Katalánsko

MONTSERRAT III  a okolí Barcelony na prodloužený víkend. Ať doutníkofílie není zase tak silná, tak jen s jednou cestou na Montserratu. I když tyhle slepecové věžičky jsou skutečně top. GORRO FRIGIA (1153 m/m) je nejvyšší ve skupině čtyř věží (Gorros) poblíž lanovky. Výhledy z ní jsou impozantní, vede na ni několik cest včetně Vía del Adria (V, 5d), slaňuje se 2x (1x 20 m a 1x60 m). Úplně odlišnou oblastí s podobně dokonalými výhledy je stolová hora MOLA DE COLLDEJOU (921 m/m). Masív křídového vápence se tyčí takřka dokonale nad okolní krajinou, spodní část tvoří uzaseniny z triasu a jury. O lezení tady je jen málo informací, ale dá se tady prolézt skrz jeskyní COVA DE LA MOLA dlouhou asi 170 m, v závěru se slaňuje 20 m. Slanit se může i na ferratě CALA DEL MOLÍ, asi poslední ferratě nad Středozemním mořem. Lze se tak dostat na ferratově-lezeckou stezku (kombinace cvakání ferratové brzdy do borháků i umělých chytů na skále), i když samotná klasická ferrata (B, C/D) na krásném rudém vápenci použití lana nevyžaduje.

0. den

Přiletíme, seženeme oranžového rencka clio a nakoupíme jídlo.

 

1. den Gorro Frigia

Fouká dost silně a i ve 20 stupních u moře to způsobuje dost zimu. Bereme vše, co lze, a zachumlaní jako polární výprava rušíme plány lézt na Gorro Frigo ccestou Via Charles za V+ a měníme to na Vía del Adria s jedním místem za V. Zbytek je spíše IV/IV+. A taky první nýt najdeme u schodů, ty vlevo od kříže nějak nevidíme. Takže volba je jasná. S nýty je to tady vůbec nějaké těžké - mezi oblázky z pravěké řeky slepené dokupy nejsou moc vidět, jetšě ke všemu na nich zapracoval zub času a barvy trochu zeslezly. Často je morálový odlez od fixu s vírou, že tam něco bude. Základat tady moc neumíme a metoda pentlení kamínků stužkami jak od vodníků rákosí... To už víc vydrží víra z kříže vlevo.

rappel z Gorro Frigia

Štandy jsou tady OK. U převisu je to vyklouzané jak na Mazáku u Bachoru. A fouká tam tak, že to jističe normálně urve od skály. Pak ještě jedno kolmé místo, které nám přijde za IV+ docela těžké. A poslední pátou délku za puklinou vylezeme na prudko, kolmo. Až třetí lezec si všimne borháků vpravo. 

Z vichřice hučí hlava. Snad i proto si nevšimneme, že druhý slaňák má náhradu o pár metrů níž, protože nevypadá úplně OK. Dvojice ve Španělsku usazených Němců, co slaňuje za námi, nás proto fixne na svoje lano. Ale kdo zná tatranské slaňáky, cítil by se bezpečně. Přesto je to milé. Ale jsme rádi, že je konec. Ještě večer na kytarovém koncertě Javiera Gavara některým z nás sviští v hlavě.

2. den Colldejou

Mladý nevypadá OK a taťka se taky necítí dobře. Ke všemu jsme ještě zjistili, že v rámci renovace cesty, co jsme chtěli lézt, někdo vytloukl postupové jištění. A nechal jen štandy. Většina materiálu 1500 km daleko, protože nízkonákladovka že... Narychlo se nám nedaří najít nástupy nebo topa cest. Vybíráme náhradní variantu podívat se na stolovou horu Mola de Colldejou, dokonalý vápencový ovál se stolem na obří kulečník a se zříceninou strážní věže z občanské války. Skrz východní úbočí vede zlomová jeskyně Cova de la Mola, zpočátku široká, pak se láme a zužuje. 3x se prolízá a poslední škvíra je fakt opak doutníků. Zavzpomínáme na chvíle narození, i tvar je podobný. 

