Orihuela

SIERRA DE ORIHUELA je známá mnoha lezeckými oblastmi, např. Pared del Eiger. Jinou, nedaleko předešlé, je např. PARED NEGRA pod vrcholem LA COPA DE LA MACETA (446 m/m). Jedná se o cca 150 vysokou stěnu, triasový hrubý vápenec, s řadou sportovních i tradičních cest, přičemž na ni zleva i zprava navazují další. Všechny končí na římse, odkud se po nataženém ocelovém laně jde snadno opatrně do nevýrazného sedla a sestupuje lehkým slaněním dolů. Vrchol chodník těsně míjí. Za zmínku stojí jistě nová cesta PEPES (PEPE SANCHÉZ), velmi sportovní (4x6a) v blízkosti Sombre Lunar a Derecha del Espoĺon (Vera-Fenor), lze je lézt i v kombinaci. Podobnou cestou je VIA ESPOLÓN ORIGINAL, resp. DIRECTA, kombinovatelný s Codigo vertical, kdy především poslední malý převis za 6a je v této čtyřdélkové trase klasika.

SIERRA SERELLA je pohoří z jurského vápence, nejvyšším bodem je PLA DE LA CASA (1385 m/m). Oblast se pyšní mnoha skalními věžemi, v lezeckých průvodcích se neuvádí, ale stojí za nenáročnou turistiku. Pod nejvyšším vrcholem i jinde se nachází historické sněhové díry (ledárny na zásoby ledu v létě). 

Pla de la Casa

0. den

Zima je nějaká dlouhá, nedá se to vydržet lézt jen na umělce, i když si tam zvyšujeme obtížnost u některých na kdysi magických VIII a u jiných na VII. Proto se rozhodujeme vzít to na otočku, protože jeden z nás musí v úterý ráno do divadla na Farmu zvířat. V pátek večer odlet z Katovic a ubytování v garáži (WC, kuchyň, koupelna). Prostě španělská auta se mají skvěle. 

Casa, collado de Cosme

  

1. den - Pared Negra I

Odjíždíme do Orihuely ke skále Pared Negra. Tyčí se jen kousek od parkoviště. Celý den se nese ve znamení toho, že jeden studuje topa, videa a ten druhý na to kašle. Zkuste hádat, kdo zabloudí... Takže nejprve přejdeme přes potok moc brzo. Pak najdeme správný šutr u nástupu. Měla by tu být cedulka, není tu nic. Takže vzhůru po borhácích cesty Derecha del Espolón. První délka za V mi přijde nějaká těžká, hlavně kolemá stěnka pod traverzem... Ale jsou tady přece jen dvě cesty Derecha a Sombra Lunar, obě dole za V... Možná těžší klasa, i když Španělsko...

Ve štandu mi nějaký Španěl něco povídá. Jasné, jasné, buenos Bartolomeo Dias. Druhou délku leze ten, co na topa kašle. Paráda, přesná linie. Poslední dvě spojí zase ten první. Konec je zase těžký. Asi proto, že jsme dole a nahoře vylezli cestu Pepes (Pepe Sanchéz) z roku 2024, VI+. Takové obtížnosti moc nevyhledáváme, navíc i těch 150 m je tady celkem výživných.

sestup

3. den - Pared Negra II

Druhý den je úplně stejný jako první... Stejná skála, sportovka vedle, Espolón directo (Codigo vertical). První délka odpovídá popisu, druhou zase leze ten, co vešechno studuje dopředu. Na V+ je to teda nějaké těžké, odpovídá to včerejší VI+. Štand je správný, i komín pod ním, ale plotna pod ním... Možná se to leze po malých římsách cik cak, možná někdo podsekal klasu... Každopádně jsme byli dost vpravo, ale nějaká nová cesta by tam být neměla. Po levé straně byla další řada borháků, spíš ale z Codigo vertical, co se tady přibližuje. Další délka byla lehká a konec jsme došli var. vpravo za 6a (Codigo vertical) v malém převisu. Obtížnost tam byla podobná jako ve druhé délce. Těžko říct, kde byla chyba.

 

Pared Negra

Po dolezení Espolónu derecha i directo se ocitáme na krátké široké římse, vpravo je jasně vidět ocelový kabel, kudy vede směrem nahoru sestup. Následuje fotogenická římsa, sestup do malého sedla (fixní lano) a první slanění. Jsou tam dva slaňáky, první blbě dostupný a druhý jde vidět z toho prvního. Kdo nestuduje topo najde ten druhý z toho prvního... Cca 25 m, pak je opět vidět ocelové lanko a druhý slaňák. 30 m vychází k erárnímu lanu. Nechytá se úplně pohodlně, ale ani napodruhé jsme nepoužívali 2x60 m a přidrželi se. Pak už jen sestup kolem nástupu a přeběhnout u tunelu přes cestu.

Pared Negra

4. den - Serella

Večer odlétáme, tak nemáme odvahu někde slaňovat. Kromě toho ruce máme z drsného vápence trochu sedřené a jsme trochu připečení. Teploty kolem 20 C nám tady v porovnání se zimou u nás připadají jako 30 C... Proto se vydáváme do pohoří Serella, což je vlastně jeden z protáhlých vápencových hřebenů severně od Alicante u Alcoy, pro místí takové jejich malé Pyreneje.

Font del Cuquerp

Oblast je to moc krásná, o to víc škoda zmatku s jednou mapovou aplikací, co nás nejprve naviguje místo kolem rovnou skrz ucpané Alicante a pak na neexistující parkoviště ve vesničce Fageca. Kolem rozkvétajících hájů s mandloněmi jdeme po Cami del Confrides nejprve barrancem Moro až do horní části údolí s řadou bizarních skalních útvarů. Na skalní okno ve tvaru Afriky nám nevyjde čas, ale i tak Arrim nebo Isidre stojí za návštěvu. Mezi nimi se dokonce nachází pramen Cuquero, kde se dala v únoru nabrat voda. Odtud je to kousek do sedla Cosme (1238 m/m) a následuje poslední výživné stoupání ve vedru zcela opuštěnými horami do dalšího údolí se sněhovou jámou (další je o kus dál) a poslední výšvih na Pla de la Casa, nejvyšší vrchol tohoto malého pohoří. 

