červené Bahno, je 3. nejvyšší a 2. nejprominentnější v Rychlebských horách.

Kolem Medvědí chaty, opět po neznačených ale širokých lesních cestách se vracíme, přes údolí Kunčického potoka.  

výhled na Jeseníky

Brousek

Sněžník

KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK (1423 m/m, 664 prominence), 11. nejvyšší a 5. nejprominentnější hora ČR. Cestu z Hynčic zpestřuje několik řopíků a při návratu rozhledna na Štvanici a rybník Úžas. Po česko-polské hranici na vrchol nad hranicí lesa, takže pořádný kruhový výhled. Cestou dolů kolem pramenů Moravy, slůněte a ruin Lichtenštejnovy chaty.

z Hynčič pod Sušinou

Trasu z Hynčič na Kladský Schneeberg jsme pojali jako poznávací, tj. kromě slůněte a pramenů Moravy především za řopíky. Proto jdeme z Hynčič od vleků (parkoviště zdarma) a po sjezdovce (začíná se zasněžovat) a napojujeme se na zelenou značku. O kousek dál po značce je první řopík. Pak po cyklostezce a po žluté táhle lesem k vyhlídce Pod Ludmilou. Bahno je krásně zmrzlé, škoda mlhy. Kolem Stříbrnické jdeme už krásně namrzlou krajinou, napojujeme se na polskou zelenou a přes Sadzonki přeci jen mnohem horštější pěšinou dojdeme až na vršek, těsně nad hranicí mraků. 

na Králickém Sněžníku

Dolů jdeme kolem pramenů Moravy, tj. po červené. Následuje namrzlé slůně a trosky Lichtenštejnovy chaty. Původní plán jít dolů přes Mokrý hřbet je v mlze celkem zbytečný. Scházíme do sedla pod Štvanicí a pak ještě kolem řopíku na rozhlednu. Před rozhlednou je pak ještě jeden řopík a dole u vleků další - takže pokud máte kluka nebo o bunkry se zajímací děvče, uřopíkujete se.

sestup po žluté

rozhledna na Štvanici

králické slůně

Keprník

KEPRNÍK (1423 m/m)  aneb nejvyšší bod Keprnické hornatiny a 2. nejprominentnější hora Jeseníků (v nich je 4. nejvyšší po započtení předvrcholů Pradědu). Na vrcholu je mrazový srub a další rozsáhlejší se nachází na předvrcholu ČERVENÁ HORA  (1337 m/m). Z oblastí nad hranicí lesa bývají velmi pěkné, skoro kruhové výhledy. Zajímavé jsou výhledy na Praděd a Králický Sněžník, výjimečné např. na Krkonoše nebo Beskydy. 

trasa z Červenohorského sedla

Kdesi u Šumperka v zákazech v zákazu a objížďce v objížďce, kde se ztratí i tři navigace, velí navigátor změnu cíle. Za pár minut jsme v Červenohorském sedle (1000 m/m) na velkém parkovišti, neplaceném. Vyrážíme v koronavirové době tak nějak doplnit naše jesenické výplazy o další společný cíl... Kolem vleků přes červenou značku na první vyhlídku a dál po hřebenovce až k Bílému sloupu, kde se žlutá odděluje lesní pěšinou na Červenou horu. Z ní jsou pěkné výhledy (na červené značce nejsou zase o tolik horší, ale jsou přeci jen na opačnou stranu), zajímavá je i Sněžná kotlina a pochopitelně i mrazové sruby včetně nepravého skalního okna.

Vozka a Keprník z Červené hory

Pak návrat na červenou značku a lesem s typickým jesenickým bahnem k malému rašeliništi. Pro nás je zajímavější než třeba na Rejvízu, protože k tomuhle se dá pouze dojít. A pokud se chvíli počká, můžete u něj být úplně sami. Pokračujeme na vrchol Keprníku, tesně před ním je strmější stoupání. Na vrcholu se mimo červenou značku nachází mrazový srub. Výhledy z něj ani po letech neomrzely, další z nás naopak vidí Krkonoše v dálce z téhle strany poprvé.

