Raclawice

RACŁAWICE, malá polská vesnice, kde se v 18. století odehrála památná bitva Poláků proti Rusům. Západně od obce stoupá krajina zvolna vzhůru, aby vytvořila ostrý zlom, vápencový výchoz, poměrně impozantní na krakovskou Juru. Celý tento výchoz se označuje za Powroźnikowu skálu, upravenou lezecky kolem roku 2016. Souvislý, spíše mírně drolivý vápenec, se táhne nad údolím s osadou Podskale. V podstatě pod skalami je parkoviště u hřbitova, jak bývá při lezení v Polsku časté. 

Powroznikowa gran

Nečekané březnové horko nás vytáhne do Polska na lezení i s dětmi. Projdeme kolem sektoru WERSAL na ZABCZYSKA, ale pokračujeme dál na PAROWOZOWNIU, kde se rozlezeme na Szramowce (IV+) u pěkného odštíplého šutru, těžší cesty nám po zimě nejdou. Jinak na spoustě míst se to s trochou rizika dá asi hodit shora.

Pokračujeme dál doprava ke zřícenému balvanu a cestě Nocny pociad do sexu (V+), co tahá příznačně náš puboš. I když je to V+, tak nám to přijde až moc lehké. Pak to na top rope ještě bereme na Nalewo od cnoty a Parowozik (V), než se pokusíme jít Gran Powriznikowu. Třídélkovou sportovku IV, III, II překlas. na V/V-, IV, II... Ve druhé délce jsme se ztratili... V komíně jsme skočili z jedné věže na druhou, topo nepomohlo a slanili dolů, protože tam žádný fix nebyl. Na druhý pokus jsme odbočili po vršek níže, zahákli za první borhák a vyšli úplně jiným hřebenem... Měli jsme nesportovně sledovat videa, abychom viděli, že z jedné věže se spouští po vlastním (sportovka, že...) a vůbec smyček by to tady chtělo víc, když lezete s děcky.

Calrita

Źycie na podsluchu (V+) nás taky trochu zmátlo. Mělo mít společný slaňák s Zaciecie Mayora a vést direkt. Akorát nahoře můžete doleva nebo doprava. Takže var. A končíme na Źycie Carlita (V-). Pěkně puklinou. To je zase moc lehké. Nějak tu klasa nebo topa lítají, průvodce je nezbytný (na skále jsme našli jen pár čísel z mnoha cest) a bylo tu liduprázdno, takže skvělé s výhradami k lámavosti i nejasnostem v jištění.

pod stěnkou

 

Austriasteig

DRASCHGRAT je jedna z nejnavštěvovanějších oblastí na Hohe Wandu, bohatě jištěná a má spoustu variant. Původně jsme měli jít v úmyslu Reinecke Fuchs, protože nás lákal (opět) zrzavý vápenec sektoru FUCHSLOCH, akorát jsme nenašli nástup a hledali stále výš a sutí s uschlými stromy se nám nechtělo vracet. Je to ve žlabu vážně šurmajz a ještě před lezením nechceme být jak od kydání hnoje. Na Draschgrat se napojumeme ve třetí délce, výš se napojuje Drasch. schwer. Topo máme ještě v mobilu, ale není ho třeba, už jsme tu lezli a psali o tom. Závěr lezeme za V+, je to pořád stejně oklouzané (samozřejmě), možná už to chce var. za VI-, ale my ještě nahoře hledáme opět ZAHMER FUCHSLOCHSTEIG, aby nás dovedla pod rudou stěnu a na cestu AUSTRIA STEIG. Vede úhlopříčně rudým vápencem viditelným z Draschgratu s velkým převisem a jeskyní. 

Austriasteighohe

Najít cestu Zahmer Fusloch. z náhorní plošiny není moc lehké, odbočka u domku je jasná, ale pak značky vedou k lezeckému sektoru přes Steilansteig. Asi nejlepší je jít na kraj srázu k velké borovici (kde končí A-steig a vedle je vidět i jištění z Reinecke) a pak se pustit dolů lesem k Steilansteig, dokud se neobjeví nějaký červený punkt na stromě. Na přebírání map z Openstreet se tady spolehnout nedá, cesta vede jinudy. Pak se podleze pod první částí "Liščí stěny" a v malém sedýlku by měl být štand. Není. Je tam slaňák, ale nízko.

výhledy na DG

Začátek Austria steig je vlastně společný s Wildes Fuchsloch, dá se dokonce použít první borhák z téhle cesty (odsadit), ale vlevo je někde schovaný i tenm richtig. Fixy vás dovedou za žlab dolů, kde je štand pod převisem. Fajn stinné místo, ale pohodlnější by to bylo o pár metrů níž pod stromy. I když odtamtud by to asi svádělo lézt Almauftrieb, její závěr. 1. délka je asi za III, vše sport. Následuje dost nepříjemný zeslez nebo přímý traverz (těžší) a "schone rampe" do jeskyně. Je určitě bezvadná, držíte se rukama za okraj.  Za IV, začátek za III, nám to přišlo na konci OK, začátek mnohem těžší. V poslední třetí délce je jištění málo, ale víc než se uvádí na topech. Vylézt komínem v jeskyni za III+ asi není, sice se zašparkceme, takže nemůžeme spadnout, ale položená plotna je hladká (v části je dokonce orlí hnízdo) a úzká, s batohem se prolézt nedá. Je to docela makačka, i když jsme možná jen lemry. Za odřená kolena a kotníky by to chtělo klasu zvýšit.

