Lezení v Sierra de Toix se dělí do řady sektorů. Asi nejnavštěvovanějším a s největším počtem cest je Toix Placa. Najdou se zde jednodélkové trasy i trasy dlouhé až 180 m, šestidélkové. Většinou sportovní, borháky. Takovou je např. vía Cilber, 160 m. 6d a V+ UIAA (IV+, V+, IV-, III, IV+, IV+ nebo se někdy udává IV+, V+/A0, IV, III, V/V+, IV+), přičemž takto těžkých je jen část ze 12 m 2. délky a ev. nástup 5. délky. Slanění 1x 30 m nebo 1x 60 m. Podobné Toix Este nad zálivem Gasparet nekončí na tak výrazném skalním útesu, ale zase jsou z něj krásnější výhledy na moře. Ze známých vícedélek je tady např. vía Horst 130m, 5d, V UIAA (V, III, IV+, IV, III/II). Poslední délku lze prodloužit o 10 m a místo slanění 2 x 60 m sejít po pěšině mezi palmami k domkům, což se hodí např. navečer (v létě tady bývá dlouho vedro). Sportovní cesta je opatřená borháky nebo smyčkami, stačí max. 9 presek.
Národní park SIERRA HELADA (val. Serra Gelada) zasahuje na moři až k Sierra de Toix. Místo skal určených k lezení tady narazíte spíše na háje bílých borovic mísí se skalnatými srázy z vápence až vápnitého pískovce. Krásné výhledy a spousta mořských ptáků... Nejvyšší bod je ALT DEL GOVERNADOR vysoký 435 m, pohodlně dostupný po stezce. Mj. je na jejím začátku bývalým lom, kde je cvičná ferrata a lehké cesty.
 |
| bunkr z občanské války |
0. den- přílet
Krakov - Alicante. Nocleh na letišti.1. den - Vía Cilber
Po cestování spojeném u většiny osazenstva zažívacími potížemi volíme pozdní vstávání a lehký nástup v Sierra de Toix. K tomu se přímo vybízí hlavní sektor u nejvyššího bodu Morro de Toix. Údajně tady bývá plno, ani my nemáme skálu sami pro sebe. Ale vybírat si cestu můžeme. Vía Cilber je za V+ (většinou IV+, za V+ je vlastně jen krátký úsek ve 2. délce), má 6 délek (5. a 6. lze spojit). Trefíme na ní v podstatě hned za větším stromem, takže neváháme. Prvních 43 m za IV+ je na rozlezení akorát. Problémem je akorát vichřice, místo hlášených pár desítek kilometrů za hodinu fouká přes sto. Následuje "klíčové" místo, oborhákované a jen 12 m dlouhé. Hodně o nohách a o hlavě, ve větru 1x pomůže železo.
 |
| vía Cilber |
3. a 4. délka (45 a 35 m, udává se i 47) vedou mezi trávou, spoustou voštin a škrap. Mezi nimi je nízký výběžek s puklinou. Konec 4. délky je dost vlevo od původní linie, ale na balvanech jsou popisky a šipky. IV- a III.
Poslední dvě délky (50 m, IV+) jsou parádní. Leze se vpravo od pukliny skoro po hraně plotny nebo puklinou (vyzkoušeno). Mezi oběmi úseky přecházíme travnaté schody. V samotném závěru se dá jít mělkou jeskyňkou zprava nebo komínkem vlevo.
 |
| poslední délka Cilber |
Z vrcholu se skvělými výhledy se sestupuje do sedle pod hlavním vrcholem. Z něj se dá pokračovat dál chodecky (ale úplně na opačnou stranu sektoru) nebo po drátech ke slaňákům. Údajně se dá slanit 1x30 m u vzdálenějšího slaňáku, ale ten jsme nenašli. Delší slaňovací trasa (1x 60 m) se používá jako lehká výstupová, takže jsme potkali další lezce a moc se přes ně lézt nedalo. Slanění bylo celkem drsné, lano lítalo a chytalo se o výstupky i po zatížení. Nejmenšímu lezci se tak nedařilo uvolňovat kýbl. Málem si ho musíme dát pod sebe, ale kluci z Nizozemska mu párkrát pomůžou a pak se vítr na chvíli zmírní. Ale dostávat se dolů, když se konce lana vrací vzhůru je zážitek i pak a pro všechny. Konečně jsme dole a skoro po čtyřech lezeme k autu a na ubytování.
Ubytko máme přímo u moře v Altae. Vlny skoro až v oknech. Večer procházka promenádou zalévanou vlnami.
