Lasorling

LASORLING (3098 m/m) je nejvyšším vrcholem stejnojmenné horské skupiny Vysokých Taur, resp. její Venedigerské části. Ostatně Grosser Venediger je výrazně viditelný na severovýchodě a okolí Rotspitz na severozápadě. Mimo výstupovou trasu se nachází i malý zbytek ledovce Berger. Normáka vede z jižní strany přes rozsáhlé suťové pole a krátce hřebenem hodnoceným za I/II UIAA, ale spíše lehčím, vhodným i pro běžné turisty, jakkoliv při pohledu z okolí působí výrazný ostrý vrchol poměrně nedostupně. Westgrat z předvrcholu Kleiner Lasorling se pro sypký hřeben nedoporučuje.

na Kleiner Lasorling

normálka

Výhodou cesty na Lasorling je možnost dojet ne právě levným horským taxi (nutná rezervace, 2 dospělí + dítě, 75 E, zpáteční) k bývalé chatě Wetterkreuz ve výšce 2100 m/m a vyhnout se tak vedrům v údolí. Od kříže viditelného až z Matrei jsou to asi 4 hodiny chůze, cca 10 km, 500 vm z jednoho tauernského údolí do druhého kolem několika "menších" vrcholů, střídavě nahoru a dolů.

Prvním výrazným vrcholem je LEGERLE (2527 m/m) s velkým křížem. Na druhé straně jeho výběžku se nachází údolí Zupalbach s chatou Zupalsee a malým jezerem podobným spíše nádrži. Jako všude je kolem spousta krav, oblast je využívána dost intenzivě. Platí to i o dalším údolí, kde se nachází Mersechenalm se stejnojmenným statkem. V jeho západní části se to hemžilo svišti a tetřívky. 

Gosachkofel se dvěmi menšími sedly zakrývá z cesty výhledy na chatu Lasorling. Ta leží ve třetím údolí a během naší návštěvy tady třetí rok pracovala sympatická holčina z Čech. Chata nepatří AV, ale ceny jsou tu podobné. Stezka na Lasorling se kousek nad chatou odpojuje od Lasorling Hohenweg, aby směřovala na Berger-See-Hutte a až pak na Lasnitzenhutte. 

nad Hohenweg

Jiná cesta na Lasnitzenhutte je ještě společná s výstupem na Lasorling. Když se v závěru dlouhého údolí odpojí, začíná prudké stoupání kamením a pak sutí na jihozápadní hřeben. Pod ním pak do malého sedla na hřebeni spojujícím Velký a Malý Lasorling. Pak zleva, zprava a po hřebeni ke kříži. Výhledy trochu kazí mlha. Jinak jsme sami, jeden pár odešel a další teprve dorazí. Ještě pak zkoušíme Malý Lasorling, ale je to vážně rozbité. Na chatě pak i druhou noc spíme.

 

hřebenem Lasorlingtauern

Sestup z chaty třetí den jsme naplánovali jinak, což je fajn, protože je konečně azuro (s výjimkou Lasorlingu, kde jsou mraky) a těšíme se na výhledy. 10 km a 700 vm nás čeká k Wetterkreuz hlavním hřebenem, resp. jeho částí. V Merschenalm odbočujeme a kolem krav dojdeme ke strmému a krátkému výšvihu na hřeben v místě Speikbodenscharte. 2653 m/m (u kříže je 2660) vysoký SPEIKBODEN je odtud kousek a trochu dál je 2725 m vysoký DONNERSTEIN, kde kupodivu kříž chybí. Pěšina je tady úzká, vede hřebenem nebo podchází ostrým srázem. Dál pokračuje přímo hřebenem už pohodlněji přes bezejmenný vrchol na ZUPALKOGEL či GRIFTEN (2723 m/m). Celou dobu výhledy... A až na Zupalkogelu 2 rakouští hoši. 