Na konci je žlab plný šišek, lze poslední metry obejít přímo nahoru a zaštandit na šutrech místo na borovici. Sice ta borovice byla součástí této velmi klasické a velmi pestré trasy už před sto lety, ale prvovýstupci jistě tam mnohem výš pominou. Pak jen sestup k autu a frrr...

Berga

BERGA, nečekaně z Ostravy a spíš klasika velikonoční Katalánsko. Z Girony do podhůří Pyrenejí, kde se nachází SIERRA DE QUERALT, vápencové pohoří. Leze se tady především kolem CASTELL BERGUEDA (1265 m/m), přičemž jeho předvrchol má o pár metrů méně. Od kláštera Panny Marie, poutního místa, je to v podstatě pár kroků.

3ptch

Mnohem delší nástupy jsou v SIERRA DE PICANCEL, o něco nižším pohoří na protější (východná) straně Bergy. Oblast se vůbec hodně odlišuje, turistické stezky tady vlastně nejsou, chodí se po pěšinách. Místo vápence jsou hory ze slepence, takže připomínají nedaleký Montserrat. Severní hranici pohoří tvoří mohutná přehrada Baells. Tady jsme na rozdíl od Queraultu nepotkali vůbec nikoho, dokonce i mužíci byli zničení a sestup subtropickou džunglí patřil k těm neobvyklým zážitkům spolu s obrovským množstvím vody, kdy "malý" pramínek (FONS DELS COLLETONS) znamenal překonávání vodopádu a proudu vody jak z ruplého potrubí. To jsou ta španělská sucha... Ještěže jsme nešli po mostě v přehradě s brodem, protože ze stromu u něj trčel jen vršek koruny.

z Agullo Xico

Poslední den provázely bouřky, pokusili jsme se o rychlou návštěvu MONTSERRATU od CAN MACANA, ale před bouřkami stihli jen CASTELL DE GUARDIA (856 m/m), turisticky, a pak návštěvu katedrály v MANRESE. Mezi blesky a hromy jsme pak na ubytku řešili maďarského dědu mluvícího pouze maďarsky a zásadně na nás vrhající překlad z mobilu z tohoto milého srozumitelného jazyka do... španělštiny... Ale nakonec jsme ho někdě uložili a ukázal našim děckám i fotku svých.

basilika Manresa

 0./1. den Castell Bergueda

Nad svatyní Matky Boží z Queraltu, původně snad hradem trubadůra Berguedana, se nachází klastický/slepencový vápencový trojvrchol Bergueda. Vícedélková cesta Vía QUERCUS, 100 m, IV a var. V+, se nachází hned u vyhlídky Garreta a pokud zvolíte jinou cestu, horní štand vás spolehlivě navede. Sport., 4 délky, bohatě jištěné (13 expresek) a vhodné pro děti. Po první délce lze "útéct" chodecky, následuje druhá lehká délka a i další je spíše snadná, i když je hned na začátku po římse "bříško" s puklinou, kde se musíte vytáhnout za ruce. Obtížnost je přeceněná. V závěru je možnost var. za IV nebo za A0 V+, což je opět přeceněné, protože se jedná o jediný těžký výšvih a lze ho lézt čistě. V nedávné době se v některých oblastech lezení zakazovalo, ale tady ne. Z vršku s pěknými výhledy snadný sestup, pohodlné štandy, skvělé výhledy.

Quercus

2. den Easy Indian Trail

Slepencové skály, lehké a opuštěné, jsme vybírali s ohledem na malou dceru. EASY INDIAN TRAIL je v něčem dobrá volba: cesta je skutečně lehká s mnoha chyty i pro trpasličí lezce i dostatečně dlouhá s pohodovými štandy. Nevýhodou je dlouhý skoro tatranský nástup, při chybějících mužících těžká lokalizace začátku trasy (EIT malými písmeny na skále) v křovích a sestup hustou vegetací roklí SORÁ, kudy se částečně i vystupuje. 

1st ptch

220 m, sport., IV, 5 délek. První dvě délky jsou pro zkušenější staré horolezecké vykopávky choďák, vzhledem k mokré hlíně si "někdo" nasazuje lezky bez jištění rovnou na vysluněné skále asi v půlce prvních 55 m... Procházka s lanem pokračuje, cesta vede zešikma doleva a v podstatě kdyykoliv z ní lze se 60m lanem utéct do kanálu... Třetí délka za IV je silně přeceněná. Konec je zase chodecký, poslední tři borháky skoro nestojí za délku, protože by z tohoto štandu bylo pohodlné slanění. Z vrcholu lze sestoupit, prvovýstupci (2019, J. Vidal) uvádí slanění o starou borovici, případně lze bezpečněji slanit ze stromového posledního štandu mírně šikmo (po hřebeni) 20 m a vyhnout se tak sypkému štěrku za I/II. Samotný vrcho je jedním z AGULLES DE SAINT MIQUEL, jmenuje se AGULLÓ XICA O INFERIOR (959 m/m) a jedná se o věž. CANAL SORÁ je pak jediná sestupová trasa hustou vegetací, relativně bezpečnou.