Arrim a Morro de Regalls

Výhled z Pla de la Casa,, což je součást skal Argil, je nádherný především pro ty, kdo mají kolem sebe rádi věnec hor: výrazné Morro de Regalls až po Berniu na východě, na jihu Aitana... Mnohé by stály za návštěvu nebo dlouhý trek. Proto uvažujeme jestli riskovat okruh přes Penya d´Africa nebo zpět dolů. Volíme druhou možnost, přece jen se domů dostaneme až nad ránem a jednoho hned čeká Farma zvířat,

 

Gánok

GANEK (GÁNOK) 2462 m/m leží v hlavním hřebeni Vysokých Tater mezi Vysokou a Rumanovým štítem (či spíše štíty). Galerie Gánku je jedna z nejznámějších lezeckých oblastí Tater, pozorovat ji lze především z Rysů. Naopak z Rumanovy doliny je cesta v podstatě chodecká, až v Gankově štrbině terén tuhne a pokračuje lehce, ale exponovaně po hladkých skalách se zbytky suti (omezené možnosti jištění) cca I/II UIAA až na vrchol. Tůra se za dobrého počasí spojuje s blízkým Rumanovým štítem.

 

Gánok normálkou 

Ganek byl předposledním štítem z Velké koruny Tater, co nám chyběla. Vylézt galerií jsme si netroufali - jednak pro brutálně dlouhý nástup (a následně problém dostat se zpět do Bielovodské doliny) a taky jsme měli docela vítr z toho, jak se z tohoto údajně těžkého štítu sestupuje. Ve skutečnosti je to tatranská klasika. Ze Zlomiskové doliny vysapaným žlabem na Rumanovu terasu jedním ze spleti chodníčků někdy bez mužíčků... Pak dalším žlabem do Gankové štrbiny. Pak je těžší lézt dolů než nahoru. 

Moc nám nevycházelo počasí. Ale vzpomínáme na setkání se Svatozárem Lackem a jeho kamarádkou Lídou. Kdo ví, o koho jde, tomu tohohle taternika popisovat nemusíme. A těm mladším je to stejně jedno.

Zlobivá, Rumanovy a Gánek z Bielovodské

 

Winnetouweg

WINNETOUWEG je sportovní klasika v Grazer Bergenland, pov vrcholem Rothelstein v sektoru Breite Wand. Pro nás bude podle barvy tahle oblast pořád prostě Rote Wand... Má 11 délek, 290 m a lze ji lézt v několika obtížnostech, od V- do VI+. Tyto varianty se označují např. jako Gossler nebo Feuerwasserensteig. Vlevo od cesty pak probíhá cesta Tigerauge (VI+) a i do ní se lze napojit, především v lehčích horních pasážích, místy dost nejasné.

5ptch?

Málokterou cestu vícedélku jsme lezli 2x, snad s výjimkou těch nádherných. Winnetouweg patří do jiné skupiny a to do těch cest, kde jsme se ztratili. Tady hned při nástupu. Podle popisu je to první cesta vpravo od Tigerauge. OK. Máme Tigerauge a vidíme borháky na stěnce. Na III to nevypadá, ale znáte to - někdy je skála lehká když se naleze. A někdy ne. Myslíme si, že prostě obchází hnusný žlab víc pravo. Omyl. Když horko těžko štandujeme, tak si říkáme, že jsme buď totálně nerozlezení nebo chyba v matrixu. Ale cesta se zase stáčí doprava, přesně podle topa. Vylezeme na další štand (s dolezem šurmajzem) a vůbec nevíme, kde jsme. Tak nějak tušíme, že asi v Rakousku. Nepřipadá nám bezpečné pokračovat bez znalosti tras dál, takže slaňujeme dolů a hledáme, kudy jsme měli jít. Žádný kámen s nápisem nikde není... Nakonec se nám podaří podle fotky ztotožnit vylezenou cestu jako novinku z roku 2021 Feurewassereinsteig VI+, na "Grosser Pfeiler" v topech mezi oběma cestami. A protože jeden z nás předtím po dešti projel maliním a ostružiním, v poledním vedru to balíme. 

štand bei baum

Další den to zkoušíme znovu. Po první délce je nám jasné, kde jsme včera byli. Škoda. Pak jdeme vpravo, Riisverschneidung a ještě nahoru. Dvě délky jsme spojili. Prostředek byl fajn. V oficiální 8. délce lze jít rovně přes Tigerauge, jak jsme to lezli, těžko říct. Pak se přeleze tráva a 10. se dá lézt opět vlevo i vpravo. Roste tam výrazný strom, jedná se o široký žlab, nehezký. Snad by přelez šurmajzem vlevo stál zato. Nevypadal. V závěru je pak možné lézt vlevo za VI a pak lehce nebo ještě víc vlevo za V- a pak za VI. Taky to není úplně jasné, vždy je to takové esíčko. Ale pevně, jak zdejší padající vápno, věříme, že to byla ta střední var.

někde v cestě

Náš názor na cestu asi ovlinilo to, že někdo tady vytvoří novou trasu, ale v podstatě se to nikde neobjeví (jeden záznam na plac. webu je fakt málo). Rozbitý nástup, k tomu spousta var. (a když chcete radši těžší v lepší skále, musíte mít dobře nastudované topa, jenže my radši na punk), na sestupu parádní malá jeskyně Matylda... Smíšené pocity i cesta.