grat

Sestup z Zupalkogelu už je po pohodlné cestičce, až na pár míst málo exponované. Pod LEGERLE se dá sejít na chatu Zupalsee nebo na alm Fragnik (nebo tak nějak). Objevují se první další turisti. My sejdeme třetí cestou přes vrchol Legerle. Sestup z něj je ještě docela ostrý, hlavně po dlouhé trase, protože udávaných 10 km z mapy.cz třeba vůbec neodpovídá jiným, kde bez Legerle naměří kolem 12 km. 

k Wetterkreuzhutte

Ještě posvačímě nějaké borůvky a trochu méně zralé brusinky, než odjedeme domů s noclehem a krátkou zastávkou u WOLFGANGSEE, kde polezeme na FALKENSTEINU krátkou třídelkovou Bergfuhrerkante za IV+ UIIA a jsme úplně KO. Radši slízáme než slaňujeme a před koncem prázdnin se ještě z posledních sil okoupeme. 

Wolfgangsee a Falkenstein

Valencie 2

VALENCIE na jaře se může pyšnit příjemnými teplotami pro lezení. Možností je tady víc. Velmi zajímavý areál je ve stěně Castellar, kde vede Cresta del Castellar del Alcoy neboli Via Espaguetti. Lehká čtyřdélková výhledová cesta kromě první délky striktně po hřebeni a pak na vrchol EL CASTELLAR (877 m/m) v Serra d´Orents. Poslední pátá délka je cca 60 m dlouhý lehký dolez bez jištění a následuje přechod chodecky po hřebeni pod ruiny hradu z 10. století a sestup. 3c 25m, 4b 30 m 4c 35 m, 3c (spíše 3a) 40 m. První délku lze obejít zleva, lezeckým sektorem, kde jsou dvě jiné cesty za IV a "ferrata" nahrazující první délku (bez drátu asi III). Po 4. délce lze slanit nebo skálu obejít zleva, ale sestup pešky nad barranc de l´Ángel nebo barranc de Trencacaps nabízí mnohem lepší výhledy do soutěsek i na hřeben, kde je i mnoho dalších krátkých těžších cest.

Alcoy

Na severní straně Alcoy se pak nachází ještě větší soutěska, Barranco de Soler, skrz údolí potoka Uxola. Má několik slanění (některá lze spojit). První (R1 a R2) vede kolem vodopádku k jezírku (20 m) a následuje dlouhý přechod vegetací. Druhé (oficiálně R3) má 15 m (udává se až 20 m) a je zakroucené, za ním opět pěší úsek. R4 6 m, R5 18 m kaňonem, R6 24 m je nejdelší dlouhé 27 m po impozantní skále s jeskyní a R7 je šikmé, hodně nebezpečné, údajně rozdělené a nelogicky vedené (původní tirolina byla odstraněna). Končí se u rybníčku plného haraburdí pod silničním mostem. Kolem něj dost pichlavou vegetací vzhůru a kolem domů a pod dráty el. napětí zpět na začátek trasy.

Barranco del Infierno se pyšní přídomkem nejkrásnější soutěsky ve Valencii hned z několika důvodů. Prvním je samozřejmě samotná soutěska vymodelovaná řekou Gironou až do hloubky 250 m mezi pohořími Sierra de la Carrasca a Sierra del Migdia. Její slaňovací část měří asi 1 km a tvoří ji vlastně dvě soutěsky oddělené krátkou štěrkovou lavicí. Zde je zapotřebí 9 až 14 slanění (některá lze spojit a některá další sejít), max. 8m a plně vybavené. Technická část končí tzv. COVA SANTA, což je spíše než jeskyně průchod mezi balvany. Následuje poměrně dlouhý úsek štěrkovými lavicemi místy, kde stávala přehrada ISBERT dokončená v roce 1945. Po jejím napuštění se zjistily tak silné průsaky okolními skalami, že se do tří týdnů vyprázdnila. Od roku 1957 slouží 27m hráz pouze k zadržování vody při povodních.

