Dalmácie 2

Dalmácie podruhé... Ostré a tvrdé chorvatské vápnove střední části téhle části Chorvatska nabízí především známá Paklenice, kde se dají nalézt i úplně lehké sportovní vícedélky s pěším sestupem pro fakt malé horolezkyně, třeba na VELIKI VITRENIK (432 m/m) vede za 4a 110 m dlouhá 4-délková Oprosti mi pape. Lze sejít vlevo k nástupu nebo přes škrapy a vápencové škarpy na vrchol. Jižněji leží TULOVE GREDE (1120 m/m), skupina skal lehce dostupných ze sedla Vrhprag (856 m/m) po šotolinové cestě. K lezení je zapotřebí se v oblasti dobře zorientovat, třeba při klasické turistice na některý z vrcholů téhle věžovité hory.

Někde mezi přeplněnou Paklenicí a prázdnými Tulovými gredy se nachází Vaganac. Označuje se tak opět skupina skal nedaleko vrcholu Bojin Kuk. Původně ferratový areál je už pouze lezecký sektor se spíše krátkými cestami, ale najdou se i multipitch, třeba Fur Christa na HERECEGOV VRH (715 m/m), 4 ptch, sport, 4a (udává se 4b), sestup slaněním 3x. A při špatném počasí je v dosahu Zadar s vodními varhanami a kostelem sv. Donáta nebo pobřeží Velebitského průlivu, se zrajícími olivami na konci října.

 

0. den

Uplynuly 3 roky od naší poslední a první návštěvy Dalmácie, především Paklenice, a jsme tady zase... Z Katovic do Zadaru brachu za 6t, auto za 1,7t a ubytko za 6,6t... Vše v Kč, v součtu 15 000 pro čtyřčlennou family.

 

1. den

Bouřky. Ráno proto rychle do Zadaru, do starého města... Mimo sezónu parking grátis, skoro se nabízí parkovat až úplně v centru. Donátový kostel... (sv. Donáta), závody jachet, vodní varhany... S prvními kapkami do šopu pro jídlo a relax. 

sv. Donát, Zadar

 2. den

Ještě ráno dost lijak. Kupodivu řeka Paklenica zůstala suchá, i když mokro máme i na terase. V poledne to trochu riskneme dojet na Vrhprag. Pro někoho je to adrenalinová cesta, jenže je dost široká a pevná. Žádná Kapetaniana nebo Sagra Chica. V sedle je ještě mlha, parkuje tady jen jedno auto a projede taky jen jedno. Moc toho nevidíme, ale po třetí se mají mraky trochu roztrhat. A... Roztrhají! Užijeme si výhledů, nejmladší se vyhne dolezu na "vrh hrvatski zastavy" a rodičům je zabráněno vylézt I/II UIAA na Střední vrchol takovým komínem, protože hladké je to pořád dost. Najdeme i areál u hlavního "alpinistického" vrcholu a pár dalších míst, kde by se dalo lézt. Než zase padne mlha, ještě si prohlídneme pomníčky, připomínají horskou válku ze začátku 90. let mezi Chorvaty a Srby. Memento mori. V některých lezeckých cestách prý je ještě nevybuchlá munice. Tak snad si už nevybere další lidské životy.

Tulove grede

3. den

Konečně neprší. Vyjedeme po úzké a strmé asfaltce na malé parkoviště u bývalého ferratového areálu Vaganac. Bývaly tady lanové mosty, nezůstalo skoro nic. Možná proto najdeme jen jednoho mužíka a trochu bloudíme, naštěstí to není daleko. Hercegov vrch je dost výrazný, vpravo od něj vyšší Gradič a za nimi v dálce Bojin Kuk. V sedle zjišťujeme, že popisy úplně nesedí. Dá se sice traverzovat přímo, ale správný nástup je u závrtu níž. Je tam i drobný nápis na skále Fur Christa (nikoliv Via). První délka je puklina a v podstatě nad ní choďák do štandu vlevo nebo vpravo ještě kousek po skále do dalšího štandu. Pak zase trochu chůze, stěnka a konec na pohodlném vrcholu s madonou.

fur Christa

Co nám nahoře není jasné, je sestup. Údajně se slaňuje 3x, akorát traverzové části nedávají moc smysl. Především té horní se nedá vyhnout. Dolní ano, z prvního štandu lze slanit přímo dolů, akorát pozor na obří závrt po pravé ruce, je dost hluboký. My použijeme slaňák za madonou, asi špatně. Vyjde sice do žlabu, ale ne do dobrého místa. Je tady spousta volných šutrů, těžko to odjistit. A lano se seká. Se 2x60m lany slaní děcka na pěšinu dole, jeden z nás pak musí u cesty Amaruna (nic jsme o ní nezjistili) vyprusíkovat nahoru a slanit po naší trase. Stačí 60m lano, tj. po 30 m (délky jsou asi 30 m, 30 m a 60 m, počet presek nevíme - stačilo nám 10). Existuje snad i možnost slanit na západní stranu (cesty cca 30 m, nenašli jsme) nebo přeskočit přes žlab (jsou tam nýty) na menší věž na východě a zeslézt. Je to největší slabina lehké trasy pro děcka. Zatímco poslední slaňuje, potkáváme českou čtveřici se psem, co lezli pod náma sektor Ferrata. Jinak tu byl klid.

