Dalmácie

DALMÁCIE... Chorvatské ostrovy, zálivy a především Dinárské Alpy, tj. jižní část pohoří Velebit se spoustou soutěsek a skalních věží např. ve stejnojmenném národním parku Paklenica. O tomhle horolezeckém chrámu se napsalo snad skoro všechno. Ze sportovních vícedélkových klasik někde kolem V/V- se zde nabízí možnost lézt např. Nosoroga na KUKOVI ISPOD VLAKE a Sjeverno rebro na VELIKI ČUK, obě 5 délek pod vršek a celkem nepříjemný sestup. Vstup do této části NP Paklenica je zpoplatněný, vícedenní návštěvy mají slevu a auta se platí zvlášť.

z Veliki Čuk

Součástí Paklenice je i oblast Bojinac s nejvyšším vrcholem BOJIN KUK (1110 m/m). Jedná se o nelezecký areál (s výjimkou ferrat na nejvyšší vrchol a Vaganaće) vápencových věží připomínajících takový malý bílý Montserrat. Na vrchol vedou cesty především z Malého Vaganače (asfalt) nebo z Velkého Rujno (dostupného autem po šotolině). Z vrcholu se nabízí nádherné výhledy na moře a např. ostrov Pag i na hlavní hřeben celého systému Velebit. Obě cesty na samotný vrchol jsou částečně velmi krátce zajištěné řetězy (ferrata A nebo C, 80 vm, 300 m).

Na jižním úbočí Velebitu lze navštívit kaňon řeky KRUPY a KRNJEZY, obě patří do hluboké soutěsky řeky Zrmanji, kterou lze navštívit samostatně. Řeky se zde zařezávají do hloubky cca 140 m/m z vápencové náhorní roviny, kde výška sahá od 400 do 250 m/m. Vytváří řadu travertzinových vodopádů a jezírek. Kolem kaskádového jezera DEVETERAC se známým Kudinovým mostem vede kraťounká ferrata (B/C). Sestupuje se k ní od soutoku Krnjezy vyvěrajíci v nedaleké jeskyni a Krupy s pramenem o kus dál, nad stejnojmenným pravoslavným klášterem a pod stejnojmennou vesnicí několika vyvěračkami. 

Ještě víc na jihovýchod za řekou Krka s jezerem Visovačko s malebným ostrovem (a klášterem) se do planiny Svilaja zařezává vysychající řeka ČIKOLA, přesto vytváří dlouhý a fotogenický kaňon s mnoha lezeckými oblasti. Hodně vysluněný. K sestupu na dno z parkoviště na náhorní plošině vede ferrata (B) s dvěmi úseky.

Visovac jezero

0. den - přelet

Odpoledne zpožděný let Katovice-Split, přejezd do Starigradu. Ubytování (apartmán s kuchyní a lednicí) za 4000, půjčení auta za 2000, letenky tam levné a zpátky bohužel dražší (9000), doplatek za problém s kartou 2000 (limit je svině). S dalšími poplatky (parkování, mýto...) za 7000 Kč na osobu.

 

1. den - Nosorog

Paklenice! Tak jsme ráno zaplatili a dojeli do celkem opuštěného údolí. Trochu problém se v téhle neuvěřitelně populární lezecké oblasti zorientovat především proto, že autor topa si spletl východ se západem a tak KUKOVI ISPOD VLAKE a cestu Nosorog hledáme na opačné straně řeky. Naštěstí tady snídá pár českých lezců i s vytištěným topem, co nás nasměřují správně. 

Nástup celkem OK a mírně rozbitějším žlabem první délkou (původně dvě) na vklíněný balvan se štandem. Délka na hřebeni a 110% paklenická klasika nezklame především ve třetí délce s plotničkami plnými škrap a hodin. Z kteréhokoliv místa lze utéct 1-2 slaněním, takže pro děti nebo nezkušené ideál. 4. délka je přechod před poslední, docela dlouhou. Je tady vystouplá stěnka za V- s hranou a 2x škrapové plotny (V- a IV+). Odjištěné, pohodové a na plném slunci. Sestup z těch kratších v Paklenici opět celkem vyhřátým suťoviskem. Takže rychle dolů a ochladit si nohy v říjnovém moři. Nejsme jediní lezci, co mají takové bláznivé nápady. 

Nosorog, 5ptch

2. den - Sjeverno rebro.  

