z Dachsteinu

Pyšný štít

Hřebenovka z MALÉHO PYŠNÉHO ŠTÍTU (2590 m/m) přes PYŠNÝ ŠTÍT (2621 m/m) na LOMNICKÝ ŠTÍT (2632 m/m) představuje nádhernou tůru přes mnoho věží a věžiček (Loktibrada, Pyšná, Zubatá, Lomnická a nejvýraznější Posledná veža) svým charakterem asi nejvíc podobná Martince. Samotný Pyšný štít je 4. nejvyšší vrchol Tater (nepočítáme-li Gerlachovskou vežu apod.) s prominencí "jen" 111 m, zajímavostí je historický název v polštině Durny, což nyní znamená Hloupý (adekvátní současný název by byl Pyszny). Klasický přechod hřebene vede žlabem z doliny Pěti spišských ples, resp. lávkami na pravém okraji, do Malé Laštovičí štrbiny (pol. Malého Pyšného sedla) a pak CH-II přes Malý Pyšný štít, Loktibradu až na velký Pyšný štít. Místa těžší než II lze vždy obejít zleva. Z Pyšného štítu se sestupuje žlabem do Bachledovy štrbiny, lze 2x slanit z řetězu s majlonkou (cca 10 a 20 m), ale jsou tady i tatranské slaňáky a žlab lze i zeslézt (IV/V). Následuje hřebínek k POSLEDNEJ VEŽI (2560 m/m), kde je další výrazný orientační bod (řetěz) a pak Sedielko pod Lomnickým, odkud jednoduše po řetězech v Jordánce na Děda.

Pyšný hřeben a Jordánka
Kdysi jsme chtěli na Pyšné štíty dojít z Lomničáku, resp. ze Sedielka pod Lomnickým, ale popravdě po zeslezu dosti exponovanými řetězy z Lomnického sedla do Téryho kuloáru, pak tímto suťoviskem do sedla a představa, že před Jordánkou si dáme ještě něco jiného, naše plány zhatila. Moc nás tahle varianta výstupu na Lomnický štít osazená řetězy skvělým Vlado Tatarkou nenadchla. Trochu škoda pěkné skály, s Pyšnými na jeden den moc, bez nich málo.
K plánu zdolat oba Pyšné štíty + některé menší zuby mezi nimi jsme se vrátili po několika málo letech. Zamkovského chata procházela rekonstrukcí (vlastně bouráním), takže měli volno. Ráno k Teryně. Žlab z Laštoviší čtrbiny měl být bez sněhu, no nebyl. Ale dalo se mu vyhnout po skalách vpravo. Nahoře v jednom místě dost nepříjemně hladkých, jak na nich roste ten nechutný černý blivajz. Celkem rychle jsme na Malém a přecházíme lehce na Velký. Pohoda.
slaňák do Bachledovy štrbiny
Víme, že z hlavního štítu se sestupuje do Bachledovy štrbiny slaněním, resp. se jde ne úplně logicky po hřebeni ve směru na Téryho chatu a přes takový mělký žlábek na zub se slaňáky. Kupodivu vše najdeme hned, v pohodě. Na Tatry skvělé! Slaníme, traverzujeme (na fotkách to vypadá drsně, ale je to OK) a přecházíme různými stezkami k Poslední věži, kde je řetěz. Tady už je to dlouhé, řetěz od Vlada vidíme rádi, protože jsme správně. Kromě jednoho Poláka jsme do VPŠ nepotkali ani duši. Až pod Jordánkou se chystají duše s gajdem.
v pozadí guide s klienty nepoužívá slaňák
Jordánka a sestup Emericym je po celém dni docela záhul. Nahoře trochu obdivu od lanovkových turistů a dolů do Lomnického sedla, odkud ten moudřejší z nás koupil lístky! Takže lana do báglu a po více než 1200 vm (min. dalších 100 vm ztráta z Pyšného na Lomnický) hezky houpajdou a pak vajíčkem dolů.

