z Dachsteinu

Hohe Wand


Zillertal, poslední délka

Tirolersteig var. Zillertal
Do lezeckého ráje za Vídní je od nás trochu daleko... Prolezli jsme z vápence třeba Suľovské skály i Moravský kras (např. okolí Sloupu), než jsme se dostali do Hohe Wandu. Čekali jsme asi podobné skalky, přelidněné a ohlazené... O to víc nás mile překvapilo rakouské "el Chorro". Na začátek vybíráme směsici cest kolem Tirolesteig - po zkušenostech s délkami v tajemné zemi v Karpatech proto, že se snad neztratíme (a polezeme po borhácích v cca podobně těžkých cestách, na hlavolamy Groszova stylu se necítíme). Zaparkujeme v Maiersdorfu pod pastvinami s kravičkami 110% Austria. Přes louku strmě a krátce lesem k nástupu.

První dvě délky na rozlezení, IV+ v první délce na konci asi mineme s nohama ve vedlejší cestě. Pak omylem moc doprava a zpět doleva po nejištěné sypké I. Pěkná pitomost, ale když to jeden z dvojice nastuduje blbě... Vracíme se ve 4. délce do Zillertal (tj. těžší varianta Tiroler) kolem úžasné borovice, pak dvě další lehké délky III a IV- a docela zmatený začátek 7. Pak se cesty zase přibližují a následuje předposlední V, kde se nějak motáme ve vedru. Ale po směsici (kdy si nejsme úplně jistí, jak vysoko už jsme - ostatně barvy jsou dost smyté) jsme na konci. Dá se to obejít zleva i zprava. Direkt stěnkou VI a pak V je to nejkratší (chtěli jsme sice jít přeborhákovanou V+ Kamin, ale polovina týmu se rozhodla přímo, že nebude ztrácet čas hledáním před bouřkou). Skvělý způsob, jak se připravit o poslední síly a jsme na hoře! Teda jsme jen nahoře... Pěkný les, pak cestička na přeplněné parkoviště a sestup ferratkou Vollerin kolem malých jeskyní na parádu.

Vollerin, sestup

Délky jsme dělili trochu jinak, v klíčových místech jsou borháky a případně jsme použili smyčky. Kolem 7. délky jsme nějak nevěděli, kde je správná varianta (ta nejtěžší), ale místo ocvakané borháky bylo asi za VI-. V 8. délce jsme nenašli odbočku za II v Zillertal a šli Tiroler za II na malou věžičku. Za ní pokračuje Tiroler údajně za III- na druhou stranu a po hřebínku černá barva za V-. Ale vypadalo to tam dost jinak. Pod námi choďák a nad námi jen malinký zdvih a dolez taky dost lehký...

Vollerin, sestup

Wienersteig var. Fredsteig
Vybíráme, jak se po návštěvě aquaparku v jižní části neznámé země plné vína rozbitých dálnic, nějak nenápadně vpašovat na rychlé lezení s mladým (než to babičky zarazí). U Grunbachu am Schneeberg odbočíme na cestu s placeným parkovištěm na konci. Za domky prudce vzhůru k nástupu (deska s nápisem, kdy někdo nepochopil...) na více než 10 délek dlouhou cestu, protože dolez po Kanzelgratu s malým klukem musíme brát vážně.

Fredsteig, nástup

Základní cestou je tady Wienersteig, někdy se dělí na levou a pravou část o různých obtížnostech do III+, ale dá se jít tak za III-. To nemáme v úmyslu, nicméně raději počítáme i s lehkou variantou. Fredsteig fialově značený začíná žlabem, trochu rozbitým. Pokračuje stěnou do borovicového lesa, směsice III a IV, 2 d. Lesem je to choďák, menší skalka tak na přelez a větší. Pak se může jít doleva kolem jeskyně nebo za IV- a III+ direkt. Štand a přelez pod Frediho nos (další stěnu). Horní části nosu se chceme vyhnout (V nebo variant za III bez fixů) a dostat se na Wienerplatte, krásné plotny. Musí se trochu sejít buď hned nebo po přelezení dolní části nosu. Ten se pozná mj. podle vrcholové knihy. U té jsme byli, ale nějak se nám to nezdá... Odtamtud jsme šli nahoru, traverz bez fixů a stejně byli na plotnách. Každopádně parádní lezení od IV po II.