Další chválenou paklenickou klasikou je Severní žebro na VELIKI ĆUK. Jak název napovídá, leze se logicky spíše ve stínu. Od mostku zpět přes vyschlou řeku se tak vydáváme po sypké stezce mezi Anića kuk a Velikým Ćukem. Po chvíli se cesta rozděluje a podle "ferraty" vpravo poznáváme, že jdeme správně. Takové B/C dobré na rozlezení. Akorát nad ocelovým lankem je to docela bludiště, musí se v podstatě úplně zpět ve směru cesty, než máte konec ferraty pod sebou. Cesta začíná prasklinou a štandem se smyčkou podle topa. OK. Přímo vzhůru vede nějaká další cesta. Hodnocení 4a se dost liší od III/III- v topu. Ale celkem dobrý výlez na hřeben. Pak následuje délka a půl lezení mezi III až IV (podle verzí). Těžko odhadovat, která má pravdu. Výlez ze druhého štandu je rozhodně plnokrevný, dál následuje pohoda do velkého sedla. Do sedla se dojde i CH/I ze směru od Anići kuk a lezou se pak jen ty dvě nejtěžší části cesty, což by ale byla škoda. I když je Sjeverno rebro kousek do Nosoroga, nabízí zase trochu jiné lezení v prasklině, přeskok... 4. délka je o puklině na plotně a následuje 5., nejprve plotna vlevo, římsa (se zlomeným bh), vypečený kout (rozpor i oblez) a výšvih do pukliny mezi dvěma skalkami na bytelnou římsu jak na katedrále.

Sjeverno rebro, 5ptch

Sestup nepatří k nejlehčím. Nejprve lehce přes hřeben a pak spíše vpravo pod skálou sestup složitě dolů na suťovisko. Údajně jsou některé slezy s ostrými hranami krátce prý až za IV, každopádně se najde i lano na přidržení. Pak ujíždějící kamínky a marná snaha najít lepší cestu úbočím Aniči kuk. Značky nás vedou dolů, na další skalní práh s ocelovými lany. V těchto místech sledujeme další lezce na Severním hřebeni přímo nad hlavou. Po pozdním obědě pak jen cákačka po kolena v moři.

Starigrad, Jadran

3. den - Bojin kuk

Původně jsme chtěli třetí den lézt na Vaganači a dát si k tomu i nějaký ferratový most, akorát dodřené ruce nás přiměly dopolední program rovnou změnit za odpolední. Naším cílem se stal BOJIN KUK (1110 m/m), nejvyšší bod oblasti Bojinac přičleněné podivným výřezem k NP Paklenice. A důvod tohoto zvětšení jsme záhy pochopili. Vyrazili jsme delší cestou z vyhlídky nad osadou Mali Vaganac, i když se do dojet po rozbité cestě až do osady Veliko Rujno (Gornji Marasovići). Odtamtud by to bylo v podstatě rychle přes údolí rovnou na hlavní vrchol. Delší cesta s vyšším převýšením sice zpočátku vede podobnou krajinou s výhledy na zarostlé skalky, ale záhy vystoupá k prvnímu uskupení skal: Žlabati kuk, což je několik věží alá homole cukru. Další stejně krásné skály jsou o kousek výš, Jagin kuk. Některé tvary jsou tady bizarní, např. šnek a další věže. Sice se chvíli opět klesá, než dojde na finální stoupání pod samotný Bojin kuk.

Bojin kuk

Na Bojinački kružni pot, tj. na Bojinské okružní stezce, terén trochu tuhne. Nejprve se traverzují a pak přelízají škrapy, zlomy... Pak zase přechod po docela hladké plotně ke dvěma velkým závrtům s výhledem na nízkém hřebeni na moře. V těchto místech jsme se napojili na ferratu, 2 úseky asi 150 m dlouhé. Obtížnost C nám přišla přehnaná, přesto se jedná o nádherné lezení po škrapech. Vzhledem k tomu, že jsme od rána až do sestupu k Jagin kuk byli v celé oblasti úplně sami, jsme stejnou cestou i sestoupili. Ferrata ostatně nekončí na vrcholu, dochází se žlabem do sedýlka mezi několika vrcholy. Z nich jsou skutečně parádní daleké výhledy.

Sestup v horku, kdy jsme potkali jen tři místní a dvě větší skupiny z ČR není úplně OK. Ale zase kudlanky... Z parkoviště míříme jen pro plavky a tentokrát do Jaderského moře na konci října párkrát vlezeme. Večeře pak stylová, slávky. 

