SIERRA NEVADA, aneb Andalusie číslo 3. Vlastně jsme sem v létě nechtěli, do španělských veder už vůbec, ale všude je hnusně a letenky levně z Ostravy. Takže sbalíme jen pár věcí do malých ruksaků a chystáme se do v létě kupodivu opuštěného střediska Pradollano, kde více než shuttle bus využijeme lanovku přímo u domu. Fungují tady jen dva ne moc dobře vybavené obchody a restaurace.
Naším cílem je pochopitelně nejvyšší bod pyrenejského poloostrova a pevninského Španělska, MULHACÉN (3479 m), z horní stanice lanovky kolem Velety po stezce hojně využívané cyklisty a sedlo mezi dalšími 3000+, PICO DE LOMA PELADA (3183 m/m) a jen o metr nižší CERRO BOTO. Další den pak jdeme na VELETU (3396 m), kde jsme byli kdysi v zimě. Tentokrát volíme východní hřeben s odbočkou na CERRO DE LOS MACHOS (3329 m) a pak přes ZACATÍN (3327 m) a CAMPANARIO (3328 m) lezecky na vrchol. Oba dny nás provází silný vítr a příjemné teploty.
 |
| Mulhacén |
Stejně tak tomu je 3. den, kdy lezeme "lahůdku". Sestupujeme k uměle zvětšenému jezeru de Las Yeguas a od něj pěšinou v zelených borreguiles přecházíme do skal na severním výběžku TOZAL DEL CARTUJO (3152 m/m). Severní hřeben (arista del Cartujo) se táhne spíše v první polovině, závěr jsou volně ložené balvany pod kupodivu plochým vrcholem s někdejším nunatakem. Z vrcholu se přes předvrchol pokračuje hřebenem, Cuerda de la Dehesa k sedlu a opuštěné chatě Elorietta nad ním. Jedenz vrcholů dokonce nese její jméno. Následuje rozeklaný hřeben TAJOS DEL NEVERO (3198 m) s impozantními útvary a TAJOS DE LA VIRGEN (3239 m). Celé uskupení končí u bivaku Carihuela (někdy se označuje za TAJOS DEL CARIHUELA), s nejvyšším bodem PUNTAL DEL LOMA PÚA (3226 m), na jehož vrcholu je zřícená pevnůstka z občanské války.
 |
| Virgen |
Pátý den jedeme mimo Sierra Nevadu na SAGRA CHICA kolem úžasných Carcavas de Marchal, vyerodovaných věží. Ve vedru ale nemáme čas se zastavovat a procházet. I na hřebeni pod La Sagra (2386 m/m), což je jakási osamělá stolová hora, nejvyšší mezi Granadou a Madridem, je poměrně dost horko. Navíc mužíky nenacházíme a ve spleti vápencových věží nemáme moc přehled, kolik jsme ušli. Nakonec závěr cesty vynecháme a slaníme o borovice dolů pod hřeben, velmi působivý.
1. den - přílet
V noci se za 4000,- ubytovat u letiště, ráno vyzvednout za 5000,- auto a za 5000,- se ubytovat na zbytek týdne. 3x hledat místo, kde se dá na přecpaném pobřeží okoupat... Nakonec seženeme parking v La Herradura. Vlny tak 2 metry, nakonec i španělští plavčíci změní žlutou vlajku za červenou. Pak přejezd do Sierra Nevady, nákup a procházka na skálu San Francisco na Hoya del MoroaJinde by se to asi dalo počítat za VHT, ale když do 2588 m/m vyjedete autem, tak...
2. den - Mulhacén
Mulhacén, obrovská masa břidlice, drží několik rekordů: nejvyšší hora pevninského Španělska, Sierra Nevady, pyrenejského poloostrova a 3. nejprominentnější hora Evropy (!). Z horní stanice lanovky nebo levnějšího autobusu (nutná rezervace, složitá komunikace) se obejde Collado del Veleta s bivakem Carihuela a přes Vasar del Veleta se klesá k lávce s řetězy (Paso de los Guías, průsmyk vůdců). Z něj se cesta opět napojuje na široký chodník, starou silnici, kde jezdí často cyklisti. Po vrstevnici se dojde až ke Collado del Lobo a impozantním vratům za ním. Pak se opět klesá, než lze odbočit do sedla mezi Cerro Boto a Pico de Loma Pelada, v podstatě nejde moc o sedlo (spíš hřbet se dvěma vrcholy). Z něj strmě a pak poněkud ostřeji sutí k bivaku Vivac de la Caldera u stejnojmenného jezera. Odtud přímo na vrchol. 8,5 km, španělské zdroje uvádí 10 km + cesta zpět, 1000 vm.
 |
| Mulhacén |
3. den - Veleta východním hřebenem
Veleta, 3. nejvyšší vrchol Pyrenejského poloostrova a 2. v Sierra Nevadě. "La magic tour" vede přes tzv. Veredón do údolí Corall de Veletta s dvojicí jezírek. Odtud suťovou pěšinkou, docela dobrou, skoro až na plochý kamenitý vrchol Cerro de los Majos. Následuje Zacatín, bez lezení. Campanario je věž, cca 1 délka lana za II UIAA, dál hřeben pokračuje chodecky do dalšího sedla. Z něj římsami na tzv. Salón, zub těsně pod Veletou. Za ním se nachází sedlo a široká lávka. Na skále vlevo je nápis FF (Fidel Fierro), buď přímo u něj na další lávku nebo nástup obejít po lávce. Horní lávkou až ke žlabu (borhák). Žlabem za IV na další širší římsu a systémem lávek lehce na vrchol nebo přímo (2 bh), těžká a dobře jištěná IV. Jsou zde i další cesty, jen pozor na velmi ostrou břidlici, místy lámavou. Z vrcholu kudykoliv.
