Katalánsko

MONTSERRAT III  a okolí Barcelony na prodloužený víkend. Ať doutníkofílie není zase tak silná, tak jen s jednou cestou na Montserratu. I když tyhle slepecové věžičky jsou skutečně top. GORRO FRIGIA (1153 m/m) je nejvyšší ve skupině čtyř věží (Gorros) poblíž lanovky. Výhledy z ní jsou impozantní, vede na ni několik cest včetně Vía del Adria (V, 5d), slaňuje se 2x (1x 20 m a 1x60 m). Úplně odlišnou oblastí s podobně dokonalými výhledy je stolová hora MOLA DE COLLDEJOU (921 m/m). Masív křídového vápence se tyčí takřka dokonale nad okolní krajinou, spodní část tvoří uzaseniny z triasu a jury. O lezení tady je jen málo informací, ale dá se tady prolézt skrz jeskyní COVA DE LA MOLA dlouhou asi 170 m, v závěru se slaňuje 20 m. Slanit se může i na ferratě CALA DEL MOLÍ, asi poslední ferratě nad Středozemním mořem. Lze se tak dostat na ferratově-lezeckou stezku (kombinace cvakání ferratové brzdy do borháků i umělých chytů na skále), i když samotná klasická ferrata (B, C/D) na krásném rudém vápenci použití lana nevyžaduje.

0. den

Přiletíme, seženeme oranžového rencka clio a nakoupíme jídlo.

 

1. den Gorro Frigia

Fouká dost silně a i ve 20 stupních u moře to způsobuje dost zimu. Bereme vše, co lze, a zachumlaní jako polární výprava rušíme plány lézt na Gorro Frigo ccestou Via Charles za V+ a měníme to na Vía del Adria s jedním místem za V. Zbytek je spíše IV/IV+. A taky první nýt najdeme u schodů, ty vlevo od kříže nějak nevidíme. Takže volba je jasná. S nýty je to tady vůbec nějaké těžké - mezi oblázky z pravěké řeky slepené dokupy nejsou moc vidět, jetšě ke všemu na nich zapracoval zub času a barvy trochu zeslezly. Často je morálový odlez od fixu s vírou, že tam něco bude. Základat tady moc neumíme a metoda pentlení kamínků stužkami jak od vodníků rákosí... To už víc vydrží víra z kříže vlevo.

rappel z Gorro Frigia

Štandy jsou tady OK. U převisu je to vyklouzané jak na Mazáku u Bachoru. A fouká tam tak, že to jističe normálně urve od skály. Pak ještě jedno kolmé místo, které nám přijde za IV+ docela těžké. A poslední pátou délku za puklinou vylezeme na prudko, kolmo. Až třetí lezec si všimne borháků vpravo. 

Z vichřice hučí hlava. Snad i proto si nevšimneme, že druhý slaňák má náhradu o pár metrů níž, protože nevypadá úplně OK. Dvojice ve Španělsku usazených Němců, co slaňuje za námi, nás proto fixne na svoje lano. Ale kdo zná tatranské slaňáky, cítil by se bezpečně. Přesto je to milé. Ale jsme rádi, že je konec. Ještě večer na kytarovém koncertě Javiera Gavara některým z nás sviští v hlavě.

2. den Colldejou

Mladý nevypadá OK a taťka se taky necítí dobře. Ke všemu jsme ještě zjistili, že v rámci renovace cesty, co jsme chtěli lézt, někdo vytloukl postupové jištění. A nechal jen štandy. Většina materiálu 1500 km daleko, protože nízkonákladovka že... Narychlo se nám nedaří najít nástupy nebo topa cest. Vybíráme náhradní variantu podívat se na stolovou horu Mola de Colldejou, dokonalý vápencový ovál se stolem na obří kulečník a se zříceninou strážní věže z občanské války. Skrz východní úbočí vede zlomová jeskyně Cova de la Mola, zpočátku široká, pak se láme a zužuje. 3x se prolízá a poslední škvíra je fakt opak doutníků. Zavzpomínáme na chvíle narození, i tvar je podobný. 

cova de la Mola

Slanění dolů ze skalního okna a stezkou na vrchol - vede na něj přímo od jeskyně i ferratka, ale té jsme si všimli až zdálky. Samotná jeskyně má vchod podobný Šipce, akorát nižší - když tam bez přilby svačíte, nesmíte se zapomenout praštit do hlavy. Uvnitř je prý málo výzdoby, ale úplně se nám to nezdálo. Přední část sice tvoří zřícené bloky nebo zbytky krápníků, ale druhá polovina překypuje na začátku přeci jen skromnějšími sintry a závoji. Hodně si to užíváme a to jsou tady blízko i další jeskyně. Vůbec kousek od sedla (Coll Roig) se malým parkovištěm po projití malým lesem jsou krásné výhledy, minimum lidí...

cova Colldejou

Samozřejmě jsme z jeskyně šli i na vršek. Ferratu jsme nevyužili, všimli jsme si jí pozdě a neměli žádné infos.