Agullos, Agullos

3. den Montserrat a Manresa

Prší. Vyrážíme brzy ráno do sedla CAN MASANA na západním okraji Montserratu, ale déšť a bouřky nás dostihnou. Po procházce na CASTELL DE LA GUARDÍA (856 m/m) se vracíme a navštěvujeme baziliku v "srdci" Katalánska, v Manrese, známé jako "La Seu". 

Manresa

4. den odlet

Ceny (pro 4 ks): letenky 16000, ubytování 16000, auto 10 000, parking Montserrat 6E, benzín 40E

Tarragona

TARRAGONA aneb opět v Katalánsku, protože v zimě tady u nás levné letenky někam na rychlo neseženeme. Tentokrát volíme jih regionu, oblasti kolem Tarragony. Západně od ní se nachází národní park ELS PORTS, vápenec i slepenec. Máme v plánu zůstat tady, akorát počasí naše plány změní. Jinak se jedná o nádhernou oblast, kde budeme v kaňonu řeky ESTRETS a nad ním na kopec MOLES DEL DON (675 m/m) úplně sami. Akorát ráno prošla skupina Španělů a podle německého auta tipujeme hlasy z protější stěny na nějakou deutschekletterngruppe.

Kromě mrazivých rán nás další den čeká déšť, takže hledáme něco suché skály v MUNTANYES DE PRADES. Od parkoviště v zatáčce vede krátký nástup na ferratu VENES DE ROJALONS (K3/D, var. E) ve skalním vápencovém výchozu známou i průlezem jeskyní/závrtem, což je ojedinělé nejen ve Španělsku. Kousek nad skálou ja pak vesnice Rojals, pitoreskní shluk budov na skalním srázu. Určitě stojí na malou návštěvu.

Rojals

Poslední den si netroufáme na dlouhé lezení a cestou na letiště navštěvujeme městečko GARRAF s kopcem LA FALCONERA (120 m/m), kde už jsme kdysi po dešti lezli. Bývalý lom nad přístavem je hodně rozbitý, ale částečně to vynahrazují výhledy na moře a lezení místy po čistém kalcitu. 

Zážitkem na závěr je konflikt se security na letišti s lany na palubu. Po dlouhém přesvědčování nám projdou s řadou výhrůžek, že příště jako ne. Po bombardování emaily nakonec dorazí ze stejného letiště od Civil guard zpráva, že "corda ninuga problema" nebo tak něco. No a 5 hodin zpoždění... Takže jeden z nás z letadla rovnou na šichtu.

Ports

0. den - přílet

Ubytko 4500,-, autko 3000,- letenky 10000,-.

1. den - Moles del Don

Věž Moles del Don se podobá Gorros v Montserratu šíleně moc. Akorát bez placeného a plného parkingu, hromad turistů atp. Překročíme potok a v křoví najdeme nástup nasperejovaný žlutě. Protože žlutý vršek nad námi připomíná tupé Tintina. Odtud i název cesty VIA TINTIN, 125 m, 5a, sport. 4 délky. Začátek cesty moc odjištěný není, místo 2 nýtů jsou sice tři, ale zradou je závěr (musí se vpravo a ne vlevo pod štand, btw jsou tam 2), kdy levá var. přes převis za 3c/IV není ani náhodou (je tam ovšem 4. nýt, pvp z cesty Angel, V). II. délka za 5a je nejpěknější s nástupem přes takovou oblinu, ale nějak jsme nepochopili rozdíl 4a v další délce - přišlo nám to nastejno, možná to ovlivnilo mokro a místy lámavá skála. Poslední délka začíná zase za 3b, resp. pokračuje. Po dvou nýtech jsme další nenašli, něco vrazili o strom a dolezli na vršek žlábkem, dost suť. Tady by taky štand byl fajn o kousek výš.

Tintin

Sestup vede pěšinkou do škvíry v samém závěru (Canal del Magí), kde je erární lano a perfektně vyklouzaná skála. Se zmrzlýma rukama neslézáme, ale slaníme. Zase tady najdeme na bachraté věži nějaké nýty, cesta vypadá velice dobře. Pod námi je krásný potok, mrtvola kozorožce a před námi další sektor.

Magí

2. den - Venes de Rojalons

V noci mráz, dopoledne déšť... prostě Španělsko, kde bylo před týdnem lednové vedro. Těžko někam lézt a užít si to. Protože ve Španělsku je v jeskyních vždy teplo, jdeme na ferratu. Vlastně se dá dojet až k ní po lesní cestě, my zůstáváme na asfaltu a ten kousek dojdeme. Je to krásný vápencový výchoz sespoustou voštin a docela ostrý, na sestupu z jeskyně objevujeme i pár nabitých cest na lezení (ale nic jsme o nich nezjistili).

ferrata Rojalons

Začátek ferraty je E nebo C/D. Nějak nám to C/D dává zabrat, i když jsou dál těžší úseky, tak tohle nám nějak nešlo. Karabina se nám tady oběma sekala, trochu převis... Pak se obejde skalní bříško, most a vůbec je to v pohodě. Druhý most se trochu houpe, nad ním se cesta opět dělí na B a E. Následuje sestup od závrtů a zřícených kleneb jeskyní k jedné z nich (var. lze jít od ní rovnou k nástupu). Nasadíme čelovky, bez nich by to nešlo, a zkoušíme obě var., B i D. Druhá se nám zdá taková hodně skákavá, vůbec tady menší lezci mají problém. Vylezeme nahoru, ať můžeme dolů :D

Venes de Rojalons

3. den - Garraf

Garraf nabízí několik výborných lezení u moře, vápenec s kalcitem tady rychle vysychá a bývá tady hodně vedro, takže v zimních mrazech ve španělských horách tady může být klidně příjemných osmnáct. První sektor (Pedrera) u přístavu není nijak regulovaný (známá oblast s cestou via Chani naopak od ledna do května uzavřená je), akorát je terén sypký, jak se jedná o bývalý lom. Rozhodně lze doporučit dvojité lana a přilby. S trochou morálu se dá lézt jen s preskami (někdy je v celé délce jen jeden nýt).