Střed Fredsteigu

Konečně jsme na hřebeni a čeká nás nejprve chodecký a pak dvojkový Kanzelgrat. Závěr těsně pod křížem je tak za III- (po hřebeni), takže my syna jistíme. Vrcholovka, lehátka a chata Eichert... Sestup trochu rozbitou Grafenbergweg a Binderweg (zelená). Dost dobré! Snad to za nás vytáhne a nás nahoru, až budeme staří!

Kanzelgrat, začátek

Kanzelgrat, konec

Duettsteig a var. Draschgrat schwer
Do třetice letos Hohe Wand, aneb jeden den pěkně, Slovensko zavřené jak Severní Korea... Polsko nacpané jak Jižní Korea o olympiádě. Draschgrat máme nastudovaný, tak na otočku. Jeden z nás není úplně OK, výlet odleží (ale pořád lepší ležet po vápenci než po ničem). Parkujeme v tunelu a dereme se pěšinkou k nástupu. Celkem džungle. Ve stěně jsou 3 páry, Duettsteig je volný. 
 
konec Draschgratu
 
První dvě délky do 30 m s maximem 5-, pak dvě lehčí na konci položenou puklinou. Dobré, logické: na začátku furt nahoru a mírně doleva, pak se to točí vpravo. Pohodlné štandy, plotny i pilířky... Na konci 4. délky se spojuje s Draschgrat schwer, tj. přímo výstavním hřebenem po parádních chytech II/III asi 35 m. Starší skoby, dá se ohodit. Pak se dá těžké místo obejít, nebo ho jeden vyleze a druhý v kolmé puklině za 5+ nadává, protože to prostě nejde... Kromě toho jsme to spojili se 6. délkou, což je blbost. Lano se pak těžce dobíralo. Ta 5+ byla taková... Oklouzaná na nohy. Dolez je za 4-, prý. Těžko soudit.
Nebýt té 5+, tak lehká cesta. Ale možná se nemá 5+ lézt, když máte mírnou teplotu a i když je váš osobák to léto o dvě třídy výš... Konec je v borovém lese, pár metrů od chodníku. Za 20 min.sejdete pohodlně k autu. Za námi 2x lehké 5-, 2x lehké 4, 1x 2/3 a podivná 5+ s dolezem za lehkou 4-.
 
hřeben Draschgratu

výhledy někde u konce Duett
 
Neuer Innerkoflersteig
Co se dá stihnout v červnových vedrech na otočku, když v Tatrách jsou nástupovky pod sněhem (a po minulém týdnu jsme celkem KO)? Tak pro změnu Rakousko, opět Hohe Wand. Moc to neřešit, brzy ráno k ferratě HTL a nahoru. Okolí známe. Ostatně jsme tu tak brzo, že nezaplatíme ani mýto. Ale parkoviště ano. Systém odhadni, jak dlouho tu budeš nám moc nesedí... 8-)
ve 4 délce
Innerkofler je hodně odjištěný. První dvě délky jsou cca 30 a 15 m, tak za IV+. Následuje dlouhý traverz s podlezením ferraty a skalním oknem (obojí se dost blbě leze s báglem). Pak pěkná délka, údajně nejtěžší (V-, udává se V). Přes díru ve ferratě choďákem po suti ke čtverkové puklině (na malé lezce dost vysoko první krok) a zase suť. Poslední délka, akorát s posledními zbytky vody. Uprostřed zase těžší místo IV+/V-. Výhledy na Sky Walk.
Sky Walk
Pak se snažíme využít ještě čas a dojít na vrchol Richter´s Ende, ale při přechodu suti už asi pálí slunko moc - neklesneme a místo toho se ocitneme kdesi... A la vue vybíráme první stěnu s borháky, 2 délky asi po 25 m, max. 3- (doma zjistíme, že to byl konec Sechsersteig a Pensionistengrat). 
Pensionistengrat nebo tak nějak, 25 m pod plošinou