Vaganac

 4. den

Tak teploty se vyhouply ke dvacítce, takže se večer dokonce trochu smočíme v moři. Ráno tomu těžko uvěřit, proto mikiny a bundy zůstávají na začátku cesty Oprosti mi pape (Odpusť mi otče, 4a). Na skále je plaketa, pak pořád po borhácích. V první délce je zapotřebí jedenáct nebo dvanáct expresek. Pak stačí míň, ale je to lehké lezení. Přesto s výjimkou středu poslední délky pořád po skále, docela pěkné na tuhle obtížnost. První měla asi 40 m, druhá 30 a poslední dvě dohromady 60 m. Cesta končí oblézáním takového zubu zprava. Uprostřed třetí délky (tj. mezi třetí a čtvrtou) jsme si všimli slaňáku do údolí vpravo. 

Oprosti mi pape

Lezení končí na svahu Velikého Vitreniku, jasně patrného od pobřeží. Sestupuje se kousek traverzem po mužících a pak dolů. My zvolili cestu na blízký vršek, odkud jsou parádní výhledy. Po suti a škrapách není cesta tak obtížná, jak by se mohlo zdát. Pak jsme se nechali zlákat k "sestupu" přes Tomići. Lepší cesta je rovnou k moři a pak kolem hřbitova zpět do Paklenice nebo Vitreniky úplně vynechat. Nás zlákaly mapy, podle nichž jde o lehkou cestu. Až ke stájím Tomići je to zajímavé, mezi zídkami a pomníčky "mirily". Následovalo varování, že chodník není vhodný pro děti a sestup srázy, často suťovými, směrem ke Kukovi ispod Vlake. Nosoroga jsme lezli minule, u něj se konečně stává sestup turistickým. Jinak jde o klasickou paklenickou sestupovku po šurmajzu, z nějakého záhadného důvodu omatlanou značkou. Nikoho jsme na ní nepotkali, ani se nedivíme. T2 to není určitě, jako nástup na lezení fajn. Ale po sejití téhle cesty (dole 2 km píšou za 2:45, my to šli v rychlém tempu 2h) už na další lezení nemáme pomyšlení...

Veliki Vitrenik

 

5. den

Konec a zvonec. 

Starigrad, Velebitský průliv

 

Sierra Nevada

SIERRA NEVADA, aneb Andalusie číslo 3. Vlastně jsme sem v létě nechtěli, do španělských veder už vůbec, ale všude je hnusně a letenky levně z Ostravy. Takže sbalíme jen pár věcí do malých ruksaků a chystáme se do v létě kupodivu opuštěného střediska Pradollano, kde více než shuttle bus využijeme lanovku přímo u domu. Fungují tady jen dva ne moc dobře vybavené obchody a restaurace. 

Naším cílem je pochopitelně nejvyšší bod pyrenejského poloostrova a pevninského Španělska, MULHACÉN (3479 m), z horní stanice lanovky kolem Velety po stezce hojně využívané cyklisty a sedlo mezi dalšími 3000+, PICO DE LOMA PELADA (3183 m/m) a jen o metr nižší CERRO BOTO. Další den pak jdeme na VELETU (3396 m), kde jsme byli kdysi v zimě. Tentokrát volíme východní hřeben s odbočkou na CERRO DE LOS MACHOS (3329 m) a pak přes ZACATÍN (3327 m) a CAMPANARIO (3328 m) lezecky na vrchol. Oba dny nás provází silný vítr a příjemné teploty.

Mulhacén

Stejně tak tomu je 3. den, kdy lezeme "lahůdku". Sestupujeme k uměle zvětšenému jezeru de Las Yeguas a od něj pěšinou v zelených borreguiles přecházíme do skal na severním výběžku TOZAL DEL CARTUJO (3152 m/m). Severní hřeben (arista del Cartujo) se táhne spíše v první polovině, závěr jsou volně ložené balvany pod kupodivu plochým vrcholem s někdejším nunatakem. Z vrcholu se přes předvrchol pokračuje hřebenem, Cuerda de la Dehesa k sedlu a opuštěné chatě Elorietta nad ním. Jedenz vrcholů dokonce nese její jméno. Následuje rozeklaný hřeben TAJOS DEL NEVERO (3198 m) s impozantními útvary a TAJOS DE LA VIRGEN (3239 m). Celé uskupení končí u bivaku Carihuela (někdy se označuje za TAJOS DEL CARIHUELA), s nejvyšším bodem PUNTAL DEL LOMA PÚA (3226 m), na jehož vrcholu je zřícená pevnůstka z občanské války.

Virgen

Přeposlední den odpočíváme. Navštívíme LOS CAHORROS čili soutěsku MONACHIL. Už jen proto, že kolem pramenů této řeky jsme se tři dny předtím procházeli. Lákalo by nás lezení, ale neprotáhli jsme na palubu ani přilby, lezečky a ani jednoduché lano, máme jen 5 expresek. Takže trochu závidíme, trochu se zchladíme a vracíme se, btw přes průsmyk Collado del Muerto. Tak třeba to znamená španělsky něco jiného.

