Hochstein

HOCHSTEIN, 2543 m/m, 196 vm prominence. Nízké Taury, Schladmingerské Taury. Chodecký okruh přes vršek s ocelovými lany z obou stran, např. od Krummholzhutte přes Zwieslingscharte a dolů kolem Moaralmsee a HAUSER KAIBLINGu (2015 m/m). Na lanovku ke Krummholzhutte platí Schladminger card.

 

okruh

S výletem na Hochstein jsme v podstatě moc nepočítali. Po výstupu na Grosser Haffner jsme dovolenkovali nějakou dobu pod Dachsteinem, což pro nás znamenalo získání slevové karty na lanovky, mýtné, plovárnu atp. Protože lézt na samotném Dachsteinu jsme mohli až v závěru (rezervace lanovky) a jeden den si užívali tropických veder (takže jsme lezli v soutěsce Silberklamm ferratu hned ráno), hledali jsme něco na "rest day". Volba padla na Hochstein a byla dobrá. Výhledy jsou tady skutečně skvělé - na straně jedné masív Dachsteinu připomínající odtud stolovou horu a na druhé divoký spletenec vrcholů Nízkých Taur s nejvyšším Hochgollingem. Takové trochu déja vu z loňska, kdy jsme podobně na cestě zpět ještě stihli Groser a Kleiner Bosenstein.

Dachstein na obzoru

Lanovka nás vyveze nad hranici lesa a nad letní vedra. Teď nás čeká něco přes 10 km a skoro 1000 vm. Velehorský ráz nabírá stezka u sedla Seeschartl, i když ještě kus za Kaiblinglochscharte se jde docela pohodlně. Cestička se neustále kroutí a pod Zwieslingscharte už jsou nutné ocelové lana. Pak se zase pěšina stává pohodlnou, i když pohled na západní hřeben Hochsteinu působí dost odvážně na chodecký terén. Velkým obloukem se ale těžká místa obchází a následuje zase lanový úsek. Pro méně zkušené děti asi nevhodné.

Kaltenbachsee pod Zwieslingscharte

Podobně ostřejší je sestup, zpočátku pohodlný, ale než dosáhnete Filzscharte, tak místy jsou lana vhodná. Bohužel nejsou úplně v top stavu. Každopádně pak je sestup pohodlný, borůvčí a brusinky... Dole jezero Moaralm, kde se otužilci mohou vykoupat. Ostatní alespoň smočí nohy. U jezera zjišťujeme, že s letní kartou vozí chatař na Moaralm zdarma dolů. My volíme cestu přes Rossfeldsattel a Hauser Kaibling, kde se to hemží paraglidisty. 

Celkově je to skvělá tůra, trochu náročnější, jak se zapojují i ruce. Zatímco Bosenstein nám připomínal Západní Tatry, Hochstein spíše ty Vysoké. Každopádně velkolepé výhledy a u lanovek atrakce pro děti (domácí zvířátka na pomazlení) konkurují i některým 3000+.

 

Pfansee a Hochwildstelle

Dachstein

 

Petzeck

PETZECK s 3283 m/m sice nepatří mezi nejvyšší třítisícové vrcholy Vysokých Taur, ale ve skupině Schober je dokonce vyšší než Hochschober, podle něhož nese celá oblast jméno. Má ovšem i úctyhodnou prominenci (799 m/m). Normální cesta vede od Wangenitsee se stejnojmennou chatou a náročnější je pouze průchod římsami do Petzeckscharte ve střední části. Zbytky ledovce (firnu) lze obejít. Zajímavé jsou možné etymologie názvu hory: např. románsko-německy "piz -eck" (špičatá vyvýšenina) nebo ze slovinského (slovenské názvy jsou v jazykově smíšeném Korutansku běžné) "peč" (skála). Svor, pararula podobná tatranské žule s množstvím křemene a nepřehlédnutelné amfibolity.

