 |
| pod Comalesbiens |
 |
| pod Vallibiernou |
1. den - přílet
Začne to propadlým řidičákem a pokračuje mizerným počasím. Příjezd do El Pont de Suert je ovšem zážitek... Ty skály u přehrady jsou prostě úchvatné, škoda že nemáme lano. Městečko s řekou taky skvělé, pasou se tu kozy a ženou se tu ovce. Mají tu slušně zásobené obchody.
2. den - Vallibierna a Comalesbiens
Brzo ráno chceme s dětmi na Vallibiernu. Jenže když dojedeme až k zatáčce pod tunelem, tak požární zátaras. Googlíme teda španělštinu a nakonec mizíme pod Comalesbiens. Od parkoviště má vést cesta T2, tak pospícháme sutí, stále strmější. V jednom místě narážíme i na řetězy. Doufáme, že se pak cesta zlepší, ale vůbec. Naopak. Mizí v lavinovém sesuvu. Jinak je úplně neznačená, chybí i mužíci. V podstatě je to přelézání a hledání trasy. Asi nejtěžší T2 v našem životě, zažili jsme skoro všechny T3 i T4 mnohem lehčí. Ostatně cedule o náročnosti cesty neodpovídají tomu, co říkají mapy.
U Estanys de Comalesbiens se to vůbec nelepší. Dokonce jde trasa dolů. A u severních jezer ztrácíme cestu úplně, teda pěšinu. Jen zavalený žlab, ani náznak kudy jít. Btw za celý den jsme potkali jen 2 lidi na cestě dolů a jednu paní nahoru. Tahle trasa je vážně jen pro místní znalce nebo s obrovskou rezervou. Tu nemáme, půlka výpravy už klesá, zbytek běží za ní. Naproti na Comaloforno už bouří. Druhá půlka výpravy dobíhá k autu už za deště, první stihla ještě jezero.
Dole je hezky, proto ještě navštívíme kostel z 11. století Santa Eulália d´Erill la Vall a Sant Felieu de Barruera pozorujeme jen z auta.
3. den - Vall Fosca
Mrholí. Volíme krátký výlet do "Temného údolí" (Vall Fosca) někdy nazývaného i Capdella podle obce, kde leží. Leží na hranici NP Aigüestortes a přehrada de Sant Maurici, ale seskupení jezer v téhle části Pyrenejí do parku nepatří. V minulosti byly totiž břehy ples zpevněny a zvýšeny, aby sloužily coby zdroj vody pro vodní elektrárny v údolí. Z tohoto důvodu spojují jezera i zbytky úzkokolejky.
 |
| Estany Tort |
Od Estany Gento (stanice lanovky) jdeme rovnou úbočím morény směrem k malé chatě Colomina. Přibližně v půlce, kde cesta ztrácí příkrost, vede kousek právě po staré železnici. Z těch na východním okraji stejnojmenného jezera nezůstalo nic, jen náspy. Ale Mar i Colomina jdou obejít, v lepší počasí by asi bylo vidět i 2892 m vysokou Pegueru, nejvyšší v oblasti. V severní části údolí jsou další jezera, my se vracíme v dešti k lanovce.
Počasí se na chvíli trochu zlepší, jdeme tedy kolem Estany Tort k Nariolo. V tomhle počasí jsme tu sami, akorát jedna nebo dvě podobné rodinky s dětmi. Všechno kolem je takové tatranské, fotogenické. Ještě se schováváme před deštěm na chatě Gento, kde je teda jen restaurace, ale dole se dá přespat.Někdy by to sem chtělo i za lepšího počasí, déšť tolik nevadí jako mlha, kdy je vidět to samé, co v mracích u nás na horách.
 |
| Estany Tort |
Na horách je furt hnusně. Oheň by nerozdělal, kdeže jsou ty požáry. Moc to neřešíme, něco jsme slyšeli o soutěsce/congost u přehrady Canelles, tak se tam zastavíme, než bude hnusně i dole. Pravda je, že kolem přehrady je to krásné červené bláto. Kluzké a lepivé. Kousek za visutým mostem se otevírají výhledy do výrazného kaňonu, kde si děcka užijí ozvěny. Škoda těch těžkých cest, lezlo by se tu skvěle. Jdeme balkónem vytvořeným pastevci (mokré drátěné lano znamená děsně špinavé ruce) až k jeskyni les Gralles, ale ferrata (A) je totálně zničená nebo se možná vůbec nejedná o ferratu (ale lana sebou nemáme). Každopádně skvělé by bylo přejít na MONTFALCÓ, akorát logistika s autem a skutečnost, že se zase blíží déšť (a zaneřádit půjčený vůz se nám nechce, resp. jen trochu). Takže zapnout stěrače a konec. Btw výjezd od parkoviště je docela hard, když máte dát přednost zprava. Ale za nás soutěska mnohem lepší než ta profláklá v Andalusii.
 |
| Mont Rebei |
5. den - Vallibierna
Od přehrady Llauset se vydáváme na Vallibiernu. Počasí pořád nic moc. Dost mokro a kluzko. Kdo chodí s dětma ví, že to není úplně OK. Ale kolem jezera Bortonés a chaty/plesa Llauset míříme na dceřinu první 3000+. Kousek nad chatou opouštíme značenou stezku a jdeme v podstatě volně. Značení mužiky tu moc není, vyšlapané taky moc ne. Po levé straně jsou krásná jezera, jména jsme nenašli. Výš přechází terén v namáhavou suť, i když jsme v podstatě na vrcholovém hřebeni. Vítr a mlha nám připomínají synovu první 3000+, kd taky dost mrznul. Mladou mám na laně, ale výhledy do děr na obou stranách ji nedělají dobře, ale T4 oproti Comalesbiens T2 to teda není, cca I/II UIAA. Akorát na koně se necítí, takže z Tuca de Vallibierna se vracíme a nejdeme na Tuca de Culebres. Btw jedna věž na hřebeni přes 3000+ taky nemá jméno. Trochu blbé je i to, že jdeme sami (pár za námi to otočil) a místy není vidět na krok. Malá má na sobě úplně všecko, když zabloudíme, vrátíme se a čekáme, až se to trochu rozerve a najdeme sestup. Dole u jezer jsou výhledy zase skvělé, dokonce se roztrhá oblačnost... Jenže s cestou skoro 2,5 h k moři jsme moc pozdě vycházet nemohli. Takže ještě potkáváme dvě borky od nás, co jdou trek, a vidíme obrovskou sviští kolonii u Botornás a tunele odjíždíme po dost hopsavé cestě.
 |
| přehrada Llauset |
Chtěli jsme zkusit DWS... Ale nezkusili. Z Estartit jsme jeli do Montgó, ale skočit 20m někam... To nedám. A ty 6m jsme neobjevili/nedoplavali. Škoda. Protože malé DWS se zjevně provozuje i u cap de la Barra přímo v Estartit, jenže to jsme zase neměli plavky. To bych spíš dal těch 20 m.
Lana jsme v tomhle kapesním pohoří zvaném Montgrí neměli, takže jsme si jen zašli na Torre Moratxa (220 m) a Roca Maura (225), na prvním strážní věž a na druhém vysílač. Lezecký sektor jsme našli i nýt na turistické značce. Jsou odtamtud skvělé výhledy na moře a ostrovy. Ještě se rychle v tom moři okoupat a ráno domů.
 |
| Moratxa |
8. den - odlet
do Mošnova.