Pátý den jedeme mimo Sierra Nevadu na SAGRA CHICA kolem úžasných Carcavas de Marchal, vyerodovaných věží. Ve vedru ale nemáme čas se zastavovat a procházet. I na hřebeni pod La Sagra (2386 m/m), což je jakási osamělá stolová hora, nejvyšší mezi Granadou a Madridem, je poměrně dost horko. Navíc mužíky nenacházíme a ve spleti vápencových věží nemáme moc přehled, kolik jsme ušli. Nakonec závěr cesty vynecháme a slaníme o borovice dolů pod hřeben, velmi působivý. 

 

1. den - přílet

V noci se za 4000,- ubytovat u letiště, ráno vyzvednout za 5000,- auto a za 5000,- se ubytovat na zbytek týdne. 3x hledat místo, kde se dá na přecpaném pobřeží okoupat... Nakonec seženeme parking v La Herradura. Vlny tak 2 metry, nakonec i španělští plavčíci změní žlutou vlajku za červenou. Pak přejezd do Sierra Nevady, nákup a procházka na skálu San Francisco na Hoya del MoroaJinde by se to asi dalo počítat za VHT, ale když do 2588 m/m vyjedete autem, tak...

 2. den - Mulhacén 

Mulhacén, obrovská masa břidlice, drží několik rekordů: nejvyšší hora pevninského Španělska, Sierra Nevady, pyrenejského poloostrova a 3. nejprominentnější hora Evropy (!). Z horní stanice lanovky nebo levnějšího autobusu (nutná rezervace, složitá komunikace) se obejde Collado del Veleta s bivakem Carihuela a přes Vasar del Veleta se klesá k lávce s řetězy (Paso de los Guías, průsmyk vůdců). Z něj se cesta opět napojuje na široký chodník, starou silnici, kde jezdí často cyklisti. Po vrstevnici se dojde až ke Collado del Lobo a impozantním vratům za ním. Pak se opět klesá, než lze odbočit do sedla mezi Cerro Boto a Pico de Loma Pelada, v podstatě nejde moc o sedlo (spíš hřbet se dvěma vrcholy). Z něj strmě a pak poněkud ostřeji sutí k bivaku Vivac de la Caldera u stejnojmenného jezera. Odtud přímo na vrchol. 8,5 km, španělské zdroje uvádí 10 km + cesta zpět, 1000 vm. 

Mulhacén

3. den - Veleta východním hřebenem

Veleta, 3. nejvyšší vrchol Pyrenejského poloostrova a 2. v Sierra Nevadě. "La magic tour" vede přes tzv. Veredón do údolí Corall de Veletta s dvojicí jezírek. Odtud suťovou pěšinkou, docela dobrou, skoro až na plochý kamenitý vrchol Cerro de los Majos. Následuje Zacatín, bez lezení. Campanario je věž, cca 1 délka lana za II UIAA, dál hřeben pokračuje chodecky do dalšího sedla. Z něj římsami na tzv. Salón, zub těsně pod Veletou. Za ním se nachází sedlo a široká lávka. Na skále vlevo je nápis FF (Fidel Fierro), buď přímo u něj na další lávku nebo nástup obejít po lávce. Horní lávkou až ke žlabu (borhák). Žlabem za IV na další širší římsu a systémem lávek lehce na vrchol nebo přímo (2 bh), těžká a dobře jištěná IV. Jsou zde i další cesty, jen pozor na velmi ostrou břidlici, místy lámavou. Z vrcholu kudykoliv.

Veleta

 4. den -  Tozal del Cartujo

Impozantní tůra krajinou stezek nebo úplně bez nich. Začíná sestupem k bývalému jezeru (nyní přehrada) Laguna de las Yeguas. Pod ním se odbočí ze šotoliny vlevo a přes několik zalených luk, borreguilles, často s dobytkem až k nejvzdálenějšímu hřebenu nad potokem Misterioso s malým jezírkem. Tady náznaky pěšiny mizí, po mužících nebo bez nich intuitivně nahoru k nástupu na hřeben, Arista del Cartujo. Nejprve se na něm střídají lehčí úseky s těžšími, místy vlevo, později spíše vpravo. Zpočátku lze utéct směrem vpravo, později jen slaněním. 

slanění

Klíčové místo je skoro na konci hřebene, než se změní na kamenitý terén. Nejprve několik skalních stupňů, z nichž poslední může být pro menší postavy dost složitý (seskok). Za touto poslední hranou "tatranský" slaňák, jediné označené místo na trase. Jinak zmizela i stará skoba, orientovat se lze podle vrypů maček (oblíbená zimní tůra). Slanění je vzdušné, přes hranu, udává se 26 m. Slaňuje se na nakloněnou plotnu. Za ní je klíčový žlab, IV UIAA, ve střední části lehčí. Nejprve puklinou na polici a z police za zuby, 1 délka. Po několika dalších krocích za další věží potíže mizí, ale na vrchol s osamělou skálou je to ještě cca 150 vm. 