 

poslední délka asi

Matylda

Pyreneje španělské

PYRENEJE č. 2, tentokrát ze španělské strany. Takový rodinný výlet do hor na konci prázdniny a okoupání v moři na závěr s levnými letenkami. Po příletu se přesouváme do El Pont de Suert, kde přímo na náměstí bydlíme v super domečku za super cenu. Chystáme se na VALLIBIERNU (3059 m/m), akorát cesta je uzavřená - zatímco v Huesce je skrz požáry zákaz, tak v Lleidě ne. A cesta je v té druhé, vrchol v první. V krásném počasí tak ztrácíme čas, přejíždíme k Puntá de Calavallers a chceme se dostat před bouřkami na 3014 m vysoký Comalesbiens. Neúspěšně.

pod Comalesbiens

Další den už prší. Volíme VALL FOSCA, NP Aiguestortes, se spoustou uměle navýšených jezer. Vedra jsou pryč, požáry taky. Tu a tam i něco vidíme. V podobném počasí navštěvujeme i soutěsku MONT REBEI, dost bahna na začátku a v poledne mlha s deštěm. Poslední den se nám konečně podaří Vallibierna, opět v dešti a mlze. Pak jen tři noci u moře a brzo ráno odlet domů.

pod Vallibiernou

1. den - přílet  

Začne to propadlým řidičákem a pokračuje mizerným počasím. Příjezd do El Pont de Suert je ovšem zážitek... Ty skály u přehrady jsou prostě úchvatné, škoda že nemáme lano. Městečko s řekou taky skvělé, pasou se tu kozy a ženou se tu ovce. Mají tu slušně zásobené obchody.

 

2. den - Vallibierna a Comalesbiens

Brzo ráno chceme s dětmi na Vallibiernu. Jenže když dojedeme až k zatáčce pod tunelem, tak požární zátaras. Googlíme teda španělštinu a nakonec mizíme pod Comalesbiens. Od parkoviště má vést cesta T2, tak pospícháme sutí, stále strmější. V jednom místě narážíme i na řetězy. Doufáme, že se pak cesta zlepší, ale vůbec. Naopak. Mizí v lavinovém sesuvu. Jinak je úplně neznačená, chybí i mužíci. V podstatě je to přelézání a hledání trasy. Asi nejtěžší T2 v našem životě, zažili jsme skoro všechny T3 i T4 mnohem lehčí. Ostatně cedule o náročnosti cesty neodpovídají tomu, co říkají mapy. 

U Estanys de Comalesbiens se to vůbec nelepší. Dokonce jde trasa dolů. A u severních jezer ztrácíme cestu úplně, teda pěšinu. Jen zavalený žlab, ani náznak kudy jít. Btw za celý den jsme potkali jen 2 lidi na cestě dolů a jednu paní nahoru. Tahle trasa je vážně jen pro místní znalce nebo s obrovskou rezervou. Tu nemáme, půlka výpravy už klesá, zbytek běží za ní. Naproti na Comaloforno už bouří. Druhá půlka výpravy dobíhá k autu už za deště, první stihla ještě jezero.

Dole je hezky, proto ještě navštívíme kostel z 11. století Santa Eulália d´Erill la Vall a Sant Felieu de Barruera pozorujeme jen z auta.

 

3. den - Vall Fosca

Mrholí. Volíme krátký výlet do "Temného údolí" (Vall Fosca) někdy nazývaného i Capdella podle obce, kde leží. Leží na hranici NP Aigüestortes a přehrada de Sant Maurici, ale seskupení jezer v téhle části Pyrenejí do parku nepatří. V minulosti byly totiž břehy ples zpevněny a zvýšeny, aby sloužily coby zdroj vody pro vodní elektrárny v údolí. Z tohoto důvodu spojují jezera i zbytky úzkokolejky.

Estany Tort

Od Estany Gento (stanice lanovky) jdeme rovnou úbočím morény směrem k malé chatě Colomina. Přibližně v půlce, kde cesta ztrácí příkrost, vede kousek právě po staré železnici. Z těch na východním okraji stejnojmenného jezera nezůstalo nic, jen náspy. Ale Mar i Colomina jdou obejít, v lepší počasí by asi bylo vidět i 2892 m vysokou Pegueru, nejvyšší v oblasti. V severní části údolí jsou další jezera, my se vracíme v dešti k lanovce. 

Počasí se na chvíli trochu zlepší, jdeme tedy kolem Estany Tort k Nariolo. V tomhle počasí jsme tu sami, akorát jedna nebo dvě podobné rodinky s dětmi. Všechno kolem je takové tatranské, fotogenické. Ještě se schováváme před deštěm na chatě Gento, kde je teda jen restaurace, ale dole se dá přespat.Někdy by to sem chtělo i za lepšího počasí, déšť tolik nevadí jako mlha, kdy je vidět to samé, co v mracích u nás na horách.

Estany Tort

4. den - Mont Rebei  

Na horách je furt hnusně. Oheň by nerozdělal, kdeže jsou ty požáry. Moc to neřešíme, něco jsme slyšeli o soutěsce/congost u přehrady Canelles, tak se tam zastavíme, než bude hnusně i dole. Pravda je, že kolem přehrady je to krásné červené bláto. Kluzké a lepivé. Kousek za visutým mostem se otevírají výhledy do výrazného kaňonu, kde si děcka užijí ozvěny. Škoda těch těžkých cest, lezlo by se tu skvěle. Jdeme balkónem vytvořeným pastevci (mokré drátěné lano znamená děsně špinavé ruce) až k jeskyni les Gralles, ale ferrata (A) je totálně zničená nebo se možná vůbec nejedná o ferratu (ale lana sebou nemáme). Každopádně skvělé by bylo přejít na MONTFALCÓ, akorát logistika s autem a skutečnost, že se zase blíží déšť (a zaneřádit půjčený vůz se nám nechce, resp. jen trochu). Takže zapnout stěrače a konec. Btw výjezd od parkoviště je docela hard, když máte dát přednost zprava. Ale za nás soutěska mnohem lepší než ta profláklá v Andalusii.

