z Dachsteinu

Rzedkowice



Rzędkowickie skały jsou velmi oblíbené věžičky ve střední části Jury. Většina cest tady není moc dlouhá, spíše do 20 m. Ty delší jsou buď tradiční nebo dost těžké. Začali jsme skoro v nejvzdálenější části sektoru, ať máme klid. I tak je to z parkoviště po rovince sotva půlhodina. Filar Garażu (III) v Turnii nad Garażem se leze nad nádhernou puklinou a na štandu je vidět (dá se dojít) k dalšímu skalnímu polooknu, Okienniku. 
Kousek zpět pak Zadnia Turnia a Turnia Kursantów nabízí hodně lehkých cest, sice olezlých v nástupech i pod štandy (a to místy fakt brutál), ale pěkných. Oringowana Trójka i Oringowana czwórka, Nic o nás bez nás... (III, IV+, IV+), madla, římsy, mírné převisky... Jistí se tady shotra o dvě presky, nic pro starou školu. Dziurawa Turnia je schovaná za Zadní, je kratší, ale krásné obří hodiny, pukliny... Nahoře jsou jen dva kruhy, takže trochu divné spojení všech cest. V Bloku maksymalnem (IV+) s těžkým začátkem a pohodovým vrškem je tak borhák na horní plošině, o který se dá spustit dolů. Ale ještě předtím se dá úplně zrušit na Uchu-uchu (V) a Spadku transaminacy (VII), jehož spodní část odpovídá sedmi kulím v Sarajevu. 
Studnisko
Baszta a Szefa






 


Mirow

Mirówskie skaly leží spíše ve střední části celé oblasti. Jedná se spíše o rozlámanou stolovou horu mezi hrady Mirów a Bobolice. Mezi nimi vedla nedávno stezka, ale nyní jsou oba areál oplocené a placené. Chtěli jsme jít po turistické stezce z Bobolic, takže jsme zaplatili a pak zjistili, že nedojdeme. Nebylo to zrovna příjemné, protože na netu byla infromace, že otevřeno je od 10h, takže nás v horku docela tlačil čas.Proto jsme rychle přejeli, zaplatili další vstup (a po lezení se vrátili do Bobolic) a rychle flákli první cestu v Turnii Kukuczky, což je krásný výchoz cca 22 m vysoký. Dole to bylo dost oklouzané, lezli jsme Tydzien na Dzialce a Glebogryzarku (Sekačku), je tam 12-13 presek (V+, V-).
Turnia Kukuczki
Po oběde jsme se prošli ke Scianie s Grotem, kde je část zvaná Klawiatura. V ní je moc pěkná cesta pro děcka a začátečníky Gibki jak Puma (IV+). Oproti Turnii Kukuczky to bylo hodně lehké, zdálo se nám to ale delší - možná se to počítá podle prvního slaňáku, ale dá se jít ještě o 4 presky výš k dalšímu (tam vyšlo 60 m lano taktak). Jinak moc krásné fosílie. U některých cest jsme se zdrželi čekáním (a lezli je i na TR, protože kolem bylo plno) a mladý chtěl ještě na hrad, takže jsme skončili tam, kde jsme ráno začali. V Bobolicích.
Hbitý jak puma
Mirow a skály z Klawiatury
Jaskynia Stajnia




 


