Lasorling

LASORLING (3098 m/m) je nejvyšším vrcholem stejnojmenné horské skupiny Vysokých Taur, resp. její Venedigerské části. Ostatně Grosser Venediger je výrazně viditelný na severovýchodě a okolí Rotspitz na severozápadě. Mimo výstupovou trasu se nachází i malý zbytek ledovce Berger. Normáka vede z jižní strany přes rozsáhlé suťové pole a krátce hřebenem hodnoceným za I/II UIAA, ale spíše lehčím, vhodným i pro běžné turisty, jakkoliv při pohledu z okolí působí výrazný ostrý vrchol poměrně nedostupně. Westgrat z předvrcholu Kleiner Lasorling se pro sypký hřeben nedoporučuje.

na Kleiner Lasorling

normálka

Výhodou cesty na Lasorling je možnost dojet ne právě levným horským taxi (nutná rezervace, 2 dospělí + dítě, 75 E, zpáteční) k bývalé chatě Wetterkreuz ve výšce 2100 m/m a vyhnout se tak vedrům v údolí. Od kříže viditelného až z Matrei jsou to asi 4 hodiny chůze, cca 10 km, 500 vm z jednoho tauernského údolí do druhého kolem několika "menších" vrcholů, střídavě nahoru a dolů.

Prvním výrazným vrcholem je LEGERLE (2527 m/m) s velkým křížem. Na druhé straně jeho výběžku se nachází údolí Zupalbach s chatou Zupalsee a malým jezerem podobným spíše nádrži. Jako všude je kolem spousta krav, oblast je využívána dost intenzivě. Platí to i o dalším údolí, kde se nachází Mersechenalm se stejnojmenným statkem. V jeho západní části se to hemžilo svišti a tetřívky. 

Gosachkofel se dvěmi menšími sedly zakrývá z cesty výhledy na chatu Lasorling. Ta leží ve třetím údolí a během naší návštěvy tady třetí rok pracovala sympatická holčina z Čech. Chata nepatří AV, ale ceny jsou tu podobné. Stezka na Lasorling se kousek nad chatou odpojuje od Lasorling Hohenweg, aby směřovala na Berger-See-Hutte a až pak na Lasnitzenhutte. 

nad Hohenweg

Jiná cesta na Lasnitzenhutte je ještě společná s výstupem na Lasorling. Když se v závěru dlouhého údolí odpojí, začíná prudké stoupání kamením a pak sutí na jihozápadní hřeben. Pod ním pak do malého sedla na hřebeni spojujícím Velký a Malý Lasorling. Pak zleva, zprava a po hřebeni ke kříži. Výhledy trochu kazí mlha. Jinak jsme sami, jeden pár odešel a další teprve dorazí. Ještě pak zkoušíme Malý Lasorling, ale je to vážně rozbité. Na chatě pak i druhou noc spíme.

 

hřebenem Lasorlingtauern

Sestup z chaty třetí den jsme naplánovali jinak, což je fajn, protože je konečně azuro (s výjimkou Lasorlingu, kde jsou mraky) a těšíme se na výhledy. 10 km a 700 vm nás čeká k Wetterkreuz hlavním hřebenem, resp. jeho částí. V Merschenalm odbočujeme a kolem krav dojdeme ke strmému a krátkému výšvihu na hřeben v místě Speikbodenscharte. 2653 m/m (u kříže je 2660) vysoký SPEIKBODEN je odtud kousek a trochu dál je 2725 m vysoký DONNERSTEIN, kde kupodivu kříž chybí. Pěšina je tady úzká, vede hřebenem nebo podchází ostrým srázem. Dál pokračuje přímo hřebenem už pohodlněji přes bezejmenný vrchol na ZUPALKOGEL či GRIFTEN (2723 m/m). Celou dobu výhledy... A až na Zupalkogelu 2 rakouští hoši. 

grat

Sestup z Zupalkogelu už je po pohodlné cestičce, až na pár míst málo exponované. Pod LEGERLE se dá sejít na chatu Zupalsee nebo na alm Fragnik (nebo tak nějak). Objevují se první další turisti. My sejdeme třetí cestou přes vrchol Legerle. Sestup z něj je ještě docela ostrý, hlavně po dlouhé trase, protože udávaných 10 km z mapy.cz třeba vůbec neodpovídá jiným, kde bez Legerle naměří kolem 12 km. 

k Wetterkreuzhutte

Ještě posvačímě nějaké borůvky a trochu méně zralé brusinky, než odjedeme domů s noclehem a krátkou zastávkou u WOLFGANGSEE, kde polezeme na FALKENSTEINU krátkou třídelkovou Bergfuhrerkante za IV+ UIIA a jsme úplně KO. Radši slízáme než slaňujeme a před koncem prázdnin se ještě z posledních sil okoupeme. 

Wolfgangsee a Falkenstein

Valencie 2

VALENCIE na jaře se může pyšnit příjemnými teplotami pro lezení. Možností je tady víc. Velmi zajímavý areál je ve stěně Castellar, kde vede Cresta del Castellar del Alcoy neboli Via Espaguetti. Lehká čtyřdélková výhledová cesta kromě první délky striktně po hřebeni a pak na vrchol EL CASTELLAR (877 m/m) v Serra d´Orents. Poslední pátá délka je cca 60 m dlouhý lehký dolez bez jištění a následuje přechod chodecky po hřebeni pod ruiny hradu z 10. století a sestup. 3c 25m, 4b 30 m 4c 35 m, 3c (spíše 3a) 40 m. První délku lze obejít zleva, lezeckým sektorem, kde jsou dvě jiné cesty za IV a "ferrata" nahrazující první délku (bez drátu asi III). Po 4. délce lze slanit nebo skálu obejít zleva, ale sestup pešky nad barranc de l´Ángel nebo barranc de Trencacaps nabízí mnohem lepší výhledy do soutěsek i na hřeben, kde je i mnoho dalších krátkých těžších cest.