Další zajímavostí jsou terasy jasně patrné při sestupu i výstupu z rokle. Zbudovali je mauři/moriskové spolu se 6800 schody po obou stranách údolí (narazíte na ně při návratu), aby se zde uživili po vysídlení z ostatních částí Valencie dobytých křesťany ve 13. století. V roce 1609 však museli poslední muslimové odejít i odtud a kraj byl částečně dosídlen katalánskými obyvateli Mallorky. Místní tuto stezku považují za "katedrálu pěší turistiky".

barranco Infierno

0. den

Večer před Velikonocemi do Vratislavy. 

 

1. den - Cova Bolumini

Doletíme do Val, půjčíme auto a plány zhatí nečekaný španělský déšť. Takže v SERRA DE SEGARIA projdeme s čelovkami a přilbami lehkou COVA BOLUMINI. Jeskyně začíná na začátku mohutným otvorem, než se zúží do několika vysokých místností. Některé mají stropy ze závojů. V podstatě se neprolézá, občas je nutný jistější krok. Pak prcháme před deštěm do ubytování s hostitelkou z Bludovic. Inu, svět je malý, a o náhody v něm není nouze.

cova Bulumini

 

2. den - Via Espaguetti a barranco de Soler

Přijedeme do městečka Alcoy k továrně na olivový olej. Během týdny se smí parkovat přímo na cestě pod CASTELLAR. Stěna se nadá minout. Akorát nástup na Špagety bereme moc zleva po jedné ze dvou sportovních jednodélek, protože "ferrata" vpravo nás mate. Jenže ze štandu nahoře se po volných balvanech moc pokračovat nedá, takže dolů a po drátech na první štand. Tam potkáváme dvojici Španělů, jinak neleze nikdo. Lezení je fajn, Cresta del Alcoy je vlastně takový obrovský hřebenáč. Třetí délka začíná tak jakože ostře, chyty vlevo a fixy vpravo, ale změkne to. Dolez a pak skoro lesíkem jen nízko nad kořeny stromů po hraně skály. Na konci lezecké části potkáváme španělsko-estonskou rodinu, takže nás zdraví česky (!) a něco pokecáme. 

Cresta del Alcoy

Následuje sestup a přejezd k parkovištím u domova důchodců nad Alcoy. Tady teče potok Uxola (v horní části skutečně slabý pramínek), přejdeme ho a o kus níž, když přepadá přes skalní práh, poprvé slaňujeme do cesty přes barranco de Soler, které je spolu s crestou del Castellar asi tím nejpěknějším, co z lezeckého hlediska rezervace SERRA DEL MARIOLA nabízí. A zatímco všude kolem je plno lidí, my jsme opět sami.

Soler

Slaňování je fajn, kdyby si jeden z nás neobnovil zranění prstu. Neudělali jsme jich zdaleka tolik, kolik je v topu (stačilo 8 se 60m lanem). U prvního jsme měli štěstí a vedle nás ještě trochu padal vodopád po dešti. Slanění jsou snadná, slaňáky jsou dobře vidět. Akorát v místě, kde je řetěz, se nesmí slanit do studny... Ale po řetězu mimo osu slanění. Pokud ne, tak prusíkujete nahoru. Každopádně další krásné slanění je z úzké pukliny v předposlední délce, kde je nádherná stěna. Bohužel slanění pod ní má být rozděleno na 2, nenašli jsme... A nalezený slaňák byl úplně na opačné straně než kraj jezírka, kde cesta končí (tirolína je zrušená). Lano hodně přes hrany a keře, hrozba kyvadla... Nakonec ho chytl nejmladší z nás a jen batoh s flaškou vodu zabránil nějakému zranění. Vylézt roštím na most nad soutěskou, jinak velmi krásnou, taky nic moc. 