Jerzmanowice a Bledowská poušť

Jerzmanowickie
skały se obvykle zahrnují do údolí Bedkowic nebo Szklarki. Přitom i kolem středu vesnice se nachází několik zajímavých útvarů, jaké by asi zasloužily i souhrné označení. Takovým je i Grodzisko neboli Wzgórze 502 (ve skutečnosti 513 m/m), malá stolová hora obklopená několika hřebenáči a menšími věžemi (do cca 12 m). Skály v okolí nejvyššího bodu Krakovské Jury jsou poněkud zarostlé a spojené s řáděním místního "altruisty", Gowniarze. V minulosti poničil kladivem borháky a v souladu se svou přezdívkou i slaňáky. Proto se tady najde málo lezců, přestože terénnější vozy se dostanou až pod skály. 
Rekin
Vybavili jsme se nějakou tou hadrou a vědomím, že Gowniarzowy stopy musíme oblézt. Vyhnuli jsme se Ogrodku altruisty, kam si nabil cedule se zákazem, přetsože pozemek není jeho. Začali jsme na Cebulowym okapu Barbórkou za IV, Patelniou za IV+, Katem Bermudzkim za IV a Cebulowym Okapem za VI+, po zimě v předjaří akorát. Samopomoc na okraji altruistových zákazů za IV se nám moc nelíbila, i když vede na nenápadnou věžičku. Lepší věže jsou Rekin (Na prawo od sródka, V-) nebo Pokutnik (Kant przy ksiezycu V a Rysa przy kancie V+). Výlet se dá zakončit třeba na poušti...
Cebulowy
Cebulowy
Błedowská poušť (pustynia), z polského bład - omyl, v Polské Juře je jedinečným písečným útvarem vzniklým v důsledku masivní těžby (lesy byly vykáceny a krajina poddolována při těžbě olova a stříbra, takže se narušily podzemní vody). Bývala až 5x větší, nyní měří 33 km čtverečních a písek je mocný 40 až 70 m. Dělí se na turistickou a vojenskou část. Ostatně vojáci Afrikakorpsu nebo NATO zde cvičili a vystřelovaly se zde i první polské rakety Meteor. Větší pouště v Evropě jsou až v Kazachstánu nebo Španělsku. Autem se dá dojet skoro až na poušť, pokochat se a posvačit po lezení na vápně. Písek pak zaručeně chybět nebude.
Bledovská poušť
pustynia Bledowska




 


Kobylany

 
Kobylanská dolina či Karniowska patří mezi tzv. Dolinki Krakowskie. Lezou se zde nejdelší cesty z celé Polské Jury. My jsme se rozlezli a odrovnali na Turnii s krokiem (Věži s krokem), kde kromě komínku je i vzdušný krok na straně jedné a náznak skoku v další cestě (Scianka z ryska, VI.1). Filarek s krokiem a Wariant komina s krokiem (IV+ a III) jsou dobré na začátek, ráno bývají vyhřáté ve slunci.  
Zjazdowa turnia
Hned vedle je Zjazdowa turnia. Vypadala hezky a Poludniowy komin je za IV. Akorát jsme po olezlém začátku zamířili trochu doprava. Když to zhoustlo, tak doleva, borhák, hákování... Až pak nám došlo, že se tady leze nějaký variant Strzez sie bazyliszka, VI.1+ (VII+). Tak potupně pryč (přesto si stále myslíme, že borháky byly i mezi oběmi cestami v nějaké další). Tak konečně Poludniowy komin, což je spíše stěna, a pak na Žabího koně. Místní klasiku nelze vynechat, mimochodem v kapličce u sektoru Kapliczka :D jsou ve vápenci nádherní amoniti (asi). Kolem už táboří, grilují, topropují, bicyklují atp. polští lezci (dost rozdíl oproti končinám československým, kde jakákoliv činnost způsobí katastrofu rovnou masovému vymírání na konci křídy). Volný je Horní travers Žabího koně (IV+), tak stejně jak na tatranském... První délka nahoru, pak lze štandovat a travers (začátek trochu delší na ruku) a na zoubek s druhým štandem. Z něj se má trochu vrátit a vpravo od hřebene na vršek, údajně nejtěžší kroky. My to bereme rovnou za nosem kolem staré skoby dirrettissimou. Poslední dnešní slanění a k parkovišti, kde je to úplné maso... Polská auta visí snad i na stromech. Ale kolik jich tu je, tolik je borháků. U nás se všichni schovávají.
Žabí kůň
Žabí kůň






 


