Velká Sokolia veža

VEĽKÁ SOKOLIA VEŽA je 2. nejvyšší skalní jehla na Slovensku v Malé Fatře. Tyčí se více než 130 m nad okolní krajinou a lezení na ni je vápencová klasika, místy trochu zarostlá. Nachází pod hřebenem Sokolie se v údolí Obšívanky kudy vede modrá turistická značka. Jedinečná možnost vícedélkového lezení (tři délky), na Malé Fatře jedinečného. Na jaře platí zákaz lezení.

 

Normálka (V)

Kraj na rozhraní Česka, Slovenska a Polska nenabízí moc možností vícedélkového lezení. I většina dvoudélkových tras se dá vylézt s delším lanem a alespoň třídélkové trasy se nachází až v údolí Váhu. Kromě Suľovských skal především Beckov a Veľká Skolia veža na Malé Fatře. Informací o krásné vápencové věži je mnohem méně než o lezení pod hradem a většinou se týkají výtažku z ovoce na vršku.

Na jehlu stačí půlden (pro nás i s cestou). Nástup není dlouhý a ani s velkým převýšením, pak se přejde potok suťovým žlabem až k zaklíněnému balvanu. Po kramlích nabitých vpravo do skály (když jsou mokré nebo s dětmi, dá se o strom nahoře i slanit) na plošinku, kde se dají nechat zbytečné věci... Od značky je to sem pár minut.

u kramlí na nástupní trase

Vlevo jsou vidět první borháky (3) a po nich prasklinou na pěšinku s kořeny. Přes ně do malého sedla, kde je dobrý štand a případně borovice. Dole je to III, pak v podstatě choďák, ale za mokra se dá něcvo hodit přes kořeny. Další délka vede doleva, asi za III, v jednom výšvihu za IV, pak štand. jsou tam asi 4 borháky a v tom nejtěžším místě je jasně vidět od jednoho na druhý, takže v klidu a nedá se ztratit.

Poslední délka začíná proslulým traverzem doleva a přes takovou sníženinu s puklinou, kde se cesta láme vzhůru po pěkných plotnách. Opět borháky určují směr, je jich asi 6 a možná nějaká stará skoba (radši nepoužívat). Po předchozích délkách se 3 a 4 bh nás tahle překvapila jejich počtem, takže nám jedna expreska zůstala na špatném sedáku. Krásná V.

Na vrcholku je majlonka v drátech omotaných kolem věže. Moc esteticky to nepůsobí, ale účel splňuje. Taky tam bývá flaška s kořalkou. Slanili jsme střízliví až do sedla s borovicí, ale lano se děsně sekalo. Museli jsme se kus vracet na Prusa a nadávali jsme, protože jsme ztráceli čas před blbým počasím. Lepší je si to rozdělit. Pak to vyjde jako 3x25 m, ostatně stejně je to nahoru (do cca 25 m).

konec I. délky v sedle, pohodlný dolez

Beckov

BECKOVSKÉ HRADNÉ BRADLO (BRALO) sice neoplývá výškou (225 m/m a cca 50m stěna), ale jedná se o krásnou trosku hronika (kdo tomu jako my nerozumí: vápencového příkrovu). Tj. krásný vápencový útes s hradem, hodně využívaný na severní a západní straně lezecky (s přístupy skrz soukromé pozemky). Nachází se zde několik možností na vícedélky, prostě parádní lzení na beckovských skalách. Nebo Beckovských skalách? Na hrad se dá dostat jen normálním vstupem z jihu, ale vzhledem ke své rozlehlosti stojí za to. 

 

Stará cesta (pův. III+) 

Kolem Beckova jsme často projížděli po slovenské hajvej a kromě hradu obdivovali i mohutné skály. Na samostatný výlet jsme se sem vydali trochu z nutnosti, když nouzový stav omezil blbnutí uvnitř a stav počasí zase venku. Do Pováží to máme kousek, takže plánujeme se synem hrad. A vápencové lezení.

Lezení na tédle skále má úžasnou minulost. Podle záznamů z 15. století se po skále za milovanou hradní paní Věrou vydával kovář Filip Ťažký (cesta s chybou nazývaná Ťažký komín VI+). Mimochodem kovářskými slavnostmi hrad přípomíná Helfštýn, kde se taky leze. Kovář vyzbrojený pro ostatní obyvatele podivnými ukovanými pomůckami navštěvoval hrad často. Kovářům zjevně tahle podivná záliba zůstala a rozšířila se dál, když se na hrad úspěšně stěnou dostal i manžel hradní paní po návratu z tažení. Filip Ťažký uprchl. Všechny výkony lze srovnávat s prvními doloženými lezeckými výstupy ve Francii (Mont Aiguille, Antoine de Ville), ale kdo ve světě zná Beckov... My.

hrad Beckov

Parkujeme u parku v centru obce, skrz restauraci s venkovním posezením jdeme těžkým terénem (koberce, anglický trávník, jezírko) asi 20 m ke stěně. Jsou tady tabulky s upozorněním, ať lezci nepadají na hlavu svatebčanům, když se fotí a tak podobně. Máme vybranou třídélkovou cestu, klasickou Starou (III+). Začátek najdeme lehce, akorát je dost vyklouzaný. Nebýt tohoto místa a závěrečného výšvihu, odpovídalo by to původní klasifikaci. Takhle to o fous šlo nahoru.

first pitch

První délka je v podstatě vzhůru skalkou se skalničkami. Pak výrazně vlevo na další štand a plochým komínkem do zářezu pod vrcholovou plošinou s hradební zdí. Cesta s dobrými štandy není nudná. Prolízá se puklinou, případně po hraně, maličkým pilířem, stěnkou... Z vršku fajn výhledy. Dolů vede několik slaňáků, bohužel jsme si vybrali ten, co končil v roští, takže jsme s ohledem na lano slanili na 2x.

někde mezi I. a II.

Věci jsme pak složili v autě a kolem cukrárny se prošli na hrad a po úžasném hradě. Od studny jsou pak nad vámi vidět konce cest z protější strany, kdyby se to smělo, dalo by se dostat do hradu nejen z vrcholové plošiny přes okna ve zdech ale i tudy slaněním. Ale turisté by asi nebyli rádi.

Jinak hrad vznikal od 13. do 16. století a v roce 1727 vyhořel. Připomínal nám v něčem Hukvaldy, ale na těch jsme v podstatě odkojení, takže je nám připomíná i Tádž Mahál.

second pitch