z Dachsteinu

Pyšný štít

Hřebenovka z MALÉHO PYŠNÉHO ŠTÍTU (2590 m/m) přes PYŠNÝ ŠTÍT (2621 m/m) na LOMNICKÝ ŠTÍT (2632 m/m) představuje nádhernou tůru přes mnoho věží a věžiček (Loktibrada, Pyšná, Zubatá, Lomnická a nejvýraznější Posledná veža) svým charakterem asi nejvíc podobná Martince. Samotný Pyšný štít je 4. nejvyšší vrchol Tater (nepočítáme-li Gerlachovskou vežu apod.) s prominencí "jen" 111 m, zajímavostí je historický název v polštině Durny, což nyní znamená Hloupý (adekvátní současný název by byl Pyszny). Klasický přechod hřebene vede žlabem z doliny Pěti spišských ples, resp. lávkami na pravém okraji, do Malé Laštovičí štrbiny (pol. Malého Pyšného sedla) a pak CH-II přes Malý Pyšný štít, Loktibradu až na velký Pyšný štít. Místa těžší než II lze vždy obejít zleva. Z Pyšného štítu se sestupuje žlabem do Bachledovy štrbiny, lze 2x slanit z řetězu s majlonkou (cca 10 a 20 m), ale jsou tady i tatranské slaňáky a žlab lze i zeslézt (IV/V). Následuje hřebínek k POSLEDNEJ VEŽI (2560 m/m), kde je další výrazný orientační bod (řetěz) a pak Sedielko pod Lomnickým, odkud jednoduše po řetězech v Jordánce na Děda.

Pyšný hřeben a Jordánka
Kdysi jsme chtěli na Pyšné štíty dojít z Lomničáku, resp. ze Sedielka pod Lomnickým, ale popravdě po zeslezu dosti exponovanými řetězy z Lomnického sedla do Téryho kuloáru, pak tímto suťoviskem do sedla a představa, že před Jordánkou si dáme ještě něco jiného, naše plány zhatila. Moc nás tahle varianta výstupu na Lomnický štít osazená řetězy skvělým Vlado Tatarkou nenadchla. Trochu škoda pěkné skály, s Pyšnými na jeden den moc, bez nich málo.
K plánu zdolat oba Pyšné štíty + některé menší zuby mezi nimi jsme se vrátili po několika málo letech. Zamkovského chata procházela rekonstrukcí (vlastně bouráním), takže měli volno. Ráno k Teryně. Žlab z Laštoviší čtrbiny měl být bez sněhu, no nebyl. Ale dalo se mu vyhnout po skalách vpravo. Nahoře v jednom místě dost nepříjemně hladkých, jak na nich roste ten nechutný černý blivajz. Celkem rychle jsme na Malém a přecházíme lehce na Velký. Pohoda.
slaňák do Bachledovy štrbiny
Víme, že z hlavního štítu se sestupuje do Bachledovy štrbiny slaněním, resp. se jde ne úplně logicky po hřebeni ve směru na Téryho chatu a přes takový mělký žlábek na zub se slaňáky. Kupodivu vše najdeme hned, v pohodě. Na Tatry skvělé! Slaníme, traverzujeme (na fotkách to vypadá drsně, ale je to OK) a přecházíme různými stezkami k Poslední věži, kde je řetěz. Tady už je to dlouhé, řetěz od Vlada vidíme rádi, protože jsme správně. Kromě jednoho Poláka jsme do VPŠ nepotkali ani duši. Až pod Jordánkou se chystají duše s gajdem.
v pozadí guide s klienty nepoužívá slaňák
Jordánka a sestup Emericym je po celém dni docela záhul. Nahoře trochu obdivu od lanovkových turistů a dolů do Lomnického sedla, odkud ten moudřejší z nás koupil lístky! Takže lana do báglu a po více než 1200 vm (min. dalších 100 vm ztráta z Pyšného na Lomnický) hezky houpajdou a pak vajíčkem dolů.

Łutowiec

ŁUTOWIEC je vesnička v Čenstochovské juře, nedaleko známých skal a hradů v Mirówě a Bobolicích. V její severní části, hned nad návsím, se nachází vápencové skály neobvyklé velkým množstvím velkých tafonů vzájemně prorůstajících do řady hodin. Lezecká oblast má charakter výchozů s věžemi, sektor Knur je hřebenáč s dvojicí vrcholů spojených hřebenem. Na dohled od něj je místo, kde stával strážní hrad, tzv. Zamkowa/Straźnica, o něco nižší. Stranou jsou další sektory. Nejdelší cesty měří přes 20 m, na začátku vsi a na návsí jsou parkovací místa (stará zastávka busu).
Minogi
Ráno v pozdním podzimu, asi poslední lezení, než skály "ztuhnou". Z auta se vyřítíme po polní cestě a po mokré trávě k prvnímu šutru. KNUR. Vylezeme první cestu Łyk szcześcia za V s jedním těžším krokem a chceme se ještě rozlézt, tak hážeme lano do vedlejšího slaňáku. Má to být Deszczowa rynna za V+, ale je to trochu těžší a víc borháků. Nohy jdou tu a tam přes komín Nikoli na protější stranu, provovýstupce na to asi nemyslel. Protože ve výsledku nějak hackneme Koniec świata za VI.1+ (VII+), což je mimo náš limit. Až pak jdeme na Minogi, megaklasiku přes díry v dírách... Vršek je komín, ale spodek to je zajímavost za V+. Protože vedle jsou lezkyně, zkoušíme variantu vpravo (tj. puklinou, obřím tafonem a komínem nahoru), směsku Prawe minogi a Lewatywy tak, ať nemusíme použít smyčky (které nemáme). Prostě jen po borhácích, něco kolem VI. Pak nás moc nezaujal Maly kosmita (V+) a šli jsme na ZAMKOWU, kde jsme si ještě dali Lorda Waldemorda (V), lehkou přes odštěpy. A touto pěknou cestou jsme letošní Polsko zakončili obklopeni polskými lezci a jejich psíky.