Łutowiec

ŁUTOWIEC je vesnička v Čenstochovské juře, nedaleko známých skal a hradů v Mirówě a Bobolicích. V její severní části, hned nad návsím, se nachází vápencové skály neobvyklé velkým množstvím velkých tafonů vzájemně prorůstajících do řady hodin. Lezecká oblast má charakter výchozů s věžemi, sektor Knur je hřebenáč s dvojicí vrcholů spojených hřebenem. Na dohled od něj je místo, kde stával strážní hrad, tzv. Zamkowa/Straźnica, o něco nižší. Stranou jsou další sektory. Nejdelší cesty měří přes 20 m, na začátku vsi a na návsí jsou parkovací místa (stará zastávka busu).
Minogi
Ráno v pozdním podzimu, asi poslední lezení, než skály "ztuhnou". Z auta se vyřítíme po polní cestě a po mokré trávě k prvnímu šutru. KNUR. Vylezeme první cestu Łyk szcześcia za V s jedním těžším krokem a chceme se ještě rozlézt, tak hážeme lano do vedlejšího slaňáku. Má to být Deszczowa rynna za V+, ale je to trochu těžší a víc borháků. Nohy jdou tu a tam přes komín Nikoli na protější stranu, provovýstupce na to asi nemyslel. Protože ve výsledku nějak hackneme Koniec świata za VI.1+ (VII+), což je mimo náš limit. Až pak jdeme na Minogi, megaklasiku přes díry v dírách... Vršek je komín, ale spodek to je zajímavost za V+. Protože vedle jsou lezkyně, zkoušíme variantu vpravo (tj. puklinou, obřím tafonem a komínem nahoru), směsku Prawe minogi a Lewatywy tak, ať nemusíme použít smyčky (které nemáme). Prostě jen po borhácích, něco kolem VI. Pak nás moc nezaujal Maly kosmita (V+) a šli jsme na ZAMKOWU, kde jsme si ještě dali Lorda Waldemorda (V), lehkou přes odštěpy. A touto pěknou cestou jsme letošní Polsko zakončili obklopeni polskými lezci a jejich psíky.

Olsztyn

OLSZTYN (Olštýn) se nachází na samotném okraji Polské Jury, v její čenstochovské části. Vápencové skály v krajině připomínající polopoušť (ostatně nedaleko se jedna člověk vytvořená nachází) mají charakter většinou částečně odkrytých věží (tj. výchozů s věžičkami) i hřebenáčů. V sektoru Góry Niwki se tak z opačné strany (po trávě) dá dojít na hřeben a shodit lano shora. Během lezení jsou krásné výhledy na nedalekou zříceninu hradu Olštýn, jakousi další "Góru Zamkowu", s dalšími lezeckými možnostmi. Vidět jsou i skály v Biaklu atp. Parkuje se na trávě (písku) random. Zdarma. Platí se vstup do areálu hradu. Hotově. Prostě Polsko.
Skalni graficiarze
V GÓRY NIWKI jsou čtyři skály, Owczy grzbiet a Dziewica (Ovčí hřbet a Panna) jsou "nejdál" a v podstatě splývají. Podle topa se snažíme rozlézt na nějaké V-, akorát v tradičních cestách přibylo borháhů. Takže na rozlez místo Skalni graficiarze (V, co jsme vylezli později) asi Wilhelm Tell za VI.1 (VII), podle místního týpka. Nebo podle jiného topa Droga Wilhelmiego za VI, event. za VI.1+ nebo Robin Chudek za VI+... Krásný začátek a drsný dolez. 
Olštýnské výhledy
Pak lezeme radši lehčí cesty. Trawiasta rysa byla za III+ a je za V+, protože začátek je sklo. Pak lehounké. Malpia scianka za V z druhé strany Dziiewicy nám přišla těžší, takový pilíř a vedle nějaká tradiční pětka, dost husté. Na konec ještě lehké Przy kominie za IV a oproti tomu zase celkem těžká klasa Przez pastvisko za V+ s převiskem na začátek i na závěr. Mezitím jsme poobědvali a po sbalení cajku rovnou z parkoviště šli kolem plotu ke vstupu do hradu, proběhli se po věžičkách a po zdech.
Olsztyn
Gory Niwki
Gory Niwki

