Bedkowice

BEDKOWICE je vesnice v Krakovsko-Čenstochovské Juře s řadou vápencových skalních výchozů. Na území obce zasahují např. skály v Kobylanské dolině, ale skály v Bedkowicích se považují ty z výchozů a hřebenáčů, které leží i mimo obec v zářezu potoka Bedkowka. Bedkovská dolina patří k nejdelším v Polské Juře, na rozdíl od podobné Kobylanské je celá průjezdná autem, ale skály nám připadaly drolivější.

Sokolica top

Nejvyšší stěnou v údolí a vlastně i v celém netatranském Polsku je SOKOLICA, s téměř 100m převýšením. Lezli jsme tady sportovní Spoko to nie Maroko (IV, 4 d). Kromě první délky s traverzem doprava a křížením s jinými cestami hezká a lehká, orientačně snadná. Dá se slanit, ale bývá na ní dost lidí a přístup pod skálu docela sypký. Proto jdeme dolů pěšky, opět hodně příkře šurjmazem skrz les.

Skolopedra

Dalším cílem je TURNIA LIPCZYNSKIEJ v sektoru DUPA SLONIA. Ale čekáním na Sokolici jsme ztratili hodně času, je poledne a všude se rybaří, šáhluje... Nakonec najdeme nějakou lehkou sportovku alá vue, prostě první lepší (jsme bez vlastního jištění, máme jen presky), vylezeme ji a hodíme shora přes převis. Až na odchodu zjistíme, že v sektoru je i cedule s topem. Ale naše cesty tam pro jistotu nejsou. Vytáhli jsme Omszaly komin (II), původně tradiční, nyní cca 5 bh na pohodu. Cesta vedle vypadala přes převis brutálně, zkoušeli jsme ji na top rope. Až doma jsme zjistili, že pokud se jde po borhácích vzhůru, tak poslední 2 nebo 3 patří do úplně jiné cesty a Skolopendra za V se obchází zprava, tj. protažením Omšelého komína. Naše pokusy o přímý variant byly Niemy cyk, VI.1 čili VII-. Pak přes sluníčkem prcháme do komína na opačné straně, mokrý a zarostlý... Enpec, asi za III. Nic moc. Celkově smíšené pocity, nějak to tady naše hlavy nepobraly (křížení cest, obtížnosti, lezci trávící hodiny v jediné cestě a osamělá lana bez lezců). 

Skolopedra

Porúbka

PORÚBKA, resp. skály na levé straně Rajecké doliny, patří mezi nejnavštěvovanější lezecké oblasti na Slovensku s více než třemi stovkami cest, včetně několika málo dvoudélkových, na dolomitickém vápenci. O téhle významné lezecké oblasti na Pováží nedaleko Žiliny toho bylo napsáno hodně: od krátkého a většinou pohodlného přístupu k většině sektorů z placeného parkoviště v campingu Slnečné skály (což je název jednoho ze sektorů často používaný pro celou lokalitu), kdy autem v podstatě dojedete až pod stěnu, přes častou olezlost vápence navštěvovaného od 60. let 20. století, po geologické složení v podobě hronika (chočského příkrovu), tj. triasové stáří (podobně Beckov). 

z Hadí na Hrádok

Hadia veža

Výhodou Porúbky je, že v případě náhlého hnusného počasí se do úspěšně vyblbnout v žilinské La Skale, pokud teda vynecháme rodinnou sešlost v Martině. A když je další den o 20 stupnů víc a 10x víc slunečního světla, druhý pokus lézt v Porúbce není marný. Při prohlídce v dešti o den dřív nás zaujal i sektor HADIA VEŽA, což jsou vlastně dvě věžičky hned na konci kempu. Protože do sektoru Lietačky míří hodně lidí a na věžičkách je prázdno, zůstáváme lézt za autem. Malou lezkyni je ve svahu vhodnější přivázat, úplně kinderfreundlich to tady není. Vybírali jsme pro ni nejlehčí cesty, akorát jdou dost zešikma, takže pro malé děti nám to zas tak super nepřišlo. Vynechali jsme i dolez na vyšší věž. Začali jsme cestou Rolling Stones (III+), co má společný slaňák (prase) s Sťatý strom (V+) a malou to tahalo právě do V+. Pak jsme pokračovali vpravo Opidofobií (III), která pak pokračuje pod jiným názvem až na vrchol. Dál je Rebel (V+) s koutem na rozpor. Zespodu vypadá drsně, ale celkově nám tady těžší cesty připadaly lehčí a lehčí zase oklouzanější. Spodní část Rebela je ovšem jen choďák. Následuje Cesta zapadajúceho slnka a Sérum (obě IV) a mezi nimi na top rope Milostná predehra (V) a Kobra (VI+) s těžkým začátkem a koncem, malá se plácala někde mezi nimi dole. Vpravo nám zůstaly nevylezené ještě dvě cesty: Jožova a Mišova a snad Stará hadia (úplně nejblíž Lietačkám). Pak procházka kolem potoka Raječka k sektoru Hrádok, kde teda bylo mnohem víc volno.

Opidofobie

Serum

Slnečná veža a Hrádok
Další týden je opět pěkně jen na Slovensku, tak plány na Polsko nebo Rakousko padají. Se synem se vydáváme nejprve na vrchol Hadí veže (Opidofóbie + Grc, III a V+) a slaňujeme dolů. Po roce mladý trochu odvykl. Pak jdeme na Lietačky, ale do olezlé pětky vecpané a snad se dokonce křížící se dvěmi VII- ani nenastoupíme. Borhák někde ve třech metrech a na nohy nic. Zrakvit se u potoka... Tady by to snad ani nešlo, ale něco si zlomit...

Slnečné steny

Přesouváme se na SLNEČNÉ STENY, kde není tolik lidí a kde to sice olezlé je, ale ne tak strašně. Místní instruktoři nás pouští na cestu Po hrane (IV) na bezejmenné věžice uprostřed sektoru. Chtěli jsme jít i Športovou vedle, ale ve druhé délce je prý na sportovní cestě jen dvojice borháků a i místní to dojišťují... Martinský komín je obsazený a tak hledáme další cesty. Do horní části Slnečných sten se nějak nemůžeme dostat, je to tady spleť stromů a žlabů a někde mezi nimi lano na pomoc při stoupání do skal. Těžká orientace jen s náčtrem.

Ľahký kútik

Objevíme Oázu a další sektory a skončíme v HRÁDKU u Srpové veže. Konečně se zorientujeme, vylezeme dost těžké V (Pánsky kút V+, Ferov pilier a Sen mladých chlapcov) a Ľahký kútik za III. V Dámské pětce s dlouhým odlezem k prvnímu bh a puklinou se angažuje jen taťka.