z Dachsteinu

Karnské Alpy

KARNSKÉ ALPY leží většinou na rakousko-italské hranici a tvoří je především vápence z období prvohor, resp. karbomu až siluru. Z italštiny pochází méně české označení Karnické Alpy (používané např. v Polsku). Asi největším turistickým centrem jinak ne zase tak populárního pohoří je Nassfeld, kde v létě funguje několik lanovek (pro ubytované ve vybraných zařízeních pak s Kärnten Karte zdarma). Vrcholy téhle části Alp nepřesahují o mnoho 2700 m/m, neleží zde ledovce a většinou mají travnatá a lesnatá úbočí s výraznými vápencovými vrcholy. 
Gartnerkofel z Daumlingu
Gartnerkofel 
2195 m vysoký dvojvrchol s prominencí 665 m je lehce dosažitelný, protože do 1850 m/m vede lanovka. Od ní poměrně široká pěšina v trávě a pouze na vrcholu poněkud kamenitější terén umožňují, aby se na vrchol dostaly i rodiny s malými dětmi nebo naopak starší ročníky. Cca v polovině normálky lze odbočit na ferratu Däumling na stejnojmenný zub. Obtížnost C, udává se jako vhodná pro děti, ale především první lanový most (udává se A/B) je velmi houpavý a obtížný. Nám se jevil jako nejtěžší místo výstupu (nejml. 9 let, 140 cm). Nepálský most a plotny v dalších částech jsou v dobré skále, často chyty a stupy. Za II. mostem lze klettersteig opustit, což by byla škoda. Škoda taky je, že jsme nenašli nějaké topo pro klasické nebo sportovní lezení. Dalo by se. Z vršku jsou pak skvělé výhledy, celý výlet je ideální po nějakém náročnějším dni.
Gartnerkofel normálka
Rosskofel
2239 m/m vysoký vrchol je spíše malý masív s několika předvrcholky. Italsky se jmenuje Monte Cavallo di Pontebba. Vede na ni několik zajímavých ferrat, ale v deštivém počasí lze s pomocí lanovky na Madritschen /Monte Madrizze/ dojít na vrchol rychlou, i když ne úplně lehkou trasou (nebo delšími lehčími). Z horní stanice lanovky dolů širokou cestou plnou atrakcí pro děti kolem nástupu na ferraty. Pak suťoviskem, začátkem léta pod sněhem, pod skalní srázy s výraznými škrapami pod vrcholovou část. Tam lehce pěšinou mezi loukami. Z vrcholu výhledy na Dolomity, Julské Alpy nebo Taury. Nepříjemností na zpáteční cestě je nutnost vylézt zpět cca 100 vm na lanovku.
Rosskofel
Cavallo di Pontebba


Katalánsko

MONTSERRAT a především jeho nejznámější oblast GORROS asi není třeba nějak moc popisovat – o tomto národním parku v srdci Katalánska a významném poutním místě se dá najít spousta informací. Např. o benediktýnském klášteře a poustevnách rozesetých především uprostřed těchto Zubatých či Roztřepených hor nebo o deltě řeky Montserrat z doby před 35 milióny let. Ta během cca 5 miliónů let vytvořila asi 1 km tlusté naplaveniny, aby je následně vyzdvihlo vrásnění nedalekých Pyrenejí a procesy zakončila před 11 milióny let eroze. Vznikla tak nádherná lezecká oblast ve výšce cca 1000 m/m s mnoha věžemi všemožných tvarů. Materiálem je zde slepenec, často tvořený vápencem, ale najde se tady v podstatě všechno možné, např. pískovcové valounky. 
První výrazná věž nejbližší k lanovce je GORRA MARINERA (Námořnická čepice), 1098 m/m. U výrazného tafonu vede cesta Via per Davant (var. Directa incierta esquerra), sportovní šestidélky na věž (IV+, nástup krátce V). Hned další je MAGDALENA INFERIOR (1000 m/m), kam lze jít např. třídélkovou (zelené nýty) cestou La que hi faltave (V-). MIRANDA DE SANTA MAGDALENA je pak turisticky přístupný vršek hned pod slaněním, 1131 m/m. 
 