slaňování s bolavým prstem

3. den - barranco Inferno

S nataženými svaly na prstech se dá slaňovat, lézt už hůř. Takže zastavujeme po vcelku dobrodružné jízdě na la Juvea d´Enmig. Připadá nám šílené, jak v téhle pustině ještě někdo dokáže hospodařit. A není sám. Kolem studánky Reinós sestoupíme na dno soutěsky, k vyschlému potoku Infern. Jedná se údajně a podle nás opravdu o jednu z nejlepších suchých soutěsek na východě Španělska. Část míst se dá sjet po zadku, slanění jsou obvykle krátká a i turistika nad kaňonem z obou stran by uspokojila náročné turisty. Proto nás překvapilo, že jsme slaňovali sami a na turistickém chodníku, "katedrále pěší turistiky", potkali tak lidí na prstech jedné ruky... 

Infierno

Těžká místa v barranku, kdysi krátce zatopeném přehradou, moc nejsou. Pouze slaňák R5 nebyl vidět a dolů jsme se dostali "přes koně". Hladká skála od začátku do konce neumožňuje moc slézat a málokdy jde něco dobře ohodit. Taky je nutné si uvědomit, že barranquismus není lezení. R6 nebo R7 (u mrtvé kozy) jsme statečně lezli po laně jako po ferratě. V převisu. Až pak nám došlo, že nelezci si pověsí na lano smyčky a šoupají se po nich místo marného hledání stupů. Podobně jsme se na dalším místě přitahovali za mokrý špagát nebo oblézali skoro na konci kaluž. A třeba horní variantu před R8 si klasickým lezením moc nedovedeme představit.

Infierno

Soutěska končí tzv. COVA SANTA, což je ale není opravdová jeskyně. I za ní je koryto zajímavé, docela dlouhé. Místy je dno skalnaté, většinou kamenité. Pak je zapotřebí ještě vylézt nahoru k autu a neumřít ve vedru. Jinak všude kolem opuštěné zemědělské terasy a nekonečné schody... Neskutečná maurská dřina. A vzpomínka na tvůrce.

Infierno

4. den - cova Santa

Před odletem zase prší! Dáváme si podruhé COVA SANTA, ale tu v Segárii. Mladý ji minule nelezl skrz teplotu, tak teď akorát podmínky. Stejně jsou v ní místa, kde je s lanem ještě hodně co objevovat. Před posledním slaněním třeba v jedné ze dvou bočních komor (v té užší a vyšší) co nejvíc dozadu nebo dlů. Určitě to tady nekončí. A Cim de Segaria vzdáváme pro hustý déšť, protože se už mic nemáme jak převléct než odpoledne odletíme ze  

 

Malaga

 

V Andalusii se nachází jedna z nejznámějších krasových oblastí Evropy i Španělska, TORCAL. Jurská vápence zaplňující celý jih provincie zde vytvořily šachovnici věží a věžiček až do výšky cca 1300 m/m, horizontálně členěných. Labyrint představuje lehkou turistiku, v jižní části rezervace a památky UNESCO (tj. jižně od tur. infocentra) je povolené jednodélkové lezení, dobře jištěné sportovky. Mezi nejlehčí hned u horolezecké pěšiny patří v sektoru SIETE VÍAS cesty LA MÁSCARA nebo Sin Nombre 1 za IV UIAA.

Mnohem známější lezeckou oblasti je samozřejmě El Chorro. Na jeho SZ okraji leží VALLE DE ABDALAJIS, pro některé samostatná lezecká lokalita. Sportovní cesty jsou zde krátké, i když by se daly rozvíjet do délky i počtu. Přístup i prostor pod skalami komfortní, se spoustou palem. V sektoru EL TEJO (Central) je několik z mnoha lehkých cest, třeba ER SUZUKI, LOS CURRANTES, ALBERT EXTREM a REUNION DAY (IV/IV+). Často se dá shodit lano z jednoho horního jištění do jiného, když jste méně zkušení nebo taháte pro děti. Údajně jsou lehké cesty oklouzané, v porovnání s moravskými nebo polskými vápenci to ale lze jen těžko srovnávat. Skály po dešti dobře vysychají, jižní orientace.