Bojin kuk

 

4. den

Večer už odlétáme, takže na nějaké lezení nemáme odvahu. Přeci jen zakufrovat před odletem... Cestou zpět máme jen krátkou odbočku na kaňon řeky Krupy a Krnjezy. Sjezd na parkoviště úzkou asfaltkou plnou krav alá Rakousko (a stejně neochotných uhnout) je ještě OK. Mimochodem ani v Rakousku jsme nezaznamenali, že by se krávy pásly na kruháči. Ve spleti cest dolů na kraťounkou ferratu nad korytem se to ale hemží zmijemi. Fakt si dáváme pozor, kam šlapeme. Soutok Krupy a Krnjezy je mokřadí les, dostat se přes Krnjezu na druhou stranu docela zábava po mokrých šutrech. Obě řeky tady tečou líně, připomínají spíše jezera.

Opět jsme tu úplně sami s výjimkou slovenské rodiny, co šla ke klášteru druhou cestou. Přes ferratu a devět kaskád (Deveterac) dojdeme za chvíli ke Kudinovu mostu z konce 18. století. Nachází se na říčním prahu, akorát vody není na podzim nějak moc. Přesto mít vodopády a pak výhledy na klikaticí se kaňon sami pro sebe, to za to stojí.

Krupa kaňon

Určitě by stálo zato pokračovat podél Zrmanji, kam Krupa ústí. My se ale chceme zvolna blížit k letišti. Od Krupy až za řeku Krku projíždíme oblastí někdejší Republiky srbská krajina. Ostatně klášter Krupa je nejstarším pravoslavným (tj. srbským) klášterem v Chorvatsku. Stopy srbsko-chorvatské války před třiceti lety jsou stále patrné: nejen pomníčky chorvatským padlým, ale i domy prorůstající stromy a vybydlené vesnice. Bývaly doby, kdy se tomu jeden z nás věnoval...

V národním parku Krka se zastavujeme jen na oběd. Je tu takový chaos, autobusy k vodopádu jezdí nějak podivně. Všude fronta a řidiči stojí a stojí... Raději se na jezero Visovačko jezero podíváme ze Stinice naproti ostrovu Visovac cestou z kaňonu Čikola. Mimochodem ve Stinici u zálivu Čemerak budeme zase úplně sami, s výjimkou příjezdu a odjezdu šífbusu. A jedné místní rangerky, co si v NP pár metrů od jezera myje své auto... Jinak tady se za národní park neplatí.

Čikola kaňon

Čikola. Obrovský kaňon, akorát většinou bez vody. Nechce se věřit, že skromná říčka Čikola vyhloubila přes 14 km a místy až 170 m hluboký zářez. Je to samozřejmě lezecká oblast, zipline a najde se i ferrata. Proto tady bývá a je plno, i když teploty sahají teď na konci října skoro k nesnesitelným třiceti. Nakonec jdeme jen první část ferraty a vracíme se krajinou spálenou nedávno požárem. A loučíme se s chorvatskými kudlankami. I dalším zpožděním letu, asi jsme mohli stihnout Čikolu celou...

planina Svilaja

Smoky Joki

 

Smoky Joki var. Sonnenuhrpfeiler

Sonnenuhrwand na Hohe Wandu leží přímo pod Skywalkem v nejznámější části celého parku. Dá se tady lézt mnoho cest, mezi nejlehčí patří SMOKY JOKI (VI-), což je při pohledu zdola druhá cesta od Sky Walku, tj. vpravo od Puzzle (VII). S touto cestou a SONNENUHRPFEILER (VII) se kříží a blíží se i k cestě Sonnenschlange (VI+). Smoky Joki je sedmidélková sportovka, dobře odjištěná v klíčovém místě za VI- (4. délka).

nástup, 1pt

Po úspěšném létě a sychravém podzimu jsme se konečně dočkali babího léta. Tak jsme tedy naplánovali uzavřít rok něčím těžším technicky a lehčím fyzicky. Smoky Joki (nejen) nás fascinuje názvem, tak vybíráme tuhle cestu s klíčovým V a VI- ve čtvrté délce, jinak OK. Za VI- byl loni Beserlpark, tak by se hodilo něco podobného. Takže jsme dojeli na Hohe Wand, letos poprvé zaplatili za auto i lidi v něm a z parkoviště nahoře sešli dolů. Krásný říjnový den, mikiny taháme zbytečně.