Z vrcholu se pokračuje po turistické (neznačené) stezce kolem předvrcholu a skal Cuerda de la Dehesa na ploché sedlo. Z něj je už velmi výrazná skoro zřícená chata Elorietta. Při návštěvy se vyplatí nevynechat vytesané podzemní prostory. Nad chatou se nachází na hřebeni skalní útvar, věž Mnich, údajně III UIAA (na vrcholu údajně slaňák). Odtud je nejvýhodnější sestoupit kolem Lagunillos de la Virgen k lanovce kolem observatoře, nebo za nimi vystoupat na začátek trasy.  

Tozal del Cartujo

4. den - pokrač. Tajos de la Virgen

Jen v případě velké časové rezervy lze doporučit "sestup" přes Tajos del Nevero a Tajos de la Virgen k bivaku Carihuela. Na konci krátkého, nádherného hřebene mírně klasajícího k Lagunillos de la Virgen se cesta náhle změní a údajně dosahuje mnoha úseků za III UIAA. Orientaci komplikuje to, že stezka je neznačená (pouze mužíci) a jen v některých částech se rozděluje na lehčí a přímou variantu (neznačeno v mapách). První takovým úsekem je spleť balvanů a průchodů mezi nimi, Fraile de Capileira. Když se z nich dostanete do krásného oranžového sedla a na pohodlně vypadající hřbet Tajos de la Virgen, potíže skončí jen na chvíli. Sestup přímo nebo mírně vlevo po skalních schodech často exponovaných není ani orientačně lehký. V sedle Collado de Carihuela ale technické potíže končí. Oba první vrcholy stezka míjí zprava, i když k nižšímu nakonec skoro vystoupá (lze možná jít i přímo, nevyzkoušeno). Je z něj lehce dostupný spolu s hlavním vrchole Tajos del Carihuela známějším jako Punta del Loma Púa, na vršku je zřícenina kasáren. Chránily nedaleký průchod skrz hory. Jinak názvy "Virgen" pochází z 18. století, kdy zde kněze zachránila v bouři víra v Pannu Marii. Z posledního vrcholu je snadný sestup na šotolinovou cestu, po ní na začátek trasy.

Elorietta

 

5. den - Los Cahorros 

Los Cahorros je lezecká oblast v kaňonu řeky Monachil, btw pramení pod Veletou. Když nemáte lezečky a dostatek materiálu, je to ráno docela příjemná procházka kolem potoka s několika mosty. Místy se skály podlézají - je tady pěšina postavená kvůli vodním nádržím. Nenáročná turistika.

Cahorros

 

 

6. den - Sierra Chica

Sagra Chica je 2000+ v Andalusii, ve stejnojmenném kapesním pohoří, nejvyšší hora. Moc navštěvovaná není, příjezdová cesta je hodně adrenalin a bez zkušeností s ježděním po kamenitých cestách závěrečný úsek nelze doporučit. Nachází se zde dlouhý lezecký hřeben, příchod k němu je přes zavřený plot (najít vstup není úplně lehké). Z nejvyššího bodu cesty se pak odbočuje vlevo a poněkud divokou krajinou s vápencovými skalami i spoustou pichlavé vegetace se dojde až na hřeben. Jako dobrý orientační bod se hodí fotogenické skalní okno.

Okenník hispanski

Za skalním oknem začíná lezení (arista/cresta sur), až sem je to místy dost dobrodružství s hledáním cesty. Moc stop nebo dokonce lidí nehledejte. My nenarazili na nic. Popisovat zpočátku lehký hřeben je při jeho délce hodně složité. Na začátku 2-3 bh označují místo za IV (kniha s římsou dole), pak vše tradiční, lehké. Občas trochu bludiště, hlavně v letních vedrech, kdy ani 2000+ nepomůže. 3x slanění, z toho nejdelší je poslední (26 m) a první lze obejít tím, že se vrátíme kousek zpět a sejdeme doleva ve směru výstupu. Protože jsme na něm neviděli slaňák, popletli jsme to a uvažovali, kdeže jsme. 

top z hřebene

Před poslední částí hřebene s dalším místem za IV (jeden nebo 2 bh) jsme slanili ze stromu dolů pod skály a krásným borovým lesem se strmou cestou došli zpět na začátek trasy. Jinak je to zajímavá cesta, zpočátku a na konci lze zeslézt, uprostřed jsou vysoké opuštěné stěny. A všude spousta orlosupů... Peří z nich málokdo nechá na místě. Škoda, že celou dobu není žádný orientační bod. Věží mrtě, klikatící se hřeben s několika slepými odbočkami. Zajímavostí je plot (!) skrz trasu. 

 

Genussgrat

WACHAU. Není to úplně typická oblast vícedélkového lezení, ale dají se tady najít dost zajímavá místa. Zatímco Don Bosco Grat je na levém břehu Dunaje, na druhé straně údolí plného vinic se nachází dvě lezecké oblasti, NARRENTURM a KIENSTOCKSPITZE. Hřeben mezi nimi, spíše několik věží s chodeckými pasážemi, v kombinaci s oběma sektory umožňuje docela dlouhou lezeckou tůru. Cesta má 18 délek, 420 m. Klíčové místo je za V+, jinak spíš IV. Z mnoha míst se dá utéct, materiál je gneis (rula), ale podobá se spíše zeleným godulským pískovcům. Sestup je pěší, lze doporučit vrchol SEEKOPF (671 m/m) s rozhlednou.

