Dalmácie podruhé... Ostré a tvrdé chorvatské vápnove střední části téhle části Chorvatska nabízí především známá Paklenice, kde se dají nalézt i úplně lehké sportovní vícedélky s pěším sestupem pro fakt malé horolezkyně, třeba na VELIKI VITRENIK (432 m/m) vede za 4a 110 m dlouhá 4-délková Oprosti mi pape. Lze sejít vlevo k nástupu nebo přes škrapy a vápencové škarpy na vrchol. Jižněji leží TULOVE GREDE (1120 m/m), skupina skal lehce dostupných ze sedla Vrhprag (856 m/m) po šotolinové cestě. K lezení je zapotřebí se v oblasti dobře zorientovat, třeba při klasické turistice na některý z vrcholů téhle věžovité hory.
Někde mezi přeplněnou Paklenicí a prázdnými Tulovými gredy se nachází Vaganac. Označuje se tak opět skupina skal nedaleko vrcholu Bojin Kuk. Původně ferratový areál je už pouze lezecký sektor se spíše krátkými cestami, ale najdou se i multipitch, třeba Fur Christa na HERECEGOV VRH (715 m/m), 4 ptch, sport, 4a (udává se 4b), sestup slaněním 3x. A při špatném počasí je v dosahu Zadar s vodními varhanami a kostelem sv. Donáta nebo pobřeží Velebitského průlivu, se zrajícími olivami na konci října.
0. den
Uplynuly 3 roky od naší poslední a první návštěvy Dalmácie, především Paklenice, a jsme tady zase... Z Katovic do Zadaru brachu za 6t, auto za 1,7t a ubytko za 6,6t... Vše v Kč, v součtu 15 000 pro čtyřčlennou family.
1. den
Bouřky. Ráno proto rychle do Zadaru, do starého města... Mimo sezónu parking grátis, skoro se nabízí parkovat až úplně v centru. Donátový kostel... (sv. Donáta), závody jachet, vodní varhany... S prvními kapkami do šopu pro jídlo a relax.
2. den
Ještě ráno dost lijak. Kupodivu řeka Paklenica zůstala suchá, i když mokro máme i na terase. V poledne to trochu riskneme dojet na Vrhprag. Pro někoho je to adrenalinová cesta, jenže je dost široká a pevná. Žádná Kapetaniana nebo Sagra Chica. V sedle je ještě mlha, parkuje tady jen jedno auto a projede taky jen jedno. Moc toho nevidíme, ale po třetí se mají mraky trochu roztrhat. A... Roztrhají! Užijeme si výhledů, nejmladší se vyhne dolezu na "vrh hrvatski zastavy" a rodičům je zabráněno vylézt I/II UIAA na Střední vrchol takovým komínem, protože hladké je to pořád dost. Najdeme i areál u hlavního "alpinistického" vrcholu a pár dalších míst, kde by se dalo lézt. Než zase padne mlha, ještě si prohlídneme pomníčky, připomínají horskou válku ze začátku 90. let mezi Chorvaty a Srby. Memento mori. V některých lezeckých cestách prý je ještě nevybuchlá munice. Tak snad si už nevybere další lidské životy.
3. den
Konečně neprší. Vyjedeme po úzké a strmé asfaltce na malé parkoviště u bývalého ferratového areálu Vaganac. Bývaly tady lanové mosty, nezůstalo skoro nic. Možná proto najdeme jen jednoho mužíka a trochu bloudíme, naštěstí to není daleko. Hercegov vrch je dost výrazný, vpravo od něj vyšší Gradič a za nimi v dálce Bojin Kuk. V sedle zjišťujeme, že popisy úplně nesedí. Dá se sice traverzovat přímo, ale správný nástup je u závrtu níž. Je tam i drobný nápis na skále Fur Christa (nikoliv Via). První délka je puklina a v podstatě nad ní choďák do štandu vlevo nebo vpravo ještě kousek po skále do dalšího štandu. Pak zase trochu chůze, stěnka a konec na pohodlném vrcholu s madonou.
Co nám nahoře není jasné, je sestup. Údajně se slaňuje 3x, akorát traverzové části nedávají moc smysl. Především té horní se nedá vyhnout. Dolní ano, z prvního štandu lze slanit přímo dolů, akorát pozor na obří závrt po pravé ruce, je dost hluboký. My použijeme slaňák za madonou, asi špatně. Vyjde sice do žlabu, ale ne do dobrého místa. Je tady spousta volných šutrů, těžko to odjistit. A lano se seká. Se 2x60m lany slaní děcka na pěšinu dole, jeden z nás pak musí u cesty Amaruna (nic jsme o ní nezjistili) vyprusíkovat nahoru a slanit po naší trase. Stačí 60m lano, tj. po 30 m (délky jsou asi 30 m, 30 m a 60 m, počet presek nevíme - stačilo nám 10). Existuje snad i možnost slanit na západní stranu (cesty cca 30 m, nenašli jsme) nebo přeskočit přes žlab (jsou tam nýty) na menší věž na východě a zeslézt. Je to největší slabina lehké trasy pro děcka. Zatímco poslední slaňuje, potkáváme českou čtveřici se psem, co lezli pod náma sektor Ferrata. Jinak tu byl klid.
4. den
Tak teploty se vyhouply ke dvacítce, takže se večer dokonce trochu smočíme v moři. Ráno tomu těžko uvěřit, proto mikiny a bundy zůstávají na začátku cesty Oprosti mi pape (Odpusť mi otče, 4a). Na skále je plaketa, pak pořád po borhácích. V první délce je zapotřebí jedenáct nebo dvanáct expresek. Pak stačí míň, ale je to lehké lezení. Přesto s výjimkou středu poslední délky pořád po skále, docela pěkné na tuhle obtížnost. První měla asi 40 m, druhá 30 a poslední dvě dohromady 60 m. Cesta končí oblézáním takového zubu zprava. Uprostřed třetí délky (tj. mezi třetí a čtvrtou) jsme si všimli slaňáku do údolí vpravo.
Lezení končí na svahu Velikého Vitreniku, jasně patrného od pobřeží. Sestupuje se kousek traverzem po mužících a pak dolů. My zvolili cestu na blízký vršek, odkud jsou parádní výhledy. Po suti a škrapách není cesta tak obtížná, jak by se mohlo zdát. Pak jsme se nechali zlákat k "sestupu" přes Tomići. Lepší cesta je rovnou k moři a pak kolem hřbitova zpět do Paklenice nebo Vitreniky úplně vynechat. Nás zlákaly mapy, podle nichž jde o lehkou cestu. Až ke stájím Tomići je to zajímavé, mezi zídkami a pomníčky "mirily". Následovalo varování, že chodník není vhodný pro děti a sestup srázy, často suťovými, směrem ke Kukovi ispod Vlake. Nosoroga jsme lezli minule, u něj se konečně stává sestup turistickým. Jinak jde o klasickou paklenickou sestupovku po šurmajzu, z nějakého záhadného důvodu omatlanou značkou. Nikoho jsme na ní nepotkali, ani se nedivíme. T2 to není určitě, jako nástup na lezení fajn. Ale po sejití téhle cesty (dole 2 km píšou za 2:45, my to šli v rychlém tempu 2h) už na další lezení nemáme pomyšlení...
5. den
Konec a zvonec.