Cestu jsme našli lehce, vlevo je nápis Puzzle a vpravo červené puntíky. První dvě délky taháme jako jednu. U štandu byli dva čeští kluci, zajistili se o kámen, protože vrtaného železa si nevšimli. Tak to prostě bývá. Pokecali jsme a my zamířili do 3. délky (nejprev dolů a pak puklinou) a do 4., Henkelplatte. Fakt pěkné lezení. Trochu mě mrzelo, že při vycvakávání presek se mi v klíčovém místě zkřížily o sebe, takže bylo nutné vzít za smyčku. A0. Vědět, že to není nejtěžší místo dneška, smutek by byl zbytečný. 

schlusstelle, 4pt

Další délka byla v podstatě chodecká, zemitá. Prý se tady dá blbě odbočit třeba právě do Puzzle, tak pečlivě odpočítávám něco přes 30 m lana. Jít dál by znamenalo trefit se možná do Sonneschlange (čekaly by nás závěrečné délky za VI a V). Jenže to nějak nesedí. Asi nám ještě pár metrů chybí. Akorát vlevo i vpravo je varianta smyčka, borhák, borhák... To vůbec topu neodpovídá. Zkouším vlevo, ale dál není nic, jen daleko borhák za křovím. Takže vpravo?

Trochu to tuhne, asi to bude to IV+. Lezení těsně pod slepým oknem, vedle krásné pukliny. Pak konečně řada smyček nad výšvihem. Jenže je to zase nějaké těžké. A0. Asi podzimní únava. I když někde u borháků se smyčkami je stále víc jasné, že tohle není ani Smoky Joki a ani šestková Sonneschlange... Štand.

špatně doprava, stále pod Skywalkem

Ze štandu to vypadá lehce. 3 borháky svítí na plotně. Ale je těžká. Uprostřed se to nedá moc vzít na sokola, malinké chyty vpravo nejprve nejsou zřejmé. Nakonec se nějak dohrabeme s odsednutím nahoru. Uf. Ještě jedna délka se slušným výšvihem, co asi nebude za III (IV+) a konec.

Sonnenuhr, předposlední, vypečená plotna

Uvažujeme, jaké tři délky jsme právě vylezli. V topech vůbec takovou cestu nemáme poznačenou. Samozřejmě že ne, když se jedná o konec Sonnenuhrpfeiler (VII, VI a IV+) a sedmičkový úsek je fakt na samé hranici našich možností, takže s A0 jako V- a následnou rest VI úplná spokojenost, protože o téhle cestě jsme vlastně ani nevěděli, že existuje. A někde od třetí délky lezl jeden z nás s nataženým ramenem a druhý od rána s mírnou chřipkou. Klasika.

Hafner

GROSSER HAFNER je s 3076 m/m a 824 m prominence poslední výraznou 3000+ na východě. Dál za "Velkým Hrnčířem" se směrem na východ rozkládá s výškou nad 3000 m/m pouze Kleiner Hafner, Lanischeck a členitý Sonnblick, přičemž jejich prominence je pod 200 m. Současně jde o nejvyšší vrchol skupiny Hafnergruppe ve Vysokých Taurách. Z jižní strany končí hora údolím Maltatal s mýtnou silnicí k přehradě Kolnbrein, s 200m hrází nejvyšší v Rakousku. Od hráze vede jedna z cest na Kattowitzerhutte a od chaty pak pohodlná normálka JZ hřebenem Marschneid, částečně jištěná na exponovanějších místech lany.

normálka

Tak mladý po čase touží po nějaké 3000+. Akorát si vybral kopce (Petzeck aj.), kde jsou chaty plné. Rychle vybíráme v okolí něco jiného volného. Po několika telefonátech získáváme ubytování na Katovické chatě. Takže večer přespávačka někde po cestě, ráno zaplatit mýto v obrovském údolí Maltatal a vyjížďka k přehradě Kolnbrein, odkud vyrážíme. Na prohlídky přehrady to dnes není, fouká a lehce prší. Bohužel předpověď se zkazila i na další den, což nás štve.

Kattowitzerhutte

Cesta Salzgittersteig na chatu od přehrady je úzká a dost bahnitá. Že vede nahoru a dolů by ani tolik nevadilo, ale místy se bláta zdá být až příliš. Pravé močály (zarůstající plesa) sice pěšina přechází až v Krumpenkaru u stejnojmenného potoka, přesto jsme jako čuňata ještě před tímhle údolím. Pak naštěstí stezka vede spíše po šutrech do sedla u Gamsleitenkopf a pak skoro rovně k maličké Kattowitzerhutte. Tady se naší lámanou němčinou domlouváme se staršími nájemci, anglicky hovořící dcera včera bohužel odešla dolů. A tak místo boloňských špaget dostáváme trhanec. Zato pravý, korutanská klasika.