Alcoy

Na severní straně Alcoy se pak nachází ještě větší soutěska, Barranco de Soler, skrz údolí potoka Uxola. Má několik slanění (některá lze spojit). První (R1 a R2) vede kolem vodopádku k jezírku (20 m) a následuje dlouhý přechod vegetací. Druhé (oficiálně R3) má 15 m (udává se až 20 m) a je zakroucené, za ním opět pěší úsek. R4 6 m, R5 18 m kaňonem, R6 24 m je nejdelší dlouhé 27 m po impozantní skále s jeskyní a R7 je šikmé, hodně nebezpečné, údajně rozdělené a nelogicky vedené (původní tirolina byla odstraněna). Končí se u rybníčku plného haraburdí pod silničním mostem. Kolem něj dost pichlavou vegetací vzhůru a kolem domů a pod dráty el. napětí zpět na začátek trasy.

Barranco del Infierno se pyšní přídomkem nejkrásnější soutěsky ve Valencii hned z několika důvodů. Prvním je samozřejmě samotná soutěska vymodelovaná řekou Gironou až do hloubky 250 m mezi pohořími Sierra de la Carrasca a Sierra del Migdia. Její slaňovací část měří asi 1 km a tvoří ji vlastně dvě soutěsky oddělené krátkou štěrkovou lavicí. Zde je zapotřebí 9 až 14 slanění (některá lze spojit a některá další sejít), max. 8m a plně vybavené. Technická část končí tzv. COVA SANTA, což je spíše než jeskyně průchod mezi balvany. Následuje poměrně dlouhý úsek štěrkovými lavicemi místy, kde stávala přehrada ISBERT dokončená v roce 1945. Po jejím napuštění se zjistily tak silné průsaky okolními skalami, že se do tří týdnů vyprázdnila. Od roku 1957 slouží 27m hráz pouze k zadržování vody při povodních.

Další zajímavostí jsou terasy jasně patrné při sestupu i výstupu z rokle. Zbudovali je mauři/moriskové spolu se 6800 schody po obou stranách údolí (narazíte na ně při návratu), aby se zde uživili po vysídlení z ostatních částí Valencie dobytých křesťany ve 13. století. V roce 1609 však museli poslední muslimové odejít i odtud a kraj byl částečně dosídlen katalánskými obyvateli Mallorky. Místní tuto stezku považují za "katedrálu pěší turistiky".

barranco Infierno

0. den

Večer před Velikonocemi do Vratislavy. 

 

1. den - Cova Bolumini

Doletíme do Val, půjčíme auto a plány zhatí nečekaný španělský déšť. Takže v SERRA DE SEGARIA projdeme s čelovkami a přilbami lehkou COVA BOLUMINI. Jeskyně začíná na začátku mohutným otvorem, než se zúží do několika vysokých místností. Některé mají stropy ze závojů. V podstatě se neprolézá, občas je nutný jistější krok. Pak prcháme před deštěm do ubytování s hostitelkou z Bludovic. Inu, svět je malý, a o náhody v něm není nouze.

cova Bulumini

 

2. den - Via Espaguetti a barranco de Soler

Přijedeme do městečka Alcoy k továrně na olivový olej. Během týdny se smí parkovat přímo na cestě pod CASTELLAR. Stěna se nadá minout. Akorát nástup na Špagety bereme moc zleva po jedné ze dvou sportovních jednodélek, protože "ferrata" vpravo nás mate. Jenže ze štandu nahoře se po volných balvanech moc pokračovat nedá, takže dolů a po drátech na první štand. Tam potkáváme dvojici Španělů, jinak neleze nikdo. Lezení je fajn, Cresta del Alcoy je vlastně takový obrovský hřebenáč. Třetí délka začíná tak jakože ostře, chyty vlevo a fixy vpravo, ale změkne to. Dolez a pak skoro lesíkem jen nízko nad kořeny stromů po hraně skály. Na konci lezecké části potkáváme španělsko-estonskou rodinu, takže nás zdraví česky (!) a něco pokecáme. 

Cresta del Alcoy

Následuje sestup a přejezd k parkovištím u domova důchodců nad Alcoy. Tady teče potok Uxola (v horní části skutečně slabý pramínek), přejdeme ho a o kus níž, když přepadá přes skalní práh, poprvé slaňujeme do cesty přes barranco de Soler, které je spolu s crestou del Castellar asi tím nejpěknějším, co z lezeckého hlediska rezervace SERRA DEL MARIOLA nabízí. A zatímco všude kolem je plno lidí, my jsme opět sami.