Garraf

Jsou zde dvě vícedélky, 90m, V (FRA), ale podle nás je to silně přeceněné. Začínáme via SWEET HOME BUENOS AIRES, od borovice první vlevo, 4 nýty, štand (ve var. prostřední). Pak nalézáme blbě do MOJITO PAL NENITO, co má 1st ptch 40 m... Jinak je všechno kolem 20 m. Pokračujeme tedy tudy na stěnu, asi nejpěknější v téhle cestě, a spojíme ji s dolezem až na vršek. V téhle délce jsou dole 2 nýty, pak lezeme puklinou, kde je taky nýt a špagát nejistého významu (možná se leze plotnou, ale tam nýt nebyl). Spustíme se po erárním laně a křovím dojdeme zpět na nástup.

ridge

Vlevo od SHBA je ještě další cesta (snad stará var.), kudy přímo vzhůru dosáhneme celkem pohodlně první štand SHBA. Z něj lze na ten ve var. dojít pár kroky (vůbec je tady všude nějaká spleť nýtů a obě cesty lze min. lézt čtyřmi odlišnými var.). Plotna za V je opět nadhodnocená, akorát se to láme, 2 nýty a pak to prvolezec doleze až ke spojení s MPN, protože si nýtu vpravo a pak těsně před koncem (oboje na hřebínku) nevšimne. Opět závěrečný dolez po suti (může se hřebenem nebo římsou, ale ta je rozbitá) a zeslez. Kdyby se to trak nesypalo a nelámalo, tak pod vámi lodě, racci, moře... A konečně teplo!

top

Odlet s 5 hodinami zpoždění až 4. den

Bulharsko

 

BULHARSKO. Pro taťku spíš vždy letní dovolená, pro nás ani to ne. I když syn tady u Černého moře taky byl. Teploty sice přes třicet, ale levné letenky a déšť na západě Evropy nás vedly k plánu začít prázdniny tady a to i s dcerou, předškolákem. Jí jsme také uzpůsobili program se spaním v Saparevě Bani, lázeňském městečku s několika termály. Z nich jsme navštívili Kotvatu a Bora Bora. První přeplněný a druhý liduprázdný, i když menší. Na OTOVITSU (2696 m/m) a MUSALU (2926 m/m) v pohoří RILA jsme využili lanovky. Musala je nejvyšší vrchol jak Bulharska, tak Rily a celkého Balkánu. Ze severní části vede trasa kolem několika jezer, jinak zkušenější mohou využít i hřebenovku přes Malou Musalu.

Musala

Otovica z východní strany má neméně krásných jezer, ostatně údolí je po sedmi z nich pojmenované. Na strácních se pasou koně a vrchol je na rozdíl od Musaly liduprázdný, i když údolí Sedmi jezer je navštěvované podobně. 

VICHREN (2914 m/m), nejvyšší vrchol pohoří PIRIN a 3. nejvyšší na Balkáně (2. v Bulharsku), se podobá mohutné vápencové pyramidě a vápence převládají i na sever od něj. Výstup z východu, od stejnojmenné chaty, nicméně vede v žule příkrou stezkou. Výhledy jsou tady především na Todorku nad samotným údolím. Na rozdíl od Musaly nejsou na vrcholu žádné stavby, pouze sloub na meteostanici.

Vichren

Bulharsko má ještě několik horských i podzemních zvláštností. Mezi ty první patří pohoří VITOŠA s nejvyšším bodem ČERNÝ VRCH (2290 m/m) v podstatě nad hlavním městem Sofií. Z ní vede (ale v létě nefungovala) lanovka až na vrcholové plató připomínající Fatru. Na sever od Sofie se pak táhne pohoří STARÁ PLANINA. Tak jako všude v Bulharsku, i v něm je spousta vápencových jeskyní. Jednou z nich je TEMNATA DUPKA nad řekou Iskar ve skalách LAKATNIK. Jedná se o průchozí jeskyni s jezerem a s podzemní řekou (v různých částech), kromě dobré orientace a čelovky je přístupná v podstatě bez vybavení. Krápníková výzdoba jí skoro chybí, tvoří ji skalní bloky. Je přístupná volně, soukromí průvodci bývají u vchodu. Lze doporučit i průchod vyvěračkou ŽITOLJUB.

Žitoljub

0. den - přílet

Z Bratislavy s předraženým letním parkingem.