Jsou dvě hodiny odpoledne. Mraky se trhají a vzhledem k předpovědi jdeme na vršek raději dnes. Pro někoho není přes 1200 vm za den problém, ale mladý oslavil právě 10 roků a na tuhle nadmořskou výšku není zrovna zvyklý. Výstup do sedla je ostřejší, pak se jde pohodlněji místy zajištěným hřebenem a plochým hřbetem. Máme krásné, i když trochu únavné odpoledne, výhledy dolů třeba na Rotguldenthal s přehradou i jezerem i na věnec Taur kolem. Dál na východ jsou poslední 3000+ podle výšky (Lanischeck a Sonnblicky), ale protože mají nízkou prominenci (Lanischarte má 2890 m/m), pokládá se za poslední pořádnou třítisícovku na východě právě Velký Hrnčíř.

Sonnblicken, Kleiner Haffner

Vyšší Hochalmspitze, kde jsme byli před lety, zahalují mraky, takže spíš svižně pospícháme dolů. V modrých mikinách, po modých lanech a kolem modře rozkvetlých luk. Přespíme a ráno v dešti dolů. Dnes by nebylo na vršku mnoho vidět. Zato my si časně ráno užíváme svišťů a lasiček na Marschneid. Déšť vyhnal i turisty z obhlídky hráze Hauptspeicher Kolnbrein, nejvyšší v Rakousku. Tak si ji užíváme skoro sami a pak sjíždíme tunely nebo serpentýnami se semafory dolů. Další den bude pro změnu krásně, takže původní rest day měníme na částečně odpočinkový Hochstein.

8-)

Hochstein

HOCHSTEIN, 2543 m/m, 196 vm prominence. Nízké Taury, Schladmingerské Taury. Chodecký okruh přes vršek s ocelovými lany z obou stran, např. od Krummholzhutte přes Zwieslingscharte a dolů kolem Moaralmsee a HAUSER KAIBLINGu (2015 m/m). Na lanovku ke Krummholzhutte platí Schladminger card.

 

okruh

S výletem na Hochstein jsme v podstatě moc nepočítali. Po výstupu na Grosser Haffner jsme dovolenkovali nějakou dobu pod Dachsteinem, což pro nás znamenalo získání slevové karty na lanovky, mýtné, plovárnu atp. Protože lézt na samotném Dachsteinu jsme mohli až v závěru (rezervace lanovky) a jeden den si užívali tropických veder (takže jsme lezli v soutěsce Silberklamm ferratu hned ráno), hledali jsme něco na "rest day". Volba padla na Hochstein a byla dobrá. Výhledy jsou tady skutečně skvělé - na straně jedné masív Dachsteinu připomínající odtud stolovou horu a na druhé divoký spletenec vrcholů Nízkých Taur s nejvyšším Hochgollingem. Takové trochu déja vu z loňska, kdy jsme podobně na cestě zpět ještě stihli Groser a Kleiner Bosenstein.

Dachstein na obzoru

Lanovka nás vyveze nad hranici lesa a nad letní vedra. Teď nás čeká něco přes 10 km a skoro 1000 vm. Velehorský ráz nabírá stezka u sedla Seeschartl, i když ještě kus za Kaiblinglochscharte se jde docela pohodlně. Cestička se neustále kroutí a pod Zwieslingscharte už jsou nutné ocelové lana. Pak se zase pěšina stává pohodlnou, i když pohled na západní hřeben Hochsteinu působí dost odvážně na chodecký terén. Velkým obloukem se ale těžká místa obchází a následuje zase lanový úsek. Pro méně zkušené děti asi nevhodné.

Kaltenbachsee pod Zwieslingscharte

Podobně ostřejší je sestup, zpočátku pohodlný, ale než dosáhnete Filzscharte, tak místy jsou lana vhodná. Bohužel nejsou úplně v top stavu. Každopádně pak je sestup pohodlný, borůvčí a brusinky... Dole jezero Moaralm, kde se otužilci mohou vykoupat. Ostatní alespoň smočí nohy. U jezera zjišťujeme, že s letní kartou vozí chatař na Moaralm zdarma dolů. My volíme cestu přes Rossfeldsattel a Hauser Kaibling, kde se to hemží paraglidisty. 

Celkově je to skvělá tůra, trochu náročnější, jak se zapojují i ruce. Zatímco Bosenstein nám připomínal Západní Tatry, Hochstein spíše ty Vysoké. Každopádně velkolepé výhledy a u lanovek atrakce pro děti (domácí zvířátka na pomazlení) konkurují i některým 3000+.