Mont Rebei

5. den - Vallibierna

Od přehrady Llauset se vydáváme na Vallibiernu. Počasí pořád nic moc. Dost mokro a kluzko. Kdo chodí s dětma ví, že to není úplně OK. Ale kolem jezera Bortonés a chaty/plesa Llauset míříme na dceřinu první 3000+. Kousek nad chatou opouštíme značenou stezku a jdeme v podstatě volně. Značení mužiky tu moc není, vyšlapané taky moc ne. Po levé straně jsou krásná jezera, jména jsme nenašli. Výš přechází terén v namáhavou suť, i když jsme v podstatě na vrcholovém hřebeni. Vítr a mlha nám připomínají synovu první 3000+, kd taky dost mrznul. Mladou mám na laně, ale výhledy do děr na obou stranách ji nedělají dobře, ale T4 oproti Comalesbiens T2 to teda není, cca I/II UIAA. Akorát na koně se necítí, takže z Tuca de Vallibierna se vracíme a nejdeme na Tuca de Culebres. Btw jedna věž na hřebeni přes 3000+ taky nemá jméno. Trochu blbé je i to, že jdeme sami (pár za námi to otočil) a místy není vidět na krok. Malá má na sobě úplně všecko, když zabloudíme, vrátíme se a čekáme, až se to trochu rozerve a najdeme sestup. Dole u jezer jsou výhledy zase skvělé, dokonce se roztrhá oblačnost... Jenže s cestou skoro 2,5 h k moři jsme moc pozdě vycházet nemohli. Takže ještě potkáváme dvě borky od nás, co jdou trek, a vidíme obrovskou sviští kolonii u Botornás a tunele odjíždíme po dost hopsavé cestě.

přehrada Llauset

6.-7. den - Montgrí

Chtěli jsme zkusit DWS... Ale nezkusili. Z Estartit jsme jeli do Montgó, ale skočit 20m někam... To nedám. A ty 6m jsme neobjevili/nedoplavali. Škoda. Protože malé DWS se zjevně provozuje i u cap de la Barra přímo v Estartit, jenže to jsme zase neměli plavky. To bych spíš dal těch 20 m.

Lana jsme v tomhle kapesním pohoří zvaném Montgrí neměli, takže jsme si jen zašli na Torre Moratxa (220 m) a Roca Maura (225), na prvním strážní věž a na druhém vysílač. Lezecký sektor jsme našli i nýt na turistické značce. Jsou odtamtud skvělé výhledy na moře a ostrovy. Ještě se rychle v tom moři okoupat a ráno domů. 

 

Moratxa

8. den - odlet

do Mošnova.

 

Glodis

GLODIS (3206 m/m, 396 m prominence) je 5. nejvyšší vrchol Schobergruppe ve Vysokých Taurách. Pro svůj tvat se mu někdy přezdívá schoberský nebo východotirolský Matterhon. Podobá se mu i v tom, že až na vrcol nevede turistická trasa, i když klettersteig JV hřebenem hodnocený jako C pomáhá překonat vážnější obtíže. Za úvahu stojí i JZ hřeben (III-, klíčové místo III+, ale je zapotřebí dobrá orientace a znalost sestupu).

 

top a Hoschober

normálka 

Za deště jdeme údolím Debant na Lienzerhutte. Chata je jen asi 200 vm od parkoviště, odkud jsme kdysi ve vedru šli na Wangenitseehutte a Petzeck. Zase léto, zase stejné údolí, ale místo vedra spíš psí počasí s mlhou. Na Lienzerce přespáváme, moc nás to tu nenadchlo. Vzhledem k dostupnosti z parkoviště koly i pěšky za pár minut je to spíš taková restaurace než horská chata. Když si chceme dát odpoledne pití, máme počkat na večeři, a když je večeře, tak po ní... Přitom finančně lépe zajištěným hostům se víno a pivo nalívá.

Ale nejsme tu na jídlo a pití. Ostatně třetí den se vrátí mizerné počasí, takže jen sjedeme dolů, kde je úžasný Spar s čisťounkými záchody a dobrotami. My jsme zatím druhý den na horách.  Ráno jdeme po Franz-Keil-weg pěkným údolím se spoustou krav, někdy zatoulanými ve skalách. Cesta vede podél potoka Debant, ale my ho překračujeme nadaleko místa, kde vlevo odbočuje trasa na chatu Hochschober i stejnojmenný vrchol. Vedle něj je pak zajímavý Debantgrat, kam jsme chtěli následující den.

Velký zvoník

Cesta je pořád docela příjemná, překročí ještě 1x potok (kam taťka uklouzne) a pak pomalu přes suťové splazy a suť do sedla, kde začíná ferrata. Je to spíš B než C a ještě lze těžší místo dole i most obejít. Je nepřerušená. Z vrcholu máme za nádherného počasí a po pracovním telefonátu super výhledy na Grossglockner, Hochschsober, Petzeck atp. Lezitelně vypadá i JZ varianta z Kalser Torl, akorát závěr je prý dost rozbitý. SZ stěna se poslední dobou leze hodně v zimě mixově, ale to se tady asi nedostaneme podobně jako na sousední Ralfkopf a zatím jsme o nich nic nenašli.

Sejdeme dolů a odpoledne už zase padá mlha a nakonec i takovéty mokré věci. Ani na Keeskopf to ráno nejde, leda máčet boty, klouzat a nahoře zjistit, že stejně není nic vidět.

