 |
| Alcoy |
Na severní straně Alcoy se pak nachází ještě větší soutěska, Barranco de Soler, skrz údolí potoka Uxola. Má několik slanění (některá lze spojit). První (R1 a R2) vede kolem vodopádku k jezírku (20 m) a následuje dlouhý přechod vegetací. Druhé (oficiálně R3) má 15 m (udává se až 20 m) a je zakroucené, za ním opět pěší úsek. R4 6 m, R5 18 m kaňonem, R6 24 m je nejdelší dlouhé 27 m po impozantní skále s jeskyní a R7 je šikmé, hodně nebezpečné, údajně rozdělené a nelogicky vedené (původní tirolina byla odstraněna). Končí se u rybníčku plného haraburdí pod silničním mostem. Kolem něj dost pichlavou vegetací vzhůru a kolem domů a pod dráty el. napětí zpět na začátek trasy.
Barranco del Infierno se pyšní přídomkem nejkrásnější soutěsky ve Valencii hned z několika důvodů. Prvním je samozřejmě samotná soutěska vymodelovaná řekou Gironou až do hloubky 250 m mezi pohořími Sierra de la Carrasca a Sierra del Migdia. Její slaňovací část měří asi 1 km a tvoří ji vlastně dvě soutěsky oddělené krátkou štěrkovou lavicí. Zde je zapotřebí 9 až 14 slanění (některá lze spojit a
některá další sejít), max. 8m a plně vybavené. Technická část končí tzv. COVA SANTA, což je spíše než jeskyně průchod mezi balvany. Následuje poměrně dlouhý úsek štěrkovými lavicemi místy, kde stávala přehrada ISBERT dokončená v roce 1945. Po jejím napuštění se zjistily tak silné průsaky okolními skalami, že se do tří týdnů vyprázdnila. Od roku 1957 slouží 27m hráz pouze k zadržování vody při povodních.
Další zajímavostí jsou terasy jasně patrné při sestupu i výstupu z rokle. Zbudovali je mauři/moriskové spolu se 6800 schody po obou stranách údolí (narazíte na ně při návratu), aby se zde uživili po vysídlení z ostatních částí Valencie dobytých křesťany ve 13. století. V roce 1609 však museli poslední muslimové odejít i odtud a kraj byl částečně dosídlen katalánskými obyvateli Mallorky. Místní tuto stezku považují za "katedrálu pěší
turistiky".
 |
| barranco Infierno |
0. den
Večer před Velikonocemi do Vratislavy.
1. den - Cova Bolumini
Doletíme do Val, půjčíme auto a plány zhatí nečekaný španělský déšť. Takže v SERRA DE SEGARIA projdeme s čelovkami a přilbami lehkou COVA BOLUMINI. Jeskyně začíná na začátku mohutným otvorem, než se zúží do několika vysokých místností. Některé mají stropy ze závojů. V podstatě se neprolézá, občas je nutný jistější krok. Pak prcháme před deštěm do ubytování s hostitelkou z Bludovic. Inu, svět je malý, a o náhody v něm není nouze.
 |
| cova Bulumini |
2. den - Via Espaguetti a barranco de Soler
Přijedeme do městečka Alcoy k továrně na olivový olej. Během týdny se smí parkovat přímo na cestě pod CASTELLAR. Stěna se nadá minout. Akorát nástup na Špagety bereme moc zleva po jedné ze dvou sportovních jednodélek, protože "ferrata" vpravo nás mate. Jenže ze štandu nahoře se po volných balvanech moc pokračovat nedá, takže dolů a po drátech na první štand. Tam potkáváme dvojici Španělů, jinak neleze nikdo. Lezení je fajn, Cresta del Alcoy je vlastně takový obrovský hřebenáč. Třetí délka začíná tak jakože ostře, chyty vlevo a fixy vpravo, ale změkne to. Dolez a pak skoro lesíkem jen nízko nad kořeny stromů po hraně skály. Na konci lezecké části potkáváme španělsko-estonskou rodinu, takže nás zdraví česky (!) a něco pokecáme.
 |
| Cresta del Alcoy |
 |
| Soler |
Slaňování je fajn, kdyby si jeden z nás neobnovil zranění prstu. Neudělali jsme jich zdaleka tolik, kolik je v topu (stačilo 8 se 60m lanem). U prvního jsme měli štěstí a vedle nás ještě trochu padal vodopád po dešti. Slanění jsou snadná, slaňáky jsou dobře vidět. Akorát v místě, kde je řetěz, se nesmí slanit do studny... Ale po řetězu mimo osu slanění. Pokud ne, tak prusíkujete nahoru. Každopádně další krásné slanění je z úzké pukliny v předposlední délce, kde je nádherná stěna. Bohužel slanění pod ní má být rozděleno na 2, nenašli jsme... A nalezený slaňák byl úplně na opačné straně než kraj jezírka, kde cesta končí (tirolína je zrušená). Lano hodně přes hrany a keře, hrozba kyvadla... Nakonec ho chytl nejmladší z nás a jen batoh s flaškou vodu zabránil nějakému zranění. Vylézt roštím na most nad soutěskou, jinak velmi krásnou, taky nic moc.
 |
| slaňování s bolavým prstem |
S nataženými svaly na prstech se dá slaňovat, lézt už hůř. Takže zastavujeme po vcelku dobrodružné jízdě na la Juvea d´Enmig. Připadá nám šílené, jak v téhle pustině ještě někdo dokáže hospodařit. A není sám. Kolem studánky Reinós sestoupíme na dno soutěsky, k vyschlému potoku Infern. Jedná se údajně a podle nás opravdu o jednu z nejlepších suchých soutěsek na východě Španělska. Část míst se dá sjet po zadku, slanění jsou obvykle krátká a i turistika nad kaňonem z obou stran by uspokojila náročné turisty. Proto nás překvapilo, že jsme slaňovali sami a na turistickém chodníku, "katedrále pěší turistiky", potkali tak lidí na prstech jedné ruky...
 |
| Infierno |
 |
| Infierno |
 |
| Infierno |
Před odletem zase prší! Dáváme si podruhé COVA SANTA, ale tu v Segárii. Mladý ji minule nelezl skrz teplotu, tak teď akorát podmínky. Stejně jsou v ní místa, kde je s lanem ještě hodně co objevovat. Před posledním slaněním třeba v jedné ze dvou bočních komor (v té užší a vyšší) co nejvíc dozadu nebo dlů. Určitě to tady nekončí. A Cim de Segaria vzdáváme pro hustý déšť, protože se už mic nemáme jak převléct než odpoledne odletíme ze 