Olsztyn

OLSZTYN (Olštýn) se nachází na samotném okraji Polské Jury, v její čenstochovské části. Vápencové skály v krajině připomínající polopoušť (ostatně nedaleko se jedna člověk vytvořená nachází) mají charakter většinou částečně odkrytých věží (tj. výchozů s věžičkami) i hřebenáčů. V sektoru Góry Niwki se tak z opačné strany (po trávě) dá dojít na hřeben a shodit lano shora. Během lezení jsou krásné výhledy na nedalekou zříceninu hradu Olštýn, jakousi další "Góru Zamkowu", s dalšími lezeckými možnostmi. Vidět jsou i skály v Biaklu atp. Parkuje se na trávě (písku) random. Zdarma. Platí se vstup do areálu hradu. Hotově. Prostě Polsko.
Skalni graficiarze
V GÓRY NIWKI jsou čtyři skály, Owczy grzbiet a Dziewica (Ovčí hřbet a Panna) jsou "nejdál" a v podstatě splývají. Podle topa se snažíme rozlézt na nějaké V-, akorát v tradičních cestách přibylo borháhů. Takže na rozlez místo Skalni graficiarze (V, co jsme vylezli později) asi Wilhelm Tell za VI.1 (VII), podle místního týpka. Nebo podle jiného topa Droga Wilhelmiego za VI, event. za VI.1+ nebo Robin Chudek za VI+... Krásný začátek a drsný dolez. 
Olštýnské výhledy
Pak lezeme radši lehčí cesty. Trawiasta rysa byla za III+ a je za V+, protože začátek je sklo. Pak lehounké. Malpia scianka za V z druhé strany Dziiewicy nám přišla těžší, takový pilíř a vedle nějaká tradiční pětka, dost husté. Na konec ještě lehké Przy kominie za IV a oproti tomu zase celkem těžká klasa Przez pastvisko za V+ s převiskem na začátek i na závěr. Mezitím jsme poobědvali a po sbalení cajku rovnou z parkoviště šli kolem plotu ke vstupu do hradu, proběhli se po věžičkách a po zdech.
Olsztyn
Gory Niwki
Gory Niwki

Zentennium

Zentennium
ZENTENNIUM leží na východ od Kanzelgratu a ve druhé polovině cesty se na něj napojuje. Má čtyři délky ve spodní části, přičemž poslední z nich lze různě var. v lese. Následuje přechod lesem více než 200 m a 3 délky nejtěžšími místy Kanzelgratu, opět lze var. v lehčích. Od posledního štandu 1-2 délky lehkým, nicméně lezeckým terénem ke kříži u chaty. VI- UIAA (s obcházením V), 235 m, sportovka. Sestup k nástupu lehkou Wagnersteig (A).
cikcak ve 2. ptch
Cesta začíná takovým mělčím žlabem, plotnou, kde se sype suť. Hlavně nezapomenout na konci výrazně doleva a vedle pukliny zpět doprava na konec druhé. V těchto místech je to nejtěžší, ještě nepříjemný traverz vpravo a pak přes místy dost travnatý úsek ke štandu. 4. délka je už jen za V- a to až v závěru, kde se to dá i nějak oblézt. Odtud pak na západ na Kanzelgrat. Je jedno, kde se napojit, protože 5. délka je takový schod za III- a trochu o ničem.
Frediho nos, klíčové místo
Následuje klíčová délka, kterou lze obejít lehce vpravo po červeně značeném Wienersteigu nebo vlevo po modrém a mocně onýtovaném Fredisteigu (V+). 6. je označená zeleným křížem, vede mezi nimi nejprve plotnou pod výrazným Frediho nosem a pak vlevo kolem hrany do pukliny, kde je nečekaně otočka a výlez, štand. Zase se tady spojují cesty a Zentennium vede vpravo od borovice (vlevo je Piazriss), pak takovým levým oblezem po římse, kde nic nebylo (podle fotek na Bergsteigenu OK, podle topa se možná mělo jít rovně). Pak jen dolézt +-80 m ke kříži se závěrem tak za II (nějaké nýty) a dolů. I když jsme tu šli mockrát, tak úplně mineme Wagnersteig a kus se vracíme. Nebýt toho, tak paráda na Hohe Wandu.
dolez Kanzelgratem


Alicante

Na rozdíl od Costa Blanca pochází vápence na jihozápad od Alicante a na západ od Torre z triasu a jsou více dolomitické ale stejně často železité (s oranžovou barvou). Tvoří ho dvě oddělené části vyčnívající z nivy řeky Segura: západní (vlastní) SIERRA DE ORIHUELA se stejnojmenným vrcholem (Peňa de Orihuela, 634 m/m) a východní SIERRA DE REDOVÁN (Alto del Águilla 609 m/m). V obou částech je několik sektorů vč. klettergarten a tradičních i sportovních cest, z nichž některé jsou vybavané málo a další hodně.