připomínka občanské války

3. den Cala del Molí

Poslední den. Večer bohužel odlétáme. Nemáme odvahu se seknout někde při slaňování a stejně jsme plánovali dostat se konečně na slavnou ferratu nad zálivem v Saint Feliu de Guíxols, Cala del Molí. 480 m dlouhá, bereme-li v úvahu první lehčí část (kde se vlastne jen obleze takový pupík) i druhou (kde se nejprve klesne a pak efektně, přesto ne těžce leze v převisku nad mořem). Trochu tady panuje zmatek v parkování: někde zákaz, parkoviště plné a na zelených plochách pro místní parkují všichni. Tak snad barcelonská SPZ projde... Slezeme dolů, rudé vápence nad modrou hladinou jsou prostě skvělé! Fronty méně. Ferrata živí několik společností a Španělsko potřebuje řešit nezaměstnanost. Takže odsedka a kocháme se, zatímco klienti často těsně vedle sebe překonávají minutu po minutě metrový úsek obtížný asi jako přechod pro chodce řekněme v Ostravě. Jedna slečna se dokonce vzdává a po oblezení prvního mysu (ferraty se skoro spojují) utíká. 

cala del Molí

Mladý má vítr z mostů, nějaké rozbitější zažil. A vítr občas donese i spršku z moře. Je fajn, i když to jde pomalu. Ale na oběd na letiště nepospícháme. Kolem racci, slunečný den. Oblez dalšího mysu, zase nějaké mosty a vršek, kde končí i lezecká část Escalfer za 6a. Uvažujeme, zda ji někdy polezeme. Slanit OK, ale lézt s ferraťáky cvaknutými do borháků je trochu divné. Nejvíc nám ale vadí umělé chyty na skále. Určitě by se tady totiž daly najít i nějaké klasické cesty. Jinak poslední lanový most na Esfalfer spadl a musí se slanit. Tahat se při lezení s lanem na zádech... Inu, zajímavé asi tak, jako být poprvé v Burgerkingu na letišti v Barce. Někde se najíst musíme a pro rodinné nedělní opoledne je prý BK ideální. Tak dopít kolu a přiletět domů v podstatě rovnou do práce.

cala del Molí

Jo a ještě jsme odevzdali oranžovou střelu. Stála nás 6000 Kč i s full pojištěním, ale nestáli jsme celé odpoledne frontu. Ubytováná full automatic za 4000 Kč. A drahé letenky za 9000 Kč.

cala del Molí

Totes Gebirge

TOTES GEBIRGE, "Mrtvé hory"... Rakouské (vápencové) pouště. Když letní bouřky nepřejí velkým tůrám, tak se v dosahu z ČR nabízí i jednodenní akce. Např. 2388 m vysoký WARSCHENECK, nejvyšší vrchol nejvýchodnější stejnojmenné skupiny Totes Gebirge, se dá stihnout i jako půldenní tůra (s použitím lanovky na Wurzeralm a případně přílěžitostně provozované lanovky do Fraunekar. JV hřeben je částečně zajištěný přes zespodu impozantně vyhlížející skalní prahy, ale zblízka je to snazší (B/I UIAA). Sestoupit lze opačnou stranou kolem zbytků Kayrferner vápencovými plošinami zpět na Wurzeralm.

GROSSES a KLEINES TRAGLen (2184 a 2164 m/m) leží ve střední části Totes Gebirge a pro přístup se nabízí placená cesta na Tauplitzalm. Skrz něj poměrně dlouhou cestou s krásnými výhledy ale i s provozem aut zajíždějících na některý z řady hotelů či apartmánů k Steirerseehutte, malé osadě na východním konci almu. Pak prudce vzhůru lesem a loukami až po srázy charakteristické mohutnými škrapami. Odtud se dá dál pokračovat po turistické cestě nebo přímo vzhůru schodovitým lezením cestou Himmelreich (IV) s var. Andi und Axel (V- nebo III UIAA). 7/8 délek, přičemž první délku lze obejít vlevo (v nástupu se často drží sníh, resp. mokro). Jištění je spíše tradiční, místy staré smyčky, v klíčových místech borháky. Jasná linie s dobrými štandy na terasách. Z vrcholu lze kombinovat sestup/slanění (natažené starší lano) nebo loukami vystoupat ne zrovna blízko na Kl. Tragl a z něj neznačenou stezkou na Gr. Tragl, kde začíná značená pohodlná stezka vápenvocými terasami se závrty a propastmi hlubokými prý až 0,5 km zpět k nástupu a na Tauplitzalm s jeho pastvinami.

Při návratu z krátké navštěvy Rakouska lze ještě doporučit třeba něco k lezení na vápencovém masívu PLOMBERGSTEIN, např. Askulap za IV+ nebo kombinaci Franziskus Hasipfeiler (IV+, V/V-).