2. den - Vía Horst
Vichřice se do dalšího dne probudí jen jako silný vítr. Odjíždíme skoro až k moři na opačnou stranu Sierra de Toix, kde se nad zátokou Gasparet nachází další sektor s jedno- i vícedélkami. Máme vybranou Vía Horst. Nástup je po široké cestě a pak pěšinou přímo od mysu ke skalám. První cesta (uprostřed téhle části sektoru) je Horst.
 |
| výhledy na Ifac |
I když je víkend, vypadá to tu úplně pustě. Leze se nad mořem, odděluje nás od něj jen přístupovka. První délka cca 25 m a za V spolu se třetí (zdálo se nám pod udávaných 32 m, IV+) jsou nejpěknější a docela lehké. Škrapy, dírky... Hrozbou je leda, aby z těch puklin nevylezlo něco jedovatého. 2. délka je travnatější, 17m a III. 4. se udává III+ až IV, 25 m po ploché hraně. Celkem pěkné. Borháky často nahrazují starší smyčky. Končí na nakloněné polici s dvojicí stanovišť. Pak se jde trávou 30 m, z toho na konci je nějaké lezení zarostlou skálou. Je-li předešlá délka III+, pak tato je lehčí a v podstatě nestojí za lezení, slaňujete-li dolů. Pokud ne, na konci je stanoviště. Mnohem pohodlnější je ale o dalších 10 m dál na staré cestě. Tady si užíváme už po lezení výhledy, jaké jsme měli cestou nahoru. Ostatně nad námi je turistický výhled (mezi palmami a trny se dá dojít až k němu). Pěšinou pod ním a pak po asfaltu se vracíme k autu.
 |
| Horst uprostřed |
2. den - Sierra Helada
Večerní procházka nás směřuje do pohoří Serra Gelada, tj. Zmrzlých hor. Jejich prudké stěny totiž udržují vlhčí mikroklima, takže ráno bývají skály často vlhké. Od parkoviště u bývalého lomu, kde na rozpálené skále zkouší několik lidí ferratu i lezení, zahýbáme do borového lesa. Tu a tam se objevují nádherné výhledy nejprve na Penyal d´Ifac, tj, směrem k našemu dočasnému domovu. Pak na mohutné hradby Sierra d´Orxeta a de Xorta i výškové budovy Alicante alá New York. Z vrcholu s několika anténami a radarem pak vidíme hnědozelené srázy na hranici pevninské a mořské části parku.
 |
| Sierra Helada, Altea |
3. den - Mascarat
Na restday máme naplánované barranco Mascarat. Jednak má být vedro a jednak po deštích je fajn zmáčet lano až poslední den. Parkujeme za tunelem u malého plácku v křižovatce, dál u skládky je pak větší parkoviště. Potkáváme tři týpky z Madridu a společně hledáme sestupovku. Španělští kluci volí cestu křovím, my od tunelu sutí dolů. Přeskočit svodidla a... Zbytky pneumatik a dopravních značek v údolí působí skoro hrozivě, ale zase tak strašné to není.
 |
| Mascarat |
Kaňon najdeme snadno, v podstatě jediné místo, kam lze slézt. První slaňák vůbec nevidíme a ani nehledáme. Španělé a pak my slaňujeme k prvnímu jezírku, cca 4 m. Další slanění je 8 m nad stálým jezírkem a vede zešikma. Obvykle se jedno lano (pramen) zajistí fixně a slaňuje se na prvním. Problém tady je, že se prověšují. Poslednímu Španělovi se do vody nechce, tak dáváme ještě svoje lano. Na revanš jim pak pomůžeme o kus níž, když se jim zasekne.
Třetí slanění, 4 m, končí opět v jezírku. Španělé se snaží vyhnout vodě, ale první musí do vody a s těžkým báglem (pak jdou lézt tu vícedélku na opuštěném mostě, tj. nad tunelem) se projede i třetí. Mají z nás celkem srandu (fanny), že rovnou zouváme boty a brodíme se.
Poslední slanění měří cca 20 m, vede kolem nepatrného jezírka vychlým vodopádem (my ho zažíváme kluzký) a boty mohou zůstat obuté. Jedná se o celkem vzdušný sjezd komínem. Následuje turistická část po kamenitém dně vyschlého potoka Salat s dalšími zaklíněnými balvany nad hlavou, mosty... Celkem paráda.
 |
| barranco Salat |
Návrat do startu není úplně OK. Jde se po asfaltu čtvrtí Los Girasoles dost rozpálenou středomořským dubnovým sluncem. Od Castellet de Calp, z něhož zůstala vlastně jediná zeď, se schází alespoň řídkým lesem a výhledy na moře vystřídají zase hory...
 |
| mosty nad Mascaratem |
4. den - odlet
Domů. Proražený kufr a vzpomínky na moře + lezení... |
| Altea, pohled na Sierra Heladu |