 

Pfansee a Hochwildstelle

Dachstein

 

Petzeck

PETZECK s 3283 m/m sice nepatří mezi nejvyšší třítisícové vrcholy Vysokých Taur, ale ve skupině Schober je dokonce vyšší než Hochschober, podle něhož nese celá oblast jméno. Má ovšem i úctyhodnou prominenci (799 m/m). Normální cesta vede od Wangenitsee se stejnojmennou chatou a náročnější je pouze průchod římsami do Petzeckscharte ve střední části. Zbytky ledovce (firnu) lze obejít. Zajímavé jsou možné etymologie názvu hory: např. románsko-německy "piz -eck" (špičatá vyvýšenina) nebo ze slovinského (slovenské názvy jsou v jazykově smíšeném Korutansku běžné) "peč" (skála). Svor, pararula podobná tatranské žule s množstvím křemene a nepřehlédnutelné amfibolity.

normálka

Tak poslední prázdninové dny a ještě něco rychle stihnout, než to přijde... Ten konec léta. Na Wangenitseehutte mají volno. Protože mladý měl tenhle vrchol delší dobu vyhlédnutý, rezervujeme a jedeme. Debanttal patří mezi obrovská alpská údolí, kde se mýto neplatí. Cesta, místy nezpevněná, je ovšem dost adrenalinová. Potkat se tady s vozem v protisměru by bylo zábavné. Parkoviště u dolní stanice nákladní lanovky taky není moc velké. Část skupiny proto vyráží cestou kolem lanovky vzhůru a zbytek čeká na volný flek. Stezka prochází především v horní části rozsáhlým almem s menšími plesy. Nabízí výhledy na Hochschober s okolím. Pak přes Zinkenweg celkem strmě do Seescharte, odkud se k Wangenitsee a Kreuzsee zase tolik neklesá. Tahle dvě plesa jsou ohromná a kolem nich se lze koukat zase na jiný věnec hor nad údolím Wangenitz.

Wangenitzsee

Na chatě postavené původně brněnskou sekcí mají oslavu místní záchranáři. Část pak jede dolů na kole (!), což je hodno obdivu. A část nákladní lanovkou... Po létech strávených v Rakousku se skoro odvážíme říct, že v Česku se některé věci prostě moc řeší. My ještě zkoušíme ferratu nad jezerem Wangenitz. Vybavení se nám nechtělo táhnout pro všechny, tak se střídáme. Nejprve vůbec nenajdeme nástup a podle lanového mostu přelezeme jako první střední část ferraty. Vypadá dost zašle, pavučiny a prach. Moc se tady asi neleze. Pak jdeme na první část, o něco lehčí. Lezení nad hladinou působí malebně. A následuje večere, rajská polívka a plátek vepřového zakončený pudinkem. Vedle nás pak ubytují ještě týpka ze skupiny bez rezervace (pakže to nejde), prý toho dnes měli moc a ráno chtějí dlouho spát...

ferrata

A my vstáváme brzo. Snídaně, celkem zdlouhavý traverz svahu Kruckelkopfu a ostrý výšvih přes skalní římsu do sedla pod vrcholem. Zespodu to rozhodně jako chodecký terén nevypadá, ale není to až taková hrůza, když se do toho naleze. Skupina za námi to ale tady během našeho sestupu částečně vzdává. 

Vršek je moc fajn. Odpočinkový. Ledovec se rozpadl, takže hroty v batohu jsou zbytečná zátěž. Dál leží skalní bloky a suť. Nic příkrého. Zase jeden z křížů, kde jsme sami... Výhledy fajn, akorát trochu škoda Velkého Zvoníka, kde se chytly mraky. Příště. Dělá se horko, dole musí být šíleně, tady je fajn. Ale nakonec musíme dolů brusinkovým rájem... A hned ráno do ráje pracovního.

kletternbrucke

z vršku

Wangenitzsee od traverzu na Petzeck

Petzeck od ledovce

Petzeck od ledovce

Kreuzsee

Zsigmondyspitze

ZSIGMONDYSPITZE (3089 m/m, prominence 241 m), dříve FELDKOPF leží v Zillertálských Alpách a často se jí přezdívá Zillertálský Matterhorn i proto, že výstup na ni patří mezi nejznámější klasiky v tomto pohoří. Současné jméno nese od roku 1885 na počest prvovýstupce Emila Zsigmondyho, po jeho smrti na La Meije. Bratři Emil a Otto na tuto "nedobytnou horu" vystoupili v roce 1879. Současnou normálku otevřeli v roce 1882 August Katzer a Stefan Kirchler zřejmě s využitím Berliner hutte, nejstarší chaty v Zillertálských Alpách i nejstarší chaty vlastněné německou částí Alpenvereinu (bratři Zsigmondyové chatu rovněž navštívili, ale prvovýstup podnikli od Maxhutte), první horské chaty v Rakousku chráněné jako kulturní památka. I samotnou stavbu se tak oplatí navštívit. Výstup na Zsigmondyspitze (var. III- až V+) normálkou, podle var. min. 5 až 6 délek (vč. délky na platni v traverzu) a chodecké části za I-II až II-. Slanění po 30 m, zvykem je některé části scházet (Floitentritt pod křížem a většinu prvních dvou délek).