Hochwilde & Annakogel

HOCHWILDE Nordgipfel (3458 m/m) je druhý, nižší vrchol hory v oetztálských Alpách italsky nazývané  Cima Altissima a správnou němčinou Hohe Wilde. Ve skutečnosti se jedná o věž, jak napovídá italský název, s dlouhým hřebenem, přičemž severní vrchol je vlastně trojvrchol. I když je částečně jištěný ocelovými lany, přechod po rozlámané skály bývá hodnocený za II UIAA. Vhodnější je za lepších sněhových podmínek a nižších teplot. Doporučuje se přechod ze severního na jižní vrchol a sestup. Výstup lze spojit i s cestou na hřebínek ANNAKOGEL (3336 m/m) s pevnější skálou.

z Fidelitashutte
Po dříve ukončené nevydařené Bernině rychle uvažujeme o novém plánu na nějaké hory. Nakonec nás skvělá předpověď počasí přesvědčí zkusit z Obergurglu vyjet lanovkou na Hohe Mut na výhledy a pak sejít dolů a kolem Langtalereckhutte dojít k opuštěné Hochwildehutte. V plánu je přespat ve vedlejší Fidelitashutte a další den vyrazit na Schalfkogel a přes něj na Ramolhaus, přenocovat a dojít na Ramolkogel. Jenže všechno je nakonec jinak. A trochu delší vzpomínání.