Beserlpark a Via Nelly
Tak zase jeden volný den, jen jeden! Pak práce na Lysé hoře... Počasí na plech. Spěcháme teda zase na Hohe Wand, tentokrát volíme cestu přes Grafenbergturm a Naglplatte v oblasti Kanzel, kde jsme lezli loni v zimě se synem Fredsteig a Kanzelgrat. Cesta Beserlpark byla původně hodnocená za V+, nyní se většinou udává VI. Najdeme nápis OGV Pfeiler (V+ až VI) a možná škoda, že jsme nešli na hřeben tudy. 
Kanzelgrat
První délka je trojková, pak začíná celkem na dlouhou ruku lezení v mělkém komíně přecházejícím v nevýrazný převis. To byl zase nápad lézt to s báglem... Pak se cesta před štandem rozdvojuje, vpravo je za krátkým traverzem široký komín začínající převiskem, V. Ale zní nám to tady dutě a přelez u třetího borháku vypadá špatně, do kyvadla. Možná to chce dát vlastní nebo jinak. Zkusíme teda doleva na VI s fakt šíleným traverzem nad komínem doprava v podstatě ohnutí přes převis. Místy je to ještě ohlazené. Hluboký zážitek, ještěže je to obouchané.
Untere Naglplatte
Odsud to pak je už jen kochačka. Poslední délka na hřeben Grafenbergturm, V-, nám připadá spíše jako klasická IV se spoustou puklin, položená... Pak natahujeme délku na skoro celé lano přes první chodecký úsek a první věžičku (V) a další, pátou, přes lehčí za III. Následuje přechod na Untere Naglplatte (Grafenbergsteig společná var. s 4. a 5. pokračuje vpravo u jeskyně). Taháme to jako jednu délku a zajistíme o strom se smyčkou nad nástupem do originální délky. V těch II až III místech je to asi jedno, zavedlo nás tam mírné stoupání (klesání by bylo správnější). 7. a 8. délku s krásným rozlezem a těžším místem za V u pukliny taháme naráz. Zůstává 9., asi za V-, dolez vlevo na okraj stěny a štand u týpka, co to leze sám metodou "slaním-vylezu".
poslední části Baserlpark pod Nelly
Ještě uvažujeme, jestli dojdeme ke kříži s lavičkami pěšky doprava. Nakonec ještě sejdeme kolem špagátu k cestám v Obere Naglplatte a doufáme, že najdeme Via Nelly, pěkný pětkový konec Beserlparku v originální variantě. Shora to nevypadalo, ale u stěny je jasné, kudy cesta vede. Puklina, stěnka a kramle. Od ní se dá lézt kamkoliv nahoru: rovně, mírně doleva nebo ještě víc doleva úplně nejoriginálnější finále Beserlparku. Taháme 10. jako jednu dlouhou (horko a bolí nohy v lezečkách), tak mírně vlevo vyjdeme na vršek. Jako poslední štand může sloužit i některá z laviček (ale ony tam jsou i ty pravé, lezecké) a na sestup lehounká ferrata Wagnersteig s několika pokroucenými žebříky.
lavička :D



Žabí štít a Žabí Mnich


 
VEĽKÝ ŽABÍ ŠTÍT měří 2263 m/m a nachází se na severním hřebenu Rysů, začíná zde tzv. Žabí hřeben (pokračuje až na Nižný Žabí štít, samotný přístup na jeho konec není pro uzávěru možný). Z Vyšného Bielovodského sedla CH/I přímo po hřebeni. Na opačné straně tohoto sedla se tyčí ŽABÍ MNÍCH vysoký 2146 m/m, I/II. Z polské strany vede do sedla stezka (s mnoha odbočkami) v jediném nepříjemném místě osazená 2 borháky a slaňákem.