 

1. den Warscheneck

Podle předpovědi mělo být hezky, ale zavčas ji změnili. Takže odpolední bouřky, letní slejváky. A my ráno někde u Vídně. Takže v Toteskách vybíráme nesportovně cestu lanovkou na Wurzeralm se spoustou atrakcí pro děti. Prostě Rakousko. A pak rychle přejít na lanovku Frauenkar, co funguje jen výjimečně. Takže jsme rychle v 1850 m/m a zbývá nám sotva 500 vm na vrchol. Jdeme jen my a jeden rakouský pár. Pohodlně na kopec šíleným názvem Widerlechnerstein (2110 m/m). Nad ním se tyčí docela výrazná hrana Warschenecku, z této strany schodovité vrsty. Vypadá to docela nepřístupně, ale Peter Reinbergsteig je klettersteig sotva B. Vrchol máme bohužel v mlze, ale na sestupu tu a tam vydíme krásné zelené louky mezi bílými skalami. Ale dole moc zábavy v podobě sbírání razítek a rýžování zlata a drahokamů nestíháme, prší. Jsme rádi, že nejsme někde nahoře. Dostat se z lanovky do auta není vůbec jednoduché, tak obětujeme suché oblečení jednoho člena, aby dojel až k prodejně lístků. 

pod ferratou na Warscheneck

2. den Andi und Axel

Konečně jeden den azurového počasí spojeného s letními vedry. Oproti včerejšku docela rozdíl. Doufáme, že brzo ráno to skoro ve 2000 m/m ještě půjde v příjemné teplotě. Akorát trochu zápolíme s placením mýta a pak nástup přes Tauplitzalm je docela dlouhý. Alm je sice krásný, tu a tam hyzdí výhledy lanovky a hotely, ale je to většinou po asfaltu a šotolině. A pro místní spolu s hosty zákaz vjezdu neplatí, takže občas uskakujeme. Od Steirerseehutten konečně cesta pořádně stoupá, nejprve lesem a pak pod vápencovými stěnami Lockenkogelu k škrapovým stěnám Kleines Traglu (2164 m/m). Ze sedla mezi těmito dvěmi dvoutisícovými vrcholy spadají dolů nádherné a ostré jakoby zkamenělé vodopády (geologicky je to samozřejmě opačně).

škrapy na Audi und Axel

Tady odbočujeme ze značky 276 na cestu Audi und Axel, což je sportovnější a těžší varianta Himmelreich. Kromě těchto dvou tady ve stěně jiné horolezecké cesty nejsou, což se nám zdá škoda. Po stěnou s první délkou za III je ještě sníh a po včerejších deštích ze skály ještě kape. Terénem za CH/I raději obejdeme tyhle škrapy až na další terasu, plně osvětlenou. Svlíkáme, co jen lze. První délka začíná V/V- s tím, že to jeden z nás určitě v pohodě vytáhne, ji vytáhne. Nejprve dolů přes nehezky vypadající díru připomínající zubní protézu staré dámy a pak hezky nahoru. Dá se to obejít za III nebo III+ zleva i zprava, zleva to yvpadá srozumitelnější a v traverzu zpět byl vidět borhák. Pak má následovat lehčí délka za IV/IV+, ale dostat se kolem tří nýtů přes hranu se zdá být složitější než první délka. Ani doma nám to hlava nebere. Ty dva tři kroky nebyly ani za V, asi jsme se někde sekli. Zbytek cesty se nohy ohýbají ve škrapech až po pohodlný štand. Kolem nás proběhne stará paní se psem. Dokazuje sestupobvat se dá i jinudy, než po potůčku vlevo. Při pohled na něj je nám jasné, že tudy se nám dolů chtít nebude.

Po vypečené délce jdeme za II/III k velkému sklanímu bloku. Těžko říct, jestli nějaká za tří smyček nezmizela. Ale oproti předešlým lehkám pohoda a taky jsme si asi zvykli na typ skály. U obřího kamene zase pro změnu nemůžeme najít Audi und Axel vpravo za III+, vidíme jen Himmelreich vlevo za III. Jdeme proto přes blok pěkně rozporem. V délce jsou prý tři borháky a pak v další dvě smyčky. Zase to trochu nesedí, lezeme to jako jednu.

rozpor nebo přeskok, skoro na konci

Balíme lezecký cajk a po travnatých horských loukách nad strmými srázy zvolna přes vyčnívající kamení jdeme na Malý a pak Velký Tragl. Na menším konečně vidíme nějaké lidi. Celkem příjemný pocit, protože od konce lezení jsme nezaznamenali ani pěšinku a šli random vzhůru. Na Grosses Tragl (2184 m/m) je to kousek. Potkáváme tady i českou rodinku s malým klukem. Šikula, že sem vyšel. Našemu zase rostou ramena z chvály na jeho lezení. Ještěže nadávky v té zapeklité IV+, co asi nepochopíme do smrti, nebyly slyšet.

Sestup je paráda, až na to horko. Krajina fakt dělá čest Mrtvým horám. Závrty, menší škrapy... měsíční krajina. Nechybí pramen, Schwaigbrunn. Po vypití všech flašek s vodou odměna za námahu, protože dneska to bude přes 15 km s plnou výbavičkou. Dole ještě jeden z nás odbočuje pro bundy a zbytek vybavení pro případ změny počasí. Ještě výhled na krásné jezero Steirer a vmísit se do davu na Taupltizalm, kde někteří turisté kolabují z vedra. Chtělo by to šatl, lézt tudy 2x za den je docela nuda, když krávy chová i soused u nás doma. A šup přespat v Sonnenalmu.