cesta k Schonwiess a Langtalereck
Jenak výlet na Hohe Mut je pouze o výhledech, sestoupí se do 2200 m/m, takže lze získat max. 200 vm. Logičtější by leda bylo využít mezistanici lanovky. Z 2600 m vysokého Hohe Mut se schází k restauraci Schonwiesshutte (bez ubytování) a z ní dolů a pak zase nahoru celkem zdlouhavě k chatě Langtalereck (2400 m/m). Obsluha tady je sice příjemná, ale bohužel anglicky hovoří pouze vnoučata školního věku a od nich se mnoho turistického nedozvíme. Ale jídlo roznáší snaživě.
cesta na Obergurgl
Z chaty se zase klesá k potoku Langtaler a pak prudce úbočím Schwarzenkammu (ev. ferrata) do nejvyšší části údolí Gurgler. Ve výšce 2840 m/m tady stojí chata Hochwilde, od roku 2016 uzavřená. Důvodů bylo hned několik: 1) ústup ledovce ztížil zásobování vodou 2) ze stejného důvodu sesouvání svahů způsobilo narušení statiky a 3) stejné příčiny omezily možnosti výstupů v okolí.
Hochwildehutte
O tom všem si povídáme se čtveřicí Vídeňáků. Především tvrdí, že výstup na Schalfkogel je z téhle strany nemožný. Jejich slova potvrzuje to, že poslední zápis z nezimního výstupu/sestupu je od Ulli (psala o tom i na netu), přes 3 roky starý a už tehdy chatařem z Ramolhausu nedoporučovaný. Vzhledem k tomu, co vidíme (tedy že cestu na Schalf zjevně nevidíme) měníme plány v podstatě "on sight". Cesta k vrcholu Annakogel vypadá dobře a podobně k sousední Falschungspitze. Pak ještě Vídeňáci tvrdí, že přechod na Hochwilde není možný pro podobně rozbitý terén. Proto další ráno necháváme část věcí na Fidelitashutte.
Fidelitashutte
Fidelitashutte je dřevěná chata fungující podle některých informací jen jako nouzovka, podle jiných jako klasická neobhospodařovaná chata. Každopádně správce (DAV Kalsruhe) měl asi zbytečné starosti, že bude příliš naplněná turisty. Nefunguje ani kasička (10 E se posílá převodem a na chatě visí ještě staré údaje o 8 E atp.) a zápisů je sotva několik za rok... Ostatně v celé téhle části údolí se cítíme opuštěně, sdílíme vše jen s čtveřicí Rakušáků. Tu a tam jsme pak potkali nějaké turisty kolem Langtalerky, dali by se spočítat na prstech na rukou. Takže přenocujeme a ráno liduprázdnou krajinou míříme přes ledovec do sedla Annajoch. Donedávna ještě součást ledovce Gurgler je nyní v sedle už oddělená sutí a tvoří samostatnou část, jakýsi Kleingurglerferner. Celkem je v dobrém stavu, i když plný potůčků a menších prasklin.
Annakogel, vzadu Schalfkogel
Od nástupu na ledovec nevidíme jakékoliv stopy. Na nějaké narazíme až na západním úbočí Annakogelu, tj. na vršku Gurglerferneru. Jeho někdejší ledovcové spojení s Langtalerfernerem zvolna mizí a je otázkou času, kdy se vrcholová trhlina otevře a odhalí výrazné sedlo oddělující Annakogel od Hochwilde. My se tudy snažíme dostat na Hochwilde od západu. Měla by zde být ferrata na hřeben s křížem na Nordgipfelu. Jsme až na okraji ledovce zasypaném spoustou kamení a suti. Nejprve zkoušíme ke kříži dirretissimou v lámavé skále. Pak víc zleva. Někde uprostřed by měl být drahtseil, ale všude jen klouzavá suť a rezavé zbytky lan. Často se ani skály nedotkneme a prostě to někde spadne. Těžko říct, jestli na ostrých úlomcích rozedřít ruce nebo rukavice. I když "klettersteig" vidíme pár metrů nad sebou, tak ne a ne se k němu dostat přes neustále padající šutrové lavinky. Kromě toho musíme zpět k Fidelitashutte, protože na základě tvrzení Rakušáků o neprůchodnosti jsme nechali část věcí dole... Měli s tou neprůchodností asi pravdu.
Annakogel s vrškem, dobré plotny
Vydáváme se na Annakogel. Předvrchol s ostrou věží se obchází a nastupuje se žlábkem do sedla mezi tímto vrškem a zubatým hlavním vrcholem. Žlab je opět plný suti a druhá odtrhovka vedle něj představuje docela past. Takže ven z trhliny a do sedélka. Ve sněhu nebo v časech pevného ledovce lehká tůra je nyní trápení do půl kolen ve směsici jílu a drti. Je to zase jen několik metrů, ale prostě hnus. Samotný hřeben je vzdušný, rozeklaný, docela pevný a asi za I/II. Místo kříže jen tyč zapíchnutá mezi bloky. A od ní jsou vidět Vídeňáci, jak navzdory svým slovům ve žlabu vpravo od první věže Nordgipfelu nalízají na dráty a míří dál! Jenže na návrat není počasí. Začíná pršet a my se otáčíme zpět. Rakušáci ať kloužou a pak ať si za své rady přečtou tu knížku, co jsme mylně měli za zdroj papíru na podpal na Fidelitashutte. Z hřebene Annakogelu do sedýlka objevujeme slaňák tatranského typu, ale dunivému kamení prostě nevěříme. Vzpomínáme, jakou kritiku zaznamenaly nepevné smyčky na Ošarpancích. Tady by i tatranské viklání člověk bral. Raději opatrně slézáme a necháme lano v batohu.
Hochwilde Nordgipfel
Zase je před námi údolí opuštěné lidmi. Tentokrát zmáčené deštěm. Jen v dálce na kopci Ramolhaus, u Hochwildehutte osamělý starší manželský pár a pak Langatelereckhutte. Dole tropy a přeplněný Obergurgl s masovou novou výstavbou. Vzpomínky na koně, sviště... A klimatické změny se všemi následky.
hvízdáci nebojácní