 

Genussgrat je název pro hřeben mezi Narrenturm a Kienstockspitze. Najít ho je poměrně lehké, po tutristické cestě až k výrazným mužíkům a skalám. V sedle s hranečníkem 38 se odbočí vpravo. První délku jsme částečně minuli, druhá se obchází zprava do výrazného žlabu. Jsou zde dvě var., šli jsme komínem za V vlevo. Krátce lesem a dvě délky na první věž (V-), ze které se blbě sléza vlevo, protože smyčky tam nebyly. Možná jsme ty délky i spojili. Chodecký úsek tak za II pokračoval na vrstevnatou věž, odkud jsme slanili. 

někde, Genussgrat

Následoval dlouhý úsek, kde jsme se jistili jen průběžně. Popolízání přes skalky až k výrazné "knize", IV+. Zase pěšky k dalšímu místu za V-, kudy to pustí a kde jsou nýty. Krásné výhledy dolů. Někde v téhle pasáži, ve žlutých lišejnících, jsme asi narazili na těžší variant (nebo se to úplně obchází) a nechali tam presku. Podle topa by to bylo za IV-, ale to na převis s puklinou moc nesedí. Taky jsme tady ještě 1x slanili ze slaňáku, v topu není a slézat nebylo kudy, snad nějak zpátky. Kousek výš jsme poslední úsek dali jako třídélkový, protože jsme nějak špatně spočítali presky. Nejprve se doje k místu, kde bylo fixní lano.Nad ním je hnusný přelez zleva doprava, V+. Chce to vychytat, nelézt to moc vlevo. Poslední část jsme šli vpravo, údajně za IV. Možná únavou, možná jsme jen matlové, ale byl tam taky těžký krok. Podobně jako v jedné z prostředních délek, kde jsou pak asi 2 m od sebe nýty z různých cest. V topu to není. Jištění OK, občas tenké smyčky v hodinách... 

1. slanění

Na Kienstockspitze narážíme na první lidi, místní gruppe. Podle nich scházíme dolů, na rozdíl od popisu normálně choďákem, křovím. Nahoru pod skalami docela ve vedru. Ještě kuk na rozhlednu a po Mauersteig dolů k parkovišti. Kdo by se těšil na mohutné stěny, byl by zklamaný. Ale přelízání po odlišném typu skal, podle nás dost o nohá, je zajímavé. Připomíná to trochu třeba Sagra Chicu nebo samozřejmě protější Don Bosco... Někteří ji hodnotí i jako VI-, topo sedí, akorát místy je těžké určit, kdeže to jste. Přeci jen tahat to jako 18 délek je asi zbytečné. 

výhledy na Dunaj

 

Kienstockspitze, sekce Riesling

Reineckefuchs

FUCHSLOCH nazvaný podle své červené barvy, se nachází vedle sektoru Draschgrat na Hohe Wandu. Mezi nimi vedou vlastně jen dvě cesty, REINECKE FUCHS začíná v místě, kde Zahmer Fuslochsteig (nástupovka) odbočuje poprvé do skal. 4+1 délka, 160 m, V, sport. Končí na plošině s krmelce nad stěnou Fuchsloch a po Zahmer Fuchslochsteig se dá rychle sejít a vylézt např. dvoudélkou WILDES FUCHSLOCH (2 délky, 75 m, IV-, sport.) v červeném vápenci.

 

Reinecke Fuchs jsme minule nenašli, tak další pokus. Tentokrát trefujeme 0. (přidanou) délka vede vlevo od červených bodů, je plně vybavená a končí u stromu v suti. Štand u menšího zaklíněného kamene je kousek vlevo, odsazení nepomohlo (spadlé stromy), takže někde mezi. První původní délka je pěkná, koutek, akorát musíme udělat mezištand skrz tu přidanou. Pak dolez a do druhé, vrcholová kniha. Začíná koutkem kdysi za IV+, prý se leze A0 pomocí smyčky (3. jištění). Jenže tady jsou jen bh a bez nich to asi těžko je i udávaných V- nebo V. Kluzké, chyt u 2. bh bere až ten vyšší... A pak trochu šurmajz, štand pod stromem. Zase to pne, lepší štand je pod stěnou.

II. délka

Další délka zpočátku nic moc, pak pěkný pilíř... Akorát štand na římse, kam se vejdou ztěží dva (lezeme ve 3), přičemž široká římsa je i o kus níž. Po cestě borovice, pro tuhle cestu typické štandy a občas průběžné jištění. Přitom vpravo by se našly hezčí a ne těžká místa. Dolez o ničem, pár kroků po plochém hřebínku a šlus. 