top of Tragl

3. den Äskulap

Počasí se už kazí. Doufáme, že stihneme lézt alespoň dopoledne. Vybíráme cestu Äskulap na Plombergsteinu, kde jsme už lezli kdysi. Rychlý nástup a svižný sestup cestou lome opuštěné chaty jsou jasná volba. Už kdysi jsme podobně po dešti a před deštěm střihli kombinaci cest Franziskus a Hasipfeiler z druhé strany, což byla obouchaná 6-tidélka. Dole IV+ a nahoře 1x za V/V+. Dalo se to i s rybníčky v madlech. Äskulap je 8-délka, ale lezeme ji jako 5, ať jsme rychlejší. Klasický vápenec, tu a tam puklina, někdy i plotny, které se nám líbily hodně. Ale takové škrapy jak na Andi und Axel tu prostě nejsou. Opět tu a tam křovíčko, kde se dá schovat před sluncem, než ho zakryjí bouřkové mraky. Nestačíme ani posedět na horolezecké lavičce a první kapky nás zastihnou až v Bille, kde nakupujeme jídlo na cestu zpět.

plotna na Askulapu

Pyreneje

FRANCOUZSKÉ PYRENEJE z Lurd na prodloužený víkend. První den přílet, ubytování, prohlídka tohoto známého poutního místa mezi nížinami na severu a Pyrenejemi na jihu. Mezi ně se vklínily vápencové masívy obklopující i LOURDES. Významnou vápencovou horou s nádhernými rozhledy je tady PIC DU JER (951 m/m), skoro až nahoru vede stařičká lanovka a u vrcholového kříže se pomalu hroutí zděná vyhlídka, uzavřená mříží. 

Okolí nabízí i jednodenní výlety na 3000+, např. PIC DU CAMPBIEIL (3173 m/m), druhý nejvyšší vrchol ve skupině Néovielle, s prominencí 271 m. Výstup od přehrady Cap de Long ve výšce 2150 m/m (parkoviště) umožňuje okružní turistický výstup s krátkou pasáží za II UIAA přes severní hřeben (vrchol Estaragne) a sestupem normálkou vedle (nebo přes) PIC DE LENTILLA (3157 m/m). Název Cambieil pochází z okcitánského "staré pole", Lentilla je luštěnina rostoucí v údolí. Svahy masívu jsou naprosto rozdílné: od strmých žulových stěn cca na severu, přes vápenec či bloky břidlice i suťové svahy na jihu a západě... 

PIC DU TAILLON (3144 m/m, 349 m prominence) je vrchol na hranici Francie a Španělska v masívu Monte Perdido a je mnohem navštěvovanější. Poměrně lehce dostupný z horské silnice na Col de Tentes (2208 m/m) a pak přes sedlo Sarradets (s vodopády z mizejícího ledovce Taillon) a stejnojemnnou chatu na bréche de Roland, impozantní puklinu nad propastí spojenou se smrtí legendárního francouzského hrdiny Rolanda (údajně udeřil doskály mečem, aby naposledy spatřil milovanou Francii). Za ní má krajina odlišný suťový ráz a po španělské straně a hřebeni vede cesta lehce na vrchol.

Taillon

0. den

večer přespat u Krakova

 

1. den

Časně ráno odlet a vyzvednutí auta. Zaparkujeme na velkém bezplatném parkoviště v Lourdes u řeky. Odtud jdeme asi 10 minut do "katolického Disneylandu", kde právě probíhá megaakce italské charity. Zázračná voda, jinak velmi chutná pramenitá vápencová, skoro neteče. Sháníme něco na oběd a pak se vyvezeme opuštěnou lanovkou (zubačka) na Pic du Jer, výhledy parádní. Kolem krouží orlovci, pobíhají ještěrky a megabrouci. Pak dolů zjistit, jak se dá přes kódy kódů dostat do ubytování. Ve Francii vše na heslo. A večer ještě znova pro vodu.

Lourdes

2. den

Po klikatých pyrenejských silničkách dojedeme k Lac du Cap de Long, skoro 2000 m nad mořem. Pusto a prázdno, jen restaurace žije. Francie. Cesty moc značené nejsou - značka je jen u přehrady a pak nic, akorát mužíci. U vysychajícího jezera 2600 m/m se snažíme jít podle nich a map, jenže ty nás dovedou pod úbočí Alharisses... Nepochybně je hřeben moc hezké lezení, ale na to úplně připravení nejsme. Po pěšinkách a přes suť se nakonec dostaneme na chodník obcházející Pic d´Estaragne (3006 m/m), vrchol ale míjíme sypkými svahy s ronovými rýhami, kam se vleze dospělý.

Pic Long

Pak znovu pro změnu zmrzlou sutí na závěrečný výšvih pod Campbieil, který sice není těžký, ale exponovaná plotna po skoro 1000 vm a mnoha kilometrech představuje skutečně lezecký bonbónek. Na vršku parádní výhledy a sestup s odbočkou na předvrchol Lentilla (3157 m/m), který má vlastně vrcholy dva. Pak opět sestup k přehradě neustále se měnící krajinou (suť, vápenec či žula) a nepříjemně vzhůru podél ní k parkovišti.

výhledy z Taillon

 