Zentennium

Zentennium
ZENTENNIUM leží na východ od Kanzelgratu a ve druhé polovině cesty se na něj napojuje. Má čtyři délky ve spodní části, přičemž poslední z nich lze různě var. v lese. Následuje přechod lesem více než 200 m a 3 délky nejtěžšími místy Kanzelgratu, opět lze var. v lehčích. Od posledního štandu 1-2 délky lehkým, nicméně lezeckým terénem ke kříži u chaty. VI- UIAA (s obcházením V), 235 m, sportovka. Sestup k nástupu lehkou Wagnersteig (A).
cikcak ve 2. ptch
Cesta začíná takovým mělčím žlabem, plotnou, kde se sype suť. Hlavně nezapomenout na konci výrazně doleva a vedle pukliny zpět doprava na konec druhé. V těchto místech je to nejtěžší, ještě nepříjemný traverz vpravo a pak přes místy dost travnatý úsek ke štandu. 4. délka je už jen za V- a to až v závěru, kde se to dá i nějak oblézt. Odtud pak na západ na Kanzelgrat. Je jedno, kde se napojit, protože 5. délka je takový schod za III- a trochu o ničem.
Frediho nos, klíčové místo
Následuje klíčová délka, kterou lze obejít lehce vpravo po červeně značeném Wienersteigu nebo vlevo po modrém a mocně onýtovaném Fredisteigu (V+). 6. je označená zeleným křížem, vede mezi nimi nejprve plotnou pod výrazným Frediho nosem a pak vlevo kolem hrany do pukliny, kde je nečekaně otočka a výlez, štand. Zase se tady spojují cesty a Zentennium vede vpravo od borovice (vlevo je Piazriss), pak takovým levým oblezem po římse, kde nic nebylo (podle fotek na Bergsteigenu OK, podle topa se možná mělo jít rovně). Pak jen dolézt +-80 m ke kříži se závěrem tak za II (nějaké nýty) a dolů. I když jsme tu šli mockrát, tak úplně mineme Wagnersteig a kus se vracíme. Nebýt toho, tak paráda na Hohe Wandu.
dolez Kanzelgratem


Alicante

Na rozdíl od Costa Blanca pochází vápence na jihozápad od Alicante a na západ od Torre z triasu a jsou více dolomitické ale stejně často železité (s oranžovou barvou). Tvoří ho dvě oddělené části vyčnívající z nivy řeky Segura: západní (vlastní) SIERRA DE ORIHUELA se stejnojmenným vrcholem (Peňa de Orihuela, 634 m/m) a východní SIERRA DE REDOVÁN (Alto del Águilla 609 m/m). V obou částech je několik sektorů vč. klettergarten a tradičních i sportovních cest, z nichž některé jsou vybavané málo a další hodně.

U Redovánu na stejnojmenném skalním výchozu je asi největším sektorem co do počtu cest El Rút. Leží nedaleko hřbitova a vápencového lomu, kolem něj pak vede rychlý sestup k nástupnímu místu. Na kraji i uprostřed jsou sportovní vícedélky. Jednou z znich je Don Rodrigo Osú (220 m, 5c, 5b, 5b a 3x 4c nebo se udává i 3c, 4a a 4a), přičemž klasifikace je zde měkká a velmi dobře odjištěná. Délky jsou obvykle kolem 35 m, spojit lze 4. a 5. ev. 6. Po 3. délce pozor na šipky označující směr vpravo, protože vlevo prochází cesta La Fea (končí jednu o jednu délku výš) a Don Rodrigo má 4. délku spíše sporadicky jištěnou v lehčím terénu. Končí v podstatě na chodníku s bíložlutými značkami. 10 presek. Dolů lze slanit barrancem CUEVA COLORA, ale přechody mezi slaňáky jsou dost sypké a nejasné. Nejpěknější část barranca je první převis, z něho se dá vyjít za I/II zpět na přístupovou cestu.