Soler

Slaňování je fajn, kdyby si jeden z nás neobnovil zranění prstu. Neudělali jsme jich zdaleka tolik, kolik je v topu (stačilo 8 se 60m lanem). U prvního jsme měli štěstí a vedle nás ještě trochu padal vodopád po dešti. Slanění jsou snadná, slaňáky jsou dobře vidět. Akorát v místě, kde je řetěz, se nesmí slanit do studny... Ale po řetězu mimo osu slanění. Pokud ne, tak prusíkujete nahoru. Každopádně další krásné slanění je z úzké pukliny v předposlední délce, kde je nádherná stěna. Bohužel slanění pod ní má být rozděleno na 2, nenašli jsme... A nalezený slaňák byl úplně na opačné straně než kraj jezírka, kde cesta končí (tirolína je zrušená). Lano hodně přes hrany a keře, hrozba kyvadla... Nakonec ho chytl nejmladší z nás a jen batoh s flaškou vodu zabránil nějakému zranění. Vylézt roštím na most nad soutěskou, jinak velmi krásnou, taky nic moc. 

slaňování s bolavým prstem

3. den - barranco Inferno

S nataženými svaly na prstech se dá slaňovat, lézt už hůř. Takže zastavujeme po vcelku dobrodružné jízdě na la Juvea d´Enmig. Připadá nám šílené, jak v téhle pustině ještě někdo dokáže hospodařit. A není sám. Kolem studánky Reinós sestoupíme na dno soutěsky, k vyschlému potoku Infern. Jedná se údajně a podle nás opravdu o jednu z nejlepších suchých soutěsek na východě Španělska. Část míst se dá sjet po zadku, slanění jsou obvykle krátká a i turistika nad kaňonem z obou stran by uspokojila náročné turisty. Proto nás překvapilo, že jsme slaňovali sami a na turistickém chodníku, "katedrále pěší turistiky", potkali tak lidí na prstech jedné ruky... 

Infierno

Těžká místa v barranku, kdysi krátce zatopeném přehradou, moc nejsou. Pouze slaňák R5 nebyl vidět a dolů jsme se dostali "přes koně". Hladká skála od začátku do konce neumožňuje moc slézat a málokdy jde něco dobře ohodit. Taky je nutné si uvědomit, že barranquismus není lezení. R6 nebo R7 (u mrtvé kozy) jsme statečně lezli po laně jako po ferratě. V převisu. Až pak nám došlo, že nelezci si pověsí na lano smyčky a šoupají se po nich místo marného hledání stupů. Podobně jsme se na dalším místě přitahovali za mokrý špagát nebo oblézali skoro na konci kaluž. A třeba horní variantu před R8 si klasickým lezením moc nedovedeme představit.

Infierno

Soutěska končí tzv. COVA SANTA, což je ale není opravdová jeskyně. I za ní je koryto zajímavé, docela dlouhé. Místy je dno skalnaté, většinou kamenité. Pak je zapotřebí ještě vylézt nahoru k autu a neumřít ve vedru. Jinak všude kolem opuštěné zemědělské terasy a nekonečné schody... Neskutečná maurská dřina. A vzpomínka na tvůrce.

Infierno

4. den - cova Santa

Před odletem zase prší! Dáváme si podruhé COVA SANTA, ale tu v Segárii. Mladý ji minule nelezl skrz teplotu, tak teď akorát podmínky. Stejně jsou v ní místa, kde je s lanem ještě hodně co objevovat. Před posledním slaněním třeba v jedné ze dvou bočních komor (v té užší a vyšší) co nejvíc dozadu nebo dlů. Určitě to tady nekončí. A Cim de Segaria vzdáváme pro hustý déšť, protože se už mic nemáme jak převléct než odpoledne odletíme ze  

 

Malaga

 

V Andalusii se nachází jedna z nejznámějších krasových oblastí Evropy i Španělska, TORCAL. Jurská vápence zaplňující celý jih provincie zde vytvořily šachovnici věží a věžiček až do výšky cca 1300 m/m, horizontálně členěných. Labyrint představuje lehkou turistiku, v jižní části rezervace a památky UNESCO (tj. jižně od tur. infocentra) je povolené jednodélkové lezení, dobře jištěné sportovky. Mezi nejlehčí hned u horolezecké pěšiny patří v sektoru SIETE VÍAS cesty LA MÁSCARA nebo Sin Nombre 1 za IV UIAA.

Mnohem známější lezeckou oblasti je samozřejmě El Chorro. Na jeho SZ okraji leží VALLE DE ABDALAJIS, pro některé samostatná lezecká lokalita. Sportovní cesty jsou zde krátké, i když by se daly rozvíjet do délky i počtu. Přístup i prostor pod skalami komfortní, se spoustou palem. V sektoru EL TEJO (Central) je několik z mnoha lehkých cest, třeba ER SUZUKI, LOS CURRANTES, ALBERT EXTREM a REUNION DAY (IV/IV+). Často se dá shodit lano z jednoho horního jištění do jiného, když jste méně zkušení nebo taháte pro děti. Údajně jsou lehké cesty oklouzané, v porovnání s moravskými nebo polskými vápenci to ale lze jen těžko srovnávat. Skály po dešti dobře vysychají, jižní orientace.

V jiní části andalůzských vápenců, u vesnice IGUALEJA, se nachází jeskyně EXCENTRICA. Jedná se o jeskyni s bohatou krasovou výzdobou, částečně zatopenou. Zjevně je spojena s mohutnou vyvěračkou Rio Genal pod srázy na začátku vesnice. Přední část je relativně suchá, do zadní vede nejprve fixní lano a pak pouze borhák na slanění (do vody, v případě vysoké hladiny nutné uvážit způsob, jak vylézt po laně "na mokro"). 