Debantthal

Petzeck

Dalmácie 2

Dalmácie podruhé... Ostré a tvrdé chorvatské vápnove střední části téhle části Chorvatska nabízí především známá Paklenice, kde se dají nalézt i úplně lehké sportovní vícedélky s pěším sestupem pro fakt malé horolezkyně, třeba na VELIKI VITRENIK (432 m/m) vede za 4a 110 m dlouhá 4-délková Oprosti mi pape. Lze sejít vlevo k nástupu nebo přes škrapy a vápencové škarpy na vrchol. Jižněji leží TULOVE GREDE (1120 m/m), skupina skal lehce dostupných ze sedla Vrhprag (856 m/m) po šotolinové cestě. K lezení je zapotřebí se v oblasti dobře zorientovat, třeba při klasické turistice na některý z vrcholů téhle věžovité hory.

Někde mezi přeplněnou Paklenicí a prázdnými Tulovými gredy se nachází Vaganac. Označuje se tak opět skupina skal nedaleko vrcholu Bojin Kuk. Původně ferratový areál je už pouze lezecký sektor se spíše krátkými cestami, ale najdou se i multipitch, třeba Fur Christa na HERECEGOV VRH (715 m/m), 4 ptch, sport, 4a (udává se 4b), sestup slaněním 3x. A při špatném počasí je v dosahu Zadar s vodními varhanami a kostelem sv. Donáta nebo pobřeží Velebitského průlivu, se zrajícími olivami na konci října.

 

0. den

Uplynuly 3 roky od naší poslední a první návštěvy Dalmácie, především Paklenice, a jsme tady zase... Z Katovic do Zadaru brachu za 6t, auto za 1,7t a ubytko za 6,6t... Vše v Kč, v součtu 15 000 pro čtyřčlennou family.

 

1. den

Bouřky. Ráno proto rychle do Zadaru, do starého města... Mimo sezónu parking grátis, skoro se nabízí parkovat až úplně v centru. Donátový kostel... (sv. Donáta), závody jachet, vodní varhany... S prvními kapkami do šopu pro jídlo a relax. 

sv. Donát, Zadar

 2. den

Ještě ráno dost lijak. Kupodivu řeka Paklenica zůstala suchá, i když mokro máme i na terase. V poledne to trochu riskneme dojet na Vrhprag. Pro někoho je to adrenalinová cesta, jenže je dost široká a pevná. Žádná Kapetaniana nebo Sagra Chica. V sedle je ještě mlha, parkuje tady jen jedno auto a projede taky jen jedno. Moc toho nevidíme, ale po třetí se mají mraky trochu roztrhat. A... Roztrhají! Užijeme si výhledů, nejmladší se vyhne dolezu na "vrh hrvatski zastavy" a rodičům je zabráněno vylézt I/II UIAA na Střední vrchol takovým komínem, protože hladké je to pořád dost. Najdeme i areál u hlavního "alpinistického" vrcholu a pár dalších míst, kde by se dalo lézt. Než zase padne mlha, ještě si prohlídneme pomníčky, připomínají horskou válku ze začátku 90. let mezi Chorvaty a Srby. Memento mori. V některých lezeckých cestách prý je ještě nevybuchlá munice. Tak snad si už nevybere další lidské životy.

Tulove grede

3. den

Konečně neprší. Vyjedeme po úzké a strmé asfaltce na malé parkoviště u bývalého ferratového areálu Vaganac. Bývaly tady lanové mosty, nezůstalo skoro nic. Možná proto najdeme jen jednoho mužíka a trochu bloudíme, naštěstí to není daleko. Hercegov vrch je dost výrazný, vpravo od něj vyšší Gradič a za nimi v dálce Bojin Kuk. V sedle zjišťujeme, že popisy úplně nesedí. Dá se sice traverzovat přímo, ale správný nástup je u závrtu níž. Je tam i drobný nápis na skále Fur Christa (nikoliv Via). První délka je puklina a v podstatě nad ní choďák do štandu vlevo nebo vpravo ještě kousek po skále do dalšího štandu. Pak zase trochu chůze, stěnka a konec na pohodlném vrcholu s madonou.

fur Christa

Co nám nahoře není jasné, je sestup. Údajně se slaňuje 3x, akorát traverzové části nedávají moc smysl. Především té horní se nedá vyhnout. Dolní ano, z prvního štandu lze slanit přímo dolů, akorát pozor na obří závrt po pravé ruce, je dost hluboký. My použijeme slaňák za madonou, asi špatně. Vyjde sice do žlabu, ale ne do dobrého místa. Je tady spousta volných šutrů, těžko to odjistit. A lano se seká. Se 2x60m lany slaní děcka na pěšinu dole, jeden z nás pak musí u cesty Amaruna (nic jsme o ní nezjistili) vyprusíkovat nahoru a slanit po naší trase. Stačí 60m lano, tj. po 30 m (délky jsou asi 30 m, 30 m a 60 m, počet presek nevíme - stačilo nám 10). Existuje snad i možnost slanit na západní stranu (cesty cca 30 m, nenašli jsme) nebo přeskočit přes žlab (jsou tam nýty) na menší věž na východě a zeslézt. Je to největší slabina lehké trasy pro děcka. Zatímco poslední slaňuje, potkáváme českou čtveřici se psem, co lezli pod náma sektor Ferrata. Jinak tu byl klid.

Vaganac

 4. den

Tak teploty se vyhouply ke dvacítce, takže se večer dokonce trochu smočíme v moři. Ráno tomu těžko uvěřit, proto mikiny a bundy zůstávají na začátku cesty Oprosti mi pape (Odpusť mi otče, 4a). Na skále je plaketa, pak pořád po borhácích. V první délce je zapotřebí jedenáct nebo dvanáct expresek. Pak stačí míň, ale je to lehké lezení. Přesto s výjimkou středu poslední délky pořád po skále, docela pěkné na tuhle obtížnost. První měla asi 40 m, druhá 30 a poslední dvě dohromady 60 m. Cesta končí oblézáním takového zubu zprava. Uprostřed třetí délky (tj. mezi třetí a čtvrtou) jsme si všimli slaňáku do údolí vpravo. 