 |
| Veleta |
4. den - Tozal del Cartujo
Impozantní tůra krajinou stezek nebo úplně bez nich. Začíná sestupem k bývalému jezeru (nyní přehrada) Laguna de las Yeguas. Pod ním se odbočí ze šotoliny vlevo a přes několik zalených luk, borreguilles, často s dobytkem až k nejvzdálenějšímu hřebenu nad potokem Misterioso s malým jezírkem. Tady náznaky pěšiny mizí, po mužících nebo bez nich intuitivně nahoru k nástupu na hřeben, Arista del Cartujo. Nejprve se na něm střídají lehčí úseky s těžšími, místy vlevo, později spíše vpravo. Zpočátku lze utéct směrem vpravo, později jen slaněním.
 |
| slanění |
Klíčové místo je skoro na konci hřebene, než se změní na kamenitý terén. Nejprve několik skalních stupňů, z nichž poslední může být pro menší postavy dost složitý (seskok). Za touto poslední hranou "tatranský" slaňák, jediné označené místo na trase. Jinak zmizela i stará skoba, orientovat se lze podle vrypů maček (oblíbená zimní tůra). Slanění je vzdušné, přes hranu, udává se 26 m. Slaňuje se na nakloněnou plotnu. Za ní je klíčový žlab, IV UIAA, ve střední části lehčí. Nejprve puklinou na polici a z police za zuby, 1 délka. Po několika dalších krocích za další věží potíže mizí, ale na vrchol s osamělou skálou je to ještě cca 150 vm.
Z vrcholu se pokračuje po turistické (neznačené) stezce kolem předvrcholu a skal Cuerda de la Dehesa na ploché sedlo. Z něj je už velmi výrazná skoro zřícená chata Elorietta. Při návštěvy se vyplatí nevynechat vytesané podzemní prostory. Nad chatou se nachází na hřebeni skalní útvar, věž Mnich, údajně III UIAA (na vrcholu údajně slaňák). Odtud je nejvýhodnější sestoupit kolem Lagunillos de la Virgen k lanovce kolem observatoře, nebo za nimi vystoupat na začátek trasy.
 |
| Tozal del Cartujo |
4. den - pokrač. Tajos de la Virgen
Jen v případě velké časové rezervy lze doporučit "sestup" přes Tajos del Nevero a Tajos de la Virgen k bivaku Carihuela. Na konci krátkého, nádherného hřebene mírně klasajícího k Lagunillos de la Virgen se cesta náhle změní a údajně dosahuje mnoha úseků za III UIAA. Orientaci komplikuje to, že stezka je neznačená (pouze mužíci) a jen v některých částech se rozděluje na lehčí a přímou variantu (neznačeno v mapách). První takovým úsekem je spleť balvanů a průchodů mezi nimi, Fraile de Capileira. Když se z nich dostanete do krásného oranžového sedla a na pohodlně vypadající hřbet Tajos de la Virgen, potíže skončí jen na chvíli. Sestup přímo nebo mírně vlevo po skalních schodech často exponovaných není ani orientačně lehký. V sedle Collado de Carihuela ale technické potíže končí. Oba první vrcholy stezka míjí zprava, i když k nižšímu nakonec skoro vystoupá (lze možná jít i přímo, nevyzkoušeno). Je z něj lehce dostupný spolu s hlavním vrchole Tajos del Carihuela známějším jako Punta del Loma Púa, na vršku je zřícenina kasáren. Chránily nedaleký průchod skrz hory. Jinak názvy "Virgen" pochází z 18. století, kdy zde kněze zachránila v bouři víra v Pannu Marii. Z posledního vrcholu je snadný sestup na šotolinovou cestu, po ní na začátek trasy.
 |
| Elorietta |
5. den - Los Cahorros
Los Cahorros je lezecká oblast v kaňonu řeky Monachil, btw pramení pod Veletou. Když nemáte lezečky a dostatek materiálu, je to ráno docela příjemná procházka kolem potoka s několika mosty. Místy se skály podlézají - je tady pěšina postavená kvůli vodním nádržím. Nenáročná turistika.
 |
| Cahorros |
6. den - Sierra Chica
Sagra Chica je 2000+ v Andalusii, ve stejnojmenném kapesním pohoří, nejvyšší hora. Moc navštěvovaná není, příjezdová cesta je hodně adrenalin a bez zkušeností s ježděním po kamenitých cestách závěrečný úsek nelze doporučit. Nachází se zde dlouhý lezecký hřeben, příchod k němu je přes zavřený plot (najít vstup není úplně lehké). Z nejvyššího bodu cesty se pak odbočuje vlevo a poněkud divokou krajinou s vápencovými skalami i spoustou pichlavé vegetace se dojde až na hřeben. Jako dobrý orientační bod se hodí fotogenické skalní okno.
 |
| Okenník hispanski |
 |
| top z hřebene |
Před poslední částí hřebene s dalším místem za IV (jeden nebo 2 bh) jsme slanili ze stromu dolů pod skály a krásným borovým lesem se strmou cestou došli zpět na začátek trasy. Jinak je to zajímavá cesta, zpočátku a na konci lze zeslézt, uprostřed jsou vysoké opuštěné stěny. A všude spousta orlosupů... Peří z nich málokdo nechá na místě. Škoda, že celou dobu není žádný orientační bod. Věží mrtě, klikatící se hřeben s několika slepými odbočkami. Zajímavostí je plot (!) skrz trasu.