Rozsáhlým vápencovým pohořím je i SIERRA DE TEJEDA, už jen příjezd do údolí Zafarrraya přes stejnojmenné sedlo ve výšce cca 900 m/m obklopené skalními masívy stojí za vidění. Nejvyšší vrchol pohoří, 2069 m vysoká MAROMA/TEJEDA je v podstatě táhlý hřeben. Lze na něj turisticky vystoupit z několika stran, od severu např. z údolí ROBLEDAL. Cesta z něj je zeleně značená a poměrně pestrá, borové lesy střídají břidličné výchozy a pak opět vápenec přecházející do mramoru. Na konci náhorní plošina.

 

0. den přílet a ceny

Prodloužené podzimní prázdniny a z Vratislavi letenky á 4000 Kč, takže 4x, k tomu auto s pojištěním a ubytování za dalších celkem 16 000 Kč. Benzín jsme nabrali 2x za 2000 Kč, jinak jídlo a další věci obvyklé i doma.

1. den

Chceme trochu rozlézt na skalách malou, od nás zná jen trochu pískovce a popravdě to není nic moc. Bereme ji na Torcal, kde jsou jednodélkové trasy a vůbec úžasné vápencové skalní věžičky. Spousta věžiček. Prostě taková antequerská Jura, menší a vyšší. Po dešti to tady hodně klouže a vůbec je všude spousta bahna. trochu nás mrzí, že ušpiníme půjčené auto. To ještě nevíme, co přijde v důsledku večerních dešťů po pár dnech. Taky je dost zima, teploty sotva nad bodem mrazu. Na lezení to moc ideální není, ale podaří se nám po procházce najít sektor Siete Vías a polézt tady jednu stěnku, cesty Si nombre 1 a La máscara za IV. Nešlo ani tak o obtížnost, jak o secvičení dcery. Pak prsty zkřehly a nohy ztuhly. Jinak dopoledne pusto a prázdno, jen kozorožci. Parkovali jsme až nahoře.

Torcal

2. den

Lije. Od večera u moře lije. Ve Valencii z toho bude ten večer velká katastrofa. Hledáme, kam se dostat. Nakonec jedeme do Cordóby, jen tak si prohlédnout město s krásným římskýcm mostem, Mezquitou a uličkami. Podle různých názorů prý jedno z nejbezpečnějších míst Španělska, no my si dávali velký pozor na bezplatném městkém parkovišti, kde bezdomovecká guerilla vybírá cosi jako výpalné (nebo spíš výskelné) a policie s tím nic nedělá. Za městem je velká lezecká oblast, ale my sotva stíhali do auta zmizet před silnými dešti. I tak nebyl dojezd zpět jednoduchý.

římský most v Cordóbě, Mezquia

3. den

V Malaze lije, ve Valencii spousta mrtvých. Končíme na stěně Spaceblock v Malaze, blbě se tu parkuje, ale jinak je to taková směs boulderu a pár cest na obtížnost, vyblbnout se tady dá. Mladou to tady děsně baví, prý to nejlepší ze Španělska. To má z té překližky doma. Protože si jak doma připadá. Platili jsme za 2+2 asi 25 E.

Večer ještě mezi deštěm navštěvujeme hrad Monumento Colomares, což je pitoreskní novostavba z 90. let na počest Kryštofa Kolumba postavená místním donem doktorem Martínem nebo trak nějak. Dost kýč, ale pro malé děti úžasná krátká návštěva. To naše pak slaví narozeniny s dortem Paw patrol, co u nás neseženete.

Colomares

4. den

Lít nemá jen na horách. Takže směr Sierra de Tejeda, vrchol La Maroma (Tejeda). Do 11h sedíme v autě a čekáme, až déšť ustane. Je pravda, že už nezmokneme, ale na vrcholu nás čeká silný vítr a naprostá mlha. Jinak je to krásná cesta cca 8,5 km nahoru/dolů zpočátku borovými lesy v údoli Robledal, kde se stále ještě sbírá pryskyřice. Pak pod skalními srázy na Tacita de Plata. Odtud je to na protáhlý vrchol kousek a subalpínská krajina plná pichlavých bodláků nám přijde hodně zvláštní. Akorát v mlze úplný top nevidíme, ostatně 2000+ přesahuje hned čtveřice různých vyvýšenin a La Maroma je z nich nejzápadnější. Výhledy z vrcholů nám tak chybí, ale i cestou dolů jsou vidět obrovité srázy a nakonec se ukáže i Sierra Nevada, podle názvu konečně správně zasněžená. A krom dvou kluků ráno celý den nikdo. Asi to tady není obvyklé.

Zážitkem je i náhorní planina/údolí Rio de la Madre plná zahrad s rajčaty, paprikami, cuketami atp. Zemědělství dávno zahalilo stopy po obrovském zemětřesení v roce 1884. Za návštěvu by jistě stály i skály kolem sedla Zaffaraya a spousta dalších kopců kolem.

sedlo pod Maroma

5. den

Gibraltar. Skála pro opice. Doslova. Přechod přes runway je zajímavý, pak procházka městečkem. I když je ráno bez lidí, tak plno luxusních obchodů a vysokých cen. Předražená lanovka, mlha a opice. Někdy je těžké před nimi ubránit bágl a maminku. 