3. den

Na Col de Tentes ve výšce 2200 m/m to je z Lurd blíž než ka Cap de Long, ale zase je tady hodně obsazeno už kolem půl deváté. Zkrátka hrdina Roland nad námi láká Francouze i Španěly. Nejprve je to docela jednotvárná široká cesta jednou a pak protější stranou údolí Gavarnie. Docela dlouhá procházka, než začne stoupání do Col des Sarradets zpestřené i přechodem přes burácející potok. Nad ním jsou zbytky ledovce. Celou dobu je nad námi cíl cesty: hora Taillon (3144 m/m), ale až nyní je vidět její hřeben a zub le Doigt. Ze sedla je to jen pár kroků na chatu (zdarma voda) a na suťový násep pod plošinu, nad kterou se tyčí la Bréche de Roland. Ve vedru je to ale docela pruda. Průsmyk, kde Roland svým Durendalem flákl do skály, aby naposledy spatřil svou milovanou, sladkou Francii, patří mezi ty nejimpozantnější skalní útvary, jaké jsme viděli. Vápencová skála, takový megadlouhý a megavysoký hřebenáč, je prostě proseknutý v půli. Za ním už je Španělsko a úplně jiný, jakoby vulkanický krajinný ráz.

bréche de Roland

Cesta dál vede chytře pod skálou, aby moc neztrácela výšku. Na konci u skalní věže Le Doigt přechází stezka na hřeben, zpočátku mírně a pak strmě sypkou sutí až na vrchol. Kamení má černou barvu, odtud jeho starší španělský název Punta Negra. A pokud vyjde počasí, tak výhledy na věnec hor kolem... 

směr col de Tentes

 

4. den

ráno odlet domů, celkem auto 4000 Kč, ubytování 4000 Kč, letenky 3000 Kč/osoba.

Lac du Cap de Long

Panorama Put

Panorama Put a Die Eleganz im Meerschweinchen tainz

Bereich Teufelsgrat leží na sever od většiny sektorů v odlehlejší čási Hohe Wandu. Vzniká tady poměrně dost cest, v letech 2021/2022 např. PANORAMA PUT (V+) s nedalekou Autoput a Viktor-Frankl. Panorama Put je šestidélková. Ale jsou zde i další starší cesty, na pěšině od parkoviště se nedá minout např. nástup k výrazné jeskyni Kletterbruder(pfad), vlevo od ní je cesta DIE ELEGANZ IM MEERSCHWEINCHEN TANZ, V+, 3d (slanění 2x podle názvu cesty na prasetech).

1 ptch Panorama

Do téhle části Hohe Wandu jsme chtěli cíleně, protože jsme ji zatím míjeli. Na rozdíl od jiných sektorů jsme dost těžce hledali nástup na Panorama Put. Narazili jsme sice na stěnu za Teufelsgratem, ale až dost vysoko mezi stromy jsme viděli cedulku Viktor-Frankl. Od ní jsme se pak v šurmajzu drželi vlevo (zpět) a mezi stromy došli k nástupu. 

První délka začíná pohodlně za IV- a pak vede skrz "Wandl", kde je asi klíčové místo za V+. Následuje další délka na takovou malou věžičku, III nebo var. za VI. Následuje nejdelší, za V, po krásném pilíři. Z nějakého důvodu ale Panorama nevede po logické hraně, ale pod ní. U další délky, kde jsou vidět i borháky z Bellavisty, je to podobné. Má to být za V+, ale stačí si odšlápnout do komína nebo vzít hranu a... Asi jsme divní, ale hledat na skále nejtěžší místo a vynechat pořádný chyt či stup nám nějak nejde. Kromě toho je skála dost křehká a místy s hlínou. Není dobré tady experimentovat. Ostatně slaňák na Bellavistu vypadá dost špatně, jeden borhák ve štandu úplně chybí. 

Bellavista

Pátá délka za IV- je rozbitá a poslední je za V+ nebo var. za V-. Těžko říct, kde vede těžší varianta, protože lehký "riss" má být podle fotografií úplně vlevo, ale i přímo po borhácích to není těžší. Jen si noha odšlápne a přes sbíhající se špáry na celkem lehce na zavěšený strom kolem dalšího zmizelého borháku a do štandu pod lavičkou na Bergfreundturm. 

Leiterlsteig

Sestoupíme ferratou LEITERLSTEIG, B je pouze krátký úsek vedle začátku Bereich Teufelsgrat. Na Autoput nemáme chuť. Z Panoramy máme spíše průměrné dojmy, tak chceme Kletterbruderpfad, ale nalezeme do Die Eleganz... Což je cesta, kterou jsme taky moc chtěli vylézt. Až na jedno místo pevná skála, hodně chytů a stupů v udávané obtížnosti. 3 délky ale lezeme jako 2+1. Dolní za V a horní za V+, jinak většinou IV-. Nejhorší místo je pod jeskyní s vrcholovou knížkou, tj. před poslední délkou. Při dolezu na štand je hliněná římsa, hodně drolivá. Slanění je luxusní a z tancování s morčaty máme fakt elegantní pocit nejen proto, že tady jsme V+ neminuli. A poradili jsme dole 2x Rakušákům, kde je Panorama Put. 

Die Eleganz...

Bedkowice

BEDKOWICE je vesnice v Krakovsko-Čenstochovské Juře s řadou vápencových skalních výchozů. Na území obce zasahují např. skály v Kobylanské dolině, ale skály v Bedkowicích se považují ty z výchozů a hřebenáčů, které leží i mimo obec v zářezu potoka Bedkowka. Bedkovská dolina patří k nejdelším v Polské Juře, na rozdíl od podobné Kobylanské je celá průjezdná autem, ale skály nám připadaly drolivější.