cova de la Mola

Slanění dolů ze skalního okna a stezkou na vrchol - vede na něj přímo od jeskyně i ferratka, ale té jsme si všimli až zdálky. Samotná jeskyně má vchod podobný Šipce, akorát nižší - když tam bez přilby svačíte, nesmíte se zapomenout praštit do hlavy. Uvnitř je prý málo výzdoby, ale úplně se nám to nezdálo. Přední část sice tvoří zřícené bloky nebo zbytky krápníků, ale druhá polovina překypuje na začátku přeci jen skromnějšími sintry a závoji. Hodně si to užíváme a to jsou tady blízko i další jeskyně. Vůbec kousek od sedla (Coll Roig) se malým parkovištěm po projití malým lesem jsou krásné výhledy, minimum lidí...

cova Colldejou

Samozřejmě jsme z jeskyně šli i na vršek. Ferratu jsme nevyužili, všimli jsme si jí pozdě a neměli žádné infos.

připomínka občanské války

3. den Cala del Molí

Poslední den. Večer bohužel odlétáme. Nemáme odvahu se seknout někde při slaňování a stejně jsme plánovali dostat se konečně na slavnou ferratu nad zálivem v Saint Feliu de Guíxols, Cala del Molí. 480 m dlouhá, bereme-li v úvahu první lehčí část (kde se vlastne jen obleze takový pupík) i druhou (kde se nejprve klesne a pak efektně, přesto ne těžce leze v převisku nad mořem). Trochu tady panuje zmatek v parkování: někde zákaz, parkoviště plné a na zelených plochách pro místní parkují všichni. Tak snad barcelonská SPZ projde... Slezeme dolů, rudé vápence nad modrou hladinou jsou prostě skvělé! Fronty méně. Ferrata živí několik společností a Španělsko potřebuje řešit nezaměstnanost. Takže odsedka a kocháme se, zatímco klienti často těsně vedle sebe překonávají minutu po minutě metrový úsek obtížný asi jako přechod pro chodce řekněme v Ostravě. Jedna slečna se dokonce vzdává a po oblezení prvního mysu (ferraty se skoro spojují) utíká. 

cala del Molí

Mladý má vítr z mostů, nějaké rozbitější zažil. A vítr občas donese i spršku z moře. Je fajn, i když to jde pomalu. Ale na oběd na letiště nepospícháme. Kolem racci, slunečný den. Oblez dalšího mysu, zase nějaké mosty a vršek, kde končí i lezecká část Escalfer za 6a. Uvažujeme, zda ji někdy polezeme. Slanit OK, ale lézt s ferraťáky cvaknutými do borháků je trochu divné. Nejvíc nám ale vadí umělé chyty na skále. Určitě by se tady totiž daly najít i nějaké klasické cesty. Jinak poslední lanový most na Esfalfer spadl a musí se slanit. Tahat se při lezení s lanem na zádech... Inu, zajímavé asi tak, jako být poprvé v Burgerkingu na letišti v Barce. Někde se najíst musíme a pro rodinné nedělní opoledne je prý BK ideální. Tak dopít kolu a přiletět domů v podstatě rovnou do práce.

cala del Molí

Jo a ještě jsme odevzdali oranžovou střelu. Stála nás 6000 Kč i s full pojištěním, ale nestáli jsme celé odpoledne frontu. Ubytováná full automatic za 4000 Kč. A drahé letenky za 9000 Kč.

cala del Molí

Totes Gebirge

TOTES GEBIRGE, "Mrtvé hory"... Rakouské (vápencové) pouště. Když letní bouřky nepřejí velkým tůrám, tak se v dosahu z ČR nabízí i jednodenní akce. Např. 2388 m vysoký WARSCHENECK, nejvyšší vrchol nejvýchodnější stejnojmenné skupiny Totes Gebirge, se dá stihnout i jako půldenní tůra (s použitím lanovky na Wurzeralm a případně přílěžitostně provozované lanovky do Fraunekar. JV hřeben je částečně zajištěný přes zespodu impozantně vyhlížející skalní prahy, ale zblízka je to snazší (B/I UIAA). Sestoupit lze opačnou stranou kolem zbytků Kayrferner vápencovými plošinami zpět na Wurzeralm.