Gibraltar

Igualeja. Malá vesnička v horách, kde se dá odpočinout od davů, jakkoliv úplně zapomenuté místo to není. Mohutnou vyvěračkou zde pramení Rio General, u ní je malé parkoviště. Když vylezeme kolem kozorožců o kus výš, slezeme do jeskyně Excentricos. Po deštích se dostaneme přes jezírka jen do přední části, do spodní s průlezem do závěrečné nemáme odvahu skrz množství vody. A taky někdo sebral erární lano. Naše je v autě. Úplně pro začátečníky to určitě není. Ale je parádní vidět, jak voda prosakuje někam k místu, kde parkujeme.

Excéntrica

6. den

Před odletem chceme ještě využít času i počasí na nějaké lezení hlavně pro dceru. Valle de Abdalajis je vlastně částí el Chorra, akorát cesty jsou tady jen krátké a většina oblasti je vlastně ještě úplně lezecky nezpracovaná. Jinak zase spousta amonitů atp. Nad hlavami orli. V sektoru Central jsme lezli IV/IV+ Er Suzuki, Los currantes, Albert Extrem a Reunion day. Příjezd do vesnice byl ovšem adrenalin. Pžívalovén dešttě před několika dny strhly do údolí obrovské množství půdy i jeden z mostů do vesnice. Silnice zasypalo a i my jeli místy po vrstvě bahna. Zelená barva auta se změnila na hnědou a báli jsme se, že v půjčovně nás budou podezřívat z účasti na offroadových závodech. Příjezd na parkoviště pro horolezce jsme vzdali, kameny velikosti pěsti se válely všude a neměli jsme tolik odvahy. Dál kusy cesty zmizely úplně. Zpátky jsme to vzali přes hlavní část el Chorro na letiště.

Abdalajis

Pyšný štít

Hřebenovka z MALÉHO PYŠNÉHO ŠTÍTU (2590 m/m) přes PYŠNÝ ŠTÍT (2621 m/m) na LOMNICKÝ ŠTÍT (2632 m/m) představuje nádhernou tůru přes mnoho věží a věžiček (Loktibrada, Pyšná, Zubatá, Lomnická a nejvýraznější Posledná veža) svým charakterem asi nejvíc podobná Martince. Samotný Pyšný štít je 4. nejvyšší vrchol Tater (nepočítáme-li Gerlachovskou vežu apod.) s prominencí "jen" 111 m, zajímavostí je historický název v polštině Durny, což nyní znamená Hloupý (adekvátní současný název by byl Pyszny). Klasický přechod hřebene vede žlabem z doliny Pěti spišských ples, resp. lávkami na pravém okraji, do Malé Laštovičí štrbiny (pol. Malého Pyšného sedla) a pak CH-II přes Malý Pyšný štít, Loktibradu až na velký Pyšný štít. Místa těžší než II lze vždy obejít zleva. Z Pyšného štítu se sestupuje žlabem do Bachledovy štrbiny, lze 2x slanit z řetězu s majlonkou (cca 10 a 20 m), ale jsou tady i tatranské slaňáky a žlab lze i zeslézt (IV/V). Následuje hřebínek k POSLEDNEJ VEŽI (2560 m/m), kde je další výrazný orientační bod (řetěz) a pak Sedielko pod Lomnickým, odkud jednoduše po řetězech v Jordánce na Děda.

Pyšný hřeben a Jordánka

Kdysi jsme chtěli na Pyšné štíty dojít z Lomničáku, resp. ze Sedielka pod Lomnickým, ale popravdě po zeslezu dosti exponovanými řetězy z Lomnického sedla do Téryho kuloáru, pak tímto suťoviskem do sedla a představa, že před Jordánkou si dáme ještě něco jiného, naše plány zhatila. Moc nás tahle varianta výstupu na Lomnický štít osazená řetězy skvělým Vlado Tatarkou nenadchla. Trochu škoda pěkné skály, s Pyšnými na jeden den moc, bez nich málo.

K plánu zdolat oba Pyšné štíty + některé menší zuby mezi nimi jsme se vrátili po několika málo letech. Zamkovského chata procházela rekonstrukcí (vlastně bouráním), takže měli volno. Ráno k Teryně. Žlab z Laštoviší čtrbiny měl být bez sněhu, no nebyl. Ale dalo se mu vyhnout po skalách vpravo. Nahoře v jednom místě dost nepříjemně hladkých, jak na nich roste ten nechutný černý blivajz. Celkem rychle jsme na Malém a přecházíme lehce na Velký. Pohoda.

slaňák do Bachledovy štrbiny

Víme, že z hlavního štítu se sestupuje do Bachledovy štrbiny slaněním, resp. se jde ne úplně logicky po hřebeni ve směru na Téryho chatu a přes takový mělký žlábek na zub se slaňáky. Kupodivu vše najdeme hned, v pohodě. Na Tatry skvělé! Slaníme, traverzujeme (na fotkách to vypadá drsně, ale je to OK) a přecházíme různými stezkami k Poslední věži, kde je řetěz. Tady už je to dlouhé, řetěz od Vlada vidíme rádi, protože jsme správně. Kromě jednoho Poláka jsme do VPŠ nepotkali ani duši. Až pod Jordánkou se chystají duše s gajdem.

v pozadí guide s klienty nepoužívá slaňák

Jordánka a sestup Emericym je po celém dni docela záhul. Nahoře trochu obdivu od lanovkových turistů a dolů do Lomnického sedla, odkud ten moudřejší z nás koupil lístky! Takže lana do báglu a po více než 1200 vm (min. dalších 100 vm ztráta z Pyšného na Lomnický) hezky houpajdou a pak vajíčkem dolů.