GARRAF je lezecký sektor ležící přímo u moře a velmi blízko Barcelony. Neleze se tady DWS, ale na vápenci s kalcitem jedno- i vícedélkové trasy přímo nad mořem nebo v těsném sousedství. Coby součást NP Garraf je v některých sektorech lezení omezováno (časově nebo úplně). Na některé cesty se slaňuje a větší vlny mohou být v nástupech dost nepříjemné, ale ne všechny sektory leží tak blízko moře. Hlavní část cest se nachází pod vrškem la FALCONERA (126 m/m).
Gorros z kopce nad lanovkou
0. den - přelet
Katovice - Barcelona. Letenky tam 3500 Kč a zpáteční 3x tolik, akorát jinak volno napasovat nejde. Půjčíme s plným pojištěním auto za 3500 Kč a hotel s polopenzí za 9000 kč. Není to úplně levné, ale v covidových časech jsme čekali do poslední minuty, jestli bude možné cestovat, a tím o pár tisíc přišli... Takže 10 000,- Kč/osoba.

1. den - Gorra Marinera
Poprvé na Montserratu! Sice jsme na něj slyšeli kritiku např. v tom, že borháky na slepenci připomínajícím beton jsou úplná hloupost a ještě pět metrů od sebe... Každý má jiné chutě. Vybrali jsme si nejprve cestu Via per Davant (1x V-, jinak IV), 6-délková na věž Gorra Marinera, Námořnická čepka. Podle nás je v tomhle betonu plném oblázků z pískovce, vápence a kdoví čeho ještě, borháků akorát. Jasně vytyčují linii, kde se dá jinak ztratit, protože to vypadá všude stejně... štěrkově. A i když jsme viděli videa, jak se tady jistí smycemi, tak to v podstatě nikdo nedělá (není na čem a moc to nedrží). Friendy a vklíněnce se dají použít výjimečně. Taky se nám zdálo, že fixy jsou v klíčových místech a např. v trojkové délce nebylo nic, jen štandy (ale tam se zrovna dalo dát i vlastní).
Cesta je parádní, i když dole se michá s dalšími. Jsou ale všechny za V- a pokud třetí délku lezete výš, tak místo III je to za IV-. Pak se dá odbočívat v ruinách poustevny. Podle ní se někdy věži říká i Roca de Sant Jaume. Pak nahoru a 2x slanění. Do horního slaňáku s přepálenou repkou jsme dali vlastní lanovici. Pak jsme se prošli na výhledy, nějak jsme byli unavení.
Gorra Marinera vlevo, Magdaleny a Gorra Frigia
2. den - Magdalena Inferior
Protože se nám Montserrat líbil, zůstali jsme i druhý den. A zatím stihli i baziliku a zapálit svíčku, když budou ty Dušičky. Akorát dorazila mlha, v noci déšť. Celkem to klouže, takže raději sportovku: La que hi faltave (V-), 3d na Magdalena Inferior. Trochu jsme doufali, že 3d jsou krátké, ale je to kromě prvních a posledních metrů stejně obtížná cesta IV+/V-, kde si neodpočinete. V prvním traverzu uklouzla noha, ještěže borháky drží. V druhé délce to dopadlo podobně, akorát to byl urvaný šutrák. Vršek bez výhledů, alespoň bylo teplo. Slanění na 2x nejprve 10 m a pak pod stromem asi 40 m. Tvrdí se, že to vyjde shora, ale... Do mlhy prostě lezec nevidí. Slaňuje se oborhákovanou normálkou za III (2d) a pak je to pár kroků na Miranda de la Magdalena na výhledy. Tedy pokud je počasí. 
Ještě by byl čas lézt, akorát se pořád střídá mlha s mrholením. Lezky jsou... Kdo lezl ví, jak vypadají podrážky, když je vápno mokré. Ale škoda, nám to tady vyhovovalo. Projdeme si alespoň všechny poustevny (St. Onofre, St. Joan...). Je to tady skvělé!
Magadlena Inferior, pravá hrana
3. den - Garraf
Plánovali jsme všechno možné, ale od předešlého dne prší. Teda spíš bouří, v Sitges lítají hromy a blesky. Dopoledne by mělo být snesitelně snad jen v Cala Pola na vápně, zkusíme tam tedy jet, ale prší tam stejně. Kromě toho je areál uzavřený skrz opravu parkoviště a vlny stříkají do půlky borháků. Podobně to vypadá cestou zpět na umělé stěně na viaduktu v Callella. Musí tady být taky skvěle, ale beton je od tříště z moře i z mraků oslizlý, že si málem rozbijeme ... už na přístupovce. Vracíme se tedy zpátky na Garraf u Sitges. V mokru chceme aspoň okoukat sektory. K Pas de Mala Dona se křovím nedá po cestičce skoro projít, klouže to fakt hodně. Pak ještě sjedeme do Port Garraf, resp. sektoru la Falconera. Původně jsme na Falkoneře chtěli lézt nějaký lehčí tradiční multipitch, teď jsme rádi, že jsou tady i jednodélkové, resp. dvoudélkové trasy. Jednak je to pořád mokré, takže dlouho svačíme a odpočíváme, než se počasí umoudří. Pak moře zůstává dost divoké (a přístup je fakt o život) a ještě je velmi zábavný příjezd, kdy mimo sezónu jsou pro jistotu zavřená všechna parkoviště i příjezdovky. K sektoru dojedeme po silnici určené místnímu jachtařskému klubu a parkujeme na molu s kufrem málem v přídi nějakého šífu.
Garraf je vápenec s velkými, nádhernými kusy kalcitu. Ale fakt je dobré nezapomenout Mohsovu stupnici, když jdeme fotit z dvojdélkové cesty (název doteď nevíme, prostě výběr a la vué), tak maličký kousek uletí i s rukou. Naštěsí je to sportovka, obouchaná, cca 26 m. Výhledy jsou tu parádní - na moře, přístav. Od moře je teplo, i když další cestu kazí ještě stupy a chyty plné vody (cesta je ten převis s puklinou, co je často na fotkách). Opět nevíme, co jsme to lezli. No a slunce zapadá, nakonec to vyšlo i dneska líp, než se dalo čekat.
Port Garraf, vlevo část Falconery
4. den  - odlet
tečka...