Praděd z Červené hory

Zpátky jsme chtěli jít přes Vozku, ale po ranním zpoždění se chceme vrátit domů včas. Takže kolem Vřesové studánky zase na Červenohorské sedlo. 

výhled z Keprníku směr Šerák

údolí Desné

 

 

Dračí štíty

 

DRAČÍ ŠTÍT je vlastně dvojvrchol VELKÉHO (2523 m/m) a MALÉHO (2518 m/m) Dračího štítu, podle pověsti o zkamenělém drakovi by se jednalo o dračí ocas. Výstup na Dračí štíty je součástí Koruny Vysoké. Oba vrcholy patří spíš mezi méně výrazné, ale výhledy a skály jsou luxusní.

normálka

Dračí štít je součástí tzv. Koruny Vysoké, tj. přechodu zpod Ihly v Dračiom přes Dračí štíty, dvojvrchol Vysoké až na Ťažký štít. Někdy se doplňuje i o trojici Ošarpanců. Ve všech případech je to dlouhá hřebenovka kolem IV UIIA a megaklasická tůra srovnatelná třeba s Dračími hlavami (ty máme za sebou, takže doplnit všechny draky se hodí). Přechod Ťažký-Vysoká jsme dělali v zimě a trochu máme obavy z hledání cest v Tatrách, takže jsme naplánovali menší variantu. Nakonec ji počasí ještě víc redukovalo...

 

Dračí štíty z Vysoké

Na Dračí štíty stoupáme přes chatu pod Rysy a Kohútik. Známe to tu, bez bloudění, dobíráme ještě jednoho slovenského kolegu. Od Centrálného žlabu Vysoké jdeme dál, nejprve kousek nahoru a pak jasnou stezkou s plotnou zabezpečenou borhákem. Výborné! Bývá o dost hůř... Trochu po suti po zářez mezi oběmi štíty. Štand, 25 m nahoru (jedno místo za IV-, jinak II, určitě 1 bh) a štand (vrtaný nebo spousta možností ohodit). Několik kroků po hřebeni a hnusně dolů asi dva těžké kroky, pak mnoha možnostmi nahoru (20 m). Slaňák trochu do kyvadla. Jedna délka asi za II na nižší vrchol, na něm je slaňák nebo opatrně slézt. Parádní lezení v pevné skále (až na ten protivný krok dolů, kde se ale dá odjistit). (náčrt hl. části)

 

na Vysoké, pohled na druhý vrchol a Mengusovské

 

Počasí ještě není nejhorší, tak jdeme lehlým terénem mezi balvany na jeden z vrcholů Vysoké. Pak už to vypadá blbě. Dalo by se pokračovat dál, ale místo sestupu do Centrálného žlabu seběhneme zpět (vyhneme se tak lítajícím šutrům od ostatních, co dnes šli na Vysokou) a pádíme do Váhy, ať jsme na turistickém chodníku, než začne hnusně. S cajkem na zádech pospícháme dolů. Bez lana by to dnes nešlo...

 

chata pod Rysy od Kohútika

 

Rysy z Kohútika

 

Gánek

 

Velký Dračí z Malého

 

 

Hohe Wand

Zillertal, poslední délka

Tirolersteig var. Zillertal
Do lezeckého ráje za Vídní je od nás trochu daleko... Prolezli jsme z vápence třeba Suľovské skály i Moravský kras (např. okolí Sloupu), než jsme se dostali do Hohe Wandu. Čekali jsme asi podobné skalky, přelidněné a ohlazené... O to víc nás mile překvapilo rakouské "el Chorro". Na začátek vybíráme směsici cest kolem Tirolesteig - po zkušenostech s délkami v tajemné zemi v Karpatech proto, že se snad neztratíme (a polezeme po borhácích v cca podobně těžkých cestách, na hlavolamy Groszova stylu se necítíme). Zaparkujeme v Maiersdorfu pod pastvinami s kravičkami 110% Austria. Přes louku strmě a krátce lesem k nástupu.

První dvě délky na rozlezení, IV+ v první délce na konci asi mineme s nohama ve vedlejší cestě. Pak omylem moc doprava a zpět doleva po nejištěné sypké I. Pěkná pitomost, ale když to jeden z dvojice nastuduje blbě... Vracíme se ve 4. délce do Zillertal (tj. těžší varianta Tiroler) kolem úžasné borovice, pak dvě další lehké délky III a IV- a docela zmatený začátek 7. Pak se cesty zase přibližují a následuje předposlední V, kde se nějak motáme ve vedru. Ale po směsici (kdy si nejsme úplně jistí, jak vysoko už jsme - ostatně barvy jsou dost smyté) jsme na konci. Dá se to obejít zleva i zprava. Direkt stěnkou VI a pak V je to nejkratší (chtěli jsme sice jít přeborhákovanou V+ Kamin, ale polovina týmu se rozhodla přímo, že nebude ztrácet čas hledáním před bouřkou). Skvělý způsob, jak se připravit o poslední síly a jsme na hoře! Teda jsme jen nahoře... Pěkný les, pak cestička na přeplněné parkoviště a sestup ferratkou Vollerin kolem malých jeskyní na parádu.