Sokolica top

Nejvyšší stěnou v údolí a vlastně i v celém netatranském Polsku je SOKOLICA, s téměř 100m převýšením. Lezli jsme tady sportovní Spoko to nie Maroko (IV, 4 d). Kromě první délky s traverzem doprava a křížením s jinými cestami hezká a lehká, orientačně snadná. Dá se slanit, ale bývá na ní dost lidí a přístup pod skálu docela sypký. Proto jdeme dolů pěšky, opět hodně příkře šurjmazem skrz les.

Skolopedra

Dalším cílem je TURNIA LIPCZYNSKIEJ v sektoru DUPA SLONIA. Ale čekáním na Sokolici jsme ztratili hodně času, je poledne a všude se rybaří, šáhluje... Nakonec najdeme nějakou lehkou sportovku alá vue, prostě první lepší (jsme bez vlastního jištění, máme jen presky), vylezeme ji a hodíme shora přes převis. Až na odchodu zjistíme, že v sektoru je i cedule s topem. Ale naše cesty tam pro jistotu nejsou. Vytáhli jsme Omszaly komin (II), původně tradiční, nyní cca 5 bh na pohodu. Cesta vedle vypadala přes převis brutálně, zkoušeli jsme ji na top rope. Až doma jsme zjistili, že pokud se jde po borhácích vzhůru, tak poslední 2 nebo 3 patří do úplně jiné cesty a Skolopendra za V se obchází zprava, tj. protažením Omšelého komína. Naše pokusy o přímý variant byly Niemy cyk, VI.1 čili VII-. Pak přes sluníčkem prcháme do komína na opačné straně, mokrý a zarostlý... Enpec, asi za III. Nic moc. Celkově smíšené pocity, nějak to tady naše hlavy nepobraly (křížení cest, obtížnosti, lezci trávící hodiny v jediné cestě a osamělá lana bez lezců). 

Skolopedra

Porúbka

PORÚBKA, resp. skály na levé straně Rajecké doliny, patří mezi nejnavštěvovanější lezecké oblasti na Slovensku s více než třemi stovkami cest, včetně několika málo dvoudélkových, na dolomitickém vápenci. O téhle významné lezecké oblasti na Pováží nedaleko Žiliny toho bylo napsáno hodně: od krátkého a většinou pohodlného přístupu k většině sektorů z placeného parkoviště v campingu Slnečné skály (což je název jednoho ze sektorů často používaný pro celou lokalitu), kdy autem v podstatě dojedete až pod stěnu, přes častou olezlost vápence navštěvovaného od 60. let 20. století, po geologické složení v podobě hronika (chočského příkrovu), tj. triasové stáří (podobně Beckov). 

z Hadí na Hrádok

Hadia veža

Výhodou Porúbky je, že v případě náhlého hnusného počasí se do úspěšně vyblbnout v žilinské La Skale, pokud teda vynecháme rodinnou sešlost v Martině. A když je další den o 20 stupnů víc a 10x víc slunečního světla, druhý pokus lézt v Porúbce není marný. Při prohlídce v dešti o den dřív nás zaujal i sektor HADIA VEŽA, což jsou vlastně dvě věžičky hned na konci kempu. Protože do sektoru Lietačky míří hodně lidí a na věžičkách je prázdno, zůstáváme lézt za autem. Malou lezkyni je ve svahu vhodnější přivázat, úplně kinderfreundlich to tady není. Vybírali jsme pro ni nejlehčí cesty, akorát jdou dost zešikma, takže pro malé děti nám to zas tak super nepřišlo. Vynechali jsme i dolez na vyšší věž. Začali jsme cestou Rolling Stones (III+), co má společný slaňák (prase) s Sťatý strom (V+) a malou to tahalo právě do V+. Pak jsme pokračovali vpravo Opidofobií (III), která pak pokračuje pod jiným názvem až na vrchol. Dál je Rebel (V+) s koutem na rozpor. Zespodu vypadá drsně, ale celkově nám tady těžší cesty připadaly lehčí a lehčí zase oklouzanější. Spodní část Rebela je ovšem jen choďák. Následuje Cesta zapadajúceho slnka a Sérum (obě IV) a mezi nimi na top rope Milostná predehra (V) a Kobra (VI+) s těžkým začátkem a koncem, malá se plácala někde mezi nimi dole. Vpravo nám zůstaly nevylezené ještě dvě cesty: Jožova a Mišova a snad Stará hadia (úplně nejblíž Lietačkám). Pak procházka kolem potoka Raječka k sektoru Hrádok, kde teda bylo mnohem víc volno.

Opidofobie

Serum

Slnečná veža a Hrádok
Další týden je opět pěkně jen na Slovensku, tak plány na Polsko nebo Rakousko padají. Se synem se vydáváme nejprve na vrchol Hadí veže (Opidofóbie + Grc, III a V+) a slaňujeme dolů. Po roce mladý trochu odvykl. Pak jdeme na Lietačky, ale do olezlé pětky vecpané a snad se dokonce křížící se dvěmi VII- ani nenastoupíme. Borhák někde ve třech metrech a na nohy nic. Zrakvit se u potoka... Tady by to snad ani nešlo, ale něco si zlomit...