Schalfkogel

Kendlspitze & Muntanitz

 
GROSSER MUNTANITZ, s 3232 m/m nejvyšší vrchol skupiny Granatspitzgruppe a současně i nejprominentnější (717 m) vrchol mezi Grossvenedigerem a Grossglocknerem představuje příležitost pro velkolepou alpskou hřebenovou tůru s jednou majestátní a čtyřmi méně výraznými 3000+, technicky lehkou (klíčové místo při sestupu z Kleiner Muntanitz zajištěné ocelovými lany). Při výstupu normálkou od chaty Sudetendeutschehutte po dosažení hřebene u WELLACHKOPFEN (členitá hora s několika vrcholy a převrcholy, 3117, 3110 a stranou pěšiny 3037 m/m) obklopuje trasu věnec z různých dílů Vysokých Taur: na jihu Villgranterské, na jihovýchodě (Hoch-)Schoberské, na východě a na západě Glockner- a Venediger-gruppe s nejvyššími vrcholy. Před samotným Grosser Muntanitzem je nutné zeslézt komínem z KLEINER MUNTANITZ (3192 m/m) na plošinu zvanou Kampl (3129 m/m) s výhledy na malý ledovec Gradötzkees, který původně sahal mnohem výš pod hřeben. Normalweg po Karl-Schoettner-weg CH-I.