 

Tofana

TOFANA, skupina tří třítísícových hor a mnoha dalších v Dolomitech, se stala známou především boji o Castelletto, jak Italové za účelem utajení přejmenovali Punta de Bois (Rakušané pak označovali horu za Schreckenstein). Zničení části masívu 35 t výbušniny přes štolu, kudy nyní vede ferrata G. Lipella, se stalo jednou z nejznámějších akcí I. světové války na této frontě. Celá oblast ale nabízí i pohledy na mnohé vojenské budovy a to v blízkosti všech třech hlavních vrcholů: TOFANA DI ROZES (3225 m/m), TOFANA DI MEZZO (3244 m/m) a TOFANA DI DENTRO (3238 m/m), někdy označovaných i jako 1., 2. a 3. Tofana. 
Mezzo z Dentro
ferrata Formenton/Lamon
Lehounká ferrata spojující Tofanu di Mezzo s Tofanou di Dentro. Pod vrchol vede lanovka (s několika přestupy) a z horní stanice je to pár minut. Ideální třeba na den při příjezdu do Dolomit, kdy už kolem poledne nezbývá moc čas. Z vrcholu Mezzo kousek zpět a pěšinkou vlevo k ferratě, což je Áčkový sestup na Zackengrat. V něm přes věžičky za B až údajně B/C do svahu Dentro. Pak v podstatě Áčkem až nahoru, zajímavostí jsou bývalé vojenské bašty pod vrcholem. Z vrcholu se schází suťoviskem (což tady není výjimka) až k hřebínku, kde se sejde na rampu pod ním (bivak). Pod bivakem se cesta stáčí do údolí vlevo, do sedla. Tu a tam fix, max. A. I tyhle lehké obtíže končí po průchodu krásným skalním oknem (nad ním je opět opevnění z I. světové) a pod mohutnou stěnou Dentra se cesta vrací v podstatě přímo na střední stanici lanovky, kam se musí trochu vystoupat. 
A pak trochu špinaví, trochu zpocení, trochu unavení najdete se slevou hotel v Cortině a on má čtyři ****, obsluha vám chce odnést kufry (vlastně batohy) na oddělené pokoje (prostě sleva) a vy hledáte nejčistší ponožky a tričko, ať při servírování stříbrného příboru mezi hosty v sáčku moc netrčíte.
výhledy z Lipelly
ferrata G. Lipella  
Velkolepý okruh kolem Tofany di Dentro začíná trochu adrenalinovou jízdou na parkoviště u chaty Angelo Dibona, obvykle plné. Pak mírným stoupáním pod mohutnou skalní stěnu s výhledy na Cinque Torri (a možnost vyjít si do jeskyně). Podél stěny až ke vstupu do staré štoly, Galerie del Castelletto. Tady si většina ferratistů nasazuje čelovky, nám jedna nesvítí, přestože ještě ráno se tvářila nabitě. Nejprve žebříky a pak staré schody, jedno světlo na nich naštěstí stačí. Uprostřed štoly je i okno a u dalšího končí. Popravdě se dá jít ještě kousek nahoru k dalšímu oknu, ale je to slepá cesta.
Pod štolou venku je ještě jeden krátký jištěný úsek, pak se schází mírně celkem dlouho s pěknými výhledy na Castelletto, resp. jeho zbytek. Vzhledem k tomu, že dole na Piavě někteří naši příbuzní bojovali... Divný pocit. Takové úsilí, takoví hrdinové a takových padlých. A k čemu to všechno vlastně?
kasárna u Giussanni
Ferrata pak pokračuje k výšvihu s jediným údajně těžším místem (C/D), což je začátek skály na okraji žlabu. Pak dolů římsou, nahoru ferratou, dolů římsou, nahoru ferratou. Místy teče po stezce vodopád, tu a tam jeskyně (stará cesta asi vedla dokonce skrz jednu). U věžičky Tre Dita se dá odbočit do chatu nebo jít zase po římse na konec ferraty nad hlubokým, vzdušným údolím (B/C, římsa a zase B/C). V posledním těžkém místě nám teče voda, síly už dochází a v těchto místech je pořád výhled jen na Fanes a Forzia Rosse.
Jenže od konce ferraty je to ještě 200 vm sutí na vrchol. Popisovat, jak skvělé jsou z Tofan výhledy, je zbytečné. Prostě Dolomity. Sestup je suťový, místy skála. Docela zdlouhavý, než se dojde k balvanům u chaty Camillo Giussanni. Odtud pohodlně po široké cestě opět kolem pevností z I. světové na parkoviště. 
Mezzo a Dentro z Rozes