Oprosti mi pape

Lezení končí na svahu Velikého Vitreniku, jasně patrného od pobřeží. Sestupuje se kousek traverzem po mužících a pak dolů. My zvolili cestu na blízký vršek, odkud jsou parádní výhledy. Po suti a škrapách není cesta tak obtížná, jak by se mohlo zdát. Pak jsme se nechali zlákat k "sestupu" přes Tomići. Lepší cesta je rovnou k moři a pak kolem hřbitova zpět do Paklenice nebo Vitreniky úplně vynechat. Nás zlákaly mapy, podle nichž jde o lehkou cestu. Až ke stájím Tomići je to zajímavé, mezi zídkami a pomníčky "mirily". Následovalo varování, že chodník není vhodný pro děti a sestup srázy, často suťovými, směrem ke Kukovi ispod Vlake. Nosoroga jsme lezli minule, u něj se konečně stává sestup turistickým. Jinak jde o klasickou paklenickou sestupovku po šurmajzu, z nějakého záhadného důvodu omatlanou značkou. Nikoho jsme na ní nepotkali, ani se nedivíme. T2 to není určitě, jako nástup na lezení fajn. Ale po sejití téhle cesty (dole 2 km píšou za 2:45, my to šli v rychlém tempu 2h) už na další lezení nemáme pomyšlení...

Veliki Vitrenik

 

5. den

Konec a zvonec. 

Starigrad, Velebitský průliv

 

Sierra Nevada

SIERRA NEVADA, aneb Andalusie číslo 3. Vlastně jsme sem v létě nechtěli, do španělských veder už vůbec, ale všude je hnusně a letenky levně z Ostravy. Takže sbalíme jen pár věcí do malých ruksaků a chystáme se do v létě kupodivu opuštěného střediska Pradollano, kde více než shuttle bus využijeme lanovku přímo u domu. Fungují tady jen dva ne moc dobře vybavené obchody a restaurace. 

Naším cílem je pochopitelně nejvyšší bod pyrenejského poloostrova a pevninského Španělska, MULHACÉN (3479 m), z horní stanice lanovky kolem Velety po stezce hojně využívané cyklisty a sedlo mezi dalšími 3000+, PICO DE LOMA PELADA (3183 m/m) a jen o metr nižší CERRO BOTO. Další den pak jdeme na VELETU (3396 m), kde jsme byli kdysi v zimě. Tentokrát volíme východní hřeben s odbočkou na CERRO DE LOS MACHOS (3329 m) a pak přes ZACATÍN (3327 m) a CAMPANARIO (3328 m) lezecky na vrchol. Oba dny nás provází silný vítr a příjemné teploty.

Mulhacén

Stejně tak tomu je 3. den, kdy lezeme "lahůdku". Sestupujeme k uměle zvětšenému jezeru de Las Yeguas a od něj pěšinou v zelených borreguiles přecházíme do skal na severním výběžku TOZAL DEL CARTUJO (3152 m/m). Severní hřeben (arista del Cartujo) se táhne spíše v první polovině, závěr jsou volně ložené balvany pod kupodivu plochým vrcholem s někdejším nunatakem. Z vrcholu se přes předvrchol pokračuje hřebenem, Cuerda de la Dehesa k sedlu a opuštěné chatě Elorietta nad ním. Jedenz vrcholů dokonce nese její jméno. Následuje rozeklaný hřeben TAJOS DEL NEVERO (3198 m) s impozantními útvary a TAJOS DE LA VIRGEN (3239 m). Celé uskupení končí u bivaku Carihuela (někdy se označuje za TAJOS DEL CARIHUELA), s nejvyšším bodem PUNTAL DEL LOMA PÚA (3226 m), na jehož vrcholu je zřícená pevnůstka z občanské války.

Virgen

Přeposlední den odpočíváme. Navštívíme LOS CAHORROS čili soutěsku MONACHIL. Už jen proto, že kolem pramenů této řeky jsme se tři dny předtím procházeli. Lákalo by nás lezení, ale neprotáhli jsme na palubu ani přilby, lezečky a ani jednoduché lano, máme jen 5 expresek. Takže trochu závidíme, trochu se zchladíme a vracíme se, btw přes průsmyk Collado del Muerto. Tak třeba to znamená španělsky něco jiného.

Pátý den jedeme mimo Sierra Nevadu na SAGRA CHICA kolem úžasných Carcavas de Marchal, vyerodovaných věží. Ve vedru ale nemáme čas se zastavovat a procházet. I na hřebeni pod La Sagra (2386 m/m), což je jakási osamělá stolová hora, nejvyšší mezi Granadou a Madridem, je poměrně dost horko. Navíc mužíky nenacházíme a ve spleti vápencových věží nemáme moc přehled, kolik jsme ušli. Nakonec závěr cesty vynecháme a slaníme o borovice dolů pod hřeben, velmi působivý. 

 

1. den - přílet

V noci se za 4000,- ubytovat u letiště, ráno vyzvednout za 5000,- auto a za 5000,- se ubytovat na zbytek týdne. 3x hledat místo, kde se dá na přecpaném pobřeží okoupat... Nakonec seženeme parking v La Herradura. Vlny tak 2 metry, nakonec i španělští plavčíci změní žlutou vlajku za červenou. Pak přejezd do Sierra Nevady, nákup a procházka na skálu San Francisco na Hoya del MoroaJinde by se to asi dalo počítat za VHT, ale když do 2588 m/m vyjedete autem, tak...