U Redovánu na stejnojmenném skalním výchozu je asi největším sektorem co do počtu cest El Rút. Leží nedaleko hřbitova a vápencového lomu, kolem něj pak vede rychlý sestup k nástupnímu místu. Na kraji i uprostřed jsou sportovní vícedélky. Jednou z znich je Don Rodrigo Osú (220 m, 5c, 5b, 5b a 3x 4c nebo se udává i 3c, 4a a 4a), přičemž klasifikace je zde měkká a velmi dobře odjištěná. Délky jsou obvykle kolem 35 m, spojit lze 4. a 5. ev. 6. Po 3. délce pozor na šipky označující směr vpravo, protože vlevo prochází cesta La Fea (končí jednu o jednu délku výš) a Don Rodrigo má 4. délku spíše sporadicky jištěnou v lehčím terénu. Končí v podstatě na chodníku s bíložlutými značkami. 10 presek. Dolů lze slanit barrancem CUEVA COLORA, ale přechody mezi slaňáky jsou dost sypké a nejasné. Nejpěknější část barranca je první převis, z něho se dá vyjít za I/II zpět na přístupovou cestu.

Orihuela je co do počtu sektorů ještě rozsáhlejší. Některé byly v minulosti uzavřené (a některé stále jsou) v důvodu hnízdění ptáků a podle místních i jednoho z lezců, který při vytváření nových cest neváhal shazovat mohutné skalní bloky, což děsilo místní bydlící pod skalami. Jádrem oblasti je malé návštěvnické centrum otevřené pouze o víkendech a svátcích (jinak parking mezi domy), nad nímž leží sektor Pared del Eiger s cca 150 až 250 m dlouhými cestami, sportovními i tradičními. Místy hodně zarostlými a často se předpokládá 60 m lano. V pravé části sektoru, logicky přístupnějšímu od vchodu do chráněné oblasti (ale s kaktusy), se lze dostat na cesty označené jako EI a ATE (nebo ACE), což je Efecto Invernadero a Arista Timpuri (jejich kombinací se sam. koncem je Cactus Boreal). EI má pět délek (5a, 5b, 1b, 4a, 5b), přičemž jištění je směs borháků a starých smyček - podle nich a podle šipek je nutné postupovat především mezi křovím. Závěrečná puklina ve stylu knihy je moc pěkně odjištěná. Od třetí délky lze postupovat hřebenem po Aristě Timpuri, na kterou se dá napojit i po první. Závěr cesty Cactus Boreal úplně vpravo není v kaktusech vidět. Od posledního štandu (borhák) ještě asi 100 m hustou pichlavou vegetací na pohodlnou turistickou cestu s jedním umělým a jedním přirozeným skalním oknem v dolní části. Od zříceného domu se dá bez ztráty výšky dojít zpět na parkoviště.

V případě škaredého počasí lze navštívit nedaleké TORRE. na sever od města se nachází LAGUNA DE TORREVIEJA s narůžovělou (nahnědlou) vodou a rozsáhlými koberci slané pěny (v některých částech je přístup do těžební lokality uzavřený, od východu ne). Jen kousek za ní na severovýchod je další laguna, LA MATA, mírně páchnoucí po síře, bez těžby a chráněná jako ptačí rezervace. Plameňáci se ale zdržují spíše u rušnějších salin u SANTA POLA. V Torre se pak nachází ještě "soutěska" (caňada) DEL MOLINO del Agua, jedny z mála středomořských slaných písečných dun. Vše v těsném sousedství lagun.

0. den - přílet
Z Krakova.

1. den - Torre
Předpoveď pro slunné Španělsko: nejprve vichřice a pak déšť. Tak nakupujeme nějaké potraviny a vydáváme se k laguně Torrevieja. Podmínky přístupu k salině, kde se teda sůl těží ve velkém, se zpřísnily. Má se chodit jen po cestičkách a nesmí se koupat, což při pohledu na bílé kopce působí zvláštně. Hladina má nahnědlou barvu, na růžovou musí být podmínky, ale krásné koberce pěny, vedle kterých přežívá vegetace, jsou skvělé.
laguna
O kousek dál je laguna La Mata. V téhle salině se už netěží, přímo k vodě se nesmí, přestože místní vinaři ze svých vinic hážou odpad přesně tímto směrem. Ptáků moc nevidíme, i když je jimi toto místo vyhlášené, zato si stačí položit kdekoliv batoh a přepadnou ho veverky.
Míříme po krátkém a před delším deštěm k moři. Krásná písečná pláž s několika kamennými bloky na hranici přílivu, kde skotačí drobní ptáci. O kus dál je caňada del Molino, drobná oblast slaných přesypů. Většinou se na netu označuje za městský park, což platí pro část s kanálem a vodotryskem v borovém lese, ale část u pláže jsou zbytky pravých dun.
Torre

2. den - Don Rodrigo Osú
Konečně krásně. Vyrážíme k Redovánu. Parkování je tady horolezecky velmi stylové - u hřbitova. A během lezení na něj bude skvělý výhled. Takové memento mori. Jen pár kroků borovým lesem pod skálu, kde se v březnovou neděli shromažďují místní lezci. Cesty jsou tady krásně označeny tabulkami včetně délek a obtížnosti. Lezeme tak Don Rodrigo Osú, 220 m, VI UIAA. Nepřipadá nám to tak těžké, nýty místy metr od sebe... V lehčím terénu na kozích bobcích vůbec, tady aby to jeden trefil správně. Za námi jen jedna dvojka, poslední délku spojujeme. Trochu vítr, ale ne moc vedro. Paráda.
el Rút
Máme spoustu času, je před polednem. Rozhodujeme se, že dolů slaníme barrancem Cueva colora. Nejprve dolů do sedla a z něj kolem menších jeskyní na turistickou stezku dost odvážně po skále na hřeben. Vidíme skalní okno a za ním správný štand s fixním drátěným lanem. OK. 25 m vzdušného slanění pod převisem na kozí bobky. Z lana nezbylo skoro nic, ale další rapel tady není. Chodíme kolem dokola, docela kus. A nic. Představa, že takhle budeme hledat ještě 6 slaňáků mezi kaktusy, palmami, šutry a bobky... Spoustou bobků... Vracíme se zpět a šup na hřbitov. K autu.
top