 

Suedgrat

Dva dny krásně. Voláme, kde nás ubytují. V plánu je Schrankogel, Glodis... Cokoliv. Ale volno má jen Berlinerhutte. Takže nás čeká Zsigmondy, protože na ledovec v letošních podmínkách už nechceme. Zaparkovat u Breithlaneru je skoro nad naše síly - v Rakousku je prodloužený víkend a všude je narváno. Pak vytáhnout kola, ujet pár km v letním vedru a pod Grawandhutte kola odstavit, nejsme velcí bikeři a už je to na nás prudké. Ostatně zákazy vjezdu kol s dlouhými nápisy nás matou - ale jezdí se až k Alpenrose, akorát se podle všeho nesmí projíždět krávovraty. 

Groser Moseler

Zemmtal je nádherné údolí, především od Grawandalmu výš. Vodopády, soutěska... Malá přehrada a Waxeggalm už s výhledy na Moseler a Morchery... Zemmbach je obrovská říčka, velmi divoká. Od chaty Alpenrose je to na Berlínskou fakt kousek a jde se pěkně lesem po chodníčku, což není taková pruda jako šotolina dole. 

Berlinerhutte je obrovská chata z roku 1879 (a pozdější dostavby). Sama o sobě je důvodem návštěvy. Foyer, jídelna... Vše s dřevěnými ozdobami. A maličké útuůné pokoje, klasika. Jídlo pro členy AV jsou boloňské špagety, tak je máme oba dny. Večer procházka kolem chaty. Při pohledu na Zsigmondyspitze se zase dostavuje známý pocit, že na tuhle skalnatou pyramidu alá Matterhorn se prostě nemůžeme dostat. Přesto zítra touhle dobou budeme úspěšně dole v údolí.

1st ptch

Ráno nemusíme vstávat brzo. Chceme mít skálu trochu teplou. Takže o půl sedmé, dvě a půl hodiny skoro 1000 vm nejprve k plesu Schwarzsee a pak Eissee. Nad ním se odbočuje vpravo balvaniskem, dost nepříjemným, do sedla Feldschasrte (2878 m/m). První výšvih se obejde a začíná lezení, obvykle je tu lezců dost. První délka 35 m má variantu 3- a 1-2. Tou lehčí vlevo se nechodí ani moc dolů. Je strašně rozbitá. První borhák neexistuje. Druhá délka (40 m) je lehká, ale musí se odbočit včas vlevo, jinak je to na konci celkem lezení po plotně. Protože jdeme jen nalehko, volíme dál traverz (i když jsme potkali český pár, kterému to výš duté nepřišlo). Ten je docela pitomý, protože se klesá a zabočuje. Není moc vidět, kam se leze. Jdeme souběžně, tak těch 150 m celkem jde. Pak se to láme zpět, jsme unavení a tak to bereme jako 2d. V sedýlku je pak celkem husto. Někteří slaňují, další lezou. Přejdeme posledních 40m délku za III- a Floitentrittem dojdeme na průběžno, ať se vyhneme lezci ucpané skále jak v sobotním dopoledni auty ucpaném Mayerhofenu. V téhle poslední lehké délce jsou dokonce cca 2 fixy. Vršek, kříž, fotky... 

traverz

Dolů nejprve scházíme, pak slaňujeme. První slanění docela naštve, má být 30 m a lano zůstane viset asi 4 m nad sedlem. Dá se to dolézt, ale... Pak 2x, zase chůze a spodní III- slaňujeme o šutr. Měly by tady i výš být smyčky (něco jako tatranský slaňák), ale viděli jsme jen kruh a ten jsme pak nenašli. A pak jen dolů, na kola, dolů (tu a tam přes kravinec) a domů...

