VALENCIE pro většinu turistů znamená asi horké písečné pláže ve stejnojmenném zálivu táhnoucí se na jih až ke Costa Blanca. V únoru má voda kolem 15 stupňů, ráno teploty vzduchu nad nulou a kolem poledne ke dvaceti, když se zadaří. Takže ideální na zimní lezení v tričku kolem oběda. Velkých areálů jako nad Barcelonou nebo kolem Alicante tady není tolik, ale dají se najít zajímavé věci např. v Serra Falconera sportovní vícedélka Homo Marxuquerensis na 456 m vysoké MOLLÓ DE LA CREU s pěším sestupem, dvěmi únikovými cestami a začátkem oblasti s kratšími sportovkami. Chodník s nápisem Homo Marxuqurensis však (2023) vede k dřevěnému kříži nad tímto areálem, tj. od konce nové části trasy k původnímu nástupu. U stěnky s výraznou puklinou a jediným borhákem pak začíná samotná trasa nazývaná někdy i Espolón de la Creu (JV) s délkami na začátku a na konci přes 50 m, IV-, IV, V+, III a IV, obvykle bohatě jištěnými (až 12 presek) a s mnoha hodinami, pohodlnými štandy, cca 190 m.
U nedalekého městečka Gandia pak mokřad, resp. umělé jezero MARJAL DELS BORRONS umožňuje krátkou návštěvu třeba na večer spojenou s pozorováním ptáků, hlavně kormoránů.
V Serra de Segária se kromě lezení a návštěv skalních vrcholů dá navštívit několik menších jeskyní, resp. spíše výklenků a puklin. Výjimkou je COVA FOSCA vybavená jako (suché a poměrně teplé) barrancos, kde se 4x slaňuje (6m, 6m, 17m a 6m), jinak v podstatě choďák s vlastním vybavením a lehčími prolézačkami v horní a spodní části. V minulosti se nevědělo o spojení COVA FOSCA s COVA SANTA (horní vchod), takže někdy stále zůstávají různá jména pro nyní jedinou jeskyni.
0. den
Večer přejezd do Krakova, poněvadž hrozí sníh jak na Aljašce.
1. den - Gandia
Odlet pryč od smutných událostí v rodině. Čas na ně bude zase až po návratu. Vlastně je nejlepší, když nás štve válka, jiné katastrofy nebo některé z těch životních trápení, prostě vypadnout. Ubytovat se (trochu komplikovaně, když paní domácí neumí anglicky), nakoupit jídlo a projít se k přístavu.
 |
| přístav v Gandii |
Vstáváme celkem pozdě, je dlouho tma a zima. Molló de la Creu je ostatně jen pár minut jízdy. Trochu zmatek, jak v křoví najít neznačenou cestu k nástupu na lezení. Popadaní mužíci nás neomylně vyvedou... po mapám úplně neznámé cestě... v sedle nad skalní stěnou Deportiva. Ale hlavní je, že jsme to ve spleti kaktusů a palem našli. První délka má 50 m, od borháku k borháku nebo smyčce. Logická jako celá linie a klasa spíše měkčí. Další je 20m a pak následuje klíčová délka, 30 m. Puklinky, voštiny, ostrá skála, odštěpy, něco na rozpor. V nejtěžší délce stačilo akorát 2x traverzovat víc doprava a hotovo. Další dvě delší délky za III a IV. Vrchol z posledního štandu sice neví vidět, ale pohodlně po hřebenu houštím až k typické španělské vrcholové "věci" (geodetickému bodu).
 |
| 2nd pitch, Mollo de la Creu |
Sestup zase není tak lehké najít. Nejprve turistickou normálkou do zlomu v nízkém sedle mezi vrcholy celého Serra Falconera, kterému se říká i Molló de la Creu a vůbec se tady názvy motají (např. cesta končí na nejvyšším vrcholu označovaném Alt de la Falconera, ale název se někdy používá pro vzdálenější zjevně menší kopec). Odtud po mužících, co rychle mizí do nižšího sedla více k moři - toto nevýrazné sedlo končí krásnou skalní stěnou viditelnou během lezení po levé straně a usnadňuje tak orientaci. Pak už logicky pod skalní stěnou hlavního vrcholu k nástupu. V kruté španělské zimě, kdy se horolezec propotí jen v tričku, není hledání puntíků na horkých šutrech označujících správný směr chůze zrovna příjemným zpestřením jinak parádního rodinného lezení na tenhle valencijský "Matterhorn", jak mu rádi přezdívají místní.
 |
| hohewndsko-chorrovské výhledy |
 |
| Marjal del Borrons |
3. den - Cova Fosca
Nejmladší lezec odpadl s bříšní chřipkou nebo něčím podobným. Volíme tedy krátký "výpad" do pohoří Segária. Jako všude kolem je to vápenec plný jeskyní, připomíná nám to el Chorro nebo okolí nedalekého Alicante. Zajímavostí je nepoužívaný zavlažovací kanál vinoucí se z jižní strany a fungující jako turistický chodníček z parkoviště do okolí. Nad mandarinkovými a pomerančovými sady vede pěšina i k jeskyni Fosca. Cestou výhledy i na moře a vzhledem ke skvělému počasí až na Ibizu...
 |
| kanál |
Východ z Cova Fosca není těžké najít, protože leží hned u žlutě značené turistické trasy a výklenkový vchod je vidět i z dálnice. Většina turistů se spokojuje s návštěvou téhle části. My hledáme dál a výš s pomocí mužíků a ulámaných větví vchod. Docela hardcore. Bloudí í místní speleotýpek s kámoši. Ale zadaří se, navlečeme cajk a pustíme se do nitra hory. Španělům to trvá. Je tak paráda prolézat si jeskyni vybavenou na barranquismo (štandy na slanění a borháky na odsedky) bez dalších lidí, úplně sami. Vstupní dóm je asi nejpěknější, pak 3 slanění (třetí dost úzké) a prolézání do dvou vedlejších prostor. Poslední slanění a konec. Viděli jsme všechno, co v krasových dírách bývá: stalaktity, brčka, stalagmity, závoje, růžice... Po celou dobu teplo, jeskyňařina v tričku a se suchými koleny. Až na to rozbité. A nechybí netopýr a na závěr i týpek s klienty z Alicante Aventura, jejichž videa jsou dost dobrou studnicí nápadů včetně téhle "Temné jeskyně".
 |
| cova Fosca |
 |
| cova Fosca |
A doma zima jak sviňa.