3. den - Efecto Invernadero
Máme podrobné průvodce celé oblasti, ale stejně tam tento známý sektor hrdě nazvaný Eiger, chybí. Ani na netu toho moc není. Zaparkujeme v rezidenční čtvrti Orihuely a projdeme bránou do parku, najdeme infocentrum v Pinare de Bonanza a hledáme cestu. Celý den budeme úplně sami, nepotkáme ani nohu kromě tří místních lezců. Ti se derou vzhůru po suti a mezi bodláčím pod stěnu. Sledujeme je, protože topo nějak neopovídá pohledu před sebe. Ve skutečnosti je nástup na cestu od nás dost výrazně vpravo.
EI
Pod skálou bere nejstarší ze Španělů svá topa a mizí v křoví. Sledujeme ho s tím, že se zeptáme, kde je Efecto Ivernadero. Jenže on používá topa úplně odlišným způsobem... Rychle ho míjíme a dost zoufale  se v téhle bodající vegetaci snažíme najít nástup, údajně označený slovně. Jo, je tam nadrápáno EI. Ještěže ne AI. Tak vzhůru... Místy to moc sportovka není, chtěli jsme jít i Cactus Boreal, ale EI má logičtější linii, protože ztrati se mezi trním fakt nechceme. Délky jsou dlouhé a kaktusy lana dost tahají. Navíc příjemný jarní den mění slunce v tropický, teplota oproti přepovědi stoupne ještě asi o 7 stupňů, takže z 20 na 27. Při přechodu barranka uprostřed jsme opíchání jak karlovarské prostitutky na letním filmovém festivalu. Naštěstí na skále na proti visí smyčky a je vyrytá špička, takže se zorientujeme. Dolezeme lehkou délku a závěrečnou platničku za VI- UIAA s krásnými odšlapy. Ve vedru pak ještě opět kaktusovou džunglí na chodník. 
5ptch
Sestup je paráda až na vyražený tunel a skalní okno. Není tady fix a po celém dni si musíme dávat dost pozor, ať něco nepokazíme. Označovat to za turistický chodník v některých materiálech a mapách nám připadá dost úlet. Ale to stejné bylo v Redovánu. Taková lehčí tatranská místa s řetězy, ale bez těch řetězů. Údajně poničené po bouřce. Dole pak procházíme borovým lesem přes několik vyschlých koryt s krásnými výhledy na celou stěnu.
Sierra Orihuela
4. den - odlet
Kolem plameňáků v Santa Pola na letiště. Auto na 4 dny 3000 Kč, letenky spolu 6000 kč, ubytování 5000 Kč, parkování a dálnice v Polsku 1000 Kč.
Sierra Orihuela, sestup

Orihuela

sestup dírami

Katalánsko

MONTSERRAT III  a okolí Barcelony na prodloužený víkend. Ať doutníkofílie není zase tak silná, tak jen s jednou cestou na Montserratu. I když tyhle slepecové věžičky jsou skutečně top. GORRO FRIGIA (1153 m/m) je nejvyšší ve skupině čtyř věží (Gorros) poblíž lanovky. Výhledy z ní jsou impozantní, vede na ni několik cest včetně Vía del Adria (V, 5d), slaňuje se 2x (1x 20 m a 1x60 m). Úplně odlišnou oblastí s podobně dokonalými výhledy je stolová hora MOLA DE COLLDEJOU (921 m/m). Masív křídového vápence se tyčí takřka dokonale nad okolní krajinou, spodní část tvoří uzaseniny z triasu a jury. O lezení tady je jen málo informací, ale dá se tady prolézt skrz jeskyní COVA DE LA MOLA dlouhou asi 170 m, v závěru se slaňuje 20 m. Slanit se může i na ferratě CALA DEL MOLÍ, asi poslední ferratě nad Středozemním mořem. Lze se tak dostat na ferratově-lezeckou stezku (kombinace cvakání ferratové brzdy do borháků i umělých chytů na skále), i když samotná klasická ferrata (B, C/D) na krásném rudém vápenci použití lana nevyžaduje.

0. den
Přiletíme, seženeme oranžového rencka clio a nakoupíme jídlo.
 
1. den Gorro Frigia
Fouká dost silně a i ve 20 stupních u moře to způsobuje dost zimu. Bereme vše, co lze, a zachumlaní jako polární výprava rušíme plány lézt na Gorro Frigo ccestou Via Charles za V+ a měníme to na Vía del Adria s jedním místem za V. Zbytek je spíše IV/IV+. A taky první nýt najdeme u schodů, ty vlevo od kříže nějak nevidíme. Takže volba je jasná. S nýty je to tady vůbec nějaké těžké - mezi oblázky z pravěké řeky slepené dokupy nejsou moc vidět, jetšě ke všemu na nich zapracoval zub času a barvy trochu zeslezly. Často je morálový odlez od fixu s vírou, že tam něco bude. Základat tady moc neumíme a metoda pentlení kamínků stužkami jak od vodníků rákosí... To už víc vydrží víra z kříže vlevo.
rappel z Gorro Frigia
Štandy jsou tady OK. U převisu je to vyklouzané jak na Mazáku u Bachoru. A fouká tam tak, že to jističe normálně urve od skály. Pak ještě jedno kolmé místo, které nám přijde za IV+ docela těžké. A poslední pátou délku za puklinou vylezeme na prudko, kolmo. Až třetí lezec si všimne borháků vpravo. 
Z vichřice hučí hlava. Snad i proto si nevšimneme, že druhý slaňák má náhradu o pár metrů níž, protože nevypadá úplně OK. Dvojice ve Španělsku usazených Němců, co slaňuje za námi, nás proto fixne na svoje lano. Ale kdo zná tatranské slaňáky, cítil by se bezpečně. Přesto je to milé. Ale jsme rádi, že je konec. Ještě večer na kytarovém koncertě Javiera Gavara některým z nás sviští v hlavě.