Orihuela je co do počtu sektorů ještě rozsáhlejší. Některé byly v minulosti uzavřené (a některé stále jsou) v důvodu hnízdění ptáků a podle místních i jednoho z lezců, který při vytváření nových cest neváhal shazovat mohutné skalní bloky, což děsilo místní bydlící pod skalami. Jádrem oblasti je malé návštěvnické centrum otevřené pouze o víkendech a svátcích (jinak parking mezi domy), nad nímž leží sektor Pared del Eiger s cca 150 až 250 m dlouhými cestami, sportovními i tradičními. Místy hodně zarostlými a často se předpokládá 60 m lano. V pravé části sektoru, logicky přístupnějšímu od vchodu do chráněné oblasti (ale s kaktusy), se lze dostat na cesty označené jako EI a ATE (nebo ACE), což je Efecto Invernadero a Arista Timpuri (jejich kombinací se sam. koncem je Cactus Boreal). EI má pět délek (5a, 5b, 1b, 4a, 5b), přičemž jištění je směs borháků a starých smyček - podle nich a podle šipek je nutné postupovat především mezi křovím. Závěrečná puklina ve stylu knihy je moc pěkně odjištěná. Od třetí délky lze postupovat hřebenem po Aristě Timpuri, na kterou se dá napojit i po první. Závěr cesty Cactus Boreal úplně vpravo není v kaktusech vidět. Od posledního štandu (borhák) ještě asi 100 m hustou pichlavou vegetací na pohodlnou turistickou cestu s jedním umělým a jedním přirozeným skalním oknem v dolní části. Od zříceného domu se dá bez ztráty výšky dojít zpět na parkoviště.

V případě škaredého počasí lze navštívit nedaleké TORRE. na sever od města se nachází LAGUNA DE TORREVIEJA s narůžovělou (nahnědlou) vodou a rozsáhlými koberci slané pěny (v některých částech je přístup do těžební lokality uzavřený, od východu ne). Jen kousek za ní na severovýchod je další laguna, LA MATA, mírně páchnoucí po síře, bez těžby a chráněná jako ptačí rezervace. Plameňáci se ale zdržují spíše u rušnějších salin u SANTA POLA. V Torre se pak nachází ještě "soutěska" (caňada) DEL MOLINO del Agua, jedny z mála středomořských slaných písečných dun. Vše v těsném sousedství lagun.

0. den - přílet
Z Krakova.

1. den - Torre
Předpoveď pro slunné Španělsko: nejprve vichřice a pak déšť. Tak nakupujeme nějaké potraviny a vydáváme se k laguně Torrevieja. Podmínky přístupu k salině, kde se teda sůl těží ve velkém, se zpřísnily. Má se chodit jen po cestičkách a nesmí se koupat, což při pohledu na bílé kopce působí zvláštně. Hladina má nahnědlou barvu, na růžovou musí být podmínky, ale krásné koberce pěny, vedle kterých přežívá vegetace, jsou skvělé.
laguna
O kousek dál je laguna La Mata. V téhle salině se už netěží, přímo k vodě se nesmí, přestože místní vinaři ze svých vinic hážou odpad přesně tímto směrem. Ptáků moc nevidíme, i když je jimi toto místo vyhlášené, zato si stačí položit kdekoliv batoh a přepadnou ho veverky.
Míříme po krátkém a před delším deštěm k moři. Krásná písečná pláž s několika kamennými bloky na hranici přílivu, kde skotačí drobní ptáci. O kus dál je caňada del Molino, drobná oblast slaných přesypů. Většinou se na netu označuje za městský park, což platí pro část s kanálem a vodotryskem v borovém lese, ale část u pláže jsou zbytky pravých dun.
Torre