Vollerin, sestup

Délky jsme dělili trochu jinak, v klíčových místech jsou borháky a případně jsme použili smyčky. Kolem 7. délky jsme nějak nevěděli, kde je správná varianta (ta nejtěžší), ale místo ocvakané borháky bylo asi za VI-. V 8. délce jsme nenašli odbočku za II v Zillertal a šli Tiroler za II na malou věžičku. Za ní pokračuje Tiroler údajně za III- na druhou stranu a po hřebínku černá barva za V-. Ale vypadalo to tam dost jinak. Pod námi choďák a nad námi jen malinký zdvih a dolez taky dost lehký...

Vollerin, sestup

Wienersteig var. Fredsteig
Vybíráme, jak se po návštěvě aquaparku v jižní části neznámé země plné vína rozbitých dálnic, nějak nenápadně vpašovat na rychlé lezení s mladým (než to babičky zarazí). U Grunbachu am Schneeberg odbočíme na cestu s placeným parkovištěm na konci. Za domky prudce vzhůru k nástupu (deska s nápisem, kdy někdo nepochopil...) na více než 10 délek dlouhou cestu, protože dolez po Kanzelgratu s malým klukem musíme brát vážně.

Fredsteig, nástup

Základní cestou je tady Wienersteig, někdy se dělí na levou a pravou část o různých obtížnostech do III+, ale dá se jít tak za III-. To nemáme v úmyslu, nicméně raději počítáme i s lehkou variantou. Fredsteig fialově značený začíná žlabem, trochu rozbitým. Pokračuje stěnou do borovicového lesa, směsice III a IV, 2 d. Lesem je to choďák, menší skalka tak na přelez a větší. Pak se může jít doleva kolem jeskyně nebo za IV- a III+ direkt. Štand a přelez pod Frediho nos (další stěnu). Horní části nosu se chceme vyhnout (V nebo variant za III bez fixů) a dostat se na Wienerplatte, krásné plotny. Musí se trochu sejít buď hned nebo po přelezení dolní části nosu. Ten se pozná mj. podle vrcholové knihy. U té jsme byli, ale nějak se nám to nezdá... Odtamtud jsme šli nahoru, traverz bez fixů a stejně byli na plotnách. Každopádně parádní lezení od IV po II.

Střed Fredsteigu

Konečně jsme na hřebeni a čeká nás nejprve chodecký a pak dvojkový Kanzelgrat. Závěr těsně pod křížem je tak za III- (po hřebeni), takže my syna jistíme. Vrcholovka, lehátka a chata Eichert... Sestup trochu rozbitou Grafenbergweg a Binderweg (zelená). Dost dobré! Snad to za nás vytáhne a nás nahoru, až budeme staří!

Kanzelgrat, začátek

Kanzelgrat, konec

Duettsteig a var. Draschgrat schwer

Do třetice letos Hohe Wand, aneb jeden den pěkně, Slovensko zavřené jak Severní Korea... Polsko nacpané jak Jižní Korea o olympiádě. Draschgrat máme nastudovaný, tak na otočku. Jeden z nás není úplně OK, výlet odleží (ale pořád lepší ležet po vápenci než po ničem). Parkujeme v tunelu a dereme se pěšinkou k nástupu. Celkem džungle. Ve stěně jsou 3 páry, Duettsteig je volný. 

 

konec Draschgratu

 

První dvě délky do 30 m s maximem 5-, pak dvě lehčí na konci položenou puklinou. Dobré, logické: na začátku furt nahoru a mírně doleva, pak se to točí vpravo. Pohodlné štandy, plotny i pilířky... Na konci 4. délky se spojuje s Draschgrat schwer, tj. přímo výstavním hřebenem po parádních chytech II/III asi 35 m. Starší skoby, dá se ohodit. Pak se dá těžké místo obejít, nebo ho jeden vyleze a druhý v kolmé puklině za 5+ nadává, protože to prostě nejde... Kromě toho jsme to spojili se 6. délkou, což je blbost. Lano se pak těžce dobíralo. Ta 5+ byla taková... Oklouzaná na nohy. Dolez je za 4-, prý. Těžko soudit.

Nebýt té 5+, tak lehká cesta. Ale možná se nemá 5+ lézt, když máte mírnou teplotu a i když je váš osobák to léto o dvě třídy výš... Konec je v borovém lese, pár metrů od chodníku. Za 20 min.sejdete pohodlně k autu. Za námi 2x lehké 5-, 2x lehké 4, 1x 2/3 a podivná 5+ s dolezem za lehkou 4-.

