Na rozdíl od Costa Blanca pochází vápence na jihozápad od Alicante a na západ od Torre z triasu a jsou více dolomitické ale stejně často železité (s oranžovou barvou). Tvoří ho dvě oddělené části vyčnívající z nivy řeky Segura: západní (vlastní) SIERRA DE ORIHUELA se stejnojmenným vrcholem (Peňa de Orihuela, 634 m/m) a východní SIERRA DE REDOVÁN (Alto del Águilla 609 m/m). V obou částech je několik sektorů vč. klettergarten a tradičních i sportovních cest, z nichž některé jsou vybavané málo a další hodně.
U Redovánu na stejnojmenném skalním výchozu je asi největším sektorem co do počtu cest El Rút. Leží nedaleko hřbitova a vápencového lomu, kolem něj pak vede rychlý sestup k nástupnímu místu. Na kraji i uprostřed jsou sportovní vícedélky. Jednou z znich je Don Rodrigo Osú (220 m, 5c, 5b, 5b a 3x 4c nebo se udává i 3c, 4a a 4a), přičemž klasifikace je zde měkká a velmi dobře odjištěná. Délky jsou obvykle kolem 35 m, spojit lze 4. a 5. ev. 6. Po 3. délce pozor na šipky označující směr vpravo, protože vlevo prochází cesta La Fea (končí jednu o jednu délku výš) a Don Rodrigo má 4. délku spíše sporadicky jištěnou v lehčím terénu. Končí v podstatě na chodníku s bíložlutými značkami. 10 presek. Dolů lze slanit barrancem CUEVA COLORA, ale přechody mezi slaňáky jsou dost sypké a nejasné. Nejpěknější část barranca je první převis, z něho se dá vyjít za I/II zpět na přístupovou cestu.
Orihuela je co do počtu sektorů ještě rozsáhlejší. Některé byly v minulosti uzavřené (a některé stále jsou) v důvodu hnízdění ptáků a podle místních i jednoho z lezců, který při vytváření nových cest neváhal shazovat mohutné skalní bloky, což děsilo místní bydlící pod skalami. Jádrem oblasti je malé návštěvnické centrum otevřené pouze o víkendech a svátcích (jinak parking mezi domy), nad nímž leží sektor Pared del Eiger s cca 150 až 250 m dlouhými cestami, sportovními i tradičními. Místy hodně zarostlými a často se předpokládá 60 m lano. V pravé části sektoru, logicky přístupnějšímu od vchodu do chráněné oblasti (ale s kaktusy), se lze dostat na cesty označené jako EI a ATE (nebo ACE), což je Efecto Invernadero a Arista Timpuri (jejich kombinací se sam. koncem je Cactus Boreal). EI má pět délek (5a, 5b, 1b, 4a, 5b), přičemž jištění je směs borháků a starých smyček - podle nich a podle šipek je nutné postupovat především mezi křovím. Závěrečná puklina ve stylu knihy je moc pěkně odjištěná. Od třetí délky lze postupovat hřebenem po Aristě Timpuri, na kterou se dá napojit i po první. Závěr cesty Cactus Boreal úplně vpravo není v kaktusech vidět. Od posledního štandu (borhák) ještě asi 100 m hustou pichlavou vegetací na pohodlnou turistickou cestu s jedním umělým a jedním přirozeným skalním oknem v dolní části. Od zříceného domu se dá bez ztráty výšky dojít zpět na parkoviště.
V případě škaredého počasí lze navštívit nedaleké TORRE. na sever od města se nachází LAGUNA DE TORREVIEJA s narůžovělou (nahnědlou) vodou a rozsáhlými koberci slané pěny (v některých částech je přístup do těžební lokality uzavřený, od východu ne). Jen kousek za ní na severovýchod je další laguna, LA MATA, mírně páchnoucí po síře, bez těžby a chráněná jako ptačí rezervace. Plameňáci se ale zdržují spíše u rušnějších salin u SANTA POLA. V Torre se pak nachází ještě "soutěska" (caňada) DEL MOLINO del Agua, jedny z mála středomořských slaných písečných dun. Vše v těsném sousedství lagun.
0. den - přílet
Z Krakova.
1. den - Torre
Předpoveď pro slunné Španělsko: nejprve vichřice a pak déšť. Tak nakupujeme nějaké potraviny a vydáváme se k laguně Torrevieja. Podmínky přístupu k salině, kde se teda sůl těží ve velkém, se zpřísnily. Má se chodit jen po cestičkách a nesmí se koupat, což při pohledu na bílé kopce působí zvláštně. Hladina má nahnědlou barvu, na růžovou musí být podmínky, ale krásné koberce pěny, vedle kterých přežívá vegetace, jsou skvělé.
 |
| laguna |
O kousek dál je laguna La Mata. V téhle salině se už netěží, přímo k vodě se nesmí, přestože místní vinaři ze svých vinic hážou odpad přesně tímto směrem. Ptáků moc nevidíme, i když je jimi toto místo vyhlášené, zato si stačí položit kdekoliv batoh a přepadnou ho veverky.