normálka

Tak poslední prázdninové dny a ještě něco rychle stihnout, než to přijde... Ten konec léta. Na Wangenitseehutte mají volno. Protože mladý měl tenhle vrchol delší dobu vyhlédnutý, rezervujeme a jedeme. Debanttal patří mezi obrovská alpská údolí, kde se mýto neplatí. Cesta, místy nezpevněná, je ovšem dost adrenalinová. Potkat se tady s vozem v protisměru by bylo zábavné. Parkoviště u dolní stanice nákladní lanovky taky není moc velké. Část skupiny proto vyráží cestou kolem lanovky vzhůru a zbytek čeká na volný flek. Stezka prochází především v horní části rozsáhlým almem s menšími plesy. Nabízí výhledy na Hochschober s okolím. Pak přes Zinkenweg celkem strmě do Seescharte, odkud se k Wangenitsee a Kreuzsee zase tolik neklesá. Tahle dvě plesa jsou ohromná a kolem nich se lze koukat zase na jiný věnec hor nad údolím Wangenitz.

Wangenitzsee

Na chatě postavené původně brněnskou sekcí mají oslavu místní záchranáři. Část pak jede dolů na kole (!), což je hodno obdivu. A část nákladní lanovkou... Po létech strávených v Rakousku se skoro odvážíme říct, že v Česku se některé věci prostě moc řeší. My ještě zkoušíme ferratu nad jezerem Wangenitz. Vybavení se nám nechtělo táhnout pro všechny, tak se střídáme. Nejprve vůbec nenajdeme nástup a podle lanového mostu přelezeme jako první střední část ferraty. Vypadá dost zašle, pavučiny a prach. Moc se tady asi neleze. Pak jdeme na první část, o něco lehčí. Lezení nad hladinou působí malebně. A následuje večere, rajská polívka a plátek vepřového zakončený pudinkem. Vedle nás pak ubytují ještě týpka ze skupiny bez rezervace (pakže to nejde), prý toho dnes měli moc a ráno chtějí dlouho spát...

ferrata

A my vstáváme brzo. Snídaně, celkem zdlouhavý traverz svahu Kruckelkopfu a ostrý výšvih přes skalní římsu do sedla pod vrcholem. Zespodu to rozhodně jako chodecký terén nevypadá, ale není to až taková hrůza, když se do toho naleze. Skupina za námi to ale tady během našeho sestupu částečně vzdává. 

Vršek je moc fajn. Odpočinkový. Ledovec se rozpadl, takže hroty v batohu jsou zbytečná zátěž. Dál leží skalní bloky a suť. Nic příkrého. Zase jeden z křížů, kde jsme sami... Výhledy fajn, akorát trochu škoda Velkého Zvoníka, kde se chytly mraky. Příště. Dělá se horko, dole musí být šíleně, tady je fajn. Ale nakonec musíme dolů brusinkovým rájem... A hned ráno do ráje pracovního.

kletternbrucke

z vršku

Wangenitzsee od traverzu na Petzeck

Petzeck od ledovce

Petzeck od ledovce

Kreuzsee

Zsigmondyspitze

ZSIGMONDYSPITZE (3089 m/m, prominence 241 m), dříve FELDKOPF leží v Zillertálských Alpách a často se jí přezdívá Zillertálský Matterhorn i proto, že výstup na ni patří mezi nejznámější klasiky v tomto pohoří. Současné jméno nese od roku 1885 na počest prvovýstupce Emila Zsigmondyho, po jeho smrti na La Meije. Bratři Emil a Otto na tuto "nedobytnou horu" vystoupili v roce 1879. Současnou normálku otevřeli v roce 1882 August Katzer a Stefan Kirchler zřejmě s využitím Berliner hutte, nejstarší chaty v Zillertálských Alpách i nejstarší chaty vlastněné německou částí Alpenvereinu (bratři Zsigmondyové chatu rovněž navštívili, ale prvovýstup podnikli od Maxhutte), první horské chaty v Rakousku chráněné jako kulturní památka. I samotnou stavbu se tak oplatí navštívit. Výstup na Zsigmondyspitze (var. III- až V+) normálkou, podle var. min. 5 až 6 délek (vč. délky na platni v traverzu) a chodecké části za I-II až II-. Slanění po 30 m, zvykem je některé části scházet (Floitentritt pod křížem a většinu prvních dvou délek).