 


Rote Wand

ROTE WAND je vrchol (1505 m/m) a skalní stěna v Grazer Bergland (Lavanttallské Alpy). V mohutném vápencovém výchozu často zbarveném železem do sytě oranžové barvy je řada lezeckých cest (včetně ferraty). Další se nachází v okolí včetně údolí. Těžko odhadnout, jestli se nesprávné označení Rote Wand pro oblasti mimo hlavní vrchol, např. pro sousední Röthelstein, používá pro jeho výraznost nebo pro typický odstín vápence.

Gerdasteig var. Henkel (Chefpartie)
O těžkostech při hledání cest vhodných pro děti by se dalo napsat hodně. Stručně: dost borháků na případné slanění, dobré štandy pro psychiku rodičů a lehká cesta kombinovatelná s těžší podle nálady a možností prckolezce. Gerdasteig (III+) se jeví ideální, jištění je snad až příliš (podobně na Velickém zubu). Parkoviště je vysoko v lese, procházka a nástup na sluncem rozpáleném svahu. Nám to tad moc připomínalo El Chorro, asi horkem a absťákem.
První dvě délky na rozlezení, spojené. Pak mírně vlevo zase dvě naráz. Hodně trávy. Pak se dá udělat pár kroků víc vlevo ke štandu u malé jeskyně (podle topa 55 m + něco, stačila 60tka akorát). Jsme sice mimo originální var., ale Henkelgalerie z cesty Chefpartie za IV+ je pěkná oblá skála s hodinami, borháky a smyčky. Kamzičí mládě. Štand o strom (Chefpartie vede lehce vlevo, ale pak tuhne). Nepříjemně po trávě 10 m k Wurzelrinne a přes ni (II/III). Následuje travnatější klasika a štand pod stromem. Tady nás zaseká německy mluvící dvojice, kdy slečna sedí v trojkovém místě nad námi asi hodinu. Stihneme i oběd. Tráva výš sice zatím nemizí a neuschne, ale poslední dvě délky jsou opravdu lepší, III, oddělené travnatou římsou. 40 + 30 m, ale nám to snad vyšlo na 60tku. Sestup doporučenou cestou s modrými tečkami je ale nepříjemný. Hodně vzdušný a docela bludiště. Rozhodně je lepší držet se delší cesty, červené 747.
last pitch z travnaté rampy
Postlerweg var. Das letzte im Fels
Podle topek a popisků jsme si mysleli, že cesta Postlerweg (IV+) bude celkem pohodový výlet na kopci vedle Rote Wandu, tj. na Röthelsteinu. 12 délek, nástup u cedulky. Když ji hledáme, varují nás místní, že topo máme rovnou zahodit. Mají bohužel pravdu. Sousední Hočiminova stezka má modrofialové smyčky, barva PW nám není jasná. Každopádně je to chvílemi dost duhové. 6 délek lezeme správně, ale jak to bývá, něco tu a tam spojíme. 6-tou lezeme těžší variantou (jen IV-) v Broken Soul, naše chyba. Jedná se o odbočení sotva metr (!). Na široké pěšince na malé louce pak zazmatkujeme. Měly by tady být tři cesty (BS, PW a Hočimin), akorát jedna nadbývá. Takhle by to mělo být o i dvě délky výš, takže zkusíme přes rozsedlinu vlevo. Mineme cestu Ufo a mamka statečně vytáhne Jägersteig, 4. délku za VI-. Pokračování v 6. by bylo za VII-, což je možné jen teoreticky. Takže dolů a do správné cesty.
výhledy na severní stranu
Ne nadlouho. 3 délky krásným pilířem a pak les. Nějaká nápověda kudy tudy? Chtělo to o délku níž jít rovnou vlevo, přelézt šurmajz a užít si krásný konec. Takhle to odhadneme blbě, jdeme moc krátce vlevo a přes IV- nalezeme takovým obloukem do Das letzre im Fles, což je úplný šurjmaz. Tráva, listí... Místo po skále vede cesta po chodníku a růžové smyčky jsou v hodinách plných sajrajtu. 3 délky úplně o ničem, z 12d máme 13+1. A když by se chtělo plakat, nad tou bídnou skálou bez výhledů, tak cestou z vrcholu potkáváme trojici kozorožců. Úplně v pohodě jdou s námi, tak metr až dva od nás. Zážitek, na jaký se nezapomíná. 
pod 6. délkou
rothelsteinský kozorožec