2. den - Don Rodrigo Osú
Konečně krásně. Vyrážíme k Redovánu. Parkování je tady horolezecky velmi stylové - u hřbitova. A během lezení na něj bude skvělý výhled. Takové memento mori. Jen pár kroků borovým lesem pod skálu, kde se v březnovou neděli shromažďují místní lezci. Cesty jsou tady krásně označeny tabulkami včetně délek a obtížnosti. Lezeme tak Don Rodrigo Osú, 220 m, VI UIAA. Nepřipadá nám to tak těžké, nýty místy metr od sebe... V lehčím terénu na kozích bobcích vůbec, tady aby to jeden trefil správně. Za námi jen jedna dvojka, poslední délku spojujeme. Trochu vítr, ale ne moc vedro. Paráda.
el Rút
Máme spoustu času, je před polednem. Rozhodujeme se, že dolů slaníme barrancem Cueva colora. Nejprve dolů do sedla a z něj kolem menších jeskyní na turistickou stezku dost odvážně po skále na hřeben. Vidíme skalní okno a za ním správný štand s fixním drátěným lanem. OK. 25 m vzdušného slanění pod převisem na kozí bobky. Z lana nezbylo skoro nic, ale další rapel tady není. Chodíme kolem dokola, docela kus. A nic. Představa, že takhle budeme hledat ještě 6 slaňáků mezi kaktusy, palmami, šutry a bobky... Spoustou bobků... Vracíme se zpět a šup na hřbitov. K autu.
top

3. den - Efecto Invernadero
Máme podrobné průvodce celé oblasti, ale stejně tam tento známý sektor hrdě nazvaný Eiger, chybí. Ani na netu toho moc není. Zaparkujeme v rezidenční čtvrti Orihuely a projdeme bránou do parku, najdeme infocentrum v Pinare de Bonanza a hledáme cestu. Celý den budeme úplně sami, nepotkáme ani nohu kromě tří místních lezců. Ti se derou vzhůru po suti a mezi bodláčím pod stěnu. Sledujeme je, protože topo nějak neopovídá pohledu před sebe. Ve skutečnosti je nástup na cestu od nás dost výrazně vpravo.
EI
Pod skálou bere nejstarší ze Španělů svá topa a mizí v křoví. Sledujeme ho s tím, že se zeptáme, kde je Efecto Ivernadero. Jenže on používá topa úplně odlišným způsobem... Rychle ho míjíme a dost zoufale  se v téhle bodající vegetaci snažíme najít nástup, údajně označený slovně. Jo, je tam nadrápáno EI. Ještěže ne AI. Tak vzhůru... Místy to moc sportovka není, chtěli jsme jít i Cactus Boreal, ale EI má logičtější linii, protože ztrati se mezi trním fakt nechceme. Délky jsou dlouhé a kaktusy lana dost tahají. Navíc příjemný jarní den mění slunce v tropický, teplota oproti přepovědi stoupne ještě asi o 7 stupňů, takže z 20 na 27. Při přechodu barranka uprostřed jsme opíchání jak karlovarské prostitutky na letním filmovém festivalu. Naštěstí na skále na proti visí smyčky a je vyrytá špička, takže se zorientujeme. Dolezeme lehkou délku a závěrečnou platničku za VI- UIAA s krásnými odšlapy. Ve vedru pak ještě opět kaktusovou džunglí na chodník. 
5ptch
Sestup je paráda až na vyražený tunel a skalní okno. Není tady fix a po celém dni si musíme dávat dost pozor, ať něco nepokazíme. Označovat to za turistický chodník v některých materiálech a mapách nám připadá dost úlet. Ale to stejné bylo v Redovánu. Taková lehčí tatranská místa s řetězy, ale bez těch řetězů. Údajně poničené po bouřce. Dole pak procházíme borovým lesem přes několik vyschlých koryt s krásnými výhledy na celou stěnu.
Sierra Orihuela
4. den - odlet
Kolem plameňáků v Santa Pola na letiště. Auto na 4 dny 3000 Kč, letenky spolu 6000 kč, ubytování 5000 Kč, parkování a dálnice v Polsku 1000 Kč.
Sierra Orihuela, sestup

Orihuela

sestup dírami