 

Žabí Mnich ze Žabího štítu, vlevo vzadu Mengusovský hřeben

hřebenem (jižní částí Žabího hřebene)

Polezli jsme Mnichy v polských Tatrách, Žabí vežu i koně. Cesty nějak logicky směřují dokončit Mnichy a Žáby Žabím Mnichem a Velkým Žabím štítem. Trochu nás zradí popisy. Od Czarneho Stawu má vést do Bielovodského sedla pěšina, ale když ji najdeme, mužící nás navedou na opačnou stranu. Jsme tu poprvé neturisticky, tak musíme kus dolů. Potkáváme známé tváře ze Zadního Mnicha a za nimi vyrážíme správně.

hřeben na Malé Rysy a Spádovou kopu, zoubek vzadu je Žabí kůň

Chodník je teda dost ostrý (strmý). Je v něm i jedna stěnka se slaňákem pro horší počasí. Místy se stezka sype a necítíme se právě komfortně. Proto mineme odbočku na Žabího kapucína. I teď podle fotek není jasné, kde vlastně byla. Konečně jsme na hranici! V Polsku neplatí omezení v lezení od určité obtížnosti, takže směle na Velký Žabí štít. Má se jít slovenskou stranou (nelegálně), ale moc nechápeme proč. Kromě zubu v sedle je hřeben (tj. závěr Žabího hřebene) úplně fajn. Pevná skála, možná tu a tam II, jinak CH/I. Tak dosáhneme Vyšné Kamzičí štrbiny. O takovém místě jsme jako turisti jaktěživi neslyšeli. Mj. jediné sedlo v Tatrách, odkud vybíhají tři hřebeny.

Na Velký Žabí štít přímo středem, tj. žlabem a na jeho konci doprava na římsu. Podlízá se takovým zajímavým způsobem, skoro jeskyňářská plazivka. A jste na dvojvrcholu! Velkolepý výhled např. na Mengusovské a Galérii Gánku. Samota... Široko daleko sami. Jedině na Žabím Mnichu trojice Poláků.

ze Žabího na severovýchod... krásná Biel. Žabia plesa
 

Sestup je lehký, protože ze štítu vidíme dobře na cestu dolů. To platí nejen o samotném vršku, ale i pro celý hřeben. V Bielovodském sedle se potkáváme s Poláky, viděli jsme je slaňovat ze Žabího Mnicha, tak lezeme ještě tam. Ze sedla je to tak I-II, akorát cca uprostřed je taková nepříjemná stěnka na sestup. Půlka z nás tydle tatranské vzdušné sestupy po kolmici moc nemusí. Jsme rádi, že máme lano na slanění (a pak si všimneme borháčiků nad tím blbým místem). Těsně po vrškem je pak žlábek, taková rýha ve skále. Nahoru dobrá, dolů dost klouzačka. Tu III by si asi zasloužily obě místa. Následuje plotnička a malinkatý vršek. Na Žabího kapucína (slanění a 1 délka) už nemáme: je vedro, vedro, vedro. Voda dávno došla, ve 2000+ v kraťasech a tričku od rána. 

Takže dáváme dnes vale krásné věžičce i štítům kolem. Sestup místy po suti a rozbité skále fakt vyžaduje být ještě trochu OK a ne KO. Konečně jsme u Czarneho Stawu a můžeme se polít vodou a doplnit flašky. Jako hodně dobrá tůra, kde se lano musí vytáhnout z batohu (dokonalé by to bylo s kapucínem a lalkou), bez lidí i v top time a výhledy z málo známé části Tater.

vrcholová plotna Ž. Mnicha, lepší foto nějak není...