Flatzer Wand

FLATZER WAND je menší stolová hora v těsném sousedství známějšího Hohe Wandu. Někdy se tak nazývá i její nejvyšší bod Auf der Kehr (790 m/m). Je součástí stejnojmenné rezervace Sierningtal-Flatzer Wand (a vrcholky v okolí horního toku Sierningu jsou někdy proto řazeny k Flatzer Wandu), Guttensteinské Alpy. V části FLATZER WALL se dá lézt hodně cest a prolézt dost menších jeskyní nebo lehkých ferrat. Vícedélky jsou tady spíše kratší (max. 7 délek).
 
Affenzirkus var. Kleine Klapsmuhle
Affenzirkus nás lákal dlouho a tak cestou přes Rakousko jednoho krásného dne zastavujeme u statku Waldbauer (kam nechce navést ani česká navigace) a přes borovicový les nástupem k ferratě Jübilaumssteig jsme za chvíli pod stěnou. Nápisy tady nejsou vidět. Rozluštíme Makitu a víme, že nástup na "Opičí cirkus" je dole... Krátký pilíř za III. Trochu zbytečné, když podstata cesty spočívá ve IV a V, přičemž druhá délka je VI-. Tady začíná pravé lezení, stěna. Hned nad ní děláme raději mezištand (přece jen jsme málo rozlezení) a 3. délku přes skalní blok taháme delší. K Affenzirkusu se v ní blíží Klappsmühle (rozdíl v téhle délce je IV a IV+) a my volíme těžší variantu. Na konci pozor na štand vpravo (cesta Karlis Traum, IV+), správný je
vlevo. 4. délka začíná lehce a pak se
Klappsmühle odděluje vpravo do stěny s traverzem "Lochplatte" za V+. Logičtější nám to připadá tady, než dvěmi IV vpravo, ale originální to není. 
Pak kousek pěšky, Wandská klasika, a pod hřebínkem poslední stěna, V. Bohužel mokrá, tak docela husté. Jinak se to dá obejít lesem. Ale tím lezovánky končí, takže směle klouzat a vylézt rovnou na červené značce. Po ní zpět po Jübilaumssteigse žebříčky a skalkami...
Jübilaumssteig