Slnečné steny

Přesouváme se na SLNEČNÉ STENY, kde není tolik lidí a kde to sice olezlé je, ale ne tak strašně. Místní instruktoři nás pouští na cestu Po hrane (IV) na bezejmenné věžice uprostřed sektoru. Chtěli jsme jít i Športovou vedle, ale ve druhé délce je prý na sportovní cestě jen dvojice borháků a i místní to dojišťují... Martinský komín je obsazený a tak hledáme další cesty. Do horní části Slnečných sten se nějak nemůžeme dostat, je to tady spleť stromů a žlabů a někde mezi nimi lano na pomoc při stoupání do skal. Těžká orientace jen s náčtrem.

Ľahký kútik

Objevíme Oázu a další sektory a skončíme v HRÁDKU u Srpové veže. Konečně se zorientujeme, vylezeme dost těžké V (Pánsky kút V+, Ferov pilier a Sen mladých chlapcov) a Ľahký kútik za III. V Dámské pětce s dlouhým odlezem k prvnímu bh a puklinou se angažuje jen taťka.

Kréta

KRÉTA, největší řecký ostrov a 5. největší ve Středomoří. Údajně nejlepší místo pro lezení v Řecku, jen trochu specifické odlehlostí jak samotné Kréty, tak klikatými silničkami a uličkami, kudy stěží projdete, natož projedete. Vápencové hory vysoké i přes 2000 m ideální na turistiku v zimních měsících a všudypřítomné kozy... 

Nejvyšší horou Kréty a nejprominentnější horou Řecka je MOUNT IDA v masívu Psiloritis, 2456 m/m a přes 2000 metrů má i nedaleký AGATHIAS (2424). Nejdelší lezecké cesty jsou v MONASTIRAKI WAND (např. 9d, V- Mit 66 Jahren) a pokud nejvyjde počasí na další v Kapetanianě nebo Perivolakii, trochu adrenalinu nabízí i mnohé z jeskyní (Maria u městečka MALIA, Atziganospilios a Maridon u vesničky ADRIANOS s chodeckým stejnojmenným kaňonem). Mezi nejkratší výlety patří výstupy na místní 1000+ (KARFI, 1148 m/m), vždy ve velkolepé vápencové krajině často s pozůstatky mínojské civilizace z doby bronzové.

0. den - přelet

Velikonoční letenky do Španělska a Itálie bývají předražené, takže kam za teplem a suchem? Řekové mají kalendář o týden posunutý, takže ve středu odlet z Krakova do Chanie (protože nikam jinam se mimo léto nelétá) se všemi lany a preskami na palubě... Na 1/osobu 5000 Kč, ubytování 3/os. na 5 dní za 2500,- s kuchyňkou a půjčení auta 2500,-. Jinak ceny v obchoděch jak u nás, v tavernách (gyros) ještě levnější.

Prvním zážitkem na Krétě je asi jízda autem. Jednak "new road" nás svede na odbočení po silnici páté cenové kategorie. Zvykáme si na kozy odpočívající na cestě, dědečky odpočívající na cestě, kočky a psy pobíhající po cestě, děti všude a auta parkující taky všude. Chápeme, že nejlepší místo pro rozhovor je uprostřed silnice, nejlépe jen ze staženého okýnka. A dálnice je označení pro jednoproudou komunikaci, kdy se jezdí odstavným pruhem. Přednost zleva i zprava neexistuje, jezdí se i přes dvojitou a nestojí se pouze tam, kde je rukou napsáno "no parking". Jezdí se tam, kam se dá.

Večer se ještě projdeme do MARIÁNSKÉ JESKYNĚ v MALII. Je tady i lezecký sektor, ale cesty na krásném červenohnědém vápně jsou na nás dost těžké. Jeskyně je maličká, s nízkým průlezem, přesto se v ní najde velký stalagnát a spousta brček. Má jeden průlez u místnosti se zříceným stropem do snižující se komory.

Maria Cave Malia

1. den - Kapetaniana

Odpoledne se má zkazit počasí, takže chceme zkusit krátké cesty dole na pobřeží pod Kapetanianou. Kdo tuhle cestu neprojel autem, těžko uvěří, že se jedná o půlhodinový sjezd po kamení takovou krétskou Ostrvou. V Tatrách by ho ochranáři ukřižovali. Tady je do Velkého pátku ještě týden a den. Když si řidička odmaká všechny ty kameny na cestě (v létě asi vyčištěné, v dubnu se na to...), psi na řetězu hlídající prchající kozy, a konečně se prodereme přes křoví až ke skále, tak začne pršet, i když je do oběda ještě daleko. 

Představa, jak se s vozidlem 4x1 drápeme vzhůru a brodíme přes potok, nás donutí rychle vypadnout. Škoda. Bouřka a lijáky nahoře na asfaltu spolu s padajícími skalami nás už nerozhodí. Když večer déšť trochu přejde, navštívíme alespoň mínojské vykopávky v Malii. Prý nejsou tak hezké jako jiné, ale nám se jeden ze čtyř největších paláců doby bronzové s okolím moc líbil. Pak ještě Cretaquarium a večeře.