Otovica

1. den - Otovica

Chystáme se na Musalu, protože všechno má fungovat - od počasí po lanovku. V Borovci taky svítí informace, že je open. Zaplatíme parking a zjišťujeme spolu s několika Bulhary, že druhý prádzninový týden ještě není moc open. Jít pěšky s malou zespoda a v letních vedrech nepřipadá v úvahu. Otočíme to tedy na Sedm jezer. Stařičká sedačková lanovka nás vyveze do 2000 m/m. U chaty Rilská jezera jdeme hend strmě vzhůru na vrcholové plató s plesem Babreka a za ním skalním prahem s malými vodopády k plesu Okoto. Malá je nadšená a i synovi to tady hodně připomíná Tatry. Akorát těch lidí... tu moc není. Za Okoto se stáčíme do stěny vpravo a nejprve velmi mírně, až v závěru ostře a zpět vlevo na vrchol OTOVICA (2696 m/m), pro dceru výškový rekord, co během dalších dní ještě 2x překoná. Travnatý pohodlný vršek bez lidí nás svede k sestupu fatranskou krajinou do sedla Razdela s krásnými výhledy nejen na všech 7 jezer, ale třeba i na chatu Ivan Vazov, jižní a východní hřbet Rily atd. Na úbočích se pasou koně. Jezero Slzata je ještě trochu zmrzlé a nad ním je ještě EZEREN PEAK (2559 m/m), hodně nevýrazný při všech těch obrech kolem.

Holky se vrací obchůzkou kolem Babreky, kluci kolem Bliznaka a Trilistnika. Na konci je ještě polovyschlé malé pleso, ale před ním u chaty Sedm jezer Ribnoto a Dolnoto. Potkáváme se a sjíždíme dolů.

Otovica

2. den - Vichren

Z příjezdové cesty na VIHREN (2914 m/m), nejvyšší vrchol pohoří Pirin, máme docela vichr. Ale silnice končící u chaty Vichren skoro ve 2000 m/m s řadou bulharských míst na parkování( (tj. kde chcete) je úplně skvělá, ne horší než těch pár zatáček u nás v Beskydách. Stezka na Vichren je oproti Otovici značené stejně o dost užší, v podstatě jen vyšlapaná díra. Vede zpočátku dost rázně vzhůru, obchází několik lavinových polí a zjemní se až u zvoničky v cca 2300 m/m. 

Ze sedla pod vrcholem se styl mění, vrcholová pyramida tvořená vápencem a trávou vede spíše labyrintem serpentýn, zdánlivě nekonečných na vršek s meteorologickým měřícím boxem s dokonalými výhledy, jak se patří u nejvyšší hory, i když kopce na východě se zdají být vyšší. Za dobrého počasí a se staršími dětmi by se dalo pokračovat dál na Kutelo, ale nám to s dcerou stačí. Ještě z 3. nejvyšší hory Balkánu a 2. v Bulharsku obdivujeme čtveřici Vlahinských ples, výměnu solárního panelu na meteostaničce a míříme doplnit zásoby vody. Jít v tričku a kraťasech skoro ve 3000 m nebývá až tak obvyklé. Na chatě si asi za 40 E dáváme litr skvělé bezovky, špagety, 2x hranolky a kuřecí stejk. 

Vichren

3. den - Rilský klášter

Rest day, památka UNESCO, Rilský klášter. Btw ráno liduprázdno, jak se to zaplnilo, šupaj zpátky se koupat v termálech.

Rilski monastir

4. den - Musala

Lanovka na JASTREBETS (2369 m/m) konečně jede. Takže se zařadíme do fronty a se skupinou velikosti 1 autobusu se vydáme na zpočátku zdlouhavou cestu na nejvyšší vrchol Balkánu a Rily. O moc víc lidí dneska nebude, jakmile se dav trochu rozptýlí, bude to procházka se slovenským párem před námi a polským za námi od chaty Musala u Dolního plesa. Jdeme var. vpravo, strmě kolem dalších tří ples až k chatě u plesa Ledenoto ve tvaru pyramidy. Od chaty volíme cestu širokou suťovou pěšinkou, lze jít i podlél starého el. vedení. Vrchol MUSALA (2926 m/m) je pohodlný, z druhé strany travnatý, akorát trochu zastavěný starou velkou meteorkou a nějakou výzkumnou el. stanicí. Chtěli jsme ještě jít přes Malou Musalu, ale tvoří se bouřkové mraky, tak jdeme dolů druhou cestou se zastávkou na fazolovou a čočkovou polívku u Dolního plesa. Vedlejší hotel Musala je hromada trosek a spolu s ním i stará chata Musala. Působí to trochu smutně. 

Od chaty jdeme opět stejnou cestou na lanovku, starší gondolu. Údolí se sedmi jezery (Ledové, Horní, Dolní, Alekovo, Ferinandovo a Kakaraševo i sedmá vyschlé malé) se podobalo tomu u Otovice.

Musala

5. den - Černý vrch

ČERNI VRAH (2290 m/m) je nejvyšší vrchol pohoří Vitoša a leží přímo nad Sofií, což byl hlavní důvod k jeho návštěvě. Do 1750 m/m vede lanovka, ale ta opět funguje bulharským stylem, takže parkujeme na její horní stanici. Odbočky nás vedou cestou vpravo, ale ta je mnohem delší, vhodnější na sestup. Nejkratší cesta na vrchol vede po sjezdovkách vrcholu Malý Rezen, nesmírně sympatického jména. Kousek pod jeho vrcholem se napojuje na polní cestu (na vrcholu je mj. observatoř a vojenská základna) a rovně přes několik potoků mnohem mírněji na vršek. Na něm je i meteorka a několik skal, jedno z nich ukrývá nejvyšší místo. Skály ze žuly trčí z travnatých planin,takže na výhledy je nutné si vrchol obejít. Zpátky na ubytování jsme rychle, takže ještě večerní koupák.