východní hřebeny

Groser Morchner

Zsigmondyspitze

Eissee

Zs v dálce

Wachau

WACHAU, rozlehlá soutěska vytvořená průlomem Dunaje a osídlená od pravěku. Kraj vinic a rulových skal chráněný i v rámci UNESCO se starým českým názvem Váchava. V okolí hradu Dürnsteina kopce Dürnsteier Vogelberg se nachází skalní oblast s menšími věžemi i delšími hřebeny (nejznámější Wachauergrat a Don Bosco grat), s lezením v podstatě přímo nad korytem Dunaje, což trochu kompenzuje místy dunivější skály. Don Bosco grat je takovým mladším bratrem s lezením do V- v délce asi 250 m, přičemž většinou se jedná o III/IV střídané s chodeckými úseky. V podstatě každou délku lze nějak obejít, takže trasa je vhodná pro děti. Lehčí místa jsou bez fixů. Z věže a jehly George Harrisona se předpokládá slanění. Sestup na placená parkoviště je možný několika způsoby, např. vyhlídkovou Vogelbergsteig. 8 délek + 1d klettergarten a 1d Harrisonova jehla (po první následuje dlouhý chodecký úsek, poslední desátá je doplnění).

 

Don Bosco grat

Rulové skalní města nad údolím Dunaje nás překvapila příjemně. Sice první návštěvu přesunula nemoc dcery, takže na konci září nám studený podzim moc nepřál. Ale jednou přesunutý nocleh nešlo zrušit, tak večerní návštěva Podyjí. Náš nejmenší národní park s vinicí Šobes a vrchem Devět skal OK, tak akorát na velmi krátkou návštěvu.

Podyjí

Ráno dojezd do Durnsteinu, placený parking v kraji vinic, cesta mokrou lesní cestou až ke klettergarten. Tady ve spleti cesť začíná Don Bosco, aby pokračovalo 200 m "gehen". To se nám po mokré a studené skále fakt nechce... Obcházíme areál zprava a vylízáme na hřeben až k destičce označující začátek cesty Donna Rossa. První dvě délky vede tahle cesta vlevo od Don Bosca, je více jištěná. Dvě stěny a následuje celkem nepříjemný zeslez, chodecký úsek a lezení rozporem (údajně za III). Klasa nám tady připadá tvrdá, ale možná jsme nerozlezení. Alespoň sluníčko vychází navzdory předpovědi a my můžeme strčit bundy a nakonec na chvíli i mikiny do báglu. A lézt s plnými bágly...

Následuje věž s přeskokem (nemusí se skákat), vypadá na obrázcích hustě, ale puklina je lehčí než udávaných IV- (vůbec nám tady klasa nesedí), nahoře fix (z Donny Rossy) a zase ostřejší zeslez. Následuje naše 5. a 6. délka, kde na sportovní cestě není vůbec nic, i když se tady oblézají věžičky a jedenkrát se trochu přeskakuje. Dají se ale použít štandy z Donny Rossy, na konci vlastní.

věž s přeskokem, dá se přejít

Pak zase zeslézat nebo nepříjemně obcházet úpatí věže... 1-2 nebo 2- a pěkně ostře. Protože po cestě nic není, tak přímo na další délku (tj. naše 7., jinak by to byla 9.) na vršek Georg Harrison Turm. Fixy jsou pod římsou v údajném místě za V (asi nám zase přišla tak za IV) a pak až na vršku věže, takže je logické vylézt na ni malou římsou zleva a slanit dolů asi 10 m, protože scházet za II s mokrou travičkou není OK.

Tady lezení končí. Kolem Georg Harrison Nadel je to choďák. Ale vylézt si ty 4 m na krásnou "jehlu" s erární karabinou a 1 bh se prostě musí, i když synovi se moc nechce. Nakonec se nechá přemluvit.

před G. Harrisony

Kousek lesem přímo vzhůru a dostaneme se na stezku vedoucí na Durnsteiner Kanzel (526 m/m) s několika skalami. Značenou cestou Vogelbergsteig pak scházíme dolů. Tahle stezka má parádní výhledy na hrad i Don Bosco a Wachauergrat. Trochu škoda počasí, přesto si nemůžeme stěžovat. Celý den pod námi pluly a houkaly lodě, často plně naložené uhlím. Na jehle a věži se dokonce kolem nás roztrhala zamračená obloha. Trochu nás tady mátla obtížnost, začátek (oklouzaný) a lezení rozporem by se dalo hodnotit víc, nejtěžší místa za nás zase slaběji. Tu a tam skála moc nedržela, místy možná zmizely i stromy plnící původně lezecké účely. Na druhou stranu ideální "pětka" pro děti, protože v podstatě cokoliv se dá obejít. Dá se asi i vyjít jen na věže nebo kombinovat s Donnou Rossou, především 10m věžička se 3bh v naší 7. délce (VI-) vypadala moc hezky.

rozpor někde v 6. délce

GH nadel

Harrison Nadel a Dunaj