Łutowiec

ŁUTOWIEC je vesnička v Čenstochovské juře, nedaleko známých skal a hradů v Mirówě a Bobolicích. V její severní části, hned nad návsím, se nachází vápencové skály neobvyklé velkým množstvím velkých tafonů vzájemně prorůstajících do řady hodin. Lezecká oblast má charakter výchozů s věžemi, sektor Knur je hřebenáč s dvojicí vrcholů spojených hřebenem. Na dohled od něj je místo, kde stával strážní hrad, tzv. Zamkowa/Straźnica, o něco nižší. Stranou jsou další sektory. Nejdelší cesty měří přes 20 m, na začátku vsi a na návsí jsou parkovací místa (stará zastávka busu).

Minogi

Ráno v pozdním podzimu, asi poslední lezení, než skály "ztuhnou". Z auta se vyřítíme po polní cestě a po mokré trávě k prvnímu šutru. KNUR. Vylezeme první cestu Łyk szcześcia za V s jedním těžším krokem a chceme se ještě rozlézt, tak hážeme lano do vedlejšího slaňáku. Má to být Deszczowa rynna za V+, ale je to trochu těžší a víc borháků. Nohy jdou tu a tam přes komín Nikoli na protější stranu, provovýstupce na to asi nemyslel. Protože ve výsledku nějak hackneme Koniec świata za VI.1+ (VII+), což je mimo náš limit. Až pak jdeme na Minogi, megaklasiku přes díry v dírách... Vršek je komín, ale spodek to je zajímavost za V+. Protože vedle jsou lezkyně, zkoušíme variantu vpravo (tj. puklinou, obřím tafonem a komínem nahoru), směsku Prawe minogi a Lewatywy tak, ať nemusíme použít smyčky (které nemáme). Prostě jen po borhácích, něco kolem VI. Pak nás moc nezaujal Maly kosmita (V+) a šli jsme na ZAMKOWU, kde jsme si ještě dali Lorda Waldemorda (V), lehkou přes odštěpy. A touto pěknou cestou jsme letošní Polsko zakončili obklopeni polskými lezci a jejich psíky.

Olsztyn

OLSZTYN (Olštýn) se nachází na samotném okraji Polské Jury, v její čenstochovské části. Vápencové skály v krajině připomínající polopoušť (ostatně nedaleko se jedna člověk vytvořená nachází) mají charakter většinou částečně odkrytých věží (tj. výchozů s věžičkami) i hřebenáčů. V sektoru Góry Niwki se tak z opačné strany (po trávě) dá dojít na hřeben a shodit lano shora. Během lezení jsou krásné výhledy na nedalekou zříceninu hradu Olštýn, jakousi další "Góru Zamkowu", s dalšími lezeckými možnostmi. Vidět jsou i skály v Biaklu atp. Parkuje se na trávě (písku) random. Zdarma. Platí se vstup do areálu hradu. Hotově. Prostě Polsko.

Skalni graficiarze

V GÓRY NIWKI jsou čtyři skály, Owczy grzbiet a Dziewica (Ovčí hřbet a Panna) jsou "nejdál" a v podstatě splývají. Podle topa se snažíme rozlézt na nějaké V-, akorát v tradičních cestách přibylo borháhů. Takže na rozlez místo Skalni graficiarze (V, co jsme vylezli později) asi Wilhelm Tell za VI.1 (VII), podle místního týpka. Nebo podle jiného topa Droga Wilhelmiego za VI, event. za VI.1+ nebo Robin Chudek za VI+... Krásný začátek a drsný dolez. 

Olštýnské výhledy

Pak lezeme radši lehčí cesty. Trawiasta rysa byla za III+ a je za V+, protože začátek je sklo. Pak lehounké. Malpia scianka za V z druhé strany Dziiewicy nám přišla těžší, takový pilíř a vedle nějaká tradiční pětka, dost husté. Na konec ještě lehké Przy kominie za IV a oproti tomu zase celkem těžká klasa Przez pastvisko za V+ s převiskem na začátek i na závěr. Mezitím jsme poobědvali a po sbalení cajku rovnou z parkoviště šli kolem plotu ke vstupu do hradu, proběhli se po věžičkách a po zdech.

Olsztyn

Gory Niwki

Gory Niwki

Zentennium

ZENTENNIUM leží na východ od Kanzelgratu a ve druhé polovině cesty se na něj napojuje. Má čtyři délky ve spodní části, přičemž poslední z nich lze různě var. v lese. Následuje přechod lesem více než 200 m a 3 délky nejtěžšími místy Kanzelgratu, opět lze var. v lehčích. Od posledního štandu 1-2 délky lehkým, nicméně lezeckým terénem ke kříži u chaty. VI- UIAA (s obcházením V), 235 m, sportovka. Sestup k nástupu lehkou Wagnersteig (A).

cikcak ve 2. ptch

Cesta začíná takovým mělčím žlabem, plotnou, kde se sype suť. Hlavně nezapomenout na konci výrazně doleva a vedle pukliny zpět doprava na konec druhé. V těchto místech je to nejtěžší, ještě nepříjemný traverz vpravo a pak přes místy dost travnatý úsek ke štandu. 4. délka je už jen za V- a to až v závěru, kde se to dá i nějak oblézt. Odtud pak na západ na Kanzelgrat. Je jedno, kde se napojit, protože 5. délka je takový schod za III- a trochu o ničem.