2. den - Monastiraki Wand

Krásný den. Olivovými plantážemi cestujeme do vesnički MONASTIRAKI na úpatí mohutného šedočerného skalního útesu vzdáleně podobného Hohe Wandu. Zdejší cesty stavěl Albrech Precht velmi alpským zůsobem. My vybíráme sportovku Mit 66 Jahre vytvořenou jeho kamarády ještě předtím, než se tady na Krétě při slaňování zřítil i se spolulezcem. Chceme vyzkoušet oblast před dalšími cestami, ale počasí nám pak nepřeje. Cesta má 9 délek, 280 m, V- UIAA (4b) a většinou celkem pohodlné štandy. Taky má na krétské poměry skvěle popsané topo. Akorát místy se v křoví trasa ztrácí, pomohl by nějaký borhák nebo šipka. Taky jsme měli pocit, že tu a tam nějaký borhák chybí nebo zarostl dřišťálem. Co je dřišťál? Kdo lezl na Krétě, pochopí. Asi největším zklamáním je kvalita skály - na konci druhé délky, u posledního borháku, vyrveme šutr velikosti většího kufru. 

Mit 66

Z cesty jsou krásné výhledy hned na dvě moře: Krétské i Egejské. V horní části jsou štandy na terasách, 4. délka je v šedočerných vápencových schodech a 7. lehkým pilířem (III UIAA) k posledním dolezovým délkám s krabicí na vrcholovou knihu. Stačí 6 presek, což je na délky klidně kolem 45 m takové prechtovské. Klasa asi odpovídá. Sestup je komfortní. Na značenou cestu je to pár kroků. Pak dolů úbočím s výhledy na vápencový ráj. Dá se sejít zkratkou mezi trním nebo pokračovat po polní cestě. Je sice delší, ale nerozevrete si kalhoty. Pokud jste si je tedy nerozervali na ostrém vápenci.

konec Mit 66

3. den - Adrianos

Zase deštivější počasí. Jedeme po klikatých a celkem dobrých cestách do vesničky ADRIANOS. Kolem koryta vyschlého potoka Xeropotamos/Soulikari vznikla zapomenutá soutěska pojmenovaná podle vesnice dlouhá asi 4 km, s dvojicí jeskyní. ATZIGANOSPILIOS (něco jako Cikánská jeskyně) je větší, za vstupním prostorem jsou dva sály mírně oddělené a dva závrty. V jednom je krásná sintrová výzdoba, ve druhém nás překvapila suť. Údajně se oběma dá pokračovat do zadní části, ale první průchod jsme nenašli a na vyklízení suti v komíně nad hlavou jsme neměli chuť.

Atzigano Spilios

MARIDON leží na opačné straně údolí (z jedné i druhé jeskyně je vidět na protější). Je menší ale na výšku větší, má výraznou boční chodbu a stropy zčernalé od oxidu manganistého. Předsálí slouží jako přístřešek pro kozy. Ve všech 3 jeskyních na Krétě, které jsme prolezli, se běžně schovávají kozy, takže kromě bobků není problém najít i jejich kosti. Ale žijou tady i netopýři.

Maridon Cave

Z jeskyní jsme pokračovali dolů soutěskou. Chtěli jsme se dostat až k místu, kde se slaňuje (nebo je tam fix). Jenže zase začalo pršet.

Adrianos Gorge

Když večer déšť ustal, stihli jsme krátký výlet, než začalo opět pršet, na 1148 m vysoký kopec KARFI. Polní cestou údajně sjízdnou pro auta od muzea s větrnými mlýny až po horní parkoviště v podobě krásné louky jsme šli pěšky, sotva hodinku. Překvapila nás studánka s čistou vodou a trosky mínojského osídlení skoro na vrcholu. A opět spousta vápencových skal kolem.

Karfi

4. den - Psiloritis

Všechno je mokré a i na většinou suché Krétě má ještě pršet. Tak neradi opouštíme myšlenku na lezení a skrz řecké vesničky ucpané na květnou neděli tak, že ani koza neproklouzne, stoupáme na náhorní plošinu v pohoří PSILORITIS. Až do výšky 1700 m/m vede asfaltová cesta, místy díra a místy koza, takže se dá na nejvyšší vrchol Kréty MOUNT IDA (2456 m/m) dojít za jeden den. Nad krajinou vápencových balvanů je ještě dost sněhu, vrchol AGATHIAS (2424 m/m) je pokrytý firnem úplně a normální cesta z Lakkos Mygerou je na jeho severním úbočí zledovatělá. Jsme ten den jediní z téhle strany, kdo přes vršek Agathiasu přejdeme do sedla mezi oběma vrcholy a pak bez sněhu na nejvyšší vrchol. Hezké ranní počasí zatím mizí v husté mlze. 

Mt. Ida

Na vršku jsme sami se skupinou Řeků, což je asi nejvíc lidí během našeho putování velikonoční Krétou. Vyšli z Toubotos Prinos a jsou velmi friendly. Nás čeká sestup neprošlapaným úbočím Agathiasu, cca 500 m firnu jen v nesmecích (mačky a cepíny by musely do podpalubí) nekonečnou hodinu s využitím všech zkušeností a sil, co s horami máme. Beze sněhu nebo v hlubokém sněhu to musí být fajn traverz, takhle je to jeden z těch nezapomenutelných zážitků. Pak za půlhodinku pohodlně dole, doplnit síly v podobě šťavnatých čerstvých pomerančů, dolů, sbalit se a ráno domů.

top of Psiloritis

5. den - odlet

Po old road, ještě zkoušíme přejíždět pruhy, parkovat random uprostřed před odbavovací halou letiště a vůbec užívat ty běžné krétské radosti bez starostí.