Dalmácie

DALMÁCIE... Chorvatské ostrovy, zálivy a především Dinárské Alpy, tj. jižní část pohoří Velebit se spoustou soutěsek a skalních věží např. ve stejnojmenném národním parku Paklenica. O tomhle horolezeckém chrámu se napsalo snad skoro všechno. Ze sportovních vícedélkových klasik někde kolem V/V- se zde nabízí možnost lézt např. Nosoroga na KUKOVI ISPOD VLAKE a Sjeverno rebro na VELIKI ČUK, obě 5 délek pod vršek a celkem nepříjemný sestup. Vstup do této části NP Paklenica je zpoplatněný, vícedenní návštěvy mají slevu a auta se platí zvlášť.

z Veliki Čuk

Součástí Paklenice je i oblast Bojinac s nejvyšším vrcholem BOJIN KUK (1110 m/m). Jedná se o nelezecký areál (s výjimkou ferrat na nejvyšší vrchol a Vaganaće) vápencových věží připomínajících takový malý bílý Montserrat. Na vrchol vedou cesty především z Malého Vaganače (asfalt) nebo z Velkého Rujno (dostupného autem po šotolině). Z vrcholu se nabízí nádherné výhledy na moře a např. ostrov Pag i na hlavní hřeben celého systému Velebit. Obě cesty na samotný vrchol jsou částečně velmi krátce zajištěné řetězy (ferrata A nebo C, 80 vm, 300 m).

Na jižním úbočí Velebitu lze navštívit kaňon řeky KRUPY a KRNJEZY, obě patří do hluboké soutěsky řeky Zrmanji, kterou lze navštívit samostatně. Řeky se zde zařezávají do hloubky cca 140 m/m z vápencové náhorní roviny, kde výška sahá od 400 do 250 m/m. Vytváří řadu travertzinových vodopádů a jezírek. Kolem kaskádového jezera DEVETERAC se známým Kudinovým mostem vede kraťounká ferrata (B/C). Sestupuje se k ní od soutoku Krnjezy vyvěrajíci v nedaleké jeskyni a Krupy s pramenem o kus dál, nad stejnojmenným pravoslavným klášterem a pod stejnojmennou vesnicí několika vyvěračkami. 

Ještě víc na jihovýchod za řekou Krka s jezerem Visovačko s malebným ostrovem (a klášterem) se do planiny Svilaja zařezává vysychající řeka ČIKOLA, přesto vytváří dlouhý a fotogenický kaňon s mnoha lezeckými oblasti. Hodně vysluněný. K sestupu na dno z parkoviště na náhorní plošině vede ferrata (B) s dvěmi úseky.

Visovac jezero

0. den - přelet

Odpoledne zpožděný let Katovice-Split, přejezd do Starigradu. Ubytování (apartmán s kuchyní a lednicí) za 4000, půjčení auta za 2000, letenky tam levné a zpátky bohužel dražší (9000), doplatek za problém s kartou 2000 (limit je svině). S dalšími poplatky (parkování, mýto...) za 7000 Kč na osobu.

 

1. den - Nosorog

Paklenice! Tak jsme ráno zaplatili a dojeli do celkem opuštěného údolí. Trochu problém se v téhle neuvěřitelně populární lezecké oblasti zorientovat především proto, že autor topa si spletl východ se západem a tak KUKOVI ISPOD VLAKE a cestu Nosorog hledáme na opačné straně řeky. Naštěstí tady snídá pár českých lezců i s vytištěným topem, co nás nasměřují správně. 

Nástup celkem OK a mírně rozbitějším žlabem první délkou (původně dvě) na vklíněný balvan se štandem. Délka na hřebeni a 110% paklenická klasika nezklame především ve třetí délce s plotničkami plnými škrap a hodin. Z kteréhokoliv místa lze utéct 1-2 slaněním, takže pro děti nebo nezkušené ideál. 4. délka je přechod před poslední, docela dlouhou. Je tady vystouplá stěnka za V- s hranou a 2x škrapové plotny (V- a IV+). Odjištěné, pohodové a na plném slunci. Sestup z těch kratších v Paklenici opět celkem vyhřátým suťoviskem. Takže rychle dolů a ochladit si nohy v říjnovém moři. Nejsme jediní lezci, co mají takové bláznivé nápady. 