 


Žabí kůň

 

ŽABÍ KÔŇ, 2291 m/m vysoká věž na hlavním tatranském hřebeni pojmenovaná Klemensem "Klimkem" Bachledou podle možného způsobu lezení východním hřebenem obkročmo. Cesta východním hřebenem II/III (někdy se udává 1 místo III+ a vůdci dokonce IV) je považována za klasiku sportovního lezení a velmi populární výstup, jaký má hodně zastánců i odpůrců. Za nás III, pěkné snadné plotny, logické, stálá obtížnost.

Mořské oko, Černé pleso a Žabí štíty

 východní hřeben, tj. klasika za III UIAA

Cesta prvovýstupců východním hřebenem přes Dolního a Horního koně představuje klasiku tatranského lezení. Turisti i začínající horolezci obdivují fotografie šťastlivců na nakloněných plotnách, kde se dá lézt buď "na koně" nebo s rukama za hranou na polské a nohama na slovenské straně. Krátká cesta o třech délkách s klíčovou prostřední. Někteří ji považují za maturitu, jiní tento přídomek dávají galérce v Gánku. Horám na tom nesejde.

Malé Rysy a Rysy, parádní výhledy
 

Naopak se někdy sejdou okolnosti. Dávno jsme začali dávat přednost delším nebo těžším cestám. Ale trochu ulezení a trochu opatrní s předpovědí silného větru vyrážíme na štít, kde bývá údajně vždy plno. Někteří Žabáka zatracují, jiní chválí. Pravda je vždy uprostřed...

Nástup se odděluje od cesty na chatu pod Rysy u Žabích ples. Suťovým polem ze žlabu pod Žabím sedlem jdeme kolem zbytku sněhových polí až k rozlámané skalní stěně po pravé straně. Jako často klameme tělem a vyděsíme domorodce, že lezeme každý sám a bez lana. Dál se přímo do sedla nepokračuje, skála je shnilá. Dvojkovým terénem šplháme nahoru u velké pukliny: skála, tráva a zase skála. Dost rozbité, v horní skále je i borhák, ale dole je docela těžké místo na II UIAA (nebo jsme to nalezli úplně blbě). Polovina z nás považuje tohle za nejhorší a nejtěžší část celé akce Žabák. 

2. slanění, ten rozervaný jsme nepoužili
 

Následuje traverz pěkným chodníček a slanění asi 8 m do sedla. Takový malý morál, protože cesta zpět vede vždy jen vzhůru (ne, lze slanit). Lano nám celkem slušně lítá a fotky dneska taky nebudou bezvadné. A vadí to?

Lezeme po hraně s jedinou menší chybou - mezi Dolním a Horním (1. štand) volíme polskou variantu, což asi není úplně III. Má se lézt dřív zpět na plotnu a ne se snažit o něco ve starých skobách. Následuje dolez na vršek s těžším začátkem a lehčím koncem. Docházíme kluky před námi, za námi jsou taky ještě horolezci, ale nával není. Na vršku se dá sedět, posvačit. Vychutnat si pocit, kde vlastně jste. Žabí kůň je prostě pojem. Na jedné straně Rysy a na druhé chodecky dostupná Žabia veža. Ale dostupná z opačné strany, z Volie veže.

Máme 60 lano, slaňujeme teda obvyklou trasou - asi 4 m pod vršek (dá se dojít i slanit) ve směru na Žabí plesa. Po necelých 30 m zase slaňáky, vybíráme pevnější (a chytáme lano lítající si všude kolem). Vyjde to na římsu dole. Pak scházíme dolů, snažíme se držet pěšiny. Ještě je dost sněhu, tak nějak blbě odbočíme, ale ve skalním prahu je nýt. Slaníme a ostře vlevo dojdeme do žlabu pod Žabím sedlem. 