Krk

KRK zná asi většina jako největší jadranský (a chorvatský) ostrov s nádhernými (a často přeplněnými) plážemi. V moři počet plavců zdaleka neodpovídá rušnému pobřeží a v okolních kopcích narazíte na lidi spíše výjimečně. Přitom ostrov nabízí nádherné borové lesy a především nádherné vápencové útesy, kde počet cest zdaleka nedosahuje využitelným možnostem. Ostrý a tvrdý vápenec z křídy a paleogénu patří k Dinárským Alpám, resp. k Vnějším Dinaridám. Leze se tady v několika oblastech dosažitelných z různých částí ostrova cca do hodiny. Přímo nad letoviskem Baška, na západním okraji zálivu, se nachází malé oblasti Bag a Ljubimer. Na východním pak těžší cesty v Bunculuka. Uprostřed Krku, nedaleko od sebe a výš nad mořem, jsou Belove steny a Portafortuna. 
Portafortuna z Baščanské
Portafortuna 
Oblast s největším počtem cest (skoro 70 bez sektoru E, kam navádí trpaslíci trpaslíky) nad pramenem Izvor Žanac (teče i v létě, pitná kyselka). Cesty (sportovky) jsou tady i ke 40 m a občas se najde pro jističe místo ve stínu místní odolné vegetace. Nahoře většinou kruh v řetězu, borháky celkem hustě a to by se dala využít i spousta krásných hodin nebo spár... Lezli jsme tady časně ráno před poledními červencovými vedry (takže lehčí cesty, zpoceným dlaním nepomáhá u chorvatského moře ani české mažo) 4a/b (IV, V) Baščanskou direkt, Baščanskou ploču (velmi hezká plotna), Moja prva, Yellow line a Maratonček. Zaujaly nás krásné tmavé voštiny. 
po puklinách v sektoru D
Ljubimer  
Ljubimer označuje vlastně kopec nad areálem. Samotná stěna patří mezi méně známé (ale my potkali i v Portafortuně jen osamělý pár), protože cesty tady končí asi 5c (VI). Ale na druhou stranu jsou tady vícedélky (např. Zlatorog) a krásný výhled přímo na Bašku se zálivem. Ke skalám se jde přes gromače (zídky) a jejich nalezení je trochu těžší (ze zelené značky se musí vyjít po mužících přes velký suťový žlab jakoby zpět ve směru cesty). Lezli jsme Sea Sun slivo (3d, 4b/IV+) a Laško (4c/V). Klasa nám tady přišla měkká, bohužel jsme nepokračovali (parkovací automat u pláže chce asi 6 kun za hodinu a jinou měnu nebral).
Sea Sun Slivo, záliv Baška
konec Sea Sun

 