 

hřeben Draschgratu

výhledy někde u konce Duett

 

Neuer Innerkoflersteig

Co se dá stihnout v červnových vedrech na otočku, když v Tatrách jsou nástupovky pod sněhem (a po minulém týdnu jsme celkem KO)? Tak pro změnu Rakousko, opět Hohe Wand. Moc to neřešit, brzy ráno k ferratě HTL a nahoru. Okolí známe. Ostatně jsme tu tak brzo, že nezaplatíme ani mýto. Ale parkoviště ano. Systém odhadni, jak dlouho tu budeš nám moc nesedí... 8-)

ve 4 délce

Innerkofler je hodně odjištěný. První dvě délky jsou cca 30 a 15 m, tak za IV+. Následuje dlouhý traverz s podlezením ferraty a skalním oknem (obojí se dost blbě leze s báglem). Pak pěkná délka, údajně nejtěžší (V-, udává se V). Přes díru ve ferratě choďákem po suti ke čtverkové puklině (na malé lezce dost vysoko první krok) a zase suť. Poslední délka, akorát s posledními zbytky vody. Uprostřed zase těžší místo IV+/V-. Výhledy na Sky Walk.

Sky Walk

Pak se snažíme využít ještě čas a dojít na vrchol Richter´s Ende, ale při přechodu suti už asi pálí slunko moc - neklesneme a místo toho se ocitneme kdesi... A la vue vybíráme první stěnu s borháky, 2 délky asi po 25 m, max. 3- (doma zjistíme, že to byl konec Sechsersteig a Pensionistengrat). 

Pensionistengrat nebo tak nějak, 25 m pod plošinou

Beserlpark a Via Nelly

Tak zase jeden volný den, jen jeden! Pak práce na Lysé hoře... Počasí na plech. Spěcháme teda zase na Hohe Wand, tentokrát volíme cestu přes Grafenbergturm a Naglplatte v oblasti Kanzel, kde jsme lezli loni v zimě se synem Fredsteig a Kanzelgrat. Cesta Beserlpark byla původně hodnocená za V+, nyní se většinou udává VI. Najdeme nápis OGV Pfeiler (V+ až VI) a možná škoda, že jsme nešli na hřeben tudy. 

Kanzelgrat

První délka je trojková, pak začíná celkem na dlouhou ruku lezení v mělkém komíně přecházejícím v nevýrazný převis. To byl zase nápad lézt to s báglem... Pak se cesta před štandem rozdvojuje, vpravo je za krátkým traverzem široký komín začínající převiskem, V. Ale zní nám to tady dutě a přelez u třetího borháku vypadá špatně, do kyvadla. Možná to chce dát vlastní nebo jinak. Zkusíme teda doleva na VI s fakt šíleným traverzem nad komínem doprava v podstatě ohnutí přes převis. Místy je to ještě ohlazené. Hluboký zážitek, ještěže je to obouchané.

Untere Naglplatte

Odsud to pak je už jen kochačka. Poslední délka na hřeben Grafenbergturm, V-, nám připadá spíše jako klasická IV se spoustou puklin, položená... Pak natahujeme délku na skoro celé lano přes první chodecký úsek a první věžičku (V) a další, pátou, přes lehčí za III. Následuje přechod na Untere Naglplatte (Grafenbergsteig společná var. s 4. a 5. pokračuje vpravo u jeskyně). Taháme to jako jednu délku a zajistíme o strom se smyčkou nad nástupem do originální délky. V těch II až III místech je to asi jedno, zavedlo nás tam mírné stoupání (klesání by bylo správnější). 7. a 8. délku s krásným rozlezem a těžším místem za V u pukliny taháme naráz. Zůstává 9., asi za V-, dolez vlevo na okraj stěny a štand u týpka, co to leze sám metodou "slaním-vylezu".

poslední části Baserlpark pod Nelly

Ještě uvažujeme, jestli dojdeme ke kříži s lavičkami pěšky doprava. Nakonec ještě sejdeme kolem špagátu k cestám v Obere Naglplatte a doufáme, že najdeme Via Nelly, pěkný pětkový konec Beserlparku v originální variantě. Shora to nevypadalo, ale u stěny je jasné, kudy cesta vede. Puklina, stěnka a kramle. Od ní se dá lézt kamkoliv nahoru: rovně, mírně doleva nebo ještě víc doleva úplně nejoriginálnější finále Beserlparku. Taháme 10. jako jednu dlouhou (horko a bolí nohy v lezečkách), tak mírně vlevo vyjdeme na vršek. Jako poslední štand může sloužit i některá z laviček (ale ony tam jsou i ty pravé, lezecké) a na sestup lehounká ferrata Wagnersteig s několika pokroucenými žebříky.