 2. den - Mulhacén 

Mulhacén, obrovská masa břidlice, drží několik rekordů: nejvyšší hora pevninského Španělska, Sierra Nevady, pyrenejského poloostrova a 3. nejprominentnější hora Evropy (!). Z horní stanice lanovky nebo levnějšího autobusu (nutná rezervace, složitá komunikace) se obejde Collado del Veleta s bivakem Carihuela a přes Vasar del Veleta se klesá k lávce s řetězy (Paso de los Guías, průsmyk vůdců). Z něj se cesta opět napojuje na široký chodník, starou silnici, kde jezdí často cyklisti. Po vrstevnici se dojde až ke Collado del Lobo a impozantním vratům za ním. Pak se opět klesá, než lze odbočit do sedla mezi Cerro Boto a Pico de Loma Pelada, v podstatě nejde moc o sedlo (spíš hřbet se dvěma vrcholy). Z něj strmě a pak poněkud ostřeji sutí k bivaku Vivac de la Caldera u stejnojmenného jezera. Odtud přímo na vrchol. 8,5 km, španělské zdroje uvádí 10 km + cesta zpět, 1000 vm. 

Mulhacén

3. den - Veleta východním hřebenem

Veleta, 3. nejvyšší vrchol Pyrenejského poloostrova a 2. v Sierra Nevadě. "La magic tour" vede přes tzv. Veredón do údolí Corall de Veletta s dvojicí jezírek. Odtud suťovou pěšinkou, docela dobrou, skoro až na plochý kamenitý vrchol Cerro de los Majos. Následuje Zacatín, bez lezení. Campanario je věž, cca 1 délka lana za II UIAA, dál hřeben pokračuje chodecky do dalšího sedla. Z něj římsami na tzv. Salón, zub těsně pod Veletou. Za ním se nachází sedlo a široká lávka. Na skále vlevo je nápis FF (Fidel Fierro), buď přímo u něj na další lávku nebo nástup obejít po lávce. Horní lávkou až ke žlabu (borhák). Žlabem za IV na další širší římsu a systémem lávek lehce na vrchol nebo přímo (2 bh), těžká a dobře jištěná IV. Jsou zde i další cesty, jen pozor na velmi ostrou břidlici, místy lámavou. Z vrcholu kudykoliv.

Veleta

 4. den -  Tozal del Cartujo

Impozantní tůra krajinou stezek nebo úplně bez nich. Začíná sestupem k bývalému jezeru (nyní přehrada) Laguna de las Yeguas. Pod ním se odbočí ze šotoliny vlevo a přes několik zalených luk, borreguilles, často s dobytkem až k nejvzdálenějšímu hřebenu nad potokem Misterioso s malým jezírkem. Tady náznaky pěšiny mizí, po mužících nebo bez nich intuitivně nahoru k nástupu na hřeben, Arista del Cartujo. Nejprve se na něm střídají lehčí úseky s těžšími, místy vlevo, později spíše vpravo. Zpočátku lze utéct směrem vpravo, později jen slaněním. 

slanění

Klíčové místo je skoro na konci hřebene, než se změní na kamenitý terén. Nejprve několik skalních stupňů, z nichž poslední může být pro menší postavy dost složitý (seskok). Za touto poslední hranou "tatranský" slaňák, jediné označené místo na trase. Jinak zmizela i stará skoba, orientovat se lze podle vrypů maček (oblíbená zimní tůra). Slanění je vzdušné, přes hranu, udává se 26 m. Slaňuje se na nakloněnou plotnu. Za ní je klíčový žlab, IV UIAA, ve střední části lehčí. Nejprve puklinou na polici a z police za zuby, 1 délka. Po několika dalších krocích za další věží potíže mizí, ale na vrchol s osamělou skálou je to ještě cca 150 vm. 

Z vrcholu se pokračuje po turistické (neznačené) stezce kolem předvrcholu a skal Cuerda de la Dehesa na ploché sedlo. Z něj je už velmi výrazná skoro zřícená chata Elorietta. Při návštěvy se vyplatí nevynechat vytesané podzemní prostory. Nad chatou se nachází na hřebeni skalní útvar, věž Mnich, údajně III UIAA (na vrcholu údajně slaňák). Odtud je nejvýhodnější sestoupit kolem Lagunillos de la Virgen k lanovce kolem observatoře, nebo za nimi vystoupat na začátek trasy.  

Tozal del Cartujo

4. den - pokrač. Tajos de la Virgen

Jen v případě velké časové rezervy lze doporučit "sestup" přes Tajos del Nevero a Tajos de la Virgen k bivaku Carihuela. Na konci krátkého, nádherného hřebene mírně klasajícího k Lagunillos de la Virgen se cesta náhle změní a údajně dosahuje mnoha úseků za III UIAA. Orientaci komplikuje to, že stezka je neznačená (pouze mužíci) a jen v některých částech se rozděluje na lehčí a přímou variantu (neznačeno v mapách). První takovým úsekem je spleť balvanů a průchodů mezi nimi, Fraile de Capileira. Když se z nich dostanete do krásného oranžového sedla a na pohodlně vypadající hřbet Tajos de la Virgen, potíže skončí jen na chvíli. Sestup přímo nebo mírně vlevo po skalních schodech často exponovaných není ani orientačně lehký. V sedle Collado de Carihuela ale technické potíže končí. Oba první vrcholy stezka míjí zprava, i když k nižšímu nakonec skoro vystoupá (lze možná jít i přímo, nevyzkoušeno). Je z něj lehce dostupný spolu s hlavním vrchole Tajos del Carihuela známějším jako Punta del Loma Púa, na vršku je zřícenina kasáren. Chránily nedaleký průchod skrz hory. Jinak názvy "Virgen" pochází z 18. století, kdy zde kněze zachránila v bouři víra v Pannu Marii. Z posledního vrcholu je snadný sestup na šotolinovou cestu, po ní na začátek trasy.