Polská Jura

POLSKÁ JURA, resp. Krakovsko-čenstochovská jura, je rozlehlou vápencovou oblastí. V této vysočině, v podstatě Polském krasu, se nachází velké množství spíše sportovních cest od několika metrů po téměř 3-délkového Žabího koně (50 m vysokého). Oblast se dělí na tři části: kolem Krakova (jižní), Katovic (střední) a Čenstochové (severní). Především u Krakova jsou skály hojně navštěvované a někdy i olezlé, ale vzhledem k rozsahu a chybějícím zákazům či omezením (přestože jednotlivé oblasti jsou chráněné společně jako Jurajskie Parky Krajobrazowe) nabízí dostatek příležitostí spíše v chladnějších dnech. 
Turnia s krokiem
Kobylanská dolina či Karniowska patří mezi tzv. Dolinki Krakowskie. Lezou se zde nejdelší cesty z celé Polské Jury. My jsme se rozlezli a odrovnali na Turnii s krokiem (Věži s krokem), kde kromě komínku je i vzdušný krok na straně jedné a náznak skoku v další cestě (Scianka z ryska, VI.1). Filarek s krokiem a Wariant komina s krokiem (IV+ a III) jsou dobré na začátek, ráno bývají vyhřáté ve slunci.  
Zjazdowa turnia
Hned vedle je Zjazdowa turnia. Vypadala hezky a Poludniowy komin je za IV. Akorát jsme po olezlém začátku zamířili trochu doprava. Když to zhoustlo, tak doleva, borhák, hákování... Až pak nám došlo, že se tady leze nějaký variant Strzez sie bazyliszka, VI.1+ (VII+). Tak potupně pryč (přesto si stále myslíme, že borháky byly i mezi oběmi cestami v nějaké další). Tak konečně Poludniowy komin, což je spíše stěna, a pak na Žabího koně. Místní klasiku nelze vynechat, mimochodem v kapličce u sektoru Kapliczka :D jsou ve vápenci nádherní amoniti (asi). Kolem už táboří, grilují, topropují, bicyklují atp. polští lezci (dost rozdíl oproti končinám československým, kde jakákoliv činnost způsobí katastrofu rovnou masovému vymírání na konci křídy). Volný je Horní travers Žabího koně (IV+), tak stejně jak na tatranském... První délka nahoru, pak lze štandovat a travers (začátek trochu delší na ruku) a na zoubek s druhým štandem. Z něj se má trochu vrátit a vpravo od hřebene na vršek, údajně nejtěžší kroky. My to bereme rovnou za nosem kolem staré skoby dirrettissimou. Poslední dnešní slanění a k parkovišti, kde je to úplné maso... Polská auta visí snad i na stromech. Ale kolik jich tu je, tolik je borháků. U nás se všichni schovávají.
Žabí kůň
Žabí kůň
Mirówskie skaly leží spíše ve střední části celé oblasti. Jedná se spíše o rozlámanou stolovou horu mezi hrady Mirów a Bobolice. Mezi nimi vedla nedávno stezka, ale nyní jsou oba areál oplocené a placené. Chtěli jsme jít po turistické stezce z Bobolic, takže jsme zaplatili a pak zjistili, že nedojdeme. Nebylo to zrovna příjemné, protože na netu byla infromace, že otevřeno je od 10h, takže nás v horku docela tlačil čas.
Bobolice
Proto jsme rychle přejeli, zaplatili další vstup (a po lezení se vrátili do Bobolic) a rychle flákli první cestu v Turnii Kukuczky, což je krásný výchoz cca 22 m vysoký. Dole to bylo dost oklouzané, lezli jsme Tydzien na Dzialce a Glebogryzarku (Sekačku), je tam 12-13 presek (V+, V-).
Turnia Kukuczki
Po oběde jsme se prošli ke Scianie s Grotem, kde je část zvaná Klawiatura. V ní je moc pěkná cesta pro děcka a začátečníky Gibki jak Puma (IV+). Oproti Turnii Kukuczky to bylo hodně lehké, zdálo se nám to ale delší - možná se to počítá podle prvního slaňáku, ale dá se jít ještě o 4 presky výš k dalšímu (tam vyšlo 60 m lano taktak). Jinak moc krásné fosílie. U některých cest jsme se zdrželi čekáním (a lezli je i na TR, protože kolem bylo plno) a mladý chtěl ještě na hrad, takže jsme skončili tam, kde jsme ráno začali. V Bobolicích.
Hbitý jak puma
Mirow a skály z Klawiatury
Jaskynia Stajnia
Rzędkowickie skały jsou velmi oblíbené věžičky ve střední části Jury. Většina cest tady není moc dlouhá, spíše do 20 m. Ty delší jsou buď tradiční nebo dost těžké. Začali jsme skoro v nejvzdálenější části sektoru, ať máme klid. I tak je to z parkoviště po rovince sotva půlhodina. Filar Garażu (III) v Turnii nad Garażem se leze nad nádhernou puklinou a na štandu je vidět (dá se dojít) k dalšímu skalnímu polooknu, Okienniku. 
Garaż
Kousek zpět pak Zadnia Turnia a Turnia Kursantów nabízí hodně lehkých cest, sice olezlých v nástupech i pod štandy (a to místy fakt brutál), ale pěkných. Oringowana Trójka i Oringowana czwórka, Nic o nás bez nás... (III, IV+, IV+), madla, římsy, mírné převisky... Jistí se tady shotra o dvě presky, nic pro starou školu. Dziurawa Turnia je schovaná za Zadní, je kratší, ale krásné obří hodiny, pukliny... Nahoře jsou jen dva kruhy, takže trochu divné spojení všech cest. V Bloku maksymalnem (IV+) s těžkým začátkem a pohodovým vrškem je tak borhák na horní plošině, o který se dá spustit dolů. Ale ještě předtím se dá úplně zrušit na Uchu-uchu (V) a Spadku transaminacy (VII), jehož spodní část odpovídá sedmi kulím v Sarajevu. 
Studnisko
Baszta a Szefa
Jerzmanowickie
skały se obvykle zahrnují do údolí Bedkowic nebo Szklarki. Přitom i kolem středu vesnice se nachází několik zajímavých útvarů, jaké by asi zasloužily i souhrné označení. Takovým je i Grodzisko neboli Wzgórze 502 (ve skutečnosti 513 m/m), malá stolová hora obklopená několika hřebenáči a menšími věžemi (do cca 12 m). Skály v okolí nejvyššího bodu Krakovské Jury jsou poněkud zarostlé a spojené s řáděním místního "altruisty", Gowniarze. V minulosti poničil kladivem borháky a v souladu se svou přezdívkou i slaňáky. Proto se tady najde málo lezců, přestože terénnější vozy se dostanou až pod skály. 
Rekin
Vybavili jsme se nějakou tou hadrou a vědomím, že Gowniarzowy stopy musíme oblézt. Vyhnuli jsme se Ogrodku altruisty, kam si nabil cedule se zákazem, přetsože pozemek není jeho. Začali jsme na Cebulowym okapu Barbórkou za IV, Patelniou za IV+, Katem Bermudzkim za IV a Cebulowym Okapem za VI+, po zimě v předjaří akorát. Samopomoc na okraji altruistových zákazů za IV se nám moc nelíbila, i když vede na nenápadnou věžičku. Lepší věže jsou Rekin (Na prawo od sródka, V-) nebo Pokutnik (Kant przy ksiezycu V a Rysa przy kancie V+). Výlet se dá zakončit třeba na poušti...
hrana Cebulowy/Altruisty
Cebulowy
Cebulowy
Błedowská poušť (pustynia), z polského bład - omyl, v Polské Juře je jedinečným písečným útvarem vzniklým v důsledku masivní těžby (lesy byly vykáceny a krajina poddolována při těžbě olova a stříbra, takže se narušily podzemní vody). Bývala až 5x větší, nyní měří 33 km čtverečních a písek je mocný 40 až 70 m. Dělí se na turistickou a vojenskou část. Ostatně vojáci Afrikakorpsu nebo NATO zde cvičili a vystřelovaly se zde i první polské rakety Meteor. Větší pouště v Evropě jsou až v Kazachstánu nebo Španělsku. Autem se dá dojet skoro až na poušť, pokochat se a posvačit po lezení na vápně. Písek pak zaručeně chybět nebude.
Bledovská poušť
pustynia Bledowska




