Reineckefuchs

FUCHSLOCH nazvaný podle své červené barvy, se nachází vedle sektoru Draschgrat na Hohe Wandu. Mezi nimi vedou vlastně jen dvě cesty, REINECKE FUCHS začíná v místě, kde Zahmer Fuslochsteig (nástupovka) odbočuje poprvé do skal. 4+1 délka, 160 m, V, sport. Končí na plošině s krmelce nad stěnou Fuchsloch a po Zahmer Fuchslochsteig se dá rychle sejít a vylézt např. dvoudélkou WILDES FUCHSLOCH (2 délky, 75 m, IV-, sport.) v červeném vápenci.

 

Reinecke Fuchs jsme minule nenašli, tak další pokus. Tentokrát trefujeme 0. (přidanou) délka vede vlevo od červených bodů, je plně vybavená a končí u stromu v suti. Štand u menšího zaklíněného kamene je kousek vlevo, odsazení nepomohlo (spadlé stromy), takže někde mezi. První původní délka je pěkná, koutek, akorát musíme udělat mezištand skrz tu přidanou. Pak dolez a do druhé, vrcholová kniha. Začíná koutkem kdysi za IV+, prý se leze A0 pomocí smyčky (3. jištění). Jenže tady jsou jen bh a bez nich to asi těžko je i udávaných V- nebo V. Kluzké, chyt u 2. bh bere až ten vyšší... A pak trochu šurmajz, štand pod stromem. Zase to pne, lepší štand je pod stěnou.

II. délka

Další délka zpočátku nic moc, pak pěkný pilíř... Akorát štand na římse, kam se vejdou ztěží dva (lezeme ve 3), přičemž široká římsa je i o kus níž. Po cestě borovice, pro tuhle cestu typické štandy a občas průběžné jištění. Přitom vpravo by se našly hezčí a ne těžká místa. Dolez o ničem, pár kroků po plochém hřebínku a šlus. 

III. délka

Jdeme pak ještě na Wildes Fuchsloch, minule vypadala pěkně. Jedna z nejstarších HW cest z roku 1901. První délka je normálně diretka, na konci koutek s balvanem a přelez do žlabu pod korunami stromů. Údajně se tady skála neláme, máme jinou zkušenost. Kdysi III+, IV-, nyní údajně IV- a IV-. Ve skutečnosti jsme to lezli na jednu délku lana, ve žlabu je štand v jeskyňce. Zpočátku spíš III+ než IV-, pak buď totálně rozbitým koutkem nebo stěnkou (za IV- rozhodně ne, o dost těžší, vymyté). Dolez po kluzké trávě, tu a tam šutr. Sousední A-steig nebo dolezy Neuer B-steig jsou rozhodně lepší a pevnější. Ale s výhledy na Draschgrat s těžkým místem na konci, co na dálku působí mnohem hůř, a za kozorožce to stálo zato!

4. délka

z malého štandu

Wildes Fusloch, I. délka

 

Kletterbruederpfad & Viktor-Frankl

 

TEUFELSGRAT, sektor ve východní části Hohe Wandu. Mezi cestami Autoput a Panorama put je tady nová cesta VIKTOR-FRANKL-STEIG, V, sportovka, 5d, 130 m, ve var. V+. Poměrně nová a spíše méně kvalitní cesta. Západněji se nachází sice jen třídelkévá, ale klasická KLETTERBRUEDERPFAD, V- (var. V Dolezal), 90 m, 3 délky. Doporučuje se z ní slanit nebo dolézt lehkou stěnkou.

Viktor-Framkl-steig

Viktor-Frankl-Steig jsme si vybrali spíše na jarní rozlez a taky proto, že syn ještě na Teufelsgratu nelezl, takže něco orientačně lehkého. VFG má červené puntíky, v těžších částech spoustu borháků a kolem ní vedou jen podobně těžké cesty Panorama Put a Autoput, proto se tady opravdu nedá ztratit. Snad dobrá válba na 13. lezení na Hohe Wandu, když vůbec nejste pověrčiví. Nevýhodou je, že místy je cesta rozbitá. Především první délka se sype i v závěrečné rampě, kde je štand za zlomem (takže lano dře o skálu), i když by se našlo lepší místo. Druhá  délka s lehkým Henkelpfeiler a rampičkou i třetí délka jsou pěkné, mezi nimi by šlo uhnout do Panorama Put. Ve třetí délce jsou ty stěnky docela pěkné. Pak je štand pod var. Bellavista a trochu těžce vzhůru stěnkou za V, kde je dost puklin a ruce, i když těsně pod nimi je opět hodně hlíny. Když na konci vezmete borhák vpravo u stromu a ne vlevo, dá se cesta ukončit poslední délkou Autoputu za V+ ve Steile Schluswand, nemusí se obcházet za IV- brajglem, co jsme viděli loni z Panorama Put. Ostatně borháky z její poslední délky jsou na skok vlevo a vrcholový strom je až podezřele známý. Štandujeme u něj, ať vidíme dolů. Vrtané dva štandy jsou u pamětní knihy o kus dál (ani ne výš). Následuje výstup k lavičkám s výhledem a kolem chaty po Leiterlsteig dolů. Btw jsme celou dobu sami, akorát Panoramu lezou nějací Rakušáci, ale hrozně pomalu. Potkali jsme je na druhé délce a ještě nepřejdou třetí, když odcházíme shora. A není to naší závratnou rychlostí.