VORDERE KENDLSPITZE, 3085 m/m, prominence 259 m, je nejvyšší vrchol v jihovýchodním výběžku Grosser Muntanitz a nejjižnější 3000+ Granatspitzgruppe. V podstatě se jedná o dvojvrchol Hinterer a Vorderer rozdělený několika zuby. Do sedla mezi nimi vede tzv. Saazerweg. Od sedla pak na Vordere Kendlspitze krátce zajištěným úsekem (drahtseil). Hintere Kendlspitze má velmi rozlámaný a nestabilní hřeben. Naopak SW-grat na přední vrchol od skalního zubu Tschadinhörndl (2769 m/m) nejprve 2x po drátěném laně v sypkém svahu a pak 8x po cca 50 m I-II UIAA (2 místa II/III) nabízí elegantní, i když trochu rozbitou sportovku (Theniushaken).
Kendlspitze
Knedlgrat
Plány na toulání po Alpách zkraje července hatí bouřky... Co stihnout za dva dny + odjezd? Balíme do Kalsu, kde máme delší dobu vyhlédnutý hřeben na Kendlspitze. Možná trochu lehký (nejtěžší krok je za III- UIAA), ale je málo míst, kde se dá v tropických dnech lézt ve 3000+ bez nějakých dlouhých nástupů z údolí. I tak je to od lanovky na Adler Lounge (2405 m/m) k nástupu pěkný kus cesty. A to nejprve dolů do 2207 m/m (Karl-Matreier-Torl) s malou chatou a pak nahoru vlevo kolem skoro 2600 m vysoké Blauspitze a zase dolů a nahoru na Hohes Tor (2447 m/m). Tohle námi ne moc oblíbené střídání up-down nahrazují výhledy na almy všude kolem... Ostatně druhý den bude spolu s námi sestupovat místní paní do jednoho z nich z Kendlspitze dolů do údolí Bretterwadnbach (neznačenou stezkou).
drahtseil
V sedle pod zubem (nebo ploutví) Tschadinhörndl nás ukazatel směruje na ještě nenápadnější pěšinu po hřebeni. Celkem strmě přes nádherně rozkvetlé a provoněné alpské louky za Tschadinhörndl, kde začíná první ze dvou "ferrat" a dolez na plochou část JZ hřebene, jemuž budeme asi navždy říkat Knedlgrat a to nejen po vzoru Štrúdlgrat, na který můžeme skoro celou dobu koukat, ale i vzhledem k výborným tyrolským knedlíčkům v polívce na chatě dole.
SW grat
Samotné lehounké lezení se pozná podle prvního háku Frediho Thenia, Lezeme souběžně bez lezeček, háky se hodí spíš skrz lámavou rulu (silně břidličnatou) než pro obtížnost trasy. Jsou na ní sice exponovaná místa, zoubky a plotničky, ale vše by se dalo lehce zvládnout, kdyby skála držela. Nejenže praská, ale drobí se na zářivě lesklý jemný písek, na kterém se dá docela dobře uklouznout. Pěkných kusů křemene a dalších pořádných nerostů či hornin je pomálu. Tůra je to ovšem majestátní, vpravo Glock, vlevo Benátčan... Pod vámi hluboká údolí zelená až v dolní části. Lezení ve 3000 metrech nad mořem. Se Studlgratem se nedá srovnávat, ale přesto to neustále děláme.
top
Následuje vrcholový kříž, krátká ferrata do sedla mezi Knedlíky, ještě kus drátu dolů a pak sutí zpočátku hodně "pepříjemnou" do 2823 m vysokého sedla Durrenfeld nazvaného podle kamenitého a písečného údolí pod Knedlíky. Tyhle "Suché pláně" jsou ostatně typické i pro následující údolí a připadáme si tak spíš jak někde ve Střední Asii. Jen místo velbloudů kolem pořád pobíhají svišti. Ale orli jsou i tady.
Ze sedla opět po drahtseilu po Sudetendeutscherweg až ke stejnojmenné chatě. Maličká, útulná... Sleva na AV kompenzovaná tím, že po 7 hodinách tůry a přejezdu si dáváme apfelzaft, knedlíčkovou polívkou a chleba s vejcem. A pak dlouhého šlofíka s přestávky na kašel.
Kendl od Sudetendeutsche Hutte
Muntanitz
Druhý den se má počasí zkazit až večer, takže vstáváme výjimečně až v o půl sedmé. Za dvě hodiny stojíme na Velkém Muntanitzi. Výstup je snadný. Od chaty pouze 600 vm, nejprve celkem strmě, pak přes dvě prašné pláně alá Taklamakan a Karakum na výrazný JZ hřeben po cestě Karl-Schoetner. Což by mimochodem rodák z Karlových Varů, zakladatel chaty pod námi a iniciátor opravy chaty Karslbad (ve stejnojmenném pokoji jsme spali) naproti přes údolí. V 76 letech jej odsunuli. Asi byl jako horolezec a penzista ČSR nebezpečný...
Wellachopfe Hintere
Následuje poslední náročnější stoupání na Wellachkopfen, jejichž jižní stěnu lze vidět od chaty. Východní stranou padá tenhle vrchol strmě do údolí Gradotz, západ je spíše povlovný, plný lesknoucího se písku tu a tam s pevnějšími bloky ruly a především křemenů. Až pod Kleiner Muntanitz se pěšina drží spíše na západní straně. Pak jakoby Malý obchází (ale na vršek se zbytky soklu je to jen několik kroků) a následuje drahtseil s nejtěžším místem v komíně. Celkově je ale tato část lehká, udává se I UIAA a lze ji obejít (akorát ta lámavá a dunivá břidlice...). Z plošiny Kampl je to už jen 100 vm po poskládaných plátech vzorově se lámající ruly. Kříž, výhledy... Jsme tu úplně sami. Včera jsme viděli na trase jen 2 lidi a potkali otce s malou dcerkou. Dnes jen dole trojici, co spala vedle v pokoji (a vstávali po dlouhém buzení ve 3 ráno) a cestou dolů další 4 huttekamaraden. A pak týpka tam a naproti a tu paní z almu (a 2 dvojky na Knedlíku). Na víkend celkem prázdno.
Hintere Wellachkopfe
Cesta zpátky vede zase zpět cca 60 vm na Malý Muntanitz a pak jen dolů. Na Dürrenfeldscharte se ale zase něco nastoupá a pak to samé, co včera. "Dole" (v cca 2400 m n.m.) je ostatně zase pořádné vedro. Jako alternativa se nabízí použít lanovku z Matrei a vracet se dolů přímo od chaty. Nebo v lyžařské sezóně použít lanovku na Blauspitz. Ale stejně to pokaždé vyjde přes 20 km a 2000 vm.
Kleiner z Kamplu
písečné Wellachy