ŽABÍ KÔŇ, 2291 m/m
vysoká věž na hlavním tatranském hřebeni pojmenovaná Klemensem "Klimkem"
Bachledou podle možného způsobu lezení východním hřebenem obkročmo.
Cesta východním hřebenem II/III (někdy se udává 1 místo III+ a vůdci
dokonce IV) je považována za klasiku sportovního lezení a velmi
populární výstup, jaký má hodně zastánců i odpůrců. Za nás III, pěkné
snadné plotny, logické, stálá obtížnost.
 |
| Mořské oko, Černé pleso a Žabí štíty |
východní hřeben, tj. klasika za III UIAA
Cesta prvovýstupců východním hřebenem přes Dolního a Horního koně představuje klasiku tatranského lezení. Turisti i začínající horolezci obdivují fotografie šťastlivců na nakloněných plotnách, kde se dá lézt buď "na koně" nebo s rukama za hranou na polské a nohama na slovenské straně. Krátká cesta o třech délkách s klíčovou prostřední. Někteří ji považují za maturitu, jiní tento přídomek dávají galérce v Gánku. Horám na tom nesejde.
 |
| Malé Rysy a Rysy, parádní výhledy |
Naopak se někdy sejdou okolnosti. Dávno jsme začali dávat přednost delším nebo těžším cestám. Ale trochu ulezení a trochu opatrní s předpovědí silného větru vyrážíme na štít, kde bývá údajně vždy plno. Někteří Žabáka zatracují, jiní chválí. Pravda je vždy uprostřed...
Nástup se odděluje od cesty na chatu pod Rysy u Žabích ples. Suťovým polem ze žlabu pod Žabím sedlem jdeme kolem zbytku sněhových polí až k rozlámané skalní stěně po pravé straně. Jako často klameme tělem a vyděsíme domorodce, že lezeme každý sám a bez lana. Dál se přímo do sedla nepokračuje, skála je shnilá. Dvojkovým terénem šplháme nahoru u velké pukliny: skála, tráva a zase skála. Dost rozbité, v horní skále je i borhák, ale dole je docela těžké místo na II UIAA (nebo jsme to nalezli úplně blbě). Polovina z nás považuje tohle za nejhorší a nejtěžší část celé akce Žabák.
 |
| 2. slanění, ten rozervaný jsme nepoužili |
Následuje traverz pěkným chodníček a slanění asi 8 m do sedla. Takový malý morál, protože cesta zpět vede vždy jen vzhůru (ne, lze slanit). Lano nám celkem slušně lítá a fotky dneska taky nebudou bezvadné. A vadí to?
Lezeme po hraně s jedinou menší chybou - mezi Dolním a Horním (1. štand) volíme polskou variantu, což asi není úplně III. Má se lézt dřív zpět na plotnu a ne se snažit o něco ve starých skobách. Následuje dolez na vršek s těžším začátkem a lehčím koncem. Docházíme kluky před námi, za námi jsou taky ještě horolezci, ale nával není. Na vršku se dá sedět, posvačit. Vychutnat si pocit, kde vlastně jste. Žabí kůň je prostě pojem. Na jedné straně Rysy a na druhé chodecky dostupná Žabia veža. Ale dostupná z opačné strany, z Volie veže.
Máme 60 lano, slaňujeme teda obvyklou trasou - asi 4 m pod vršek (dá se dojít i slanit) ve směru na Žabí plesa. Po necelých 30 m zase slaňáky, vybíráme pevnější (a chytáme lano lítající si všude kolem). Vyjde to na římsu dole. Pak scházíme dolů, snažíme se držet pěšiny. Ještě je dost sněhu, tak nějak blbě odbočíme, ale ve skalním prahu je nýt. Slaníme a ostře vlevo dojdeme do žlabu pod Žabím sedlem.
Paráda! Nebylo to těžké, mohlo to být delší. Jsme spokojení.
 |
| Žabí kůň... |