Paráda! Nebylo to těžké, mohlo to být delší. Jsme spokojení.

Žabí kůň...


 

První a Druhý Mnich

MNICH někdy i PRVNÍ nebo PŘEDNÍ MNICH je 2068 m/m vysoký a lezecky velmi populární štít v polské části Tater. Má dva vrcholy a předvrchol MNIŠEK a plochý MINISTRANT lehce dostupné. Na samotný MNICH vede několik lehkých cest (od II UIAA Cez Plyty), dobře jištěných. Ze sedla mezi Mnichem a Mniškem se dá dojít i k nástupu na vyšší, ne tak navštěvovaný ZADNÍ MNÍCH. Ten se nachází na hlavním hřebeni, resp. v části neoficiálně nazývané TEMNOSMREČIANSKÝ HŘEBEN, tj. západní hřeben Čubriny v hlavním tatranském hřebeni od CHALUBINSKÉHO VRAT (dř. i Zawracik/Závrat Tms.) po ZADNÍHO/DRUHÉHO MNICHA 2172 m/m. Ve směru od Vrat začíná Kopou nad Wrotami (Smrečinskou veží, 2075 m/m) s jednou úvodní délkou IV, pak CH/III- po hřebeni. Následuje 2065 m/m vysoká Chalubinského vežička, pak lehce Temnosmrečinská věž (2142 m/m) s řadou zubů a populární Zadní/Druhý Mnich neboli Cukrová hlava za lehké III a vzdušné dlouhé slanění.

slanění ze Zadního Mnicha
Temnosmrečianský hřeben, IV - CH UIAA

Když chcete lézt v Polských Tatrách, musíte se pod skály nějak dostat. Chaty bývají plné a táboření... Zakázáno. 8 km z parkoviště v Lysé Polaně na Mořské oko nebo cesta kolem světa z Podbanského až na hranici jsou pro nás lopaty moc. Takže chytře využíváme rady doktora Ivana z UIMLA a těch 8 km si zkrátíme na voze taženém koňmi. Z Palenice do Vlosenice tak ušetříme čas a utratíme zloté. Pak kousek k Mořskému oku a před ním po šlaku červeném směr Szpiglasovo sedlo. V létě je to skvělé, hned jste v kosodřevině a na trávě, takže si užijete sluníčka, horka a tak vůbec. Ale je to kousek. Ani odbočka do Chalubinského vrat není tak hrozná. V Polsku jsou chodníky ve skvělé kvalitě.

 

ze Zadního Mnicha na Vrata

Ze sedla se má pokračovat direkt hřebenem. Okolosedící turisti koukají, jak se oblíkáme do lezeckého. Někteří vyráží přesně opačně tam, kam se v Polsku nesmí (ale na Slovensku asi jo...). My musíme vylézt 1 délku za IV UIAA. Nejprve to zkoušíme malým žlabem, vypadá ochozeně. Ale jde do převisu a sype se, jak asfalt v zimě na české dálnici. Následuje menší nehoda a pád prvolezce po vyrvaném chytu do postupového jištění. Menší kamenná lavina. Zděšení turisté. Nadávky. Naše.

Přímo ze sedla, stojí v průvodcích. Tak kus vpravo. Cesta tak za V+. Jištění pro Dr. Naoko. Ale jsme nahoře u štandu. Pokud sem vede nějaká IV, pak teda výrazně ze slovenské strany. Smrečinská/Smrečianská věž je pak za odměnu. Následuje hřeben, kde se střídají chodecké až trojkové místa. Těžko je popisovat, ale je lepší se držet hřebene, než slézat a dostat se do průšvihu. Jistíme na krátko/vůdcovsky. V jednom místě se zleva obchází zubisko. Předtím někdy dost blbě dolů, směrem nahoru OK. Z Temnosmrečianské věže do sedýlka pod Zadním Mnichem je to lehké a konečně nějaké borháky a tak.