Cherni vrah

6. den - Temnata Dupka

Poslední den měníme styl a místo na kopce jdeme do podzemí se schladit. TEMNATA DUPKA je skoro 5 km dlouhá (nicméně včetně všech souběžných puklin)) jeskyně dostupná bez lanových technik, i když přilby a čelovky jsou v některých místech nutností. Postrádá kromě sintru vápencovou výzdobu, ale v labyrintu chodeb se nachází několik metrů velké jezero Pepi a podzemní peřeje. Do jeskyně vcházíme hlavním vchodem (po levé a pravé straně jsou dva menší zamřížované - oběmi lze projít do velké síně, kde se dělí cesta k jezeru a k peřejím). Nejprve jdeme vpravo k jezírku, pak se vracíme a směrem nahoru (písek a pak schody) do nízké galerie s trubkou ke strži nad potokem. Máme sedáky a smyčky, takže jdeme i přes potok po drátu a trubce. Tento potok pak lze obdivovat i venku, kde vyvěrá pod názvem Žitoljub s několika peřejemi. Po úzké římse lze po něm jít poměrně hluboko zpět do jeskyně, ale pak je zapotřebí vhodné oblečení k ponoření do studené vody. Uvnitř hlavní jeskyně jsme našli i další východ, opět zamřížovaný, a byli jsme i v jeskyni Zidanka (vstup slouží jako WC) podobné Temnatě (mrazovým zvětráváním rozpraskaný vápenec na bloky, ze stropů prosakuje voda). Ve vedru nikdo nelezl, to už spíš využít rafting. Nebo večerní aquapark.

Temnata jeskyně

7. den - odlet 

Moderní Resilský klášter, Bratislava - domov. Zúčtování: 4500 Kč auto, 20 000 letenky, 12 000 ubytko, 3x parking za 50 Kč, 1x za 500 Kč, 2x lanovka za 800 Kč. Cca 10 000 na osobu.

Resilovský klášter

Lasorling

LASORLING (3098 m/m) je nejvyšším vrcholem stejnojmenné horské skupiny Vysokých Taur, resp. její Venedigerské části. Ostatně Grosser Venediger je výrazně viditelný na severovýchodě a okolí Rotspitz na severozápadě. Mimo výstupovou trasu se nachází i malý zbytek ledovce Berger. Normáka vede z jižní strany přes rozsáhlé suťové pole a krátce hřebenem hodnoceným za I/II UIAA, ale spíše lehčím, vhodným i pro běžné turisty, jakkoliv při pohledu z okolí působí výrazný ostrý vrchol poměrně nedostupně. Westgrat z předvrcholu Kleiner Lasorling se pro sypký hřeben nedoporučuje.

na Kleiner Lasorling

normálka

Výhodou cesty na Lasorling je možnost dojet ne právě levným horským taxi (nutná rezervace, 2 dospělí + dítě, 75 E, zpáteční) k bývalé chatě Wetterkreuz ve výšce 2100 m/m a vyhnout se tak vedrům v údolí. Od kříže viditelného až z Matrei jsou to asi 4 hodiny chůze, cca 10 km, 500 vm z jednoho tauernského údolí do druhého kolem několika "menších" vrcholů, střídavě nahoru a dolů.

Prvním výrazným vrcholem je LEGERLE (2527 m/m) s velkým křížem. Na druhé straně jeho výběžku se nachází údolí Zupalbach s chatou Zupalsee a malým jezerem podobným spíše nádrži. Jako všude je kolem spousta krav, oblast je využívána dost intenzivě. Platí to i o dalším údolí, kde se nachází Mersechenalm se stejnojmenným statkem. V jeho západní části se to hemžilo svišti a tetřívky. 

Gosachkofel se dvěmi menšími sedly zakrývá z cesty výhledy na chatu Lasorling. Ta leží ve třetím údolí a během naší návštěvy tady třetí rok pracovala sympatická holčina z Čech. Chata nepatří AV, ale ceny jsou tu podobné. Stezka na Lasorling se kousek nad chatou odpojuje od Lasorling Hohenweg, aby směřovala na Berger-See-Hutte a až pak na Lasnitzenhutte. 

nad Hohenweg

Jiná cesta na Lasnitzenhutte je ještě společná s výstupem na Lasorling. Když se v závěru dlouhého údolí odpojí, začíná prudké stoupání kamením a pak sutí na jihozápadní hřeben. Pod ním pak do malého sedla na hřebeni spojujícím Velký a Malý Lasorling. Pak zleva, zprava a po hřebeni ke kříži. Výhledy trochu kazí mlha. Jinak jsme sami, jeden pár odešel a další teprve dorazí. Ještě pak zkoušíme Malý Lasorling, ale je to vážně rozbité. Na chatě pak i druhou noc spíme.