2. den Colldejou
Mladý nevypadá OK a taťka se taky necítí dobře. Ke všemu jsme ještě zjistili, že v rámci renovace cesty, co jsme chtěli lézt, někdo vytloukl postupové jištění. A nechal jen štandy. Většina materiálu 1500 km daleko, protože nízkonákladovka že... Narychlo se nám nedaří najít nástupy nebo topa cest. Vybíráme náhradní variantu podívat se na stolovou horu Mola de Colldejou, dokonalý vápencový ovál se stolem na obří kulečník a se zříceninou strážní věže z občanské války. Skrz východní úbočí vede zlomová jeskyně Cova de la Mola, zpočátku široká, pak se láme a zužuje. 3x se prolízá a poslední škvíra je fakt opak doutníků. Zavzpomínáme na chvíle narození, i tvar je podobný. 
cova de la Mola
Slanění dolů ze skalního okna a stezkou na vrchol - vede na něj přímo od jeskyně i ferratka, ale té jsme si všimli až zdálky. Samotná jeskyně má vchod podobný Šipce, akorát nižší - když tam bez přilby svačíte, nesmíte se zapomenout praštit do hlavy. Uvnitř je prý málo výzdoby, ale úplně se nám to nezdálo. Přední část sice tvoří zřícené bloky nebo zbytky krápníků, ale druhá polovina překypuje na začátku přeci jen skromnějšími sintry a závoji. Hodně si to užíváme a to jsou tady blízko i další jeskyně. Vůbec kousek od sedla (Coll Roig) se malým parkovištěm po projití malým lesem jsou krásné výhledy, minimum lidí...
cova Colldejou
Samozřejmě jsme z jeskyně šli i na vršek. Ferratu jsme nevyužili, všimli jsme si jí pozdě a neměli žádné infos.
připomínka občanské války
3. den Cala del Molí
Poslední den. Večer bohužel odlétáme. Nemáme odvahu se seknout někde při slaňování a stejně jsme plánovali dostat se konečně na slavnou ferratu nad zálivem v Saint Feliu de Guíxols, Cala del Molí. 480 m dlouhá, bereme-li v úvahu první lehčí část (kde se vlastne jen obleze takový pupík) i druhou (kde se nejprve klesne a pak efektně, přesto ne těžce leze v převisku nad mořem). Trochu tady panuje zmatek v parkování: někde zákaz, parkoviště plné a na zelených plochách pro místní parkují všichni. Tak snad barcelonská SPZ projde... Slezeme dolů, rudé vápence nad modrou hladinou jsou prostě skvělé! Fronty méně. Ferrata živí několik společností a Španělsko potřebuje řešit nezaměstnanost. Takže odsedka a kocháme se, zatímco klienti často těsně vedle sebe překonávají minutu po minutě metrový úsek obtížný asi jako přechod pro chodce řekněme v Ostravě. Jedna slečna se dokonce vzdává a po oblezení prvního mysu (ferraty se skoro spojují) utíká. 
cala del Molí
Mladý má vítr z mostů, nějaké rozbitější zažil. A vítr občas donese i spršku z moře. Je fajn, i když to jde pomalu. Ale na oběd na letiště nepospícháme. Kolem racci, slunečný den. Oblez dalšího mysu, zase nějaké mosty a vršek, kde končí i lezecká část Escalfer za 6a. Uvažujeme, zda ji někdy polezeme. Slanit OK, ale lézt s ferraťáky cvaknutými do borháků je trochu divné. Nejvíc nám ale vadí umělé chyty na skále. Určitě by se tady totiž daly najít i nějaké klasické cesty. Jinak poslední lanový most na Esfalfer spadl a musí se slanit. Tahat se při lezení s lanem na zádech... Inu, zajímavé asi tak, jako být poprvé v Burgerkingu na letišti v Barce. Někde se najíst musíme a pro rodinné nedělní opoledne je prý BK ideální. Tak dopít kolu a přiletět domů v podstatě rovnou do práce.
cala del Molí
Jo a ještě jsme odevzdali oranžovou střelu. Stála nás 6000 Kč i s full pojištěním, ale nestáli jsme celé odpoledne frontu. Ubytováná full automatic za 4000 Kč. A drahé letenky za 9000 Kč.
cala del Molí






Totes Gebirge

TOTES GEBIRGE, "Mrtvé hory"... Rakouské (vápencové) pouště. Když letní bouřky nepřejí velkým tůrám, tak se v dosahu z ČR nabízí i jednodenní akce. Např. 2388 m vysoký WARSCHENECK, nejvyšší vrchol nejvýchodnější stejnojmenné skupiny Totes Gebirge, se dá stihnout i jako půldenní tůra (s použitím lanovky na Wurzeralm a případně přílěžitostně provozované lanovky do Fraunekar. JV hřeben je částečně zajištěný přes zespodu impozantně vyhlížející skalní prahy, ale zblízka je to snazší (B/I UIAA). Sestoupit lze opačnou stranou kolem zbytků Kayrferner vápencovými plošinami zpět na Wurzeralm.
GROSSES a KLEINES TRAGLen (2184 a 2164 m/m) leží ve střední části Totes Gebirge a pro přístup se nabízí placená cesta na Tauplitzalm. Skrz něj poměrně dlouhou cestou s krásnými výhledy ale i s provozem aut zajíždějících na některý z řady hotelů či apartmánů k Steirerseehutte, malé osadě na východním konci almu. Pak prudce vzhůru lesem a loukami až po srázy charakteristické mohutnými škrapami. Odtud se dá dál pokračovat po turistické cestě nebo přímo vzhůru schodovitým lezením cestou Himmelreich (IV) s var. Andi und Axel (V- nebo III UIAA). 7/8 délek, přičemž první délku lze obejít vlevo (v nástupu se často drží sníh, resp. mokro). Jištění je spíše tradiční, místy staré smyčky, v klíčových místech borháky. Jasná linie s dobrými štandy na terasách. Z vrcholu lze kombinovat sestup/slanění (natažené starší lano) nebo loukami vystoupat ne zrovna blízko na Kl. Tragl a z něj neznačenou stezkou na Gr. Tragl, kde začíná značená pohodlná stezka vápenvocými terasami se závrty a propastmi hlubokými prý až 0,5 km zpět k nástupu a na Tauplitzalm s jeho pastvinami.
Při návratu z krátké navštěvy Rakouska lze ještě doporučit třeba něco k lezení na vápencovém masívu PLOMBERGSTEIN, např. Askulap za IV+ nebo kombinaci Franziskus Hasipfeiler (IV+, V/V-).
 