Elorietta

 

5. den - Los Cahorros 

Los Cahorros je lezecká oblast v kaňonu řeky Monachil, btw pramení pod Veletou. Když nemáte lezečky a dostatek materiálu, je to ráno docela příjemná procházka kolem potoka s několika mosty. Místy se skály podlézají - je tady pěšina postavená kvůli vodním nádržím. Nenáročná turistika.

Cahorros

 

 

6. den - Sierra Chica

Sagra Chica je 2000+ v Andalusii, ve stejnojmenném kapesním pohoří, nejvyšší hora. Moc navštěvovaná není, příjezdová cesta je hodně adrenalin a bez zkušeností s ježděním po kamenitých cestách závěrečný úsek nelze doporučit. Nachází se zde dlouhý lezecký hřeben, příchod k němu je přes zavřený plot (najít vstup není úplně lehké). Z nejvyššího bodu cesty se pak odbočuje vlevo a poněkud divokou krajinou s vápencovými skalami i spoustou pichlavé vegetace se dojde až na hřeben. Jako dobrý orientační bod se hodí fotogenické skalní okno.

Okenník hispanski

Za skalním oknem začíná lezení (arista/cresta sur), až sem je to místy dost dobrodružství s hledáním cesty. Moc stop nebo dokonce lidí nehledejte. My nenarazili na nic. Popisovat zpočátku lehký hřeben je při jeho délce hodně složité. Na začátku 2-3 bh označují místo za IV (kniha s římsou dole), pak vše tradiční, lehké. Občas trochu bludiště, hlavně v letních vedrech, kdy ani 2000+ nepomůže. 3x slanění, z toho nejdelší je poslední (26 m) a první lze obejít tím, že se vrátíme kousek zpět a sejdeme doleva ve směru výstupu. Protože jsme na něm neviděli slaňák, popletli jsme to a uvažovali, kdeže jsme. 

top z hřebene

Před poslední částí hřebene s dalším místem za IV (jeden nebo 2 bh) jsme slanili ze stromu dolů pod skály a krásným borovým lesem se strmou cestou došli zpět na začátek trasy. Jinak je to zajímavá cesta, zpočátku a na konci lze zeslézt, uprostřed jsou vysoké opuštěné stěny. A všude spousta orlosupů... Peří z nich málokdo nechá na místě. Škoda, že celou dobu není žádný orientační bod. Věží mrtě, klikatící se hřeben s několika slepými odbočkami. Zajímavostí je plot (!) skrz trasu. 

 

Genussgrat

WACHAU. Není to úplně typická oblast vícedélkového lezení, ale dají se tady najít dost zajímavá místa. Zatímco Don Bosco Grat je na levém břehu Dunaje, na druhé straně údolí plného vinic se nachází dvě lezecké oblasti, NARRENTURM a KIENSTOCKSPITZE. Hřeben mezi nimi, spíše několik věží s chodeckými pasážemi, v kombinaci s oběma sektory umožňuje docela dlouhou lezeckou tůru. Cesta má 18 délek, 420 m. Klíčové místo je za V+, jinak spíš IV. Z mnoha míst se dá utéct, materiál je gneis (rula), ale podobá se spíše zeleným godulským pískovcům. Sestup je pěší, lze doporučit vrchol SEEKOPF (671 m/m) s rozhlednou.

 

Genussgrat je název pro hřeben mezi Narrenturm a Kienstockspitze. Najít ho je poměrně lehké, po tutristické cestě až k výrazným mužíkům a skalám. V sedle s hranečníkem 38 se odbočí vpravo. První délku jsme částečně minuli, druhá se obchází zprava do výrazného žlabu. Jsou zde dvě var., šli jsme komínem za V vlevo. Krátce lesem a dvě délky na první věž (V-), ze které se blbě sléza vlevo, protože smyčky tam nebyly. Možná jsme ty délky i spojili. Chodecký úsek tak za II pokračoval na vrstevnatou věž, odkud jsme slanili. 

někde, Genussgrat

Následoval dlouhý úsek, kde jsme se jistili jen průběžně. Popolízání přes skalky až k výrazné "knize", IV+. Zase pěšky k dalšímu místu za V-, kudy to pustí a kde jsou nýty. Krásné výhledy dolů. Někde v téhle pasáži, ve žlutých lišejnících, jsme asi narazili na těžší variant (nebo se to úplně obchází) a nechali tam presku. Podle topa by to bylo za IV-, ale to na převis s puklinou moc nesedí. Taky jsme tady ještě 1x slanili ze slaňáku, v topu není a slézat nebylo kudy, snad nějak zpátky. Kousek výš jsme poslední úsek dali jako třídélkový, protože jsme nějak špatně spočítali presky. Nejprve se doje k místu, kde bylo fixní lano.Nad ním je hnusný přelez zleva doprava, V+. Chce to vychytat, nelézt to moc vlevo. Poslední část jsme šli vpravo, údajně za IV. Možná únavou, možná jsme jen matlové, ale byl tam taky těžký krok. Podobně jako v jedné z prostředních délek, kde jsou pak asi 2 m od sebe nýty z různých cest. V topu to není. Jištění OK, občas tenké smyčky v hodinách... 

1. slanění

Na Kienstockspitze narážíme na první lidi, místní gruppe. Podle nich scházíme dolů, na rozdíl od popisu normálně choďákem, křovím. Nahoru pod skalami docela ve vedru. Ještě kuk na rozhlednu a po Mauersteig dolů k parkovišti. Kdo by se těšil na mohutné stěny, byl by zklamaný. Ale přelízání po odlišném typu skal, podle nás dost o nohá, je zajímavé. Připomíná to trochu třeba Sagra Chicu nebo samozřejmě protější Don Bosco... Někteří ji hodnotí i jako VI-, topo sedí, akorát místy je těžké určit, kdeže to jste. Přeci jen tahat to jako 18 délek je asi zbytečné. 

výhledy na Dunaj

 

Kienstockspitze, sekce Riesling