 

hřebenem Lasorlingtauern

Sestup z chaty třetí den jsme naplánovali jinak, což je fajn, protože je konečně azuro (s výjimkou Lasorlingu, kde jsou mraky) a těšíme se na výhledy. 10 km a 700 vm nás čeká k Wetterkreuz hlavním hřebenem, resp. jeho částí. V Merschenalm odbočujeme a kolem krav dojdeme ke strmému a krátkému výšvihu na hřeben v místě Speikbodenscharte. 2653 m/m (u kříže je 2660) vysoký SPEIKBODEN je odtud kousek a trochu dál je 2725 m vysoký DONNERSTEIN, kde kupodivu kříž chybí. Pěšina je tady úzká, vede hřebenem nebo podchází ostrým srázem. Dál pokračuje přímo hřebenem už pohodlněji přes bezejmenný vrchol na ZUPALKOGEL či GRIFTEN (2723 m/m). Celou dobu výhledy... A až na Zupalkogelu 2 rakouští hoši. 

grat

Sestup z Zupalkogelu už je po pohodlné cestičce, až na pár míst málo exponované. Pod LEGERLE se dá sejít na chatu Zupalsee nebo na alm Fragnik (nebo tak nějak). Objevují se první další turisti. My sejdeme třetí cestou přes vrchol Legerle. Sestup z něj je ještě docela ostrý, hlavně po dlouhé trase, protože udávaných 10 km z mapy.cz třeba vůbec neodpovídá jiným, kde bez Legerle naměří kolem 12 km. 

k Wetterkreuzhutte

Ještě posvačímě nějaké borůvky a trochu méně zralé brusinky, než odjedeme domů s noclehem a krátkou zastávkou u WOLFGANGSEE, kde polezeme na FALKENSTEINU krátkou třídelkovou Bergfuhrerkante za IV+ UIIA a jsme úplně KO. Radši slízáme než slaňujeme a před koncem prázdnin se ještě z posledních sil okoupeme. 

Wolfgangsee a Falkenstein

Valencie 2

VALENCIE na jaře se může pyšnit příjemnými teplotami pro lezení. Možností je tady víc. Velmi zajímavý areál je ve stěně Castellar, kde vede Cresta del Castellar del Alcoy neboli Via Espaguetti. Lehká čtyřdélková výhledová cesta kromě první délky striktně po hřebeni a pak na vrchol EL CASTELLAR (877 m/m) v Serra d´Orents. Poslední pátá délka je cca 60 m dlouhý lehký dolez bez jištění a následuje přechod chodecky po hřebeni pod ruiny hradu z 10. století a sestup. 3c 25m, 4b 30 m 4c 35 m, 3c (spíše 3a) 40 m. První délku lze obejít zleva, lezeckým sektorem, kde jsou dvě jiné cesty za IV a "ferrata" nahrazující první délku (bez drátu asi III). Po 4. délce lze slanit nebo skálu obejít zleva, ale sestup pešky nad barranc de l´Ángel nebo barranc de Trencacaps nabízí mnohem lepší výhledy do soutěsek i na hřeben, kde je i mnoho dalších krátkých těžších cest.

Alcoy

Na severní straně Alcoy se pak nachází ještě větší soutěska, Barranco de Soler, skrz údolí potoka Uxola. Má několik slanění (některá lze spojit). První (R1 a R2) vede kolem vodopádku k jezírku (20 m) a následuje dlouhý přechod vegetací. Druhé (oficiálně R3) má 15 m (udává se až 20 m) a je zakroucené, za ním opět pěší úsek. R4 6 m, R5 18 m kaňonem, R6 24 m je nejdelší dlouhé 27 m po impozantní skále s jeskyní a R7 je šikmé, hodně nebezpečné, údajně rozdělené a nelogicky vedené (původní tirolina byla odstraněna). Končí se u rybníčku plného haraburdí pod silničním mostem. Kolem něj dost pichlavou vegetací vzhůru a kolem domů a pod dráty el. napětí zpět na začátek trasy.

Barranco del Infierno se pyšní přídomkem nejkrásnější soutěsky ve Valencii hned z několika důvodů. Prvním je samozřejmě samotná soutěska vymodelovaná řekou Gironou až do hloubky 250 m mezi pohořími Sierra de la Carrasca a Sierra del Migdia. Její slaňovací část měří asi 1 km a tvoří ji vlastně dvě soutěsky oddělené krátkou štěrkovou lavicí. Zde je zapotřebí 9 až 14 slanění (některá lze spojit a některá další sejít), max. 8m a plně vybavené. Technická část končí tzv. COVA SANTA, což je spíše než jeskyně průchod mezi balvany. Následuje poměrně dlouhý úsek štěrkovými lavicemi místy, kde stávala přehrada ISBERT dokončená v roce 1945. Po jejím napuštění se zjistily tak silné průsaky okolními skalami, že se do tří týdnů vyprázdnila. Od roku 1957 slouží 27m hráz pouze k zadržování vody při povodních.

Další zajímavostí jsou terasy jasně patrné při sestupu i výstupu z rokle. Zbudovali je mauři/moriskové spolu se 6800 schody po obou stranách údolí (narazíte na ně při návratu), aby se zde uživili po vysídlení z ostatních částí Valencie dobytých křesťany ve 13. století. V roce 1609 však museli poslední muslimové odejít i odtud a kraj byl částečně dosídlen katalánskými obyvateli Mallorky. Místní tuto stezku považují za "katedrálu pěší turistiky".

barranco Infierno

0. den

Večer před Velikonocemi do Vratislavy. 