1. den Warscheneck
Podle předpovědi mělo být hezky, ale zavčas ji změnili. Takže odpolední bouřky, letní slejváky. A my ráno někde u Vídně. Takže v Toteskách vybíráme nesportovně cestu lanovkou na Wurzeralm se spoustou atrakcí pro děti. Prostě Rakousko. A pak rychle přejít na lanovku Frauenkar, co funguje jen výjimečně. Takže jsme rychle v 1850 m/m a zbývá nám sotva 500 vm na vrchol. Jdeme jen my a jeden rakouský pár. Pohodlně na kopec šíleným názvem Widerlechnerstein (2110 m/m). Nad ním se tyčí docela výrazná hrana Warschenecku, z této strany schodovité vrsty. Vypadá to docela nepřístupně, ale Peter Reinbergsteig je klettersteig sotva B. Vrchol máme bohužel v mlze, ale na sestupu tu a tam vydíme krásné zelené louky mezi bílými skalami. Ale dole moc zábavy v podobě sbírání razítek a rýžování zlata a drahokamů nestíháme, prší. Jsme rádi, že nejsme někde nahoře. Dostat se z lanovky do auta není vůbec jednoduché, tak obětujeme suché oblečení jednoho člena, aby dojel až k prodejně lístků. 
pod ferratou na Warscheneck

2. den Andi und Axel
Konečně jeden den azurového počasí spojeného s letními vedry. Oproti včerejšku docela rozdíl. Doufáme, že brzo ráno to skoro ve 2000 m/m ještě půjde v příjemné teplotě. Akorát trochu zápolíme s placením mýta a pak nástup přes Tauplitzalm je docela dlouhý. Alm je sice krásný, tu a tam hyzdí výhledy lanovky a hotely, ale je to většinou po asfaltu a šotolině. A pro místní spolu s hosty zákaz vjezdu neplatí, takže občas uskakujeme. Od Steirerseehutten konečně cesta pořádně stoupá, nejprve lesem a pak pod vápencovými stěnami Lockenkogelu k škrapovým stěnám Kleines Traglu (2164 m/m). Ze sedla mezi těmito dvěmi dvoutisícovými vrcholy spadají dolů nádherné a ostré jakoby zkamenělé vodopády (geologicky je to samozřejmě opačně).
škrapy na Audi und Axel
Tady odbočujeme ze značky 276 na cestu Audi und Axel, což je sportovnější a těžší varianta Himmelreich. Kromě těchto dvou tady ve stěně jiné horolezecké cesty nejsou, což se nám zdá škoda. Po stěnou s první délkou za III je ještě sníh a po včerejších deštích ze skály ještě kape. Terénem za CH/I raději obejdeme tyhle škrapy až na další terasu, plně osvětlenou. Svlíkáme, co jen lze. První délka začíná V/V- s tím, že to jeden z nás určitě v pohodě vytáhne, ji vytáhne. Nejprve dolů přes nehezky vypadající díru připomínající zubní protézu staré dámy a pak hezky nahoru. Dá se to obejít za III nebo III+ zleva i zprava, zleva to yvpadá srozumitelnější a v traverzu zpět byl vidět borhák. Pak má následovat lehčí délka za IV/IV+, ale dostat se kolem tří nýtů přes hranu se zdá být složitější než první délka. Ani doma nám to hlava nebere. Ty dva tři kroky nebyly ani za V, asi jsme se někde sekli. Zbytek cesty se nohy ohýbají ve škrapech až po pohodlný štand. Kolem nás proběhne stará paní se psem. Dokazuje sestupobvat se dá i jinudy, než po potůčku vlevo. Při pohled na něj je nám jasné, že tudy se nám dolů chtít nebude.
Po vypečené délce jdeme za II/III k velkému sklanímu bloku. Těžko říct, jestli nějaká za tří smyček nezmizela. Ale oproti předešlým lehkám pohoda a taky jsme si asi zvykli na typ skály. U obřího kamene zase pro změnu nemůžeme najít Audi und Axel vpravo za III+, vidíme jen Himmelreich vlevo za III. Jdeme proto přes blok pěkně rozporem. V délce jsou prý tři borháky a pak v další dvě smyčky. Zase to trochu nesedí, lezeme to jako jednu.
rozpor nebo přeskok, skoro na konci
Balíme lezecký cajk a po travnatých horských loukách nad strmými srázy zvolna přes vyčnívající kamení jdeme na Malý a pak Velký Tragl. Na menším konečně vidíme nějaké lidi. Celkem příjemný pocit, protože od konce lezení jsme nezaznamenali ani pěšinku a šli random vzhůru. Na Grosses Tragl (2184 m/m) je to kousek. Potkáváme tady i českou rodinku s malým klukem. Šikula, že sem vyšel. Našemu zase rostou ramena z chvály na jeho lezení. Ještěže nadávky v té zapeklité IV+, co asi nepochopíme do smrti, nebyly slyšet.
Sestup je paráda, až na to horko. Krajina fakt dělá čest Mrtvým horám. Závrty, menší škrapy... měsíční krajina. Nechybí pramen, Schwaigbrunn. Po vypití všech flašek s vodou odměna za námahu, protože dneska to bude přes 15 km s plnou výbavičkou. Dole ještě jeden z nás odbočuje pro bundy a zbytek vybavení pro případ změny počasí. Ještě výhled na krásné jezero Steirer a vmísit se do davu na Taupltizalm, kde někteří turisté kolabují z vedra. Chtělo by to šatl, lézt tudy 2x za den je docela nuda, když krávy chová i soused u nás doma. A šup přespat v Sonnenalmu.
top of Tragl
3. den
Äskulap
Počasí se už kazí. Doufáme, že stihneme lézt alespoň dopoledne. Vybíráme cestu Äskulap na Plombergsteinu, kde jsme už lezli kdysi. Rychlý nástup a svižný sestup cestou lome opuštěné chaty jsou jasná volba. Už kdysi jsme podobně po dešti a před deštěm střihli kombinaci cest Franziskus a Hasipfeiler z druhé strany, což byla obouchaná 6-tidélka. Dole IV+ a nahoře 1x za V/V+. Dalo se to i s rybníčky v madlech. Äskulap je 8-délka, ale lezeme ji jako 5, ať jsme rychlejší. Klasický vápenec, tu a tam puklina, někdy i plotny, které se nám líbily hodně. Ale takové škrapy jak na Andi und Axel tu prostě nejsou. Opět tu a tam křovíčko, kde se dá schovat před sluncem, než ho zakryjí bouřkové mraky. Nestačíme ani posedět na horolezecké lavičce a první kapky nás zastihnou až v Bille, kde nakupujeme jídlo na cestu zpět.
plotna na Askulapu