Viktor-Frankl

Je poledne, posvačíme a rozhodujeme se, že si ještě dáme Kletterbruederpfad, klasiku kolem stejnojmenné jeskyně tvarem připomínající šikmý znak Renaultu. Sportovka vede nejprvě kolem jeskyně z míst, kde jsme loni lezli Eleganci v tanci morčat. Maďarsky mluvící vůdce tady trénuje dva rakouské kluky, dvakrát nám hodí lano na hlavu a pokaždé se jim zamotá do stromu. Ale každý se učí. Mineme jejich brajgel u štandu, takže první si zapomene dobrat smyčky a presky a oblezeme Kletterbruederkamin k ne moc pohodlnému štandu. Moc presek stejně nepotřebujeme. Následuje pár kroků římsou/puklinou bez jištění traverzem k místu, kde se cesta dělí na V vpravo a původní variantu vlevo za IV+. Ale rozlezli jsme se, tak je to fajn lezení, akorát únava už je znát.

Kletterbruederpfad

Jak toho máme dost a ranní chlad se mění v odpolední vedro, nalezu z 2. délky přímo další ve stěně direkt předem mnou. Podle topa tady přece nic jiného není, jenže hákovačka u druhého borháku ukazuje, že todle asi V+ nebo IV- není, že Dolezalovu variantu jsem přelezl a todle není ten richtiges Ende... Doma v úžasné knížce od Thomase Behma vidíme v tom místě drobnou číslovku "7". To už by vážně na konci lezení v našem případě nešlo. Šup vlevo, římsa, štand se slaňákem.

šurmajz nad KBpfad

Fouká, v některých místech se to sypalo a po vylezení druhé vícedélkové cesty cítíme únavu, takže se nám nechce slaňovat. Jenže cesta vlevo mezi stromy mělkým žlabem a pak nahoru je plná spadlých kmenů a vůbec nevypadá, že by existovala. Jdeme po šurmajzu na oapčnou stranu ke stěně s borháky. Vypadá to lehce, vlevo těžší varianta a vpravo žlábkem lehčí. Lezeme to už v nástupovkách, akorát nahoře musíme zase smotat lana. Až doma zjišťujeme, že vpravo je konec Stoanargerlsteig a tři borháčky vlevo od ní Almnagerlsteig, mein liebe Deutsch. Takže taková naše pěkná varianta, asi nebudeme prvovýstupci, ale rozhodně dává smysl. Štand o borovici.

štand dole u Kleterbruederpfad

Jsme konečně pod Hochflache, jak píše topo, na dohled Futterkrippe, což je zbytek krmelce nebo něčeho podobného. Jen pár kroků sutí s kopřivami, ale v podstatě tahle poslední délka stála zato. Po pravé straně máme výhledy na Bergfreundsteigturm a především cestu Panorama Put a variantu Bellavista. Jsou v ní ještě naši známí z rána. Zdá se nám těžko uvěřitelné, že jsme v R3 mezitím dolezli ještě další cestu. Čeká nás jen pohodlný sestup širokou zarostlou lesní cestou a, kupodivu dnes opět, Leiterlsteig.

Poppitz & Hinterholz

POPPITZ a HINTERHOLZ jsou dvě sportovní vícedélky na Hohe Wandu v sektoru TURNERBERGSTEIG (Bereich Draschgrat) rozděleném na spodní a horní část. Mezi nimi je široká travnatá/hliněná rampa s kozorožcími bobky a stromy. Lze tady kombinovat více cest. Poppitz (V UIIA), 3 délky (částečně nebo ve var. s A-steig), 100m a Hinterholz (V), 4 délky, 100 m ve var. ROTE TARNUNG V+, 90 m. 

Poppitz, 3 délka

Poppitz jsme hledali, když jsme lezli Betty and Hochempor. Tentokrát sice stojíme u nástupu, ale hledáme to delší dobu. Začátečk za 2 UIIA nám nějak uniká, začínáme rovnou stěnkou za IV až V. Na rozlez docela husté. Pak se dvě délky placatí jen s několika místy za IV po takovém pilíři či hřebánku a řešíme hlavně, jak trefit konec/štand u stromu. Dál se totiž musí kousek lesem vlevo a nechceme se ztratit, i když zeslez by byl asi OK. Nějací místní borci to pod náma rubou v listí a jehličí bez lana. Nad námi paraglajdy...