Frediho nos, klíčové místo

Následuje klíčová délka, kterou lze obejít lehce vpravo po červeně značeném Wienersteigu nebo vlevo po modrém a mocně onýtovaném Fredisteigu (V+). 6. je označená zeleným křížem, vede mezi nimi nejprve plotnou pod výrazným Frediho nosem a pak vlevo kolem hrany do pukliny, kde je nečekaně otočka a výlez, štand. Zase se tady spojují cesty a Zentennium vede vpravo od borovice (vlevo je Piazriss), pak takovým levým oblezem po římse, kde nic nebylo (podle fotek na Bergsteigenu OK, podle topa se možná mělo jít rovně). Pak jen dolézt +-80 m ke kříži se závěrem tak za II (nějaké nýty) a dolů. I když jsme tu šli mockrát, tak úplně mineme Wagnersteig a kus se vracíme. Nebýt toho, tak paráda na Hohe Wandu.

dolez Kanzelgratem

Alicante

Na rozdíl od Costa Blanca pochází vápence na jihozápad od Alicante a na západ od Torre z triasu a jsou více dolomitické ale stejně často železité (s oranžovou barvou). Tvoří ho dvě oddělené části vyčnívající z nivy řeky Segura: západní (vlastní) SIERRA DE ORIHUELA se stejnojmenným vrcholem (Peňa de Orihuela, 634 m/m) a východní SIERRA DE REDOVÁN (Alto del Águilla 609 m/m). V obou částech je několik sektorů vč. klettergarten a tradičních i sportovních cest, z nichž některé jsou vybavané málo a další hodně.

U Redovánu na stejnojmenném skalním výchozu je asi největším sektorem co do počtu cest El Rút. Leží nedaleko hřbitova a vápencového lomu, kolem něj pak vede rychlý sestup k nástupnímu místu. Na kraji i uprostřed jsou sportovní vícedélky. Jednou z znich je Don Rodrigo Osú (220 m, 5c, 5b, 5b a 3x 4c nebo se udává i 3c, 4a a 4a), přičemž klasifikace je zde měkká a velmi dobře odjištěná. Délky jsou obvykle kolem 35 m, spojit lze 4. a 5. ev. 6. Po 3. délce pozor na šipky označující směr vpravo, protože vlevo prochází cesta La Fea (končí jednu o jednu délku výš) a Don Rodrigo má 4. délku spíše sporadicky jištěnou v lehčím terénu. Končí v podstatě na chodníku s bíložlutými značkami. 10 presek. Dolů lze slanit barrancem CUEVA COLORA, ale přechody mezi slaňáky jsou dost sypké a nejasné. Nejpěknější část barranca je první převis, z něho se dá vyjít za I/II zpět na přístupovou cestu.

Orihuela je co do počtu sektorů ještě rozsáhlejší. Některé byly v minulosti uzavřené (a některé stále jsou) v důvodu hnízdění ptáků a podle místních i jednoho z lezců, který při vytváření nových cest neváhal shazovat mohutné skalní bloky, což děsilo místní bydlící pod skalami. Jádrem oblasti je malé návštěvnické centrum otevřené pouze o víkendech a svátcích (jinak parking mezi domy), nad nímž leží sektor Pared del Eiger s cca 150 až 250 m dlouhými cestami, sportovními i tradičními. Místy hodně zarostlými a často se předpokládá 60 m lano. V pravé části sektoru, logicky přístupnějšímu od vchodu do chráněné oblasti (ale s kaktusy), se lze dostat na cesty označené jako EI a ATE (nebo ACE), což je Efecto Invernadero a Arista Timpuri (jejich kombinací se sam. koncem je Cactus Boreal). EI má pět délek (5a, 5b, 1b, 4a, 5b), přičemž jištění je směs borháků a starých smyček - podle nich a podle šipek je nutné postupovat především mezi křovím. Závěrečná puklina ve stylu knihy je moc pěkně odjištěná. Od třetí délky lze postupovat hřebenem po Aristě Timpuri, na kterou se dá napojit i po první. Závěr cesty Cactus Boreal úplně vpravo není v kaktusech vidět. Od posledního štandu (borhák) ještě asi 100 m hustou pichlavou vegetací na pohodlnou turistickou cestu s jedním umělým a jedním přirozeným skalním oknem v dolní části. Od zříceného domu se dá bez ztráty výšky dojít zpět na parkoviště.

V případě škaredého počasí lze navštívit nedaleké TORRE. na sever od města se nachází LAGUNA DE TORREVIEJA s narůžovělou (nahnědlou) vodou a rozsáhlými koberci slané pěny (v některých částech je přístup do těžební lokality uzavřený, od východu ne). Jen kousek za ní na severovýchod je další laguna, LA MATA, mírně páchnoucí po síře, bez těžby a chráněná jako ptačí rezervace. Plameňáci se ale zdržují spíše u rušnějších salin u SANTA POLA. V Torre se pak nachází ještě "soutěska" (caňada) DEL MOLINO del Agua, jedny z mála středomořských slaných písečných dun. Vše v těsném sousedství lagun.

0. den - přílet

Z Krakova.