III. délka

Jdeme pak ještě na Wildes Fuchsloch, minule vypadala pěkně. Jedna z nejstarších HW cest z roku 1901. První délka je normálně diretka, na konci koutek s balvanem a přelez do žlabu pod korunami stromů. Údajně se tady skála neláme, máme jinou zkušenost. Kdysi III+, IV-, nyní údajně IV- a IV-. Ve skutečnosti jsme to lezli na jednu délku lana, ve žlabu je štand v jeskyňce. Zpočátku spíš III+ než IV-, pak buď totálně rozbitým koutkem nebo stěnkou (za IV- rozhodně ne, o dost těžší, vymyté). Dolez po kluzké trávě, tu a tam šutr. Sousední A-steig nebo dolezy Neuer B-steig jsou rozhodně lepší a pevnější. Ale s výhledy na Draschgrat s těžkým místem na konci, co na dálku působí mnohem hůř, a za kozorožce to stálo zato!

4. délka

z malého štandu

Wildes Fusloch, I. délka

 

Kletterbruederpfad & Viktor-Frankl

 

TEUFELSGRAT, sektor ve východní části Hohe Wandu. Mezi cestami Autoput a Panorama put je tady nová cesta VIKTOR-FRANKL-STEIG, V, sportovka, 5d, 130 m, ve var. V+. Poměrně nová a spíše méně kvalitní cesta. Západněji se nachází sice jen třídelkévá, ale klasická KLETTERBRUEDERPFAD, V- (var. V Dolezal), 90 m, 3 délky. Doporučuje se z ní slanit nebo dolézt lehkou stěnkou.

Viktor-Framkl-steig

Viktor-Frankl-Steig jsme si vybrali spíše na jarní rozlez a taky proto, že syn ještě na Teufelsgratu nelezl, takže něco orientačně lehkého. VFG má červené puntíky, v těžších částech spoustu borháků a kolem ní vedou jen podobně těžké cesty Panorama Put a Autoput, proto se tady opravdu nedá ztratit. Snad dobrá válba na 13. lezení na Hohe Wandu, když vůbec nejste pověrčiví. Nevýhodou je, že místy je cesta rozbitá. Především první délka se sype i v závěrečné rampě, kde je štand za zlomem (takže lano dře o skálu), i když by se našlo lepší místo. Druhá  délka s lehkým Henkelpfeiler a rampičkou i třetí délka jsou pěkné, mezi nimi by šlo uhnout do Panorama Put. Ve třetí délce jsou ty stěnky docela pěkné. Pak je štand pod var. Bellavista a trochu těžce vzhůru stěnkou za V, kde je dost puklin a ruce, i když těsně pod nimi je opět hodně hlíny. Když na konci vezmete borhák vpravo u stromu a ne vlevo, dá se cesta ukončit poslední délkou Autoputu za V+ ve Steile Schluswand, nemusí se obcházet za IV- brajglem, co jsme viděli loni z Panorama Put. Ostatně borháky z její poslední délky jsou na skok vlevo a vrcholový strom je až podezřele známý. Štandujeme u něj, ať vidíme dolů. Vrtané dva štandy jsou u pamětní knihy o kus dál (ani ne výš). Následuje výstup k lavičkám s výhledem a kolem chaty po Leiterlsteig dolů. Btw jsme celou dobu sami, akorát Panoramu lezou nějací Rakušáci, ale hrozně pomalu. Potkali jsme je na druhé délce a ještě nepřejdou třetí, když odcházíme shora. A není to naší závratnou rychlostí.

Viktor-Frankl

Je poledne, posvačíme a rozhodujeme se, že si ještě dáme Kletterbruederpfad, klasiku kolem stejnojmenné jeskyně tvarem připomínající šikmý znak Renaultu. Sportovka vede nejprvě kolem jeskyně z míst, kde jsme loni lezli Eleganci v tanci morčat. Maďarsky mluvící vůdce tady trénuje dva rakouské kluky, dvakrát nám hodí lano na hlavu a pokaždé se jim zamotá do stromu. Ale každý se učí. Mineme jejich brajgel u štandu, takže první si zapomene dobrat smyčky a presky a oblezeme Kletterbruederkamin k ne moc pohodlnému štandu. Moc presek stejně nepotřebujeme. Následuje pár kroků římsou/puklinou bez jištění traverzem k místu, kde se cesta dělí na V vpravo a původní variantu vlevo za IV+. Ale rozlezli jsme se, tak je to fajn lezení, akorát únava už je znát.

Kletterbruederpfad

Jak toho máme dost a ranní chlad se mění v odpolední vedro, nalezu z 2. délky přímo další ve stěně direkt předem mnou. Podle topa tady přece nic jiného není, jenže hákovačka u druhého borháku ukazuje, že todle asi V+ nebo IV- není, že Dolezalovu variantu jsem přelezl a todle není ten richtiges Ende... Doma v úžasné knížce od Thomase Behma vidíme v tom místě drobnou číslovku "7". To už by vážně na konci lezení v našem případě nešlo. Šup vlevo, římsa, štand se slaňákem.

