MONTSERRAT III a okolí Barcelony na prodloužený víkend. Ať doutníkofílie není zase tak silná, tak jen s jednou cestou na Montserratu. I když tyhle slepecové věžičky jsou skutečně top. GORRO FRIGIA (1153 m/m) je nejvyšší ve skupině čtyř věží (Gorros) poblíž lanovky. Výhledy z ní jsou impozantní, vede na ni několik cest včetně Vía del Adria (V, 5d), slaňuje se 2x (1x 20 m a 1x60 m). Úplně odlišnou oblastí s podobně dokonalými výhledy je stolová hora MOLA DE COLLDEJOU (921 m/m). Masív křídového vápence se tyčí takřka dokonale nad okolní krajinou, spodní část tvoří uzaseniny z triasu a jury. O lezení tady je jen málo informací, ale dá se tady prolézt skrz jeskyní COVA DE LA MOLA dlouhou asi 170 m, v závěru se slaňuje 20 m. Slanit se může i na ferratě CALA DEL MOLÍ, asi poslední ferratě nad Středozemním mořem. Lze se tak dostat na ferratově-lezeckou stezku (kombinace cvakání ferratové brzdy do borháků i umělých chytů na skále), i když samotná klasická ferrata (B, C/D) na krásném rudém vápenci použití lana nevyžaduje.
0. den
Přiletíme, seženeme oranžového rencka clio a nakoupíme jídlo.
1. den Gorro Frigia
Fouká dost silně a i ve 20 stupních u moře to způsobuje dost zimu. Bereme vše, co lze, a zachumlaní jako polární výprava rušíme plány lézt na Gorro Frigo ccestou Via Charles za V+ a měníme to na Vía del Adria s jedním místem za V. Zbytek je spíše IV/IV+. A taky první nýt najdeme u schodů, ty vlevo od kříže nějak nevidíme. Takže volba je jasná. S nýty je to tady vůbec nějaké těžké - mezi oblázky z pravěké řeky slepené dokupy nejsou moc vidět, jetšě ke všemu na nich zapracoval zub času a barvy trochu zeslezly. Často je morálový odlez od fixu s vírou, že tam něco bude. Základat tady moc neumíme a metoda pentlení kamínků stužkami jak od vodníků rákosí... To už víc vydrží víra z kříže vlevo.
 |
| rappel z Gorro Frigia |
Štandy jsou tady OK. U převisu je to vyklouzané jak na Mazáku u Bachoru. A fouká tam tak, že to jističe normálně urve od skály. Pak ještě jedno kolmé místo, které nám přijde za IV+ docela těžké. A poslední pátou délku za puklinou vylezeme na prudko, kolmo. Až třetí lezec si všimne borháků vpravo.
Z vichřice hučí hlava. Snad i proto si nevšimneme, že druhý slaňák má náhradu o pár metrů níž, protože nevypadá úplně OK. Dvojice ve Španělsku usazených Němců, co slaňuje za námi, nás proto fixne na svoje lano. Ale kdo zná tatranské slaňáky, cítil by se bezpečně. Přesto je to milé. Ale jsme rádi, že je konec. Ještě večer na kytarovém koncertě Javiera Gavara některým z nás sviští v hlavě.
2. den Colldejou
Mladý nevypadá OK a taťka se taky necítí dobře. Ke všemu jsme ještě zjistili, že v rámci renovace cesty, co jsme chtěli lézt, někdo vytloukl postupové jištění. A nechal jen štandy. Většina materiálu 1500 km daleko, protože nízkonákladovka že... Narychlo se nám nedaří najít nástupy nebo topa cest. Vybíráme náhradní variantu podívat se na stolovou horu Mola de Colldejou, dokonalý vápencový ovál se stolem na obří kulečník a se zříceninou strážní věže z občanské války. Skrz východní úbočí vede zlomová jeskyně Cova de la Mola, zpočátku široká, pak se láme a zužuje. 3x se prolízá a poslední škvíra je fakt opak doutníků. Zavzpomínáme na chvíle narození, i tvar je podobný.
 |
| cova de la Mola |
Slanění dolů ze skalního okna a stezkou na vrchol - vede na něj přímo od jeskyně i ferratka, ale té jsme si všimli až zdálky. Samotná jeskyně má vchod podobný Šipce, akorát nižší - když tam bez přilby svačíte, nesmíte se zapomenout praštit do hlavy. Uvnitř je prý málo výzdoby, ale úplně se nám to nezdálo. Přední část sice tvoří zřícené bloky nebo zbytky krápníků, ale druhá polovina překypuje na začátku přeci jen skromnějšími sintry a závoji. Hodně si to užíváme a to jsou tady blízko i další jeskyně. Vůbec kousek od sedla (Coll Roig) se malým parkovištěm po projití malým lesem jsou krásné výhledy, minimum lidí...
 |
| cova Colldejou |
Samozřejmě jsme z jeskyně šli i na vršek. Ferratu jsme nevyužili, všimli jsme si jí pozdě a neměli žádné infos.
 |
| připomínka občanské války |
3. den Cala del Molí
Poslední den. Večer bohužel odlétáme. Nemáme odvahu se seknout někde při slaňování a stejně jsme plánovali dostat se konečně na slavnou ferratu nad zálivem v Saint Feliu de Guíxols, Cala del Molí. 480 m dlouhá, bereme-li v úvahu první lehčí část (kde se vlastne jen obleze takový pupík) i druhou (kde se nejprve klesne a pak efektně, přesto ne těžce leze v převisku nad mořem). Trochu tady panuje zmatek v parkování: někde zákaz, parkoviště plné a na zelených plochách pro místní parkují všichni. Tak snad barcelonská SPZ projde... Slezeme dolů, rudé vápence nad modrou hladinou jsou prostě skvělé! Fronty méně. Ferrata živí několik společností a Španělsko potřebuje řešit nezaměstnanost. Takže odsedka a kocháme se, zatímco klienti často těsně vedle sebe překonávají minutu po minutě metrový úsek obtížný asi jako přechod pro chodce řekněme v Ostravě. Jedna slečna se dokonce vzdává a po oblezení prvního mysu (ferraty se skoro spojují) utíká.
 |
| cala del Molí |
Mladý má vítr z mostů, nějaké rozbitější zažil. A vítr občas donese i spršku z moře. Je fajn, i když to jde pomalu. Ale na oběd na letiště nepospícháme. Kolem racci, slunečný den. Oblez dalšího mysu, zase nějaké mosty a vršek, kde končí i lezecká část Escalfer za 6a. Uvažujeme, zda ji někdy polezeme. Slanit OK, ale lézt s ferraťáky cvaknutými do borháků je trochu divné. Nejvíc nám ale vadí umělé chyty na skále. Určitě by se tady totiž daly najít i nějaké klasické cesty. Jinak poslední lanový most na Esfalfer spadl a musí se slanit. Tahat se při lezení s lanem na zádech... Inu, zajímavé asi tak, jako být poprvé v Burgerkingu na letišti v Barce. Někde se najíst musíme a pro rodinné nedělní opoledne je prý BK ideální. Tak dopít kolu a přiletět domů v podstatě rovnou do práce.
 |
| cala del Molí |
Jo a ještě jsme odevzdali oranžovou střelu. Stála nás 6000 Kč i s full pojištěním, ale nestáli jsme celé odpoledne frontu. Ubytováná full automatic za 4000 Kč. A drahé letenky za 9000 Kč.
 |
| cala del Molí |