lavička :D

Žabí štít a Žabí Mnich

 

VEĽKÝ ŽABÍ ŠTÍT měří 2263 m/m a nachází se na severním hřebenu Rysů, začíná zde tzv. Žabí hřeben (pokračuje až na Nižný Žabí štít, samotný přístup na jeho konec není pro uzávěru možný). Z Vyšného Bielovodského sedla CH/I přímo po hřebeni. Na opačné straně tohoto sedla se tyčí ŽABÍ MNÍCH vysoký 2146 m/m, I/II. Z polské strany vede do sedla stezka (s mnoha odbočkami) v jediném nepříjemném místě osazená 2 borháky a slaňákem.

 

Žabí Mnich ze Žabího štítu, vlevo vzadu Mengusovský hřeben

hřebenem (jižní částí Žabího hřebene)

Polezli jsme Mnichy v polských Tatrách, Žabí vežu i koně. Cesty nějak logicky směřují dokončit Mnichy a Žáby Žabím Mnichem a Velkým Žabím štítem. Trochu nás zradí popisy. Od Czarneho Stawu má vést do Bielovodského sedla pěšina, ale když ji najdeme, mužící nás navedou na opačnou stranu. Jsme tu poprvé neturisticky, tak musíme kus dolů. Potkáváme známé tváře ze Zadního Mnicha a za nimi vyrážíme správně.

hřeben na Malé Rysy a Spádovou kopu, zoubek vzadu je Žabí kůň

Chodník je teda dost ostrý (strmý). Je v něm i jedna stěnka se slaňákem pro horší počasí. Místy se stezka sype a necítíme se právě komfortně. Proto mineme odbočku na Žabího kapucína. I teď podle fotek není jasné, kde vlastně byla. Konečně jsme na hranici! V Polsku neplatí omezení v lezení od určité obtížnosti, takže směle na Velký Žabí štít. Má se jít slovenskou stranou (nelegálně), ale moc nechápeme proč. Kromě zubu v sedle je hřeben (tj. závěr Žabího hřebene) úplně fajn. Pevná skála, možná tu a tam II, jinak CH/I. Tak dosáhneme Vyšné Kamzičí štrbiny. O takovém místě jsme jako turisti jaktěživi neslyšeli. Mj. jediné sedlo v Tatrách, odkud vybíhají tři hřebeny.

Na Velký Žabí štít přímo středem, tj. žlabem a na jeho konci doprava na římsu. Podlízá se takovým zajímavým způsobem, skoro jeskyňářská plazivka. A jste na dvojvrcholu! Velkolepý výhled např. na Mengusovské a Galérii Gánku. Samota... Široko daleko sami. Jedině na Žabím Mnichu trojice Poláků.

ze Žabího na severovýchod... krásná Biel. Žabia plesa

 

Sestup je lehký, protože ze štítu vidíme dobře na cestu dolů. To platí nejen o samotném vršku, ale i pro celý hřeben. V Bielovodském sedle se potkáváme s Poláky, viděli jsme je slaňovat ze Žabího Mnicha, tak lezeme ještě tam. Ze sedla je to tak I-II, akorát cca uprostřed je taková nepříjemná stěnka na sestup. Půlka z nás tydle tatranské vzdušné sestupy po kolmici moc nemusí. Jsme rádi, že máme lano na slanění (a pak si všimneme borháčiků nad tím blbým místem). Těsně po vrškem je pak žlábek, taková rýha ve skále. Nahoru dobrá, dolů dost klouzačka. Tu III by si asi zasloužily obě místa. Následuje plotnička a malinkatý vršek. Na Žabího kapucína (slanění a 1 délka) už nemáme: je vedro, vedro, vedro. Voda dávno došla, ve 2000+ v kraťasech a tričku od rána. 

Takže dáváme dnes vale krásné věžičce i štítům kolem. Sestup místy po suti a rozbité skále fakt vyžaduje být ještě trochu OK a ne KO. Konečně jsme u Czarneho Stawu a můžeme se polít vodou a doplnit flašky. Jako hodně dobrá tůra, kde se lano musí vytáhnout z batohu (dokonalé by to bylo s kapucínem a lalkou), bez lidí i v top time a výhledy z málo známé části Tater.

vrcholová plotna Ž. Mnicha, lepší foto nějak není...