 

1. den - Cova Bolumini

Doletíme do Val, půjčíme auto a plány zhatí nečekaný španělský déšť. Takže v SERRA DE SEGARIA projdeme s čelovkami a přilbami lehkou COVA BOLUMINI. Jeskyně začíná na začátku mohutným otvorem, než se zúží do několika vysokých místností. Některé mají stropy ze závojů. V podstatě se neprolézá, občas je nutný jistější krok. Pak prcháme před deštěm do ubytování s hostitelkou z Bludovic. Inu, svět je malý, a o náhody v něm není nouze.

cova Bulumini

 

2. den - Via Espaguetti a barranco de Soler

Přijedeme do městečka Alcoy k továrně na olivový olej. Během týdny se smí parkovat přímo na cestě pod CASTELLAR. Stěna se nadá minout. Akorát nástup na Špagety bereme moc zleva po jedné ze dvou sportovních jednodélek, protože "ferrata" vpravo nás mate. Jenže ze štandu nahoře se po volných balvanech moc pokračovat nedá, takže dolů a po drátech na první štand. Tam potkáváme dvojici Španělů, jinak neleze nikdo. Lezení je fajn, Cresta del Alcoy je vlastně takový obrovský hřebenáč. Třetí délka začíná tak jakože ostře, chyty vlevo a fixy vpravo, ale změkne to. Dolez a pak skoro lesíkem jen nízko nad kořeny stromů po hraně skály. Na konci lezecké části potkáváme španělsko-estonskou rodinu, takže nás zdraví česky (!) a něco pokecáme. 

Cresta del Alcoy

Následuje sestup a přejezd k parkovištím u domova důchodců nad Alcoy. Tady teče potok Uxola (v horní části skutečně slabý pramínek), přejdeme ho a o kus níž, když přepadá přes skalní práh, poprvé slaňujeme do cesty přes barranco de Soler, které je spolu s crestou del Castellar asi tím nejpěknějším, co z lezeckého hlediska rezervace SERRA DEL MARIOLA nabízí. A zatímco všude kolem je plno lidí, my jsme opět sami.

Soler

Slaňování je fajn, kdyby si jeden z nás neobnovil zranění prstu. Neudělali jsme jich zdaleka tolik, kolik je v topu (stačilo 8 se 60m lanem). U prvního jsme měli štěstí a vedle nás ještě trochu padal vodopád po dešti. Slanění jsou snadná, slaňáky jsou dobře vidět. Akorát v místě, kde je řetěz, se nesmí slanit do studny... Ale po řetězu mimo osu slanění. Pokud ne, tak prusíkujete nahoru. Každopádně další krásné slanění je z úzké pukliny v předposlední délce, kde je nádherná stěna. Bohužel slanění pod ní má být rozděleno na 2, nenašli jsme... A nalezený slaňák byl úplně na opačné straně než kraj jezírka, kde cesta končí (tirolína je zrušená). Lano hodně přes hrany a keře, hrozba kyvadla... Nakonec ho chytl nejmladší z nás a jen batoh s flaškou vodu zabránil nějakému zranění. Vylézt roštím na most nad soutěskou, jinak velmi krásnou, taky nic moc. 

slaňování s bolavým prstem

3. den - barranco Inferno

S nataženými svaly na prstech se dá slaňovat, lézt už hůř. Takže zastavujeme po vcelku dobrodružné jízdě na la Juvea d´Enmig. Připadá nám šílené, jak v téhle pustině ještě někdo dokáže hospodařit. A není sám. Kolem studánky Reinós sestoupíme na dno soutěsky, k vyschlému potoku Infern. Jedná se údajně a podle nás opravdu o jednu z nejlepších suchých soutěsek na východě Španělska. Část míst se dá sjet po zadku, slanění jsou obvykle krátká a i turistika nad kaňonem z obou stran by uspokojila náročné turisty. Proto nás překvapilo, že jsme slaňovali sami a na turistickém chodníku, "katedrále pěší turistiky", potkali tak lidí na prstech jedné ruky... 

Infierno

Těžká místa v barranku, kdysi krátce zatopeném přehradou, moc nejsou. Pouze slaňák R5 nebyl vidět a dolů jsme se dostali "přes koně". Hladká skála od začátku do konce neumožňuje moc slézat a málokdy jde něco dobře ohodit. Taky je nutné si uvědomit, že barranquismus není lezení. R6 nebo R7 (u mrtvé kozy) jsme statečně lezli po laně jako po ferratě. V převisu. Až pak nám došlo, že nelezci si pověsí na lano smyčky a šoupají se po nich místo marného hledání stupů. Podobně jsme se na dalším místě přitahovali za mokrý špagát nebo oblézali skoro na konci kaluž. A třeba horní variantu před R8 si klasickým lezením moc nedovedeme představit.

Infierno

Soutěska končí tzv. COVA SANTA, což je ale není opravdová jeskyně. I za ní je koryto zajímavé, docela dlouhé. Místy je dno skalnaté, většinou kamenité. Pak je zapotřebí ještě vylézt nahoru k autu a neumřít ve vedru. Jinak všude kolem opuštěné zemědělské terasy a nekonečné schody... Neskutečná maurská dřina. A vzpomínka na tvůrce.

Infierno

4. den - cova Santa

Před odletem zase prší! Dáváme si podruhé COVA SANTA, ale tu v Segárii. Mladý ji minule nelezl skrz teplotu, tak teď akorát podmínky. Stejně jsou v ní místa, kde je s lanem ještě hodně co objevovat. Před posledním slaněním třeba v jedné ze dvou bočních komor (v té užší a vyšší) co nejvíc dozadu nebo dlů. Určitě to tady nekončí. A Cim de Segaria vzdáváme pro hustý déšť, protože se už mic nemáme jak převléct než odpoledne odletíme ze