V jiní části andalůzských vápenců, u vesnice IGUALEJA, se nachází jeskyně EXCENTRICA. Jedná se o jeskyni s bohatou krasovou výzdobou, částečně zatopenou. Zjevně je spojena s mohutnou vyvěračkou Rio Genal pod srázy na začátku vesnice. Přední část je relativně suchá, do zadní vede nejprve fixní lano a pak pouze borhák na slanění (do vody, v případě vysoké hladiny nutné uvážit způsob, jak vylézt po laně "na mokro"). 

Rozsáhlým vápencovým pohořím je i SIERRA DE TEJEDA, už jen příjezd do údolí Zafarrraya přes stejnojmenné sedlo ve výšce cca 900 m/m obklopené skalními masívy stojí za vidění. Nejvyšší vrchol pohoří, 2069 m vysoká MAROMA/TEJEDA je v podstatě táhlý hřeben. Lze na něj turisticky vystoupit z několika stran, od severu např. z údolí ROBLEDAL. Cesta z něj je zeleně značená a poměrně pestrá, borové lesy střídají břidličné výchozy a pak opět vápenec přecházející do mramoru. Na konci náhorní plošina.

 

0. den přílet a ceny

Prodloužené podzimní prázdniny a z Vratislavi letenky á 4000 Kč, takže 4x, k tomu auto s pojištěním a ubytování za dalších celkem 16 000 Kč. Benzín jsme nabrali 2x za 2000 Kč, jinak jídlo a další věci obvyklé i doma.

1. den

Chceme trochu rozlézt na skalách malou, od nás zná jen trochu pískovce a popravdě to není nic moc. Bereme ji na Torcal, kde jsou jednodélkové trasy a vůbec úžasné vápencové skalní věžičky. Spousta věžiček. Prostě taková antequerská Jura, menší a vyšší. Po dešti to tady hodně klouže a vůbec je všude spousta bahna. trochu nás mrzí, že ušpiníme půjčené auto. To ještě nevíme, co přijde v důsledku večerních dešťů po pár dnech. Taky je dost zima, teploty sotva nad bodem mrazu. Na lezení to moc ideální není, ale podaří se nám po procházce najít sektor Siete Vías a polézt tady jednu stěnku, cesty Si nombre 1 a La máscara za IV. Nešlo ani tak o obtížnost, jak o secvičení dcery. Pak prsty zkřehly a nohy ztuhly. Jinak dopoledne pusto a prázdno, jen kozorožci. Parkovali jsme až nahoře.

Torcal

2. den

Lije. Od večera u moře lije. Ve Valencii z toho bude ten večer velká katastrofa. Hledáme, kam se dostat. Nakonec jedeme do Cordóby, jen tak si prohlédnout město s krásným římskýcm mostem, Mezquitou a uličkami. Podle různých názorů prý jedno z nejbezpečnějších míst Španělska, no my si dávali velký pozor na bezplatném městkém parkovišti, kde bezdomovecká guerilla vybírá cosi jako výpalné (nebo spíš výskelné) a policie s tím nic nedělá. Za městem je velká lezecká oblast, ale my sotva stíhali do auta zmizet před silnými dešti. I tak nebyl dojezd zpět jednoduchý.

římský most v Cordóbě, Mezquia

3. den

V Malaze lije, ve Valencii spousta mrtvých. Končíme na stěně Spaceblock v Malaze, blbě se tu parkuje, ale jinak je to taková směs boulderu a pár cest na obtížnost, vyblbnout se tady dá. Mladou to tady děsně baví, prý to nejlepší ze Španělska. To má z té překližky doma. Protože si jak doma připadá. Platili jsme za 2+2 asi 25 E.