šurmajz nad KBpfad

Fouká, v některých místech se to sypalo a po vylezení druhé vícedélkové cesty cítíme únavu, takže se nám nechce slaňovat. Jenže cesta vlevo mezi stromy mělkým žlabem a pak nahoru je plná spadlých kmenů a vůbec nevypadá, že by existovala. Jdeme po šurmajzu na oapčnou stranu ke stěně s borháky. Vypadá to lehce, vlevo těžší varianta a vpravo žlábkem lehčí. Lezeme to už v nástupovkách, akorát nahoře musíme zase smotat lana. Až doma zjišťujeme, že vpravo je konec Stoanargerlsteig a tři borháčky vlevo od ní Almnagerlsteig, mein liebe Deutsch. Takže taková naše pěkná varianta, asi nebudeme prvovýstupci, ale rozhodně dává smysl. Štand o borovici.

štand dole u Kleterbruederpfad

Jsme konečně pod Hochflache, jak píše topo, na dohled Futterkrippe, což je zbytek krmelce nebo něčeho podobného. Jen pár kroků sutí s kopřivami, ale v podstatě tahle poslední délka stála zato. Po pravé straně máme výhledy na Bergfreundsteigturm a především cestu Panorama Put a variantu Bellavista. Jsou v ní ještě naši známí z rána. Zdá se nám těžko uvěřitelné, že jsme v R3 mezitím dolezli ještě další cestu. Čeká nás jen pohodlný sestup širokou zarostlou lesní cestou a, kupodivu dnes opět, Leiterlsteig.

Poppitz & Hinterholz

POPPITZ a HINTERHOLZ jsou dvě sportovní vícedélky na Hohe Wandu v sektoru TURNERBERGSTEIG (Bereich Draschgrat) rozděleném na spodní a horní část. Mezi nimi je široká travnatá/hliněná rampa s kozorožcími bobky a stromy. Lze tady kombinovat více cest. Poppitz (V UIIA), 3 délky (částečně nebo ve var. s A-steig), 100m a Hinterholz (V), 4 délky, 100 m ve var. ROTE TARNUNG V+, 90 m. 

Poppitz, 3 délka

Poppitz jsme hledali, když jsme lezli Betty and Hochempor. Tentokrát sice stojíme u nástupu, ale hledáme to delší dobu. Začátečk za 2 UIIA nám nějak uniká, začínáme rovnou stěnkou za IV až V. Na rozlez docela husté. Pak se dvě délky placatí jen s několika místy za IV po takovém pilíři či hřebánku a řešíme hlavně, jak trefit konec/štand u stromu. Dál se totiž musí kousek lesem vlevo a nechceme se ztratit, i když zeslez by byl asi OK. Nějací místní borci to pod náma rubou v listí a jehličí bez lana. Nad námi paraglajdy...

Hinterholz

traverz Hinterholz

Hinterholz je mnohem víc luftig. I když obě cesty mají podobnou obtížnost a Hinterholz začíná lehkou IV v puklině po levé straně nad žlabem, pak pokračuje docela přísnou IV a hodně kolmou. S nohami na trávě. Vápno je tady sice krásně rudé, s jeskyňkou, ale nějak nám to přijde těžké. Konec je i další pukliny. Traverz za III s dolezem za V není oproti tomu těžký. Prostě traverz s 1x silným roznožením, dobře jištěný a oblezení. Pěkné lezení končí alpskou loukou, šíleně zarostlou.

Hinterholz

Původní var, Hinterholz se asi moc nechodí - rozhodně je to na tuto stranu zapadané. Kolmo vzhůru svítí nové borháky, tak jdeme ROTE TARNUNG. Bohatě jištěné, ale některá místa jsou dost na V+ jakože vysoko nebo hodně gymnastika. Ale my jsme unavení matlové. Taky nás zlobí počasí, ale ti kozorožci ráno přímo na cestě... Pro dnešek hotovo, rychle k autu.

Rote Tarnung

Stredohrot

 

PROSTREDNÝ HROT nebo též STREDOHROT je 2441 m vysoký vrchol v tzv. Prostredném hrebeni. S prominencí 158 m a nadmořskou výškou je často zařazovaný do tzv. Koruny Tater. Na vrchol vedou dvě letní klasické cesty, obě z Malé Studené doliny. Tzv. Dubkeho lávkou se vystupuje kolem Žlté stěny, Žlté veže (2385 m/m) a Malého hrotu (2420 m/m), poměrně lehce dostupných. Dubkeho lávka je v podstatě chodecký terén, nastupuje se na ni nepříjemným suťovým žlabem, pak krátce koněm a na konci opět rozbitým žlabem do Štrbiny v Prostrednom Hrote (II/III). Druhá nejčastější cesta (komibují se) se označuje podle Stilleho žlabu v dolní části (vymyté a mokré plotny, II/III), horní část je spíše travnatá.

v štrbině za Žltou stenou

  

Dubkeho nahoru a Stilleho dolů

Vyspíme se na Zamkovského na zemi a brzy ráno vyrážíme. Místo letních veder teplota spadne skoro k 0, takže výstup není moc příjemný na ruce. Ale až pod Téryho chatu je nepoužijeme. Pak odpočujeme ne moc dobrým chodníkem kolem Žlté stěny doprava. Je i možnost to obejít kolem Teryho chaty, ale je to zacházka. V Puškášovi má výstupový žlab číslo 93 a asi II UIIA. Leze se víc vlevo, kde se objevuje chodníček, jinde je to hnusné balvaniště. My spolehli na mužíky a dřeli se až moc vpravo. Kůň před Dubkeho lávkou je jeden z nejlehčích v Tatrách, i když výšvih za ním lehce překvapil. Tu a tam nýt.