Pyreneje

FRANCOUZSKÉ PYRENEJE z Lurd na prodloužený víkend. První den přílet, ubytování, prohlídka tohoto známého poutního místa mezi nížinami na severu a Pyrenejemi na jihu. Mezi ně se vklínily vápencové masívy obklopující i LOURDES. Významnou vápencovou horou s nádhernými rozhledy je tady PIC DU JER (951 m/m), skoro až nahoru vede stařičká lanovka a u vrcholového kříže se pomalu hroutí zděná vyhlídka, uzavřená mříží. 
Okolí nabízí i jednodenní výlety na 3000+, např. PIC DU CAMPBIEIL (3173 m/m), druhý nejvyšší vrchol ve skupině Néovielle, s prominencí 271 m. Výstup od přehrady Cap de Long ve výšce 2150 m/m (parkoviště) umožňuje okružní turistický výstup s krátkou pasáží za II UIAA přes severní hřeben (vrchol Estaragne) a sestupem normálkou vedle (nebo přes) PIC DE LENTILLA (3157 m/m). Název Cambieil pochází z okcitánského "staré pole", Lentilla je luštěnina rostoucí v údolí. Svahy masívu jsou naprosto rozdílné: od strmých žulových stěn cca na severu, přes vápenec či bloky břidlice i suťové svahy na jihu a západě... 
PIC DU TAILLON (3144 m/m, 349 m prominence) je vrchol na hranici Francie a Španělska v masívu Monte Perdido a je mnohem navštěvovanější. Poměrně lehce dostupný z horské silnice na Col de Tentes (2208 m/m) a pak přes sedlo Sarradets (s vodopády z mizejícího ledovce Taillon) a stejnojemnnou chatu na bréche de Roland, impozantní puklinu nad propastí spojenou se smrtí legendárního francouzského hrdiny Rolanda (údajně udeřil doskály mečem, aby naposledy spatřil milovanou Francii). Za ní má krajina odlišný suťový ráz a po španělské straně a hřebeni vede cesta lehce na vrchol.
Taillon
0. den
večer přespat u Krakova
 
1. den
Časně ráno odlet a vyzvednutí auta. Zaparkujeme na velkém bezplatném parkoviště v Lourdes u řeky. Odtud jdeme asi 10 minut do "katolického Disneylandu", kde právě probíhá megaakce italské charity. Zázračná voda, jinak velmi chutná pramenitá vápencová, skoro neteče. Sháníme něco na oběd a pak se vyvezeme opuštěnou lanovkou (zubačka) na Pic du Jer, výhledy parádní. Kolem krouží orlovci, pobíhají ještěrky a megabrouci. Pak dolů zjistit, jak se dá přes kódy kódů dostat do ubytování. Ve Francii vše na heslo. A večer ještě znova pro vodu.
Lourdes
2. den
Po klikatých pyrenejských silničkách dojedeme k Lac du Cap de Long, skoro 2000 m nad mořem. Pusto a prázdno, jen restaurace žije. Francie. Cesty moc značené nejsou - značka je jen u přehrady a pak nic, akorát mužíci. U vysychajícího jezera 2600 m/m se snažíme jít podle nich a map, jenže ty nás dovedou pod úbočí Alharisses... Nepochybně je hřeben moc hezké lezení, ale na to úplně připravení nejsme. Po pěšinkách a přes suť se nakonec dostaneme na chodník obcházející Pic d´Estaragne (3006 m/m), vrchol ale míjíme sypkými svahy s ronovými rýhami, kam se vleze dospělý.
Pic Long
Pak znovu pro změnu zmrzlou sutí na závěrečný výšvih pod Campbieil, který sice není těžký, ale exponovaná plotna po skoro 1000 vm a mnoha kilometrech představuje skutečně lezecký bonbónek. Na vršku parádní výhledy a sestup s odbočkou na předvrchol Lentilla (3157 m/m), který má vlastně vrcholy dva. Pak opět sestup k přehradě neustále se měnící krajinou (suť, vápenec či žula) a nepříjemně vzhůru podél ní k parkovišti.
výhledy z Taillon
 