GROSSES a KLEINES TRAGLen (2184 a 2164 m/m) leží ve střední části Totes Gebirge a pro přístup se nabízí placená cesta na Tauplitzalm. Skrz něj poměrně dlouhou cestou s krásnými výhledy ale i s provozem aut zajíždějících na některý z řady hotelů či apartmánů k Steirerseehutte, malé osadě na východním konci almu. Pak prudce vzhůru lesem a loukami až po srázy charakteristické mohutnými škrapami. Odtud se dá dál pokračovat po turistické cestě nebo přímo vzhůru schodovitým lezením cestou Himmelreich (IV) s var. Andi und Axel (V- nebo III UIAA). 7/8 délek, přičemž první délku lze obejít vlevo (v nástupu se často drží sníh, resp. mokro). Jištění je spíše tradiční, místy staré smyčky, v klíčových místech borháky. Jasná linie s dobrými štandy na terasách. Z vrcholu lze kombinovat sestup/slanění (natažené starší lano) nebo loukami vystoupat ne zrovna blízko na Kl. Tragl a z něj neznačenou stezkou na Gr. Tragl, kde začíná značená pohodlná stezka vápenvocými terasami se závrty a propastmi hlubokými prý až 0,5 km zpět k nástupu a na Tauplitzalm s jeho pastvinami.

Při návratu z krátké navštěvy Rakouska lze ještě doporučit třeba něco k lezení na vápencovém masívu PLOMBERGSTEIN, např. Askulap za IV+ nebo kombinaci Franziskus Hasipfeiler (IV+, V/V-).

 

1. den Warscheneck

Podle předpovědi mělo být hezky, ale zavčas ji změnili. Takže odpolední bouřky, letní slejváky. A my ráno někde u Vídně. Takže v Toteskách vybíráme nesportovně cestu lanovkou na Wurzeralm se spoustou atrakcí pro děti. Prostě Rakousko. A pak rychle přejít na lanovku Frauenkar, co funguje jen výjimečně. Takže jsme rychle v 1850 m/m a zbývá nám sotva 500 vm na vrchol. Jdeme jen my a jeden rakouský pár. Pohodlně na kopec šíleným názvem Widerlechnerstein (2110 m/m). Nad ním se tyčí docela výrazná hrana Warschenecku, z této strany schodovité vrsty. Vypadá to docela nepřístupně, ale Peter Reinbergsteig je klettersteig sotva B. Vrchol máme bohužel v mlze, ale na sestupu tu a tam vydíme krásné zelené louky mezi bílými skalami. Ale dole moc zábavy v podobě sbírání razítek a rýžování zlata a drahokamů nestíháme, prší. Jsme rádi, že nejsme někde nahoře. Dostat se z lanovky do auta není vůbec jednoduché, tak obětujeme suché oblečení jednoho člena, aby dojel až k prodejně lístků. 

pod ferratou na Warscheneck

2. den Andi und Axel

Konečně jeden den azurového počasí spojeného s letními vedry. Oproti včerejšku docela rozdíl. Doufáme, že brzo ráno to skoro ve 2000 m/m ještě půjde v příjemné teplotě. Akorát trochu zápolíme s placením mýta a pak nástup přes Tauplitzalm je docela dlouhý. Alm je sice krásný, tu a tam hyzdí výhledy lanovky a hotely, ale je to většinou po asfaltu a šotolině. A pro místní spolu s hosty zákaz vjezdu neplatí, takže občas uskakujeme. Od Steirerseehutten konečně cesta pořádně stoupá, nejprve lesem a pak pod vápencovými stěnami Lockenkogelu k škrapovým stěnám Kleines Traglu (2164 m/m). Ze sedla mezi těmito dvěmi dvoutisícovými vrcholy spadají dolů nádherné a ostré jakoby zkamenělé vodopády (geologicky je to samozřejmě opačně).