Večer ještě mezi deštěm navštěvujeme hrad Monumento Colomares, což je pitoreskní novostavba z 90. let na počest Kryštofa Kolumba postavená místním donem doktorem Martínem nebo trak nějak. Dost kýč, ale pro malé děti úžasná krátká návštěva. To naše pak slaví narozeniny s dortem Paw patrol, co u nás neseženete.

Colomares

4. den

Lít nemá jen na horách. Takže směr Sierra de Tejeda, vrchol La Maroma (Tejeda). Do 11h sedíme v autě a čekáme, až déšť ustane. Je pravda, že už nezmokneme, ale na vrcholu nás čeká silný vítr a naprostá mlha. Jinak je to krásná cesta cca 8,5 km nahoru/dolů zpočátku borovými lesy v údoli Robledal, kde se stále ještě sbírá pryskyřice. Pak pod skalními srázy na Tacita de Plata. Odtud je to na protáhlý vrchol kousek a subalpínská krajina plná pichlavých bodláků nám přijde hodně zvláštní. Akorát v mlze úplný top nevidíme, ostatně 2000+ přesahuje hned čtveřice různých vyvýšenin a La Maroma je z nich nejzápadnější. Výhledy z vrcholů nám tak chybí, ale i cestou dolů jsou vidět obrovité srázy a nakonec se ukáže i Sierra Nevada, podle názvu konečně správně zasněžená. A krom dvou kluků ráno celý den nikdo. Asi to tady není obvyklé.

Zážitkem je i náhorní planina/údolí Rio de la Madre plná zahrad s rajčaty, paprikami, cuketami atp. Zemědělství dávno zahalilo stopy po obrovském zemětřesení v roce 1884. Za návštěvu by jistě stály i skály kolem sedla Zaffaraya a spousta dalších kopců kolem.

sedlo pod Maroma

5. den

Gibraltar. Skála pro opice. Doslova. Přechod přes runway je zajímavý, pak procházka městečkem. I když je ráno bez lidí, tak plno luxusních obchodů a vysokých cen. Předražená lanovka, mlha a opice. Někdy je těžké před nimi ubránit bágl a maminku. 

Gibraltar

Igualeja. Malá vesnička v horách, kde se dá odpočinout od davů, jakkoliv úplně zapomenuté místo to není. Mohutnou vyvěračkou zde pramení Rio General, u ní je malé parkoviště. Když vylezeme kolem kozorožců o kus výš, slezeme do jeskyně Excentricos. Po deštích se dostaneme přes jezírka jen do přední části, do spodní s průlezem do závěrečné nemáme odvahu skrz množství vody. A taky někdo sebral erární lano. Naše je v autě. Úplně pro začátečníky to určitě není. Ale je parádní vidět, jak voda prosakuje někam k místu, kde parkujeme.

Excéntrica

6. den

Před odletem chceme ještě využít času i počasí na nějaké lezení hlavně pro dceru. Valle de Abdalajis je vlastně částí el Chorra, akorát cesty jsou tady jen krátké a většina oblasti je vlastně ještě úplně lezecky nezpracovaná. Jinak zase spousta amonitů atp. Nad hlavami orli. V sektoru Central jsme lezli IV/IV+ Er Suzuki, Los currantes, Albert Extrem a Reunion day. Příjezd do vesnice byl ovšem adrenalin. Pžívalovén dešttě před několika dny strhly do údolí obrovské množství půdy i jeden z mostů do vesnice. Silnice zasypalo a i my jeli místy po vrstvě bahna. Zelená barva auta se změnila na hnědou a báli jsme se, že v půjčovně nás budou podezřívat z účasti na offroadových závodech. Příjezd na parkoviště pro horolezce jsme vzdali, kameny velikosti pěsti se válely všude a neměli jsme tolik odvahy. Dál kusy cesty zmizely úplně. Zpátky jsme to vzali přes hlavní část el Chorro na letiště.

Abdalajis