 

Suedgrat

Dva dny krásně. Voláme, kde nás ubytují. V plánu je Schrankogel, Glodis... Cokoliv. Ale volno má jen Berlinerhutte. Takže nás čeká Zsigmondy, protože na ledovec v letošních podmínkách už nechceme. Zaparkovat u Breithlaneru je skoro nad naše síly - v Rakousku je prodloužený víkend a všude je narváno. Pak vytáhnout kola, ujet pár km v letním vedru a pod Grawandhutte kola odstavit, nejsme velcí bikeři a už je to na nás prudké. Ostatně zákazy vjezdu kol s dlouhými nápisy nás matou - ale jezdí se až k Alpenrose, akorát se podle všeho nesmí projíždět krávovraty. 

Groser Moseler

Zemmtal je nádherné údolí, především od Grawandalmu výš. Vodopády, soutěska... Malá přehrada a Waxeggalm už s výhledy na Moseler a Morchery... Zemmbach je obrovská říčka, velmi divoká. Od chaty Alpenrose je to na Berlínskou fakt kousek a jde se pěkně lesem po chodníčku, což není taková pruda jako šotolina dole. 

Berlinerhutte je obrovská chata z roku 1879 (a pozdější dostavby). Sama o sobě je důvodem návštěvy. Foyer, jídelna... Vše s dřevěnými ozdobami. A maličké útuůné pokoje, klasika. Jídlo pro členy AV jsou boloňské špagety, tak je máme oba dny. Večer procházka kolem chaty. Při pohledu na Zsigmondyspitze se zase dostavuje známý pocit, že na tuhle skalnatou pyramidu alá Matterhorn se prostě nemůžeme dostat. Přesto zítra touhle dobou budeme úspěšně dole v údolí.

1st ptch

Ráno nemusíme vstávat brzo. Chceme mít skálu trochu teplou. Takže o půl sedmé, dvě a půl hodiny skoro 1000 vm nejprve k plesu Schwarzsee a pak Eissee. Nad ním se odbočuje vpravo balvaniskem, dost nepříjemným, do sedla Feldschasrte (2878 m/m). První výšvih se obejde a začíná lezení, obvykle je tu lezců dost. První délka 35 m má variantu 3- a 1-2. Tou lehčí vlevo se nechodí ani moc dolů. Je strašně rozbitá. První borhák neexistuje. Druhá délka (40 m) je lehká, ale musí se odbočit včas vlevo, jinak je to na konci celkem lezení po plotně. Protože jdeme jen nalehko, volíme dál traverz (i když jsme potkali český pár, kterému to výš duté nepřišlo). Ten je docela pitomý, protože se klesá a zabočuje. Není moc vidět, kam se leze. Jdeme souběžně, tak těch 150 m celkem jde. Pak se to láme zpět, jsme unavení a tak to bereme jako 2d. V sedýlku je pak celkem husto. Někteří slaňují, další lezou. Přejdeme posledních 40m délku za III- a Floitentrittem dojdeme na průběžno, ať se vyhneme lezci ucpané skále jak v sobotním dopoledni auty ucpaném Mayerhofenu. V téhle poslední lehké délce jsou dokonce cca 2 fixy. Vršek, kříž, fotky... 

traverz

Dolů nejprve scházíme, pak slaňujeme. První slanění docela naštve, má být 30 m a lano zůstane viset asi 4 m nad sedlem. Dá se to dolézt, ale... Pak 2x, zase chůze a spodní III- slaňujeme o šutr. Měly by tady i výš být smyčky (něco jako tatranský slaňák), ale viděli jsme jen kruh a ten jsme pak nenašli. A pak jen dolů, na kola, dolů (tu a tam přes kravinec) a domů...

východní hřebeny

Groser Morchner

Zsigmondyspitze

Eissee

Zs v dálce

Wachau

WACHAU, rozlehlá soutěska vytvořená průlomem Dunaje a osídlená od pravěku. Kraj vinic a rulových skal chráněný i v rámci UNESCO se starým českým názvem Váchava. V okolí hradu Dürnsteina kopce Dürnsteier Vogelberg se nachází skalní oblast s menšími věžemi i delšími hřebeny (nejznámější Wachauergrat a Don Bosco grat), s lezením v podstatě přímo nad korytem Dunaje, což trochu kompenzuje místy dunivější skály. Don Bosco grat je takovým mladším bratrem s lezením do V- v délce asi 250 m, přičemž většinou se jedná o III/IV střídané s chodeckými úseky. V podstatě každou délku lze nějak obejít, takže trasa je vhodná pro děti. Lehčí místa jsou bez fixů. Z věže a jehly George Harrisona se předpokládá slanění. Sestup na placená parkoviště je možný několika způsoby, např. vyhlídkovou Vogelbergsteig. 8 délek + 1d klettergarten a 1d Harrisonova jehla (po první následuje dlouhý chodecký úsek, poslední desátá je doplnění).