1. den - Torre

Předpoveď pro slunné Španělsko: nejprve vichřice a pak déšť. Tak nakupujeme nějaké potraviny a vydáváme se k laguně Torrevieja. Podmínky přístupu k salině, kde se teda sůl těží ve velkém, se zpřísnily. Má se chodit jen po cestičkách a nesmí se koupat, což při pohledu na bílé kopce působí zvláštně. Hladina má nahnědlou barvu, na růžovou musí být podmínky, ale krásné koberce pěny, vedle kterých přežívá vegetace, jsou skvělé.

laguna

O kousek dál je laguna La Mata. V téhle salině se už netěží, přímo k vodě se nesmí, přestože místní vinaři ze svých vinic hážou odpad přesně tímto směrem. Ptáků moc nevidíme, i když je jimi toto místo vyhlášené, zato si stačí položit kdekoliv batoh a přepadnou ho veverky.

Míříme po krátkém a před delším deštěm k moři. Krásná písečná pláž s několika kamennými bloky na hranici přílivu, kde skotačí drobní ptáci. O kus dál je caňada del Molino, drobná oblast slaných přesypů. Většinou se na netu označuje za městský park, což platí pro část s kanálem a vodotryskem v borovém lese, ale část u pláže jsou zbytky pravých dun.

Torre

2. den - Don Rodrigo Osú

Konečně krásně. Vyrážíme k Redovánu. Parkování je tady horolezecky velmi stylové - u hřbitova. A během lezení na něj bude skvělý výhled. Takové memento mori. Jen pár kroků borovým lesem pod skálu, kde se v březnovou neděli shromažďují místní lezci. Cesty jsou tady krásně označeny tabulkami včetně délek a obtížnosti. Lezeme tak Don Rodrigo Osú, 220 m, VI UIAA. Nepřipadá nám to tak těžké, nýty místy metr od sebe... V lehčím terénu na kozích bobcích vůbec, tady aby to jeden trefil správně. Za námi jen jedna dvojka, poslední délku spojujeme. Trochu vítr, ale ne moc vedro. Paráda.

el Rút

Máme spoustu času, je před polednem. Rozhodujeme se, že dolů slaníme barrancem Cueva colora. Nejprve dolů do sedla a z něj kolem menších jeskyní na turistickou stezku dost odvážně po skále na hřeben. Vidíme skalní okno a za ním správný štand s fixním drátěným lanem. OK. 25 m vzdušného slanění pod převisem na kozí bobky. Z lana nezbylo skoro nic, ale další rapel tady není. Chodíme kolem dokola, docela kus. A nic. Představa, že takhle budeme hledat ještě 6 slaňáků mezi kaktusy, palmami, šutry a bobky... Spoustou bobků... Vracíme se zpět a šup na hřbitov. K autu.

top

3. den - Efecto Invernadero

Máme podrobné průvodce celé oblasti, ale stejně tam tento známý sektor hrdě nazvaný Eiger, chybí. Ani na netu toho moc není. Zaparkujeme v rezidenční čtvrti Orihuely a projdeme bránou do parku, najdeme infocentrum v Pinare de Bonanza a hledáme cestu. Celý den budeme úplně sami, nepotkáme ani nohu kromě tří místních lezců. Ti se derou vzhůru po suti a mezi bodláčím pod stěnu. Sledujeme je, protože topo nějak neopovídá pohledu před sebe. Ve skutečnosti je nástup na cestu od nás dost výrazně vpravo.

EI

Pod skálou bere nejstarší ze Španělů svá topa a mizí v křoví. Sledujeme ho s tím, že se zeptáme, kde je Efecto Ivernadero. Jenže on používá topa úplně odlišným způsobem... Rychle ho míjíme a dost zoufale  se v téhle bodající vegetaci snažíme najít nástup, údajně označený slovně. Jo, je tam nadrápáno EI. Ještěže ne AI. Tak vzhůru... Místy to moc sportovka není, chtěli jsme jít i Cactus Boreal, ale EI má logičtější linii, protože ztrati se mezi trním fakt nechceme. Délky jsou dlouhé a kaktusy lana dost tahají. Navíc příjemný jarní den mění slunce v tropický, teplota oproti přepovědi stoupne ještě asi o 7 stupňů, takže z 20 na 27. Při přechodu barranka uprostřed jsme opíchání jak karlovarské prostitutky na letním filmovém festivalu. Naštěstí na skále na proti visí smyčky a je vyrytá špička, takže se zorientujeme. Dolezeme lehkou délku a závěrečnou platničku za VI- UIAA s krásnými odšlapy. Ve vedru pak ještě opět kaktusovou džunglí na chodník. 

5ptch

Sestup je paráda až na vyražený tunel a skalní okno. Není tady fix a po celém dni si musíme dávat dost pozor, ať něco nepokazíme. Označovat to za turistický chodník v některých materiálech a mapách nám připadá dost úlet. Ale to stejné bylo v Redovánu. Taková lehčí tatranská místa s řetězy, ale bez těch řetězů. Údajně poničené po bouřce. Dole pak procházíme borovým lesem přes několik vyschlých koryt s krásnými výhledy na celou stěnu.

Sierra Orihuela

4. den - odlet

Kolem plameňáků v Santa Pola na letiště. Auto na 4 dny 3000 Kč, letenky spolu 6000 kč, ubytování 5000 Kč, parkování a dálnice v Polsku 1000 Kč.

Sierra Orihuela, sestup

Orihuela

sestup dírami