Míříme po krátkém a před delším deštěm k moři. Krásná písečná pláž s několika kamennými bloky na hranici přílivu, kde skotačí drobní ptáci. O kus dál je caňada del Molino, drobná oblast slaných přesypů. Většinou se na netu označuje za městský park, což platí pro část s kanálem a vodotryskem v borovém lese, ale část u pláže jsou zbytky pravých dun.
 |
Torre
|
2. den - Don Rodrigo Osú
Konečně krásně. Vyrážíme k Redovánu. Parkování je tady horolezecky velmi stylové - u hřbitova. A během lezení na něj bude skvělý výhled. Takové memento mori. Jen pár kroků borovým lesem pod skálu, kde se v březnovou neděli shromažďují místní lezci. Cesty jsou tady krásně označeny tabulkami včetně délek a obtížnosti. Lezeme tak Don Rodrigo Osú, 220 m, VI UIAA. Nepřipadá nám to tak těžké, nýty místy metr od sebe... V lehčím terénu na kozích bobcích vůbec, tady aby to jeden trefil správně. Za námi jen jedna dvojka, poslední délku spojujeme. Trochu vítr, ale ne moc vedro. Paráda.
 |
el Rút
|
Máme spoustu času, je před polednem. Rozhodujeme se, že dolů slaníme barrancem Cueva colora. Nejprve dolů do sedla a z něj kolem menších jeskyní na turistickou stezku dost odvážně po skále na hřeben. Vidíme skalní okno a za ním správný štand s fixním drátěným lanem. OK. 25 m vzdušného slanění pod převisem na kozí bobky. Z lana nezbylo skoro nic, ale další rapel tady není. Chodíme kolem dokola, docela kus. A nic. Představa, že takhle budeme hledat ještě 6 slaňáků mezi kaktusy, palmami, šutry a bobky... Spoustou bobků... Vracíme se zpět a šup na hřbitov. K autu.
 |
| top |
3. den - Efecto Invernadero
Máme podrobné průvodce celé oblasti, ale stejně tam tento známý sektor hrdě nazvaný Eiger, chybí. Ani na netu toho moc není. Zaparkujeme v rezidenční čtvrti Orihuely a projdeme bránou do parku, najdeme infocentrum v Pinare de Bonanza a hledáme cestu. Celý den budeme úplně sami, nepotkáme ani nohu kromě tří místních lezců. Ti se derou vzhůru po suti a mezi bodláčím pod stěnu. Sledujeme je, protože topo nějak neopovídá pohledu před sebe. Ve skutečnosti je nástup na cestu od nás dost výrazně vpravo.
 |
| EI |
Pod skálou bere nejstarší ze Španělů svá topa a mizí v křoví. Sledujeme ho s tím, že se zeptáme, kde je Efecto Ivernadero. Jenže on používá topa úplně odlišným způsobem... Rychle ho míjíme a dost zoufale se v téhle bodající vegetaci snažíme najít nástup, údajně označený slovně. Jo, je tam nadrápáno EI. Ještěže ne AI. Tak vzhůru... Místy to moc sportovka není, chtěli jsme jít i Cactus Boreal, ale EI má logičtější linii, protože ztrati se mezi trním fakt nechceme. Délky jsou dlouhé a kaktusy lana dost tahají. Navíc příjemný jarní den mění slunce v tropický, teplota oproti přepovědi stoupne ještě asi o 7 stupňů, takže z 20 na 27. Při přechodu barranka uprostřed jsme opíchání jak karlovarské prostitutky na letním filmovém festivalu. Naštěstí na skále na proti visí smyčky a je vyrytá špička, takže se zorientujeme. Dolezeme lehkou délku a závěrečnou platničku za VI- UIAA s krásnými odšlapy. Ve vedru pak ještě opět kaktusovou džunglí na chodník.
 |
| 5ptch |
Sestup je paráda až na vyražený tunel a skalní okno. Není tady fix a po celém dni si musíme dávat dost pozor, ať něco nepokazíme. Označovat to za turistický chodník v některých materiálech a mapách nám připadá dost úlet. Ale to stejné bylo v Redovánu. Taková lehčí tatranská místa s řetězy, ale bez těch řetězů. Údajně poničené po bouřce. Dole pak procházíme borovým lesem přes několik vyschlých koryt s krásnými výhledy na celou stěnu.
 |
| Sierra Orihuela |
4. den - odletKolem plameňáků v Santa Pola na letiště. Auto na 4 dny 3000 Kč, letenky spolu 6000 kč, ubytování 5000 Kč, parkování a dálnice v Polsku 1000 Kč.
 |
Sierra Orihuela, sestup
|
 |
| Orihuela |
 |
sestup dírami
|