 

Don Bosco grat

Rulové skalní města nad údolím Dunaje nás překvapila příjemně. Sice první návštěvu přesunula nemoc dcery, takže na konci září nám studený podzim moc nepřál. Ale jednou přesunutý nocleh nešlo zrušit, tak večerní návštěva Podyjí. Náš nejmenší národní park s vinicí Šobes a vrchem Devět skal OK, tak akorát na velmi krátkou návštěvu.

Podyjí

Ráno dojezd do Durnsteinu, placený parking v kraji vinic, cesta mokrou lesní cestou až ke klettergarten. Tady ve spleti cesť začíná Don Bosco, aby pokračovalo 200 m "gehen". To se nám po mokré a studené skále fakt nechce... Obcházíme areál zprava a vylízáme na hřeben až k destičce označující začátek cesty Donna Rossa. První dvě délky vede tahle cesta vlevo od Don Bosca, je více jištěná. Dvě stěny a následuje celkem nepříjemný zeslez, chodecký úsek a lezení rozporem (údajně za III). Klasa nám tady připadá tvrdá, ale možná jsme nerozlezení. Alespoň sluníčko vychází navzdory předpovědi a my můžeme strčit bundy a nakonec na chvíli i mikiny do báglu. A lézt s plnými bágly...

Následuje věž s přeskokem (nemusí se skákat), vypadá na obrázcích hustě, ale puklina je lehčí než udávaných IV- (vůbec nám tady klasa nesedí), nahoře fix (z Donny Rossy) a zase ostřejší zeslez. Následuje naše 5. a 6. délka, kde na sportovní cestě není vůbec nic, i když se tady oblézají věžičky a jedenkrát se trochu přeskakuje. Dají se ale použít štandy z Donny Rossy, na konci vlastní.

věž s přeskokem, dá se přejít

Pak zase zeslézat nebo nepříjemně obcházet úpatí věže... 1-2 nebo 2- a pěkně ostře. Protože po cestě nic není, tak přímo na další délku (tj. naše 7., jinak by to byla 9.) na vršek Georg Harrison Turm. Fixy jsou pod římsou v údajném místě za V (asi nám zase přišla tak za IV) a pak až na vršku věže, takže je logické vylézt na ni malou římsou zleva a slanit dolů asi 10 m, protože scházet za II s mokrou travičkou není OK.

Tady lezení končí. Kolem Georg Harrison Nadel je to choďák. Ale vylézt si ty 4 m na krásnou "jehlu" s erární karabinou a 1 bh se prostě musí, i když synovi se moc nechce. Nakonec se nechá přemluvit.

před G. Harrisony

Kousek lesem přímo vzhůru a dostaneme se na stezku vedoucí na Durnsteiner Kanzel (526 m/m) s několika skalami. Značenou cestou Vogelbergsteig pak scházíme dolů. Tahle stezka má parádní výhledy na hrad i Don Bosco a Wachauergrat. Trochu škoda počasí, přesto si nemůžeme stěžovat. Celý den pod námi pluly a houkaly lodě, často plně naložené uhlím. Na jehle a věži se dokonce kolem nás roztrhala zamračená obloha. Trochu nás tady mátla obtížnost, začátek (oklouzaný) a lezení rozporem by se dalo hodnotit víc, nejtěžší místa za nás zase slaběji. Tu a tam skála moc nedržela, místy možná zmizely i stromy plnící původně lezecké účely. Na druhou stranu ideální "pětka" pro děti, protože v podstatě cokoliv se dá obejít. Dá se asi i vyjít jen na věže nebo kombinovat s Donnou Rossou, především 10m věžička se 3bh v naší 7. délce (VI-) vypadala moc hezky.

rozpor někde v 6. délce

GH nadel

Harrison Nadel a Dunaj