Lomničák až Baraní rohy, z koně pod Dubkeho

Samotná Dubkeho lávka je pohodlná rampa. 30 m před sedlem se z ní musí odbočit do dalšího žlabu, opět dost sypkého. Drželi jsme se v pevnější skále více vpravo a vylezli na Malém hrotu, resp. těsně pod ním. Ze sedla mezi ním a Stredohrotem se buď sestupuje asi 50 m roztřískaným žlabem (třetím), vůbec ne příjemně, nebo se dá lézt přímo hřebenem za III, ale opticky to tak nevypadalo (a v Tatrách často "přímo" znamená to oblézat). Římsa obcházející Stredohrot z Velké Studené doliny je jasně patrná a lehčí než jak vypadá. Jakmile se objeví travnaté jižní svahy, začíná snadný výstup mezi skalami na vršek. Ten je celkem pohodlný.

Ladová štít a Široká veža někde pod Malým Hrotem

Sestup do Sedla pod Prostredným je pohodlný, zřetelný. Těsně před sedlem svádí žlab vpravo k sestupu, ale pěšina se spíše mírně zvedá nad sedlo, které není předtím vidět. V sedle je opět nepříjemný žlab a pak strmé trávy. Končí v malém "vodopádu" (spíš vlhké skály) se slaňákem, kde jsme teda slanili i tu II/III, protože když už vláčíme lano... Jedná se o tzv. Stilleho žlab podle prvovýstupce. Pak se přejde doprava nad poslední sráz s borhákem umístěným tak, že na něj pohodlně nelze dosáhnout. Pod ním je už hromada balvanů s náznaky cesty směrem doprava. Pestrá cesta končí přebroděním potoka a procházením vegetací. 

výhledy směr Gerlachovský

Stredohrot je impozantní vrchol, ze Stilleho žlabu dokonce se žlutými cákanci pro orientaci. Na trávy nebo vymyté skály se v Tatrách dá zvyknout, ale rozbitých míst je až příliš. Někde v nich visí rozpadající se smyčky a dají se najít nově i borháky, ale lézt tahle sypká místa lezecky asi nedává moc smysl. Naopak ze Štrbiny v Prostrednom by to něco chtělo, je tam i několik nebezpečných variant, kde se odjistit nedá. Ale to jsou Tatry. 

sestup ke Stilleho žlabu, resp. trávami nad ním

 

Raclawice

RACŁAWICE, malá polská vesnice, kde se v 18. století odehrála památná bitva Poláků proti Rusům. Západně od obce stoupá krajina zvolna vzhůru, aby vytvořila ostrý zlom, vápencový výchoz, poměrně impozantní na krakovskou Juru. Celý tento výchoz se označuje za Powroźnikowu skálu, upravenou lezecky kolem roku 2016. Souvislý, spíše mírně drolivý vápenec, se táhne nad údolím s osadou Podskale. V podstatě pod skalami je parkoviště u hřbitova, jak bývá při lezení v Polsku časté. 

Powroznikowa gran

Nečekané březnové horko nás vytáhne do Polska na lezení i s dětmi. Projdeme kolem sektoru WERSAL na ZABCZYSKA, ale pokračujeme dál na PAROWOZOWNIU, kde se rozlezeme na Szramowce (IV+) u pěkného odštíplého šutru, těžší cesty nám po zimě nejdou. Jinak na spoustě míst se to s trochou rizika dá asi hodit shora.

Pokračujeme dál doprava ke zřícenému balvanu a cestě Nocny pociad do sexu (V+), co tahá příznačně náš puboš. I když je to V+, tak nám to přijde až moc lehké. Pak to na top rope ještě bereme na Nalewo od cnoty a Parowozik (V), než se pokusíme jít Gran Powriznikowu. Třídélkovou sportovku IV, III, II překlas. na V/V-, IV, II... Ve druhé délce jsme se ztratili... V komíně jsme skočili z jedné věže na druhou, topo nepomohlo a slanili dolů, protože tam žádný fix nebyl. Na druhý pokus jsme odbočili po vršek níže, zahákli za první borhák a vyšli úplně jiným hřebenem... Měli jsme nesportovně sledovat videa, abychom viděli, že z jedné věže se spouští po vlastním (sportovka, že...) a vůbec smyček by to tady chtělo víc, když lezete s děcky.

Calrita

Źycie na podsluchu (V+) nás taky trochu zmátlo. Mělo mít společný slaňák s Zaciecie Mayora a vést direkt. Akorát nahoře můžete doleva nebo doprava. Takže var. A končíme na Źycie Carlita (V-). Pěkně puklinou. To je zase moc lehké. Nějak tu klasa nebo topa lítají, průvodce je nezbytný (na skále jsme našli jen pár čísel z mnoha cest) a bylo tu liduprázdno, takže skvělé s výhradami k lámavosti i nejasnostem v jištění.

pod stěnkou