škrapy na Audi und Axel

Tady odbočujeme ze značky 276 na cestu Audi und Axel, což je sportovnější a těžší varianta Himmelreich. Kromě těchto dvou tady ve stěně jiné horolezecké cesty nejsou, což se nám zdá škoda. Po stěnou s první délkou za III je ještě sníh a po včerejších deštích ze skály ještě kape. Terénem za CH/I raději obejdeme tyhle škrapy až na další terasu, plně osvětlenou. Svlíkáme, co jen lze. První délka začíná V/V- s tím, že to jeden z nás určitě v pohodě vytáhne, ji vytáhne. Nejprve dolů přes nehezky vypadající díru připomínající zubní protézu staré dámy a pak hezky nahoru. Dá se to obejít za III nebo III+ zleva i zprava, zleva to yvpadá srozumitelnější a v traverzu zpět byl vidět borhák. Pak má následovat lehčí délka za IV/IV+, ale dostat se kolem tří nýtů přes hranu se zdá být složitější než první délka. Ani doma nám to hlava nebere. Ty dva tři kroky nebyly ani za V, asi jsme se někde sekli. Zbytek cesty se nohy ohýbají ve škrapech až po pohodlný štand. Kolem nás proběhne stará paní se psem. Dokazuje sestupobvat se dá i jinudy, než po potůčku vlevo. Při pohled na něj je nám jasné, že tudy se nám dolů chtít nebude.

Po vypečené délce jdeme za II/III k velkému sklanímu bloku. Těžko říct, jestli nějaká za tří smyček nezmizela. Ale oproti předešlým lehkám pohoda a taky jsme si asi zvykli na typ skály. U obřího kamene zase pro změnu nemůžeme najít Audi und Axel vpravo za III+, vidíme jen Himmelreich vlevo za III. Jdeme proto přes blok pěkně rozporem. V délce jsou prý tři borháky a pak v další dvě smyčky. Zase to trochu nesedí, lezeme to jako jednu.

rozpor nebo přeskok, skoro na konci

Balíme lezecký cajk a po travnatých horských loukách nad strmými srázy zvolna přes vyčnívající kamení jdeme na Malý a pak Velký Tragl. Na menším konečně vidíme nějaké lidi. Celkem příjemný pocit, protože od konce lezení jsme nezaznamenali ani pěšinku a šli random vzhůru. Na Grosses Tragl (2184 m/m) je to kousek. Potkáváme tady i českou rodinku s malým klukem. Šikula, že sem vyšel. Našemu zase rostou ramena z chvály na jeho lezení. Ještěže nadávky v té zapeklité IV+, co asi nepochopíme do smrti, nebyly slyšet.

Sestup je paráda, až na to horko. Krajina fakt dělá čest Mrtvým horám. Závrty, menší škrapy... měsíční krajina. Nechybí pramen, Schwaigbrunn. Po vypití všech flašek s vodou odměna za námahu, protože dneska to bude přes 15 km s plnou výbavičkou. Dole ještě jeden z nás odbočuje pro bundy a zbytek vybavení pro případ změny počasí. Ještě výhled na krásné jezero Steirer a vmísit se do davu na Taupltizalm, kde někteří turisté kolabují z vedra. Chtělo by to šatl, lézt tudy 2x za den je docela nuda, když krávy chová i soused u nás doma. A šup přespat v Sonnenalmu.

top of Tragl

3. den Äskulap

Počasí se už kazí. Doufáme, že stihneme lézt alespoň dopoledne. Vybíráme cestu Äskulap na Plombergsteinu, kde jsme už lezli kdysi. Rychlý nástup a svižný sestup cestou lome opuštěné chaty jsou jasná volba. Už kdysi jsme podobně po dešti a před deštěm střihli kombinaci cest Franziskus a Hasipfeiler z druhé strany, což byla obouchaná 6-tidélka. Dole IV+ a nahoře 1x za V/V+. Dalo se to i s rybníčky v madlech. Äskulap je 8-délka, ale lezeme ji jako 5, ať jsme rychlejší. Klasický vápenec, tu a tam puklina, někdy i plotny, které se nám líbily hodně. Ale takové škrapy jak na Andi und Axel tu prostě nejsou. Opět tu a tam křovíčko, kde se dá schovat před sluncem, než ho zakryjí bouřkové mraky. Nestačíme ani posedět na horolezecké lavičce a první kapky nás zastihnou až v Bille, kde nakupujeme jídlo na cestu zpět.

plotna na Askulapu