3. den
Na Col de Tentes ve výšce 2200 m/m to je z Lurd blíž než ka Cap de Long, ale zase je tady hodně obsazeno už kolem půl deváté. Zkrátka hrdina Roland nad námi láká Francouze i Španěly. Nejprve je to docela jednotvárná široká cesta jednou a pak protější stranou údolí Gavarnie. Docela dlouhá procházka, než začne stoupání do Col des Sarradets zpestřené i přechodem přes burácející potok. Nad ním jsou zbytky ledovce. Celou dobu je nad námi cíl cesty: hora Taillon (3144 m/m), ale až nyní je vidět její hřeben a zub le Doigt. Ze sedla je to jen pár kroků na chatu (zdarma voda) a na suťový násep pod plošinu, nad kterou se tyčí la Bréche de Roland. Ve vedru je to ale docela pruda. Průsmyk, kde Roland svým Durendalem flákl do skály, aby naposledy spatřil svou milovanou, sladkou Francii, patří mezi ty nejimpozantnější skalní útvary, jaké jsme viděli. Vápencová skála, takový megadlouhý a megavysoký hřebenáč, je prostě proseknutý v půli. Za ním už je Španělsko a úplně jiný, jakoby vulkanický krajinný ráz.
bréche de Roland
Cesta dál vede chytře pod skálou, aby moc neztrácela výšku. Na konci u skalní věže Le Doigt přechází stezka na hřeben, zpočátku mírně a pak strmě sypkou sutí až na vrchol. Kamení má černou barvu, odtud jeho starší španělský název Punta Negra. A pokud vyjde počasí, tak výhledy na věnec hor kolem... 
směr col de Tentes
 
4. den
ráno odlet domů, celkem auto 4000 Kč, ubytování 4000 Kč, letenky 3000 Kč/osoba.
Lac du Cap de Long


Panorama Put

Panorama Put a Die Eleganz im Meerschweinchen tainz
Bereich Teufelsgrat leží na sever od většiny sektorů v odlehlejší čási Hohe Wandu. Vzniká tady poměrně dost cest, v letech 2021/2022 např. PANORAMA PUT (V+) s nedalekou Autoput a Viktor-Frankl. Panorama Put je šestidélková. Ale jsou zde i další starší cesty, na pěšině od parkoviště se nedá minout např. nástup k výrazné jeskyni Kletterbruder(pfad), vlevo od ní je cesta DIE ELEGANZ IM MEERSCHWEINCHEN TANZ, V+, 3d (slanění 2x podle názvu cesty na prasetech).
1 ptch Panorama
Do téhle části Hohe Wandu jsme chtěli cíleně, protože jsme ji zatím míjeli. Na rozdíl od jiných sektorů jsme dost těžce hledali nástup na Panorama Put. Narazili jsme sice na stěnu za Teufelsgratem, ale až dost vysoko mezi stromy jsme viděli cedulku Viktor-Frankl. Od ní jsme se pak v šurmajzu drželi vlevo (zpět) a mezi stromy došli k nástupu. 
První délka začíná pohodlně za IV- a pak vede skrz "Wandl", kde je asi klíčové místo za V+. Následuje další délka na takovou malou věžičku, III nebo var. za VI. Následuje nejdelší, za V, po krásném pilíři. Z nějakého důvodu ale Panorama nevede po logické hraně, ale pod ní. U další délky, kde jsou vidět i borháky z Bellavisty, je to podobné. Má to být za V+, ale stačí si odšlápnout do komína nebo vzít hranu a... Asi jsme divní, ale hledat na skále nejtěžší místo a vynechat pořádný chyt či stup nám nějak nejde. Kromě toho je skála dost křehká a místy s hlínou. Není dobré tady experimentovat. Ostatně slaňák na Bellavistu vypadá dost špatně, jeden borhák ve štandu úplně chybí. 
Bellavista
Pátá délka za IV- je rozbitá a poslední je za V+ nebo var. za V-. Těžko říct, kde vede těžší varianta, protože lehký "riss" má být podle fotografií úplně vlevo, ale i přímo po borhácích to není těžší. Jen si noha odšlápne a přes sbíhající se špáry na celkem lehce na zavěšený strom kolem dalšího zmizelého borháku a do štandu pod lavičkou na Bergfreundturm. 
Leiterlsteig
Sestoupíme ferratou LEITERLSTEIG, B je pouze krátký úsek vedle začátku Bereich Teufelsgrat. Na Autoput nemáme chuť. Z Panoramy máme spíše průměrné dojmy, tak chceme Kletterbruderpfad, ale nalezeme do Die Eleganz... Což je cesta, kterou jsme taky moc chtěli vylézt. Až na jedno místo pevná skála, hodně chytů a stupů v udávané obtížnosti. 3 délky ale lezeme jako 2+1. Dolní za V a horní za V+, jinak většinou IV-. Nejhorší místo je pod jeskyní s vrcholovou knížkou, tj. před poslední délkou. Při dolezu na štand je hliněná římsa, hodně drolivá. Slanění je luxusní a z tancování s morčaty máme fakt elegantní pocit nejen proto, že tady jsme V+ neminuli. A poradili jsme dole 2x Rakušákům, kde je Panorama Put. 
Die Eleganz...