Hinterholz

traverz Hinterholz

Hinterholz je mnohem víc luftig. I když obě cesty mají podobnou obtížnost a Hinterholz začíná lehkou IV v puklině po levé straně nad žlabem, pak pokračuje docela přísnou IV a hodně kolmou. S nohami na trávě. Vápno je tady sice krásně rudé, s jeskyňkou, ale nějak nám to přijde těžké. Konec je i další pukliny. Traverz za III s dolezem za V není oproti tomu těžký. Prostě traverz s 1x silným roznožením, dobře jištěný a oblezení. Pěkné lezení končí alpskou loukou, šíleně zarostlou.

Hinterholz

Původní var, Hinterholz se asi moc nechodí - rozhodně je to na tuto stranu zapadané. Kolmo vzhůru svítí nové borháky, tak jdeme ROTE TARNUNG. Bohatě jištěné, ale některá místa jsou dost na V+ jakože vysoko nebo hodně gymnastika. Ale my jsme unavení matlové. Taky nás zlobí počasí, ale ti kozorožci ráno přímo na cestě... Pro dnešek hotovo, rychle k autu.

Rote Tarnung

Stredohrot

 

PROSTREDNÝ HROT nebo též STREDOHROT je 2441 m vysoký vrchol v tzv. Prostredném hrebeni. S prominencí 158 m a nadmořskou výškou je často zařazovaný do tzv. Koruny Tater. Na vrchol vedou dvě letní klasické cesty, obě z Malé Studené doliny. Tzv. Dubkeho lávkou se vystupuje kolem Žlté stěny, Žlté veže (2385 m/m) a Malého hrotu (2420 m/m), poměrně lehce dostupných. Dubkeho lávka je v podstatě chodecký terén, nastupuje se na ni nepříjemným suťovým žlabem, pak krátce koněm a na konci opět rozbitým žlabem do Štrbiny v Prostrednom Hrote (II/III). Druhá nejčastější cesta (komibují se) se označuje podle Stilleho žlabu v dolní části (vymyté a mokré plotny, II/III), horní část je spíše travnatá.

v štrbině za Žltou stenou

  

Dubkeho nahoru a Stilleho dolů

Vyspíme se na Zamkovského na zemi a brzy ráno vyrážíme. Místo letních veder teplota spadne skoro k 0, takže výstup není moc příjemný na ruce. Ale až pod Téryho chatu je nepoužijeme. Pak odpočujeme ne moc dobrým chodníkem kolem Žlté stěny doprava. Je i možnost to obejít kolem Teryho chaty, ale je to zacházka. V Puškášovi má výstupový žlab číslo 93 a asi II UIIA. Leze se víc vlevo, kde se objevuje chodníček, jinde je to hnusné balvaniště. My spolehli na mužíky a dřeli se až moc vpravo. Kůň před Dubkeho lávkou je jeden z nejlehčích v Tatrách, i když výšvih za ním lehce překvapil. Tu a tam nýt.

Lomničák až Baraní rohy, z koně pod Dubkeho

Samotná Dubkeho lávka je pohodlná rampa. 30 m před sedlem se z ní musí odbočit do dalšího žlabu, opět dost sypkého. Drželi jsme se v pevnější skále více vpravo a vylezli na Malém hrotu, resp. těsně pod ním. Ze sedla mezi ním a Stredohrotem se buď sestupuje asi 50 m roztřískaným žlabem (třetím), vůbec ne příjemně, nebo se dá lézt přímo hřebenem za III, ale opticky to tak nevypadalo (a v Tatrách často "přímo" znamená to oblézat). Římsa obcházející Stredohrot z Velké Studené doliny je jasně patrná a lehčí než jak vypadá. Jakmile se objeví travnaté jižní svahy, začíná snadný výstup mezi skalami na vršek. Ten je celkem pohodlný.

Ladová štít a Široká veža někde pod Malým Hrotem

Sestup do Sedla pod Prostredným je pohodlný, zřetelný. Těsně před sedlem svádí žlab vpravo k sestupu, ale pěšina se spíše mírně zvedá nad sedlo, které není předtím vidět. V sedle je opět nepříjemný žlab a pak strmé trávy. Končí v malém "vodopádu" (spíš vlhké skály) se slaňákem, kde jsme teda slanili i tu II/III, protože když už vláčíme lano... Jedná se o tzv. Stilleho žlab podle prvovýstupce. Pak se přejde doprava nad poslední sráz s borhákem umístěným tak, že na něj pohodlně nelze dosáhnout. Pod ním je už hromada balvanů s náznaky cesty směrem doprava. Pestrá cesta končí přebroděním potoka a procházením vegetací. 

výhledy směr Gerlachovský

Stredohrot je impozantní vrchol, ze Stilleho žlabu dokonce se žlutými cákanci pro orientaci. Na trávy nebo vymyté skály se v Tatrách dá zvyknout, ale rozbitých míst je až příliš. Někde v nich visí rozpadající se smyčky a dají se najít nově i borháky, ale lézt tahle sypká místa lezecky asi nedává moc smysl. Naopak ze Štrbiny v Prostrednom by to něco chtělo, je tam i několik nebezpečných variant, kde se odjistit nedá. Ale to jsou Tatry. 

sestup ke Stilleho žlabu, resp. trávami nad ním