 


Poodří

POODŘÍ - to není jen samotná CHKO jižně od Ostravy, ale i široká niva řeky Opavy na jejím dolním toku. I když místní zásadně říkají Opavice. V horkých dnech staré, zvolna zanikající rybníky částečně vybudované kdysi ve slepých ramenech obou řek připomínají množství ptáků, plazů a obojživelníků spíše džungli podobnou Podyjí, takovou ostravskou Amazonii, jakou by asi málokdo hledal v blízkosti "černého srdce".
PR Štěpán

NIVA OPAVICE to jsou především cca 3 zaniklé rybníčky v Turkově, pak rybník Štěpán obklopený na jižní straně dvojicí menších tůní. Výš po proudu je pak rybník Komorový a Poštovní, na druhém břehu Opavy pak proslulé Hlučínské jezero, čili Štěrkovna (čti Ščerkovňa).
 
 
PR Štěpán
Komorový rybník
Poštovní rybník
POLANSKÁ NIVA, resp. Polanské či Polanecké rybníky (NPR Polanská niva nezahrnuje všechny rybníky v Polance) leží na severním okraji CHKO Poodří. Poměrně divoké lužní lesy, meandry Odry, zarůstající břehy rybníků... 
 
Nádražní
Budní
Oderský Vaček, Velký Vaček
slepé rameno Odry
Zimní
Pastevní
Palarňový
Nová Louka

JISTEBNICKÉ RYBNÍKY, tedy plochou největší oblast rybíků v Poodří s největším, 70 ha velkým rybníkem vůbec v celém Poodří i na severu Moravy. Takže takové ostravské Třeboňsko. Mezi Bezručem a Křivým rybníkem vede NS, přímo po okresní silnici bez chodníku a bez infopanelů.
Prosňáček
Oderský
Křivý
Bezruč
Sítinový
Starý
Starý
Bažantí
Rákosina
 
Podhorník
Oderská Kukla
Kukla
slepé rameno u Kukly
PR REZAVKA. Jedná se o lužní lesy kolem slepého ramene na levém břehu Odry a rákosin zarůstajícího Vrbenského rybníka (na mapách je zavodněná část označovaná za Nový rybník). Územím protéká potok Mlýnka, mimo leží rybník Rojek, naopak menší bezejmenný rybník zarůstá v sousedství Vrbenského a jsou zde i menší mokřady. Součástí CHKO je od roku 2017. 
slepé rameno Odry u Mlýnky
slepé rameno Odry u Mlýnky
Vrbenský rybník
slepé rameno Odry u Rudné
Vrbenský rybník - Nový rybník
ALBRECHTIČKY, tj. např. Kačák a Nový rybník i největší v téhle oblasti Kotvice s pozorovatelnou (přístřeškem) ptáků. Zajímavostí jsou zbytky železnice ze Studénky do Albrechtiček.
Nový rybník
Kotvice
Kačák