od Zadního Mnicha po Vrata

 Na Zadního Mnicha se dá lézt různě. My po trmácení hřebenem jdeme nahoru, pak vpravo a vlevo pod vršek a nahoru. Od borháku k borháku, 3xIII UIAA (podle popisu to tak být nemá, asi jsme lezli jinak - jen první byla lehčí). Na vršku se bezvadně sedí, jak na střeše. Máme 60 m lano, takže k hrůze Poláků před námi (mimochodem jinak od Vrat celý den ani zombie) slaňujeme na 2x. Po 26 metrech je na celkem vzdušné stěně nový slaňák. Je dobré mít odsedku pěkně nachystanou, hezky se tam visí, moc se nepostavíte. Druhé slanění je o pár metrů kratší (na celý výstup stačí 2x30 m lana) a musí se slanit pod římsu až do sedla. Směrem na Čubrinu je tam erární špagát.

Mnich z Druhého, s nástupovkou/sestupovkou

 

sestup ze Zadního Mnicha

Pak se asi jednu délku schází šutrovým žlabem, resp. po jeho kraji. Následuje kamenné moře a po něm parádní chodníček kolem Prvního Mnicha, turistika. Akorát těsně na konci je asi 1,5 m stěnka, bez expozice, kde se musí trochu slézt. Ale po celém dni si takovou skálu užíváme.  Nějaký kluk s holkou s lany a spacáky se chystají ještě navečer na Zadního. Tu mokrou římsu do sedla, hledají cestu a obchází Mnicha... Dá se i tak.

výhledy do TS doliny z Věže nad Vratami

Po plytach, II UIAA

Jsme tak uvaření (a krvaví, ta urvaná skála fakt bolela), že by se První Mnich dal snad i odpískat. Ale počasí na plech a ještě dopoledne čas... Ráno si tedy rozmýšlíme večerní únavu (mohli jsme nechat cajk pod Mnichem, ale jsme lopaty...) a hurá! Na Mnichu už docela plno. Velký rozdíl oproti včerejšku. Lehké cesty obsazené po dvou týmech. Tak neváháme s nejlehčí cestou. Pro sběratele 2000+ jinak doporučujeme vylézt na každou hromadu pod Mnichem (Mniška, Ministranta...). My dorazíme až na sedlo a plotny pod Mniškem, sejdeme trochu dolů žlabem a choďákem pod římsou k prvním fixům. Lehce stěnkou na obrovskou římsu. Asi by se ani nemuselo jistit. 

První Mnich na sestupovce, z linie Po plytach je vidět horní část
 

První pořádná a poslední délka. Takovou prasklinou a pak plotnou doleva (borhák, na fotce červ. a mod. přilba) pod šutrem na římsy pod vrškem. Tam je nával! Klučina u TOPRu tropí neuvěřitelné věci se svou přítelkyní. Teda kdyby tropil ty věci na vrcholu, nevadilo by to. Ale snaží se ji dostat dolů spouštěním tou dlouhou stěnou (tj. asi 60 m). Z nějakého důvodu to protáhne vším na vršku (tj. slaňákem i borháky pro čekající zoufalce). Jako kurz pletení bezvadný, začátečníkům a milujícím se leccos toleruje, ale záchranář by mohl nechat alespoň jedno železo volné (bezpečnost především, ale 4 fixy naráz fakt nepovolí). A že se mu lano v tom klubku sekne... Uvolníme. 

Jinak na výrazný šutr pod vrškem s borhákem se dá vylézt i direkt. Je to asi za IV. Dá se tak trochu vyřešit spleť lan, když je lanových družstev hodně. Jinak slanění je luxus, na tu velkou římsu a pak po ní pár kroků a jen asi 8 m rovnou k batohům. Za sebou máte parádní nunatak, o jehož vylezení snil nebo sní každý Esky... Polák. 

z velké římsy: světlou puklinou (dvojice vpravo) a pak vlevo (k levé dvojici)