Nosorog, 5ptch

2. den - Sjeverno rebro.  

Další chválenou paklenickou klasikou je Severní žebro na VELIKI ĆUK. Jak název napovídá, leze se logicky spíše ve stínu. Od mostku zpět přes vyschlou řeku se tak vydáváme po sypké stezce mezi Anića kuk a Velikým Ćukem. Po chvíli se cesta rozděluje a podle "ferraty" vpravo poznáváme, že jdeme správně. Takové B/C dobré na rozlezení. Akorát nad ocelovým lankem je to docela bludiště, musí se v podstatě úplně zpět ve směru cesty, než máte konec ferraty pod sebou. Cesta začíná prasklinou a štandem se smyčkou podle topa. OK. Přímo vzhůru vede nějaká další cesta. Hodnocení 4a se dost liší od III/III- v topu. Ale celkem dobrý výlez na hřeben. Pak následuje délka a půl lezení mezi III až IV (podle verzí). Těžko odhadovat, která má pravdu. Výlez ze druhého štandu je rozhodně plnokrevný, dál následuje pohoda do velkého sedla. Do sedla se dojde i CH/I ze směru od Anići kuk a lezou se pak jen ty dvě nejtěžší části cesty, což by ale byla škoda. I když je Sjeverno rebro kousek do Nosoroga, nabízí zase trochu jiné lezení v prasklině, přeskok... 4. délka je o puklině na plotně a následuje 5., nejprve plotna vlevo, římsa (se zlomeným bh), vypečený kout (rozpor i oblez) a výšvih do pukliny mezi dvěma skalkami na bytelnou římsu jak na katedrále.

Sjeverno rebro, 5ptch

Sestup nepatří k nejlehčím. Nejprve lehce přes hřeben a pak spíše vpravo pod skálou sestup složitě dolů na suťovisko. Údajně jsou některé slezy s ostrými hranami krátce prý až za IV, každopádně se najde i lano na přidržení. Pak ujíždějící kamínky a marná snaha najít lepší cestu úbočím Aniči kuk. Značky nás vedou dolů, na další skalní práh s ocelovými lany. V těchto místech sledujeme další lezce na Severním hřebeni přímo nad hlavou. Po pozdním obědě pak jen cákačka po kolena v moři.

Starigrad, Jadran

3. den - Bojin kuk

Původně jsme chtěli třetí den lézt na Vaganači a dát si k tomu i nějaký ferratový most, akorát dodřené ruce nás přiměly dopolední program rovnou změnit za odpolední. Naším cílem se stal BOJIN KUK (1110 m/m), nejvyšší bod oblasti Bojinac přičleněné podivným výřezem k NP Paklenice. A důvod tohoto zvětšení jsme záhy pochopili. Vyrazili jsme delší cestou z vyhlídky nad osadou Mali Vaganac, i když se do dojet po rozbité cestě až do osady Veliko Rujno (Gornji Marasovići). Odtamtud by to bylo v podstatě rychle přes údolí rovnou na hlavní vrchol. Delší cesta s vyšším převýšením sice zpočátku vede podobnou krajinou s výhledy na zarostlé skalky, ale záhy vystoupá k prvnímu uskupení skal: Žlabati kuk, což je několik věží alá homole cukru. Další stejně krásné skály jsou o kousek výš, Jagin kuk. Některé tvary jsou tady bizarní, např. šnek a další věže. Sice se chvíli opět klesá, než dojde na finální stoupání pod samotný Bojin kuk.

Bojin kuk

Na Bojinački kružni pot, tj. na Bojinské okružní stezce, terén trochu tuhne. Nejprve se traverzují a pak přelízají škrapy, zlomy... Pak zase přechod po docela hladké plotně ke dvěma velkým závrtům s výhledem na nízkém hřebeni na moře. V těchto místech jsme se napojili na ferratu, 2 úseky asi 150 m dlouhé. Obtížnost C nám přišla přehnaná, přesto se jedná o nádherné lezení po škrapech. Vzhledem k tomu, že jsme od rána až do sestupu k Jagin kuk byli v celé oblasti úplně sami, jsme stejnou cestou i sestoupili. Ferrata ostatně nekončí na vrcholu, dochází se žlabem do sedýlka mezi několika vrcholy. Z nich jsou skutečně parádní daleké výhledy.

Sestup v horku, kdy jsme potkali jen tři místní a dvě větší skupiny z ČR není úplně OK. Ale zase kudlanky... Z parkoviště míříme jen pro plavky a tentokrát do Jaderského moře na konci října párkrát vlezeme. Večeře pak stylová, slávky. 

Bojin kuk

 

4. den

Večer už odlétáme, takže na nějaké lezení nemáme odvahu. Přeci jen zakufrovat před odletem... Cestou zpět máme jen krátkou odbočku na kaňon řeky Krupy a Krnjezy. Sjezd na parkoviště úzkou asfaltkou plnou krav alá Rakousko (a stejně neochotných uhnout) je ještě OK. Mimochodem ani v Rakousku jsme nezaznamenali, že by se krávy pásly na kruháči. Ve spleti cest dolů na kraťounkou ferratu nad korytem se to ale hemží zmijemi. Fakt si dáváme pozor, kam šlapeme. Soutok Krupy a Krnjezy je mokřadí les, dostat se přes Krnjezu na druhou stranu docela zábava po mokrých šutrech. Obě řeky tady tečou líně, připomínají spíše jezera.

Opět jsme tu úplně sami s výjimkou slovenské rodiny, co šla ke klášteru druhou cestou. Přes ferratu a devět kaskád (Deveterac) dojdeme za chvíli ke Kudinovu mostu z konce 18. století. Nachází se na říčním prahu, akorát vody není na podzim nějak moc. Přesto mít vodopády a pak výhledy na klikaticí se kaňon sami pro sebe, to za to stojí.

Krupa kaňon

Určitě by stálo zato pokračovat podél Zrmanji, kam Krupa ústí. My se ale chceme zvolna blížit k letišti. Od Krupy až za řeku Krku projíždíme oblastí někdejší Republiky srbská krajina. Ostatně klášter Krupa je nejstarším pravoslavným (tj. srbským) klášterem v Chorvatsku. Stopy srbsko-chorvatské války před třiceti lety jsou stále patrné: nejen pomníčky chorvatským padlým, ale i domy prorůstající stromy a vybydlené vesnice. Bývaly doby, kdy se tomu jeden z nás věnoval...

V národním parku Krka se zastavujeme jen na oběd. Je tu takový chaos, autobusy k vodopádu jezdí nějak podivně. Všude fronta a řidiči stojí a stojí... Raději se na jezero Visovačko jezero podíváme ze Stinice naproti ostrovu Visovac cestou z kaňonu Čikola. Mimochodem ve Stinici u zálivu Čemerak budeme zase úplně sami, s výjimkou příjezdu a odjezdu šífbusu. A jedné místní rangerky, co si v NP pár metrů od jezera myje své auto... Jinak tady se za národní park neplatí.

Čikola kaňon

Čikola. Obrovský kaňon, akorát většinou bez vody. Nechce se věřit, že skromná říčka Čikola vyhloubila přes 14 km a místy až 170 m hluboký zářez. Je to samozřejmě lezecká oblast, zipline a najde se i ferrata. Proto tady bývá a je plno, i když teploty sahají teď na konci října skoro k nesnesitelným třiceti. Nakonec jdeme jen první část ferraty a vracíme se krajinou spálenou nedávno požárem. A loučíme se s chorvatskými kudlankami. I dalším zpožděním letu, asi jsme mohli